Kapitola 12: Pod podvozkem letadla - z knihy Milo Komínka "I pod oblohou je peklo"; dle 2.vydání z června 1991

Pod podvozkem letadla

V roce 1946 po rozpadu Varieté, jsem se s Jirkou Pospíšilem alias kouzelníkem Čechinim octnul ve Spišské Nové Vsi, kde jsme měli vystupovat v Redutě a v Armádním domě. Byli jsme poslední dva, kteří ze skupiny zůstali a protloukali jsme se, jak to šlo. Ve Spišské Nové Vsi jsme ale měli smůlu. Přilepila se na nás jedna místní krasavice, majitelka cukrárny, skoro tak stará jako my dva dohromady. Říkala o sobě, že je obdivovatelkou artistického kumštu, ale dávala nepokrytě najevo i jiné záliby a tak jsme s Jirkou hned druhý den po příjezdu zbaběle prchali před obdivovatelkou artistů do Košic. Jenomže jsme nepočítali s tím, že její zaujetí bude tak horoucí. Hned další den se objevila v Košicích a přestože jsme se ubytovali v privátě místo v hotelu, našla nás a Jirka, který už toho měl všeho dost, sbalil kufry a odjel domů k rodičům.

Tak jsem zůstal sám, své mateřsky nemateřské obdivovatelce jsem nakonec přece jen unikl, ale co dělat dál, jsem nevěděl. Bez cíle jsem procházel Košicemi a na náměstí za hotelem Slovan ("Salghas") jsem spatřil, že se právě přistěhoval "Lunapark" se všemi svými zábavnými atrakcemi. Protože jsem měl mezi majiteli staré známé, zašel jsem k nim mezi maringotky. Přivítali mne, jak se na staré kamarády patří a pozvali dovnitř. Tam v přátelském posezení a vzpomínkách jsem jim vyprávěl osud své skupiny za posledních několik měsíců. Všichni dobře znali ty výšky i pády naší společné profese a proto jsem věděl, že jejich účast nebyla předstíraná a pomoc kamarádovi v nouzi byla samozřejmostí. Nebyl jsem nijak překvapen, když mi nabídli, abych u nich zůstal a vystupoval s nimi. Plácli jsme si na to. Přidělili mi místo v jedné poloprázdné maringotce a já jsem přemýšlel, s čím bych měl večer vystoupit. Rozhodně jsem nechtěl být přítěží. Naopak chtěl jsem jim jejich laskavost nějak vynahradit a proto jsem namáhal hlavu, abych všechno, co mohu udělat, skloubil do jednoho čísla, které by opravdu zabralo a stalo se "trhákem". Pomalu se mi začalo jasnit a když jsem asi za dvě hodiny přišel s hotovým návrhem, byl přijat. Všichni se zúčastnili přípravy k jeho realizaci. Přátelé mne odvedli do "stěny smrti" a tam mi předvedli motocykly Harley Dawidson 600 ccm, které jsem si hned vyzkoušel. Za chvíli jsem si osvojil techniku jízdy, aniž jsem měl nějaké komplikace, vždyť v minulosti jsem najezdil v Moravcově "stěně smrti" několik hodin a to jsem dosud nezapomněl...

Večer, když se sešlo košické obecenstvo na náměstí, rozhlas Lunaparku záměrně propagoval přednostně "stěnu smrti" a provazochodce. Já jsem zatím nasadil v maringotce masku klauna a s nezbytným deštníkem a kufříkem jsem pomalu zadem vycházel ke stěně smrti. Tam už bouřily těžké motocykly Harley-Dawidson 600, zatímco jsem vylézal nepozorován po žebříku na celtovou střechu stěny. Čekal jsem až skončí první číslo uvnitř a jezdci vyjdou ven na podium, aby byli se vší bombastičností ukázáni obecenstvu venku na "parádě". Rychle jsem rozvázal celtový střed střechy, přivázal k vrcholu lano a spouštěl se pomalu do vnitřního prostoru stěny smrti. Diváci na ochozech překvapeně sledovali můj vpád, všechny klaunské nešikovnosti mého sestupu po laně a začínali se smát. Mezitím rozhlas venku zpracovával čekající a oficiální jezdci byli představováni s celou barnumskou reklamou. Opatrně jsem zavřel dveře za jezdci na pódiu a začal jsem si prohlížet jeden z motocyklů na stojánku. Nakonec jsem jej za předstíraného úleku našlápl, protúroval do maximálních obrátek, stáhnul plyn, -spojka, rychlost - a už jsem nabíral rychlost k výjezdu do stěny.

