Obrana národa, 3/2002, z domova

Domácí podniky: Obuvnictví v České republice

Český obuvnický průmysl každoročně produkuje méně obuvi, klesají také tržby celého odvětví. Trh je zaplaven levnými dovozy z Asie. Z Vietnamu, Číny nebo dalších asijských zemí pochází v současné době drtivá většina produkce světových obuvnických firem. Nutnost snižování nákladů vyhnala tradiční obuvnické značky ze západoevropských zemí a Severní Ameriky. Nejvíce je to viditelné u výrobců jako NIKE a ADIDAS. Tento trend však po druhé světové válce zahájil Čech Tomáš Baťa. Dle odhadů lze totiž v asijských zemích pořídit stejnou produkci s pouhou desetinou mzdových nákladů. Největším výrobcem obuvi na světě je tedy Čína s loňskou produkcí šest miliard párů obuvi, ale velmocí se stává rovněž Vietnam, který je v přepočtu produkce na jednoho obyvatele úspěšnější.

Tuzemští výrobci musejí tedy hledat cesty na export. Zatímco ještě v roce 1989 se u nás podle České obuvnické asociace (ČOA) vyrobilo přes 73 mil. párů obuvi, loni to bylo již jen 12,5 mil. První problémy oboru nastaly začátkem devadesátých let s rozpadem trhů v bývalém Sovětském svazu. Obuvnictví tehdy doplatilo na jednostrannou orientaci. To zapříčinilo i pokles zaměstnanců v obuvnictví. V roce 1989 jich bylo 36 tisíc, loni už pouze 9,5 tisíce.

V letech 1995 až 1996 se sektor začal stabilizovat, další problémy však přišly hned v roce 1998 s ruskou měnovou krizí. V té době se české firmy začaly do Ruska vracet. I přes průměrnou roční spotřebu jednoho páru bot je to velice perspektivní trh. Negativní vývoj se však projevil především u velkých firem, z nichž je většina v konkursu. Velké firmy vydržely díky odbytu v Rusku i za socialismu, ale svět šel cestou menších pružných firem.

Šance českých firem je ve specializaci a vzniku malých firem, protože levné asijské produkci se konkurovat nedá. Např. v Itálii, která je obuvnickou velmocí, je průměrná velikost obuvnické firmy 12 lidí. Nutná je rovněž i výrobní specializace, není možné vyrábět u jednoho výrobce širokou škálu vzorů obuvi, protože vstupní náklady jsou relativně vysoké.

Stabilizace trhu dostala ale nedávno další ránu. Konkurs byl prohlášen na dva velké výrobce, a to zlínské CEBO a BOPO Třebíč. To je způsobeno odbytovou krizí velkého odběratele, americké firmy Timberland, který naráz vypověděl smlouvy. V úpadku jsou i další velké obuvnické firmy SÁZAVAN či DAPO Znojmo. Z původního CEBA, které produkovalo ročně tři milióny páru bot, vznikne menší firma se specializovanou výrobou. I tak bude v tuzemsku patřit s předpokládanou produkcí kolem 700 tisíc párů k největším. Problémy má i výrobní závod BAŤA v Dolním Němčí a další velký výrobce zlínská NOVESTA, jež opustila výrobu textilní obuvi a specializuje se již pouze na pryžovou obuv. Specializovanou produkcí se může pochlubit PRABOS Slavičín ze skupiny Svit, další z velkých podniků na tuzemském trhu. Dodává obuv hlavně ozbrojeným složkám, do velkoobchodů s pracovními pomůckami, ale vyrábí i sportovní trekkingovou obuv.

Jaká je tedy budoucnost českého obuvnictví?

Tuzemští výrobci se snaží rozvinout výrobní kooperace se západoevropskými partnery a přecházejí na konstrukčně složitější výrobky s vyšší užitnou hodnotou a moderním designem. Zlepšení by rovněž mohlo nastat díky důslednější kontrole dovozů a deklarovaných cen obuvi na celnicích. Pozitivní roli by mohlo sehrát i zavedení dvouleté záruční doby, kdy i obchodníci by měli uvážit, zda budou obchodovat s levnou, ale nekvalitní obuví či s obuví, která má garantovanou kvalitu.

Petr Valeš

zpět na hlavní stranu                                                    přehled článků z Obrany národa