Kapitola 16: Nad pralesy Bornea - z knihy Milo Komínka "I pod oblohou je peklo"; dle 2.vydání z června 1991

Nad pralesy Bornea

Mým nejúspěšnějším rokem byl bezesporu rok 1947. Alespoň jeho druhá část, zatím co první byla poznamenána několika ošklivými zážitky, které jen zázrakem nekončily tím nejhorším - márnicí. Byl to rok rozmachu a nám se zdálo, že nám všem rostou křídla.

* * *

Sezónu jsem začínal opět ve Vajnorech u Bratislavy. Měl jsem slabost pro tu krasavici nad Dunajem snad proto, že jsem tam vždy a všude nacházel pochopení. V Bratislavě jsem měl mnoho dobrých přátel na poverenictvu dopravy odboru civilního letectví. Byli to: sekční šéf Ing. Jarunek, jeho sekretář Jokel, šéf 4 odboru Ing. Jozef Debnár, přednosta finanční správy Fero Žigray, šéfpilot Jozef Buchel a další. V samotném letectví vládl kamarádský život, ale nemohl někdy zabránit maléru.

Sobota 26. dubna 1947

Zkoušel jsem nad letištěm ve Vajnorech padák z výše tisíc dvěstě metrů po výskoku z letadla "Čáp Fi-156". Byl to seskok se zpožděným otevřením ve výši třista metrů, po volném pádu 25 vteřin. Zkoušený padák byl ale vadný a při otevření nevydržel nápor vzduchu a roztrhl se. Byla to rána jako z děla a já ztratil několik dalších drahocenných vteřin, než jsem otevřel padák záložní - jako záchranný. Bohužel tento se zapletl do cárů prvního a nedostatečně brzdil můj pád. Náraz na zem byl ošklivý - asi jako skok ze třetího poschodí a přestože jsem dopad rozložil do kotoulů, odnesly to výronem kyčle.

Neděle 4. května 1947

Ve výroční den smrti generála dr. Milana Rastislava Štefánika, jsme s přítelem Vilou Štajgrem startovali na leteckém dnu ve Valašském Meziříčí. Mrazivý vítr nutil diváky do zimníků a my, jen obléknuti v lehkých kombinézách ve výši stodvaceti metrů po dobu čtyřicetipětiminutové produkce, jsme promrzli na kost. Po ukončení čísla jsem pomáhal Vilovi šplhat do letadla, ale mně už nezbyly síly ho následovat. Všechny svaly jsem měl ztuhlé a nechtěly mne poslouchat. Po několika marných pokusech šplhání jsem zůstal viset v provazech, hlavou ve smyčce u vzpěry. Když Vila zjistil, že se nahoru nedostanu, zachytil mé nohy do provazu hrazdy a začal je na druhé straně letadla vytahovat vzhůru. Nakonec jsem byl zavěšen v provazech napříč pod letadlem, podletěli jsme dráty elektrického vedení a tak jsme šli na přistání. Přestože jsem byl ztuhlý jako dřevo, pudem sebezáchovy v okamžiku přistání jsem zbytkem sil dokázal prohnout své tělo vzhůru na několik málo vteřin, které mi pravděpodobně zachránily život. Stejně ale jsem to nevydržel dlouho a pár desítek metrů jsem byl vlečen po trávníku přistávací plochy. Když mne vyprostili z provazů, byl jsem v bezvědomí a lékaři v nemocnici měli se mnou dost práce.

Jen co jsem se z promrznutí zotavil, už jsem letěl do Jugoslávie, Západního Německa a Francie. Mým největším život-ním úspěchem byla Paříž, kde ve dnech 14. až 21. července 1947 statisíce diváků shlédlo moji akrobacii. Nadšené reportáže francouzského tisku umožnily mému manažerovi podepsat smlouvy pro Severní Evropu, Asii, Austrálii, Afriku a USA. Pro USA byly mimo jiné podepsány smlouvy na dva hrané celovečerní filmy, ve kterých jsem měl obsadit hlavní role jako herec, pilot a akrobat. Po úspěchu ve Francii jsem se vrátil zpět do ČSR.