Věděl jsem, že musím riskovat, musel jsem dokázat všechno to, co předváděli jezdci, ale ještě víc, musel jsem to dělat jakoby nešikovně. Vyjel jsem až k ochrannému lanu u ochozů a vzápětí jsem se řítil dolů v piké, abych na druhé straně vylétl opět vzhůru. Diváci trnuli - já též, kdybych na to byl měl čas - ale takhle jsem rval nervy jen těm na ochoze. Pak jsem svou jízdu ubrzdil, přesedl na ezpaňasic - to je se strany, lehl si na motocykl, při jízdě zavázal oči šátkem a jezdil naslepo. Nakonec jsem dělal na řídítkách stojku na rukou, sjel dolů a zastavil stroj. Obecenstvo, které se z počátečního úleku po mém předvedení piké vzpamatovalo, bouřilo potleskem. Ale to už se z venku dobývali jezdci s pořadateli dovnitř, vyvlékali mne ven a volali policii - dělali společně s rozhlasem takový rámus, že obecenstvo, které bylo venku a nevědělo, co se tam dělo, sbíhalo se ke stěně smrti. Ti, co byli uvnitř, se snažili dostat ven, aby viděli pokračování a já využil zmatku, vytrhl se pořadatelům a kličkoval mezi lidmi. Rozhlas okamžitě začal vyzývat obecenstvo, aby mne zadrželo jako neodpovědného člověka, který ohrozil program a bezpečnost, připravené reflektory začaly sledovat můj útěk, ale lidé, kteří obvykle fandí postiženým, mi spíše pomáhali a pletli se úmyslně do cesty mým pronásledovatelům.

Doběhl jsem až k patě stožáru provazochodců a tam v předstírané bezradnosti kam teď, protože ze všech stran přibíhali zaměstnanci Lunaparku, odhodil jsem kufřík, vzal pod paži deštník a začal šplhat na stožár. Hned zasáhly připravené reflektory provazochodců, vzaly mne do kříže a začala honička nahoře.

Rozhlas mne vybízel, abych slezl, že se mi nic nestane, obecenstvo bylo varováno, aby odstoupilo, protože člověk nahoře není artista a pádem by mohl ohrozit diváky - prostě zmatek. Já zatím balancoval s rozevřeným deštníkem stoje na laně, dostal jsem se až do půlky, tam jsem hodnou chvíli zoufale balancoval a nakonec jsem padal. Zachytil jsem se rukama lana, deštník spadl dolů a já ručkoval k protějšímu stožáru. Sklopkou jsem se dostal opět vzhůru, postavil se na laně a po něm přeběhl až ke stožáru. Dolů jsem nemohl, protože vzhůru šplhali provazochodci, kteří mne pronásledovali a tak nezbylo, než šplhat po vysokém stožáru až na jeho špici třicet pět metrů vysoko. Tam odtud jsem se všem vysmíval. Rozhoupal jsem pružný trubkový stožár, ke kterému byla připevněna krátká tyč a začal cvičit na samotném vrcholu všechny prvky akrobacie na hrazdě. Nakonec jsem se za úděsného výkřiku přihlížejících pustil předstíraje pád a sjížděl jako blesk po stožáru hlavou dolů k můstku u lana, drže se jen nohama. Pak dolů a než se kdo nadál, zmizel jsem mezi maringotkami. Zatím se dav artistů v civilu dohadoval u rozhlasu, který jako by omylem zůstal zapnut a přenášel celou znamenitě nahranou komedii, končící mým oficiálním přijetím do souboru pod jménem "Milo Varo".

Úspěch tohoto večera byl velký a já měl radost, že jsem zapadl do nového podniku, aniž bych musel mít dojem, že jsem tu z milosti.

V Košicích jsme skončili a začali vagónovat k přesunu na další štaci do jiného města. Jezdil jsem s traktorem "Hanomag" a odvážel maringotky a ostatní vozy k nádraží. Při jedné cestě jsem zaslechl řev leteckých motorů nad hlavou, zastavil jsem u okraje vozovky a tak nějak s melancholií v srdci jsem sledoval přelétající stříbrnou dopravní Dakotu DC-3. Jsou okamžiky, které rozhodují o dalším osudu člověka. Tento okamžik asi nastal a já, aniž bych přemýšlel, jsem seskočil s traktoru, předal řízení kamarádovi, vzal svůj kufřík a beze zmínky o svých plánech, protože jsem žádné konkrétní neměl, jen jsem docela určitě cítil, že musím jít. Odcházel jsem bez ohlédnutí zpět k městu. Teď jsem na to nemyslel, ale věděl jsem, že přátelé pochopí, vždyť znali moji touhu, věděli, že jsem pilot a že dříve nebo později se pokusím své artistické záměry uskutečnit. Tak nějak se mi vybavila slova písně, která vznikla před válkou za akce: "Tisíc pilotů republice" a já si pobrukoval známou melodii

"Dejte nám křídla,

dejte nám stroje,

musíme vyhrát budoucí boje.

Vrtule vír nám naše srdce oková,

jak kdysi před lety,

Žižkova hradba vozová ..."!

... a čím dál tím rychleji jsem odcházel od kamaráda na silnici, který se za mnou nechápavě díval a kroutil hlavou.

