Obrana národa, 3/2002, z historie

Husův proces v Kostnici.

6. července 1415 – upálen český reformní kazatel Jan Hus.

Posledním Husovým vězením se stal kostnický františkánský klášter, v jehož refektáři se český kněz a bakalář teologie (tuto hodnost získal roku 1404) dočkal ve dnech 5., 7. a 8. 6. veřejného slyšení před koncilem. Jeho názory  byly prohlášeny za kacířské a Hus vyzván, aby se podrobil autoritě koncilu. V této vypjaté chvíli se Hus odvolal ke Kristu jako nejvyšší soudní instanci. Plenární zasedání koncilu, konané 6. července v kostnické katedrále, odsoudilo Husa jako zatvrzelého kacíře a vydalo jej světské moci k potrestání. V chrámu proběhlo Husovo odsvěcení. Betlémský kazatel byl postupně zbaven všech vnějších atributů kněžské osoby - částí kněžského oděvu a tonzury, kterou mu pověření biskupové prostřihli nůžkami na čtyři strany. Poté vložili na jeho hlavu okrouhlou papírovou korunu, na níž byli namalováni tři ďáblové, jak se perou o heretikovu duši. Korunu navíc zdobil nápis „Tento jest arcikacíř“. Potom v průvodu kráčel Jan Hus  na předměstskou louku, která sloužila jako mrchoviště koní. Zde byl připoután ke sloupu, obrácen (jako usvědčený a odsouzený kacíř) tváří k západu a obložen až po bradu svazky dříví a slámou. Na poslední výzvu říšského maršálka Hoppeho z Papenheimu, aby odvolal a zachoval si život, Hus odpověděl, že chce „vesele umříti“ v pravdě evangelia, kterou „psal, učil a kázal...“ Nato dal maršálek tlesknutím pokyn biřicům, aby zapálili hranici. Husův popel byl vhozen do Rýna.

Život kněze Jana Husa skončil v plamenech hranice, která výstižně symbolizuje brzký revoluční požár. Poslední chvíle Husova života popsal Petr z Mladoňovic. Sotva dorazila zpráva o Husově umučení do českých zemí, vyvolala vlnu pohnutí. V Praze se konala za mučedníka reformní myšlenky tryzna, brzy vznikly i písně, připomínající Husovu smrt a památku. Počátkem listopadu 1415 a v únoru 1416 pak pražští husité obsadili některé kostely, vyhnali z nich katolické faráře a na jejich místa dosadili kněze podávající pod obojí. Husova smrt tak vykrystalizovala poměry. Husité a katolíci se začali formovat ve dva znepřátelené tábory. Ve složité situaci se ovšem mnoho lidí nedovedlo rozhodnout, na jakou stranu se přidat. Další vývoj ukázal, že příliš prostoru pro neutralitu a náboženskou toleranci nebude.

Tolik stručný popis událostí. Jako věřící katolík a tudíž člověk svým způsobem zaujatý se na některé otázky pokusím podívat podrobněji:

1) Zikmund a glejt: Zikmundova věrolomnost se často dokazuje právě na příkladě glejtu, který vydal Husovi k jeho ochraně. Měl ale skutečně glejt od světského panovníka uchránit tohoto kněze od eventuálního trestu? Myslím, že nikoliv. Glejt se týkal násilí na cestě, ale logicky se nemohl týkat rozsudku koncilu, jako nejvyšší autority Církve. Panovníkova moc do jurisdikce Církve nespadala. Hus před cestou do Kostnice prohlásil, že „bude – li shledán vinným, neodmlouvá jako kacíř trpěti“, takže ani on nepočítal s absolutní ochranou skrze glejt.

2) Krutý výslech a zacházení: Obecně se předkládá, že koncil jednal s Husem velmi povýšeně a krutě, jaká je ale pravda? Skutečností je, že koncil s Husem nejednal dokonce ani jako s „obyčejným“ kacířem, ale poskytnul mu mnohá privilegia (po svém příjezdu byl zbaven klatby, v Kostnici dokonce pořádal bohoslužby a byla mu poskytnuta tři veřejná slyšení, což také nebylo obvyklé). Jisté je to, že koncilu stačilo v podstatě jakékoliv odvolání a po Husově smrti v žádném případě netoužili. Již Palacký ve svých Dějinách popisuje, jak d’ Ailly se pokoušel nechat Husovi zadní vrátka. Soudci, aby co nejvíce umožnili Husovi :odvolat:, se dokonce vzdali svědeckých výpovědí! Hus i toto odmítl, přestože ve slyšení uvedl, že falešní svědkové jsou hlavní příčinou jeho odmítání odvolat. Koncil šel ještě dále, když Husovi nabídl formulaci : „že odvolává pouze nesprávný smysl vyňatých článků z jeho děl“. Podle mne v tuto chvíli Husovi šlo nejvíce o to, aby nezklamal své přívržence v Čechách a aby si zachoval před nimi tvář. Okřídlené tvrzení, že zůstal pevný v poznané pravdě, také tak zcela neodpovídá skutečnosti. Sám Hus si nebyl svými názory zcela jist, dokonce je měnil a také všelijak kličkoval. Své dílko „Contra occultum adversarium“ dokonce považoval za nebezpečné pro svou věc. Své nejznámější dílo „De ecclesia“- O Církvi se dokonce před sněmem pokoušel schovat, i když přece měl mít prvotní zájem na tom, aby jej koncilní otcové dostali do rukou, když tvrdil, že jej žaloba vinila neoprávněně, když jednotlivé články vytrhla z kontextu. Takovýchto podobných námitek existuje spousta, ale pro nástin to stačí.

3) Dva odlišné principy: Na koncilu se setkaly dva principy v přístupu k usvědčení mylného učení. Hus, který se považoval za pravověrného katolíka a kněze, se odmítal podrobit autoritě koncilu bez důsledné disputace. Koncil naopak, vědom si své důležitosti a universality diskutovat nemínil a trval na odvolání. Ve chvíli, když Zikmund viděl, že se Hus nemíní podrobit (i když jako kněz skládal slib poslušnosti), se jej zřekl. 

4) Husovo upálení: Tradičně se píše, že Hus byl Církví upálen. Je to ale pravda? Církev vydala Husa k potrestání světské moci a žádala, aby byl zachován jeho život. To, že tato prosba byla neuskutečnitelná, je už jiná věc. V Říši totiž platil zákon Friedricha II., který stanovoval, že každý usvědčený kacíř musí být potrestán jediným možným způsobem – upálením.

Ladislav Svoboda

zpět na hlavní stranu                                                    přehled článků z Obrany národa