Neděle 3. srpna 1947

Startoval jsem na mezinárodním leteckém dnu v Karlových Varech. Mám na něj hezké vzpomínky, zvláště na dvacet čtyři francouzských parašutistů - skautů, z nichž nejmladšímu bylo čtrnáct roků. Tehdy společně s nimi skákal můj starší přítel parašutista z cizinecké legie škpt. Karla Hora. On a skauti - parašutisté mne odnesli na ramenou k mikrofonu, kde jsem promluvil ke skandujícímu obecenstvu. Dostalo se mi tam tehdy veliké pocty i od jednoho významného lázeňského hosta. Byl jím indický mahárádža z Hajdárabádu, který mne dokonce osobně pozval do Indie do jeho paláce. Nabídku jsem s radostí přijal a také o několik měsíců později uskutečnil. Byla to radostná náplast na začátky mé umělecké dráhy, kdy jsem vystupoval jako indický fakír Ben Adini.

Úterý 5. srpna 1947

Odletěli jsme na třítýdenní turné po severní Evropě a do Prahy jsem se vrátil jen proto, abych projednal mé další vystoupení s Ústředím Českého národního aeroklubu (ČNA) na propagačním leteckém dnu v Jihlavě, který se měl konat na polním letišti v Henčově u Jihlavy.

Neděle 14. září 1947

Toho dne jsem v Jihlavě neměl své piloty, protože si vzali dovolenou. Měl jsem tedy pilota cizího. Zdeněk Kraus - zkušený mazák - byl šéfpilotem ČNA - Velká Praha. V závěru mé akrobacie jsem měl seskočit z nalétávajícího letadla do jedoucího otevřeného auta - džípu. Všechno proběhlo podle plánu až do okamžiku, kdy letadlo začalo pikovat na jedoucí vůz. Ten před hlavní tribunou náhle zablokoval a já zavěšen na hrazdě hlavou dolů řítil jsem se na nepřátelskou mrtvou hmotu, stojící nehnutě na ploše letiště. Pilot na změnu situace vůbec nezareagoval, přestože viděl stejně dobře, že se vůz zastavil. Pokračoval v náletu. Moje bleskové vymrštění na hrazdu bylo jen slabou obranou proti tomu, co se nezadržitelně blížilo. Hrozný náraz o hranu karoserie džípu mne skoro zbavil vědomí. Další tři nebo čtyři nárazy o zem znásobovaly nesnesitelnou bolest v celém těle a nedaly mi možnost k přemýšlení. Pudem sebezáchovy se snažím udržet v provazech, když pilot zdvihá stroj a stoupavou zatáčkou nabírá výšku. Co teď?

Do letadla se už nedostanu, mám zlomenou ruku v zápěstí a prudká bolest v pravém boku a hrudníku dává tušit, že to odnesla také žebra. Konečně i špatně vidím. Mám skalpovaný nos a cáry kůže s masem mi vlají před očima. Řinoucí se krev z obličeje prudkým větrem hned zasychá a tak mám pocit, jako bych měl na obličeji škrabošku. V kabině je mimo pilota ještě jeden mladý muž. Chtěl vidět moji akrobacii zblízka, ale ten se nervově zhroutil, takže s jeho fyzickou pomocí pro výstup do letadla počítat vůbec nemohu. Musím spoléhat pouze na sebe a na štěstí. Letadlo zatím nabírá kurs na Brtnici a pak jej mění na vesnici Příseku, kde jsou rybníky. V tom spatřuji stranou dole přibližující se letadlo "U-2 Kukuruzník" a v něm k mému překvapení sedí jeden z mých pilotů - Mirek Chalupníček. Je mi záhadou, jak se sem dostal. Zřejmě v předtuše něčeho zlého přerušil dovolenou.