Než jsem došel do města, už jsem věděl, kde je nutno se pokusit o začátek. Brzy jsem zjistil, že předsedou košického aeroklubu je velitel letecké základny a Štefánikových kasáren a proto po uložení kufru v hotelu "Imperial" jsem se za ním vydal do leteckých kasáren. Přijal mne ve své kanceláři a beze slova vyslechl moji zpověď i návrh, že bych chtěl uskutečnit se svým partnerem Vilémem Štajgrem akrobacii na visuté hrazdě zavěšené pod letadlem za letu. Po předložení mého pilotního diplomu a různé fododokumentace z mé artistiky, major, předseda aeroklubu, měl jediný dotaz: pro koho, nebo pro jaký účel bych chtěl tuto produkci udělat. Věděl jsem, že nemám na vybranou, nemám zhola nic než chuť a odvahu, že budu všechno potřebovat od jiných, od reklamy až po letadlo a proto jsem bez váhání odpověděl, že by nebylo špatné toto představení

provést ve prospěch válkou poškozených obcí východního Slovenska. Major - opravdový slovenský voják a vlastenec po mém prohlášení přímo vyletěl ze židle, začal mi tykat a ohromně se mu nápad líbil. Slíbil veškerou pomoc od aeroklubu i armády. Okamžitě telefonicky volal své známé na posádkovém velitelství, velitelství divise, městskému a okresnímu národnímu výboru (ONV), žurnalistům a celou věc neúnavně vysvětloval všem, kteří mohli nějakým způsobem pomoci. Po všech hovorech na druhý den svolal tiskovou konferenci, kde jsme plán osobně vysvětlili zástupcům tisku, kteří ihned rozjeli nutnou propagaci. Byly přibrány další organizace a rozhodnuto, že produkce se bude konat v některou neděli dopoledne nad Košicemi od budovy velitelství divise k hotelu Slovan (Šalhas), kde bude obrátka. Na radu všech zúčastněných, se žádostí v kapse o povolení produkce na Poverenictvo dopravy, odbor L 4 a Ústředí Slovenského národného aeroklubu v Bratislavě o zapůjčení letadla "Fieseler Storch - Fi 156", jsem se rozjel do Bánské Bystrice, Zvoleně, Nitry, Nových Zámků, abych se pokusil přimět tamější funkcionáře k podobné akci v jejích městech.

Všude jsem se setkal s porozuměním a vybaven i jejich žádostmi o podobnou produkci, jsem se obrátil k Bratislavě. Jenže tehdy nastaly potíže. Ne proto, že by mi kompetentní činitelé nechtěli pomoci, ale proto, že jsem byl úplně finančně na dně. Musel jsem zaplatit poslední splátku na dluh Městské záložně, vzniklý rozpadem mého Varieté v Ružomberku a teď mi zbývalo jen několik málo korun a měl jsem před sebou tolik cestování, které pochopitelně stálo peníze. Nemohl jsem těm, se kterými jsem jednal, říci o své situaci. Za prvé jsem se styděl a za druhé jsem věděl, že s člověkem bez peněz a v socializujícím se Československu se nikdo bavit nebude. A tak jsem dorazil s osmi korunami v kapse vlakem do Bratislavy, když už jsem jel prakticky mnoho kilometrů na černo. Další problém byl s mými zavazadly. Měl jsem pět velkých kufrů, jejichž obsah - rekvizity a garderoba - měl pro mne nesmírnou hodnotu. Po bratislavských úřadech jsem je sebou všechny nosit nemohl a v nádražní úschovně bych za ně musel platit deset korun denně. Pomohla mi náhoda. Ve vlaku jsem se seznámil se sympatickým nájemcem prodejny tabáku na hlavním nádraží, který se mi sám nabídl, abych si je, už vzhledem k nevídanému obsahu kufrů, u něj uschoval.

Ještě za jízdy jsem se převlékl do čisté košile, vyleštil na toaletě boty a tak po úschově ostatních zavazadel, ve kterých jsem měl všechno své artistické a kouzelnické bohatství, s osmi korunami v kapse jsem se vydal pěšky na Ústředí Slovenského národného aeroklubu na Štúrovou ul. č. 2. JUDr. Ladislav Lesík, který byl tehdy generálním tajemníkem, mne jako bývalý parašutista velmi hezky přijal a když jsem mu vysvětlil svůj záměr, byl nadšen. A nejen to, byl i ochoten se pro moji věc exponovat. Volal na všechny strany, informoval, přemlouval a nakonec mi oznámil, že druhý den odpoledne bude schůze ústředí, na které by se mělo o mé věci rozhodnout.

Moje sebevědomí stoupalo a tak jsem se vydal, už s menšími obavami, na Poverenictvo dopravy - letecký odbor, na Malinovského ul. č. 4, k přednostovi, sekčnímu šéfu Ing. Jarunkovi. Mohu říci jen tolik, že tehdejší představitelé ústředních slovenských úřadů a organizací byli mladí, průbojní lidé, kteří byli ochotni pomoci každé nové věci. Ing. Jarunek rozhodně mezi ně patřil. Zavolal přednostu L-4 Dr. Jozefa Debnara a tak po mém vysvětlení, po přečtení žádosti z Košic, Bánské Bystrice, Nitry, Zvolena, mi povolení vydal a já s radostí, jak všechno jde dobře, jsem vyšel do podvečerní Bratislavy. Moje radostná nálada překonala i to, že jsem musel strávit nepohodlnou noc na lavičce Hlavního bratislavského nádraží, kde se mnou jednou cloumali železniční zřízenci, abych snad nezaspal vlak, po druhé esenbáci, kteří kontrolovali podezřelá individua, přespávající na lavičkách. Ráno můj žaludek zpíval árie ze všech oper a já zamířil k Dunaji, abych se vykoupal a tak se trochu po té noci vzpamatoval.

Celý den jsem prochodil po ulicích a navečer jsem stál před Ústředním výborem "Slovenského národného aeroklubu", který měl rozhodnout o mém osudu. Seděli tam: Prof. Ing. Jan Gonda - předseda Ústředí, děkan strojnické fakulty a poslanec Slovenské národní rady, Dr. Josef Kalnovič - ředitel poštovního úřadu, Dr. Valentin Vavro - ministerský rada z povereníctva školství a plukovník Trnka - místopředseda bratislavského aeroklubu a zástupce velitele čtvrté letecké oblasti (Velo 4), Dr. Jozef Debnar - přednosta 4. leteckého odboru z Povereníctva dopravy, Štefan Pleško - předseda plachtařského odboru, kpt. Meško - učitel létání na 4. letecké oblasti "Velo 4" a předseda motorového odboru, JUDr. Ladislav Lesík - generální tajemník Ústředí aeroklubu, šéfpilot Jozef Buchel a další. Když jsem jim znovu vše řekl, i když byli již předběžně informováni generálním tajemníkem, byli pro můj návrh celkem všichni - kromě dvou členů: Štefana Pleško a kpt. Meško. Tito měli výhrady k mým propočtům stability letadla při prováděné evoluci. Nakonec také oni hlasovali pro a tak byl můj plán schválen a letadlo "Fieseler Storch - Fi 156" bylo zapůjčeno i s pilotem. Měl se ještě projednat termín a stanovit přípustné povětrnostní podmínky, za nichž by šlo vše realizovat. Až na detaily - pár korun, co mám v kapse. Horší je, že je zase noc na krku a já nemám naději, že by mne někdo pozval na nocleh.

Jdu po Malinovského ulici a moje oči padnou na stanici SNB. Bez váhání vstupuji, představuji se dozorčímu - vrchnímu strážmistrovi a říkám mu, že jsem bez peněz a že nemám kde spát. Rozesmál se na celé kolo a ptal se, zda se nedomnívám, že oni, SNB, jsou nějaký zaopatřovací ústav nebo hotel. Viděl jsem neochotu mi pomoci a dostal jsem tak trochu zlost. "Dobře tedy, já jdu ven a prvního člověka, kterého potkám přede dveřmi, zfackuji - pak mne zavřete a já se vyspím". Díval se na mne, zda jsem schopen to udělat, pak zakroutil hlavou a ukázal na dveře do vedlejší místnosti, kde byly kavalce pro pohotovost. Snad jsem ještě ani neležel a už jsem spal.

Ráno jiný dozorčí, který zatím vystřídal nočního, se se mnou rozdělil o snídani, nechal mne umýt a já po poděkování byl zase na ulici.

Zašel jsem do tržnice a za své poslední jmění osm korun jsem si koupil mrkev. Chleba jsem koupit nemohl, ten byl na potravinové lístky a tak jsem na lavičce chroupal mrkve jako králík a můj žaludek vytrénovaný včerejším a předvčerejším půstem, byl vděčný za všechno. Odpoledne jsem zašel opět na Ústředí aeroklubu, kde mne JUDr. Ladislav Lesík informoval o schůzce s kameramanem Slovenské filmové společnosti (SLOFIS) Fero Lukášem, která má zájem o filmování naší akrobacie. To bylo krásné a pak mne dorazil tím, že v pět hodin mám být na tiskové konferenci v místnostech Slovakoturu, kterou svolal pan povereník informací, protože z mé akce pomoci obcím východního Slovenska postižených válkou, se zatím během jednání stala záležitost celoslovenská. Měl jsem pochopitelně ohromnou radost, ale i obavu, jak to odpoledne dopadne. Pomalu už na mne bylo vidět, v jak neutěšené "realitě" se právě nacházím a to rozhodně nebylo dobré.

A tak zase pěšky ke Slovakoturu, který byl v budově Reduty na Mostové ulici naproti hotelu Carlton. V telefonní budce naproti jsem si očistil boty, které nesly stopy mého pěšího putování po Bratislavě, několik vydechnutí a nadechnutí pro uklidnění a s předstíraným sebevědomím jsem vplul do Reduty jako vlajková loď. Recepční úředník mne ihned odvedl k povereníkovi, jenž s hlasem, který patrně měl zakrýt rozpaky při objevení se dvacetiletého kluka jako hlavní osoby, mne představil přítomným novinářům. Po konferenci mne povereník šokoval otázkou, kde jsem ubytován. Přece mu nemohu říci, že nevím, zda mně dnes zase vezmou na SNB nebo zda budu muset jít spát na nádraží. Proto jsem se uchýlil k taktice milosrdné lži a vysvětloval mu, že právě v těchto dnech je v Bratislavě nějaký družstevní sjezd "NUPODu" a všechny hotely jsou přeplněny a moje adresa je značně nestálá. Povereník mne skoro vyhuboval, proč jsem to neřekl hned a dal příkaz sekretářce, aby vše zařídila v +Grand hotelu Tatra*, kde mělo povereníctvo informácií a kultúry stále reservovány appartamenty pro oficiální hosty. Trnul jsem hrůzou, když to sekretářka vyřídila, kdo to vše bude platit. Uměl jsem si představit, kolik takové reprezentační apartmá stojí peněz a můj jediný majetek mimo rekvizit na nádraží, které měly sice velikou cenu pro mne, ale těžko pro někoho jiného, byly dvě zbylé mrkve v aktovce. Ale nedalo se nic jiného dělat než poděkovat za laskavost a odevzdat se do vůle Boží a té hezké sekretářky, která mne odvážela k hotelu povereníkovým autem "Tatra 71 - Hek".

Když jsme dojeli, šel jsem už opravdu k zemi, protože osazenstvo hotelu od vrátných až po ředitele v očekávání oficiálního hosta bylo seřazeno v hale a při spatření vyvaleného kluka v pomačkaných šatech s jedinou aktovkou v ruce, bylo asi stejně překvapeno jako já. Když se ptali po mých zavazadlech, mohl jsem po pravdě odpovědět, že jsou na hlavním nádraží, ale že jsou v trafice, to už jsem nepovažoval za nutné sdělovat. Mladá sekretářka Verona, která se zřejmě bavila, se nabídla, že s "mistrem" pro zavazadla zajede. Když jsem si to v nádražní hale namířil místo k úschovně zavazadel k trafice, snažila se mne na to upozornit, ale byla dobře vychována, aby dala na sobě znát, že to považuje za něco víc než bohémskou výstřednost, že mám své poklady v trafice. Po odvezení věcí do hotelu, slečna sekretářka, zvlášť pečlivě zkontrolovala můj apartment, zda je všechno v pořádku, domluvila si se mnou schůzku a s žárem v očích odešla. Po jejím odchodu jsem si mnohokrát vydechl a skočil do vany, protože mimo to vykoupání v Dunaji jsem v posledních dnech na hygienu mnoho nedbal.

Druhý den jsem jel zdarma autobusem Čs. aerolinií na letiště do Vajnor a tam jsem se na vojenské části seznámil s několika šikovnými mládenci - startery. Dva byli četaři a dva desátníci, kteří mne pozvali k nim na ubytovnu. Zde jsem se poprvé v životě dopustil krádeže z hladu. Můj žaludek, který už strávil poslední dvě mrkve, mne donutil, že v nestřeženém okamžiku jsem sáhl do papírového pytle v rohu místnosti, plného chlebových kůrek, připravených pro slepice. Nacpal jsem si plné kapsy a zdálo se mi potom, když jsem na nich hodoval v representačním bytě +Grand hotelu Tatra*, že jsem nikdy nic tak dobrého nejedl. Ten pytel s kůrkami v rohu místnosti vojenské ubytovny vajnorského letiště spolu s vodou z hotelu mne opravdu zachránily. Jezdil jsem na letiště denně, někdy s aerolinkami, někdy s vozy povereníctva dopravy, ale vždy zadarmo.

Jak dny ubíhaly, můj strach z placení hotelového účtu se zvětšoval. Všechno se ještě zkomplikovalo tím, že mi volal generální tajemník aeroklubu, že mi nemohou zapůjčit letadlo, protože nejsem plnoletý a nemohu podepsat revers. Proboha, měl jsem vlastní soubor, vystupoval jsem jako artista po celém státě a teď najednou musím být plnoletý. JUDr. Lesík mi na to radil, abych napsal domů, aby mne otec dal u soudu nebo notáře zplnoletnit - dobrá rada, ale já neměl ani tu známku. Nakonec jsem to vyřešil tím, že jsem volal telefonicky z hotelu na účet mého apartmá svému příteli a bývalému zaměstnanci Ondřejovi Bohdanskému (stepař, žonglér a malíř) do Ostravy-Muglinova, aby to otec zařídil. Skutečně jsem asi za tři dny dostal expres dopis, ve kterém mimo notářského zplnoletnění byl i list od otce. Psal mi, že mi nechce bránit v mém počínání, ale že s ním nesouhlasí. Z obsahu celého dopisu bylo znát, jaký boj rodiče prodělávali, když se dověděli o mém plánu.

Tento důležitý dokument jsem odnesl JUDr. Lesíkovi, který byl stejně potěšen překonáním všech překážek jako já, a společně jsme stanovili přesný termín vystoupení v Bratislavě, jakožto prvním městě. Tehdy jsem si uvědomil, že nemám pro akrobacii partnera a že s tím všude počítají jako s hotovou věcí, že jsme dva. Věděl jsem, že nejvhodnější by byl přítel Vilém Štajgr, ale ten byl ženatý, měl dceru a tohle byl příliš riskantní podnik, dosud prakticky neověřený a proto jsem ho nemohl žádat, aby se mnou vystupoval. Jinou volbu jsem neměl, zbýval zase jen Ondřej a proto jsem jej znovu volal, zda by to se mnou nepřijel zkusit. Byl velmi překvapen, ale nakonec slíbil, že udělá, co bude moci.

Den vystoupení se blížil a já žil v přepychovém bytě a byl živ o starých chlebových kůrkách, které jsem zapíjel vodou z vodovodu. Ráno, v den, kdy se mělo konat představení, mne volala Věrka z povereníctva - takto jsem ji oslovoval a stýkal se s ní skoro denně i když s rozpaky, protože jsem stále musel myslet na to, že nemám v kapse ani korunu a nejsem schopen ji pozvat ani na zmrzlinu. Její volání dnes není soukromé. Sděluje mi, že pan povereník, protože je informován, že veškerý výtěžek z produkcí chci odevzdat na válkou postižené slovenské obce, dal příkaz, aby mi bylo vyplaceno dvacet tisíc korun z fondu povereníctva informácii na krytí mé nejnutnější režie. Když jsem to slyšel, nebyl jsem schopen říci ani slovo, úplně mi to vzalo dech a vzápětí jsem Věrce, která se ptala, zda se mi něco nestalo, poděkoval a řekl, že přijdu hned na povereníctvo. Mám dojem, že jsem tu vzdálenost překonal ve světovém rekordu a předčil Zátopka a jen tak tak jsem si v telefonnní budce proti sekretariátu povereníka stačil otřít boty z prachu a už jsem stál před Věrkou. Měl jsem obavy, aby si to pan povereník nerozmyslel. Odvedla mě k pokladníkovi, který mi vyplatil celou sumu v hotovosti.

Neumím vylíčit své pocity, když jsem nedbale zastrkoval peníze do kapes, ale fakt je, že pak při jízdě na nádraží, kam mě Věrka služebním vozem doprovázela naproti Ondřejovi, jsem si uvědomil svůj čtrnáctidenní hlad a nevěda jak jinak to udělat, abych se mohl jít najíst, ne najíst, ale doslova nacpat, jsem poprosil svoji společnici, aby se vrátila do úřadu, že mám ještě nějaké vyřizování a že se uvidíme odpoledne na letišti. Co si o mém počínání myslela, to nevím a v tu chvíli mi to bylo jedno, cítil jsem jen strašný hlad a dvacet tisícovek v kapse. Jakmile vůz zmizel za rohem, úprkem jsem doběhl do bufetu "Luxor", kde jsem spořádal pěknou porci, ale to nestačilo. Bylo mně hanba si dát ještě jednu a proto jsem se vydal k automatu "Palace", abych konečně svůj žaludek, jak se patří po tom dlouhém půstu ukojil. Jenže ten nevděčník mě začal za moji zbrklost trestat a moje cesta k nádraží a potom i tam, byla přísně vymezena vzdálenostmi útulků, na něž i císař pán chodí pěšky.

Konečně rozhlas oznámil příjezd rychlíku z Ostravy a k mému velikému překvapení místo Ondřeje vystoupil z vlaku můj bývalý partner Vila Štajgr. Teprve v taxíku, který už jsem si mohl dovolit, mi vše vysvětlil. Ondřej ne že by se bál, ale dost tomu všemu nevěřil a tak po mém telefonickém zavolání zajel za Vilou a dohodli se i s Vilovou manželkou, že Vila pojede sám a přemluví mne, abych toho bláznovství nechal. Teď je zde a zase já mu na oplátku vše vyprávím. Nejdříve si myslel, že jsem se opravdu pomátl nad rozpadem varieté a zklamané lásky, ale když slyšel, co vše je připraveno, že já nejen nechci, ale ani nemohu couvnout, věděl jsem, že mně v bryndě nenechá. Byla ale jedna potíž, Vila ještě nikdy neseděl v letadle a tak jsem s pilotem domluvil, že celou produkci budeme dělat hned na ostro, bez zkoušky, aby Vila, kdyby mu bylo poprvé nanic, už nemohl couvnout. On totiž nesnášel pohled z výšky nad deset metrů a dostával závratě.

Byly asi dvě hodiny odpoledne, když jsme přijeli na letiště, kde už na nás čekali novináři, filmaři, představitelé úřadů a armády. Skutečně, celá záležitost už nebyla jen moje, tohle byl jen začátek celoslovenské akce na pomoc zničeným oblastem východního Slovenska. Kamery snímaly zavěšování hrazdy pod letadlo Čáp (Fieseler-Storch Fi-156) a museli jsme několikrát opakovat celou práci, dokud nebyl kameraman úplně spokojen. Pro samotnou produkci nás měla snímat jedna kamera z druhého letadla, které nás doprovázelo a jedna kamera ze země. Když už bylo všechno připraveno, rozloučili jsme se, nalezli do "Čápa" a tam přišlo pro Vilu první překvapení. Myslel, že ho jen svezu, aby si zvykl a pak teprve na to půjdem doopravdy. Zatím za řízením seděl šéfpilot aeroklubu Jožo Buchel, který když jsme popojížděli a pak dostali povolení ke startu, se na nás obrátil a s úsměvem Vilu informoval, že na to tedy "jedem" - a na ostro.

Hned na to nás plný plyn a dvěstě čtyřicet koní Argusu žene s řevem po ploše letiště. Pilot je starý mazák a jak to odlepil, nasadil ostrou stoupavou zatáčku a já, který jsem napjatě pozoroval Vilovy reakce, jsem moc radosti neměl. Vila se křečovitě držel okenního rámu, byl bledý jako stěna a když jsme dostoupili asi do pětiset metrů, začal polykat na prázdno. Obličej ztažený do křečovité grimasy signalizoval, že jeho žaludek to nesnáší a bude malér. Protože jsem tuto jeho slabost znal, byl jsem na to připraven. Podal jsem mu rychle tmavé brýle pro svářeče, aby neviděl. Strkám do něj a křičím, aby se nedíval dolů. Zapřísahám ho, aby se přemohl, aby myslel na něco jiného, protože právě se k nám přiblížilo na minimální vzdálenost druhé letadlo a z okna se vysouvá kamera. Vila hrdinně vzdoruje svému nepokojnému žaludku, jednou rukou si drží ústa a druhou mává na kameramana. Zatím přilétáváme asi v pětisetmetrové výšce k Děvínu a odtud prolétáváme po Dunaji celou trasu budoucí produkce, tam i zpět. Mezitím všichni, kdož byli na letišti odjíždějí auty na nábřeží Dunaje, aby mohli naše vystoupení sledovat. Vidíme dole husté špalíry obyvatel, lemujících oba břehy Dunaje a čekáme na zelenou raketu, která je pro nás povelem k začátku.

Konečně se vpravo dole objeví zelený záblesk a my s Vilou si jako vždy před každým vystoupením v minulosti podáváme ruce a já jdu první ven. Není to tak jednoduché, protože musím vylézt oknem nohama napřed. Když už jsem přes polovinu těla venku, poslepu hledám nohama ukotvení vzpěry křídla, abych se mohl postavit. Konečně ji nalézám, vysunuji se víc a pravou rukou přehmatávám na vzpěru. Vítr a vrtulový vír mi bere dech, zdá se mi, že se tady nemohu udržet, že mne to urve někam do prostoru. Zavírám na chvilku oči, snažím se s otočenou hlavou po směru letu nabrat dech a pak se spouštím až do sedu mezi vzpěru a trup, abych mohl dosáhnout na provaz hrazdy, která vlaje pod letadlem. Po několika pokusech jej nohama zachytávám a spouštím se po něm dolů na hrazdu. Teď už mám jistotu, že to uděláme, jen se mi nechce myslet na tu cestu zpátky do letadla po produkci.

Čekám na Vilu. Ten si nasadil svářečské brýle, aby neviděl hloubku, a poslepu leze naučenými pohyby, jak jsme to natrénovali na letišti. Jeho nohy už jsou z okna venku. Teď se objevil celý a stejnými pohyby jako prvně já, se dostává na vzpěru a po malém odpočinku sklouzává po laně ke mně na hrazdu. Dívám se dolů, zda letadlo drží správný kurs, ale mohu být bez starosti, pilot je opravdu dobrý a ačkoliv měl jistě dost práce, když jsme vylézali a měnili tak těžiště letadla, vyrovnával ho bezvadně.

Začínáme stejně jako tolikrát před tím na hrazdě, jenže ve výšce a v pohybu tak, jak to ještě nikdo na světě před námi nedělal. Spouštím se hlavou dolů pod hrazdu, na které jsem zavěšen nohama, Vila visí pode mnou a provádíme jedno číslo pořadu za druhým, přesně tak, jak byla naše stará sestava. Točím svým partnerem na malé hrazdičce, kterou držím v zubech a on provádí všechny své figury s takovou jistotou, jako bychom byli v desetimetrové výšce. Zatím třista metrů pod námi je jen široký Dunaj a my nemůžeme mít ani padáky, protože bychom nemohli cvičit. Nevím, kolikrát jsme letěli od Děvína k obrátce za mostem směrem k přístavu, ale trvalo to plných čtyřicet pět minut, co jsem visel hlavou dolů a držel Vilovu váhu těla. Konec, musí nám zbýt ještě síla dostat se zpět nahoru. Domlouváme se jen naučeným stiskem rukou. Vila už stojí vedle mne na hrazdě a šplhá ke vzpěře. Držím se rukama lana, na kterém je zavěšena hrazda. Vila je používá jako stupačky k usnadnění výstupu. Už je na vzpěře, odpočívá a pak se po hlavě souká otevřeným oknem do kabiny. Oddechl jsem si, když jeho nohy zmizely uvnitř, ale vzápětí mne polévá studený pot a vlasy pod leteckou kuklou mi vstávají.

Letadlo jakoby zakolísalo a řítí se najednou po křídle ve skluzu do pádu asi sto metrů. Odstředivou silou se hrazda vyhoupne na druhou stranu a já vlaju jako živý prapor. Když to pilot opět srovnal, já už nečekám na nic a rychle šplhám ke vzpěře. Strašná síla vrtulového proudu mi nedovoluje dýchat, nemohu se vytáhnout na vzpěru. Konečně zakolísání letadla na okamžik uvolnilo odstředivou sílu, která mne stahuje dolů a dozadu. Nasadil jsem všechny své zbylé síly k výmyku, dostávám se nad vzpěru a levou rukou rychle přehmátnu a chytám se okenního rámu. Nejraději bych zde seděl až do přistání, protože vím, že jak se postavím, tak ten hrozný nápor větru, který jakoby ze mne chtěl vyrvat poslední zbytek síly, už těžko překonám. Ale nemám jinou možnost. Stavím se a už i druhou rukou zachytávám rám okna, nohy mám na vzpěře, když mi strašná síla odtrhává nohy a já opět visím, ba doslovně vlaji pod trupem letadla, které znovu padá po křídle.

Rukama křečovitě svírám okenní rám, Vila mne drží zevnitř za ruku a zdá se mi věčnost, než je letadlo přivedeno k rozumu a já za Vilovy pomoci padám hlavou napřed na sedačku dovnitř. Chvilku ležím bez hnutí, nohy mam ještě z okna venku a jsem úplně vyčerpán. Hledím na pilota, po jehož obličeji tečou zpod kukly potoky potu. Ale ještě není konec, musíme dolů, těsně nad řeku v nízké defilírce poděkovat divákům. Vila si sundal brýle a máváme z oken a v posledním okamžiku přeskakujeme most. Stoupáme, abychom se mohli vrátit na vajnorské letiště.

Teprve teď se dovídám, co bylo příčinou těch pádů, které pro mne mohly skončit osudně. Vila, když se dostal nahoru, v radosti, že naše produkce dobře dopadla, na pilotovu otázku, kde jsem já, křičel v legraci, že v Dunaji. Starý kozák za řízením nepostřehl, že se jedná o Vilův šprým. Byl z toho tak šokován, že na okamžik, právě, když jsem se přesunul k lanu hrazdy, abych šplhal vzhůru a tím zase změnil těžiště, opožděně reagoval a byl z toho skluz. Pak, když jsem se objevil nahoře u okénka, ohlédl se po mně s týmž výsledkem a s následky pro mne ještě horšími. Ale všechno je šťastně za námi a pilot nasazuje letadlo na přistání.

Vyskakujeme ven na trávník a doslova jako malí kluci děláme kotrmelce, stojky, salta, přemety, flik-flaky a objímáme se. Máme radost, že se to povedlo a já jsem spokojený, že všechna námaha a hlad předchozích týdnů nebyl nadarmo. Pak začínají přijíždět auta se všemi, kteří přihlíželi na nábřeží, Věrka přináší kytici růží a bez ostychu mne líbá. Má stejnou radost jako já. Fotografové, filmaři, novináři, oficiální osobnosti, fanouškové, všechno to vytváří bláznivý kolotoč, jehož středem jsme my.

Za to, že jsem Vilu vylákal jako na zkušební let a přitom jsme dělali akrobacii na ostro, se mi Vila pomstil. Pověděl novinářům všechno, i to, jak jsem bydlel v reprezentačním apartmá "Grandhotelu TATRA" a přitom čtrnáct dní kradl vojákům na letišti kůrky z pytle, abych neumřel hlady. Byl to poprask, ale mně už to bylo všechno fuk, dokázali jsme, že jsme první na celém světě.

<<<<<>>>>>

zpět na hlavní stranu      zpět na předchozí kapitolu      na následující kapitolu        kontakt na autora