Vmanévrovává své letadlo podél mne a posuňky mi dává najevo, abych se spustil dolů. Vždyť takový přechod z letadla na druhé letadlo jsem dělal pravidelně při každém leteckém dnu. Podmínkou ovšem byla dokonalá souhra pilotů obou letadel a mne. Jsem s hrazdou nad Mirkovým letadlem asi ve výši jednoho metru, takže celá akce by mohla být proveditelná. Jenže úmysly pilota Krause v "Čápu" byly už od začátku jiné. Dává plný plyn, zavírá klapky a letadlo i se mnou prudce vystřeluje vzhůru. Motor Argus jako by se chtěl vytrhnout z trupu letadla, řve v plných otáčkách. Jsem odkázán na milost a nemilost pilota Krause. Přibližující se hladina rybníka a sestup letadla mi nahání hrůzu. V žilách mi stydne krev. Vždyť přece musí vědět, že mne zabije! Za prvé, hloubka rybníku je neznámá, může být tři metry, stejně jako několik centimetrů (v roce 1947 byla veliká sucha). Náraz hrazdy na vodu i při zmírněné rychlosti letadla sedmdesáti kilometrů v hodině se rovná skoro nárazu na pevnou zem. Při mém současném zmrzačeném stavu je jasné, jak to může dopadnout. Věděl to i pilot a přesto nalítával.

Znovu se projevil pud sebezáchovy. Se zlomenou rukou a žebry jsem se opět vytáhnul o pár decimetrů vzhůru v okamžiku, kdy hrazda, na které jsem předtím seděl, narazila na hladinu vody... Pilot mně v některých momentech připadá jako šílenec. Cítím to podle toho, že letadlo je někdy velmi labilní. Jme už ve vzduchu asi jednu hodinu a tři čtvrtě a to je jasné i pilotovi, že vyplýtval mnoho benzínu při manévrování a že jednou úplně dojde a co potom…? Z důvodu vlastní bezpečnosti a možná i bezradnosti stoupá nahoru a obrací stroj k letišti do Henčova. Tam poblíž přistávací plochy vidím pod sebou stoh slámy a současně z těl lidí na zemi vytvořená písmena: "DO STOHU".

V té době ještě malá letadla v ČSR neměla rádiové spojení a prostředky dorozumění byly velmi obtížné. Pilotovi nezbylo než uposlechnout jak "hlasu" zdola, tak i šokovaného pasažéra, kterému jsem dával pokyn. Prvním náletem na stoh odehnal diváky, kteří sledovali celé divadlo jako s rozhledny. Při dalším náletu se pouštím hrazdy, prolétávám vzduchem, narážím na stoh slámy a jako střela jej provrtávám až na tvrdou zem. Tak-to končí můj let, který měl být mým posledním z vůle několika lidí, jimž moje úspěšná snaha dostat se "nahoru" rvala nervy.

V první chvíli po dopadu jsem nemohl křičet, protože nárazem jsem si vyrazil dech, ale pak alespoň sípáním a nějakým hekáním jsem přibíhajícím dával najevo, že žiji někde na dně, v útrobách stohu. Hasičům, kteří mezitím dojeli, se podařilo mně ze stohu dostat a předat lékaři dr. Veselému. Mám skalpovaný nos, zlomenou levou ruku v zápěstí, výron v kolenou a kotnících, zlámaná žebra, pohmoždění ledvin a tisíce slámek ze stohu v celém těle, podobající se ježku nebo dikobrazu. Z jihlavské nemocnice jsem se na mé přání vrátil zpět na letiště, ale za několik hodin začaly komplikace. Jsem převezen na kliniku do Prahy, oplácán sádrou až ke krku a operován. Ležel jsem v sádře pět týdnů.

21. října 1947

V nemocnici mi sundali sádru a já se učím pomalu chodit. Pouze jediný den mám na rozcvičení mého ztuhlého těla. Protože mám podepsané smlouvy pro další angažmá, druhý den odlétáme přes Paříž do Říma, kde mám 26. října 1947 vystoupení. V Římě pak přebíráme dva sedmisedadlové stroje De Havilland-Domini, každý se dvěma motory Bristol 175 HP. Tyto mají být naším dopravním prostředkem a vlastně i domovem po dobu několika příštích týdnů.

* * *

Letíme na turné do čtyř kontinentů. Odlétáme přes Athény do Istanbulu a Ankary; míříme přes Teherán, Karachi, Bombay, Madras, Bangkok, Batávii (dnes Djakarta), kde jsem všude vystupoval a pak do Surabaje k přeskoku Indického oceánu do nejsevernějšího města Austrálie - Port Darwinu. Poslední úsek naší cesty nebyl právě příjemný. Dostali jsme se do uragánu a větrná smršť házela s našimi letadly jako s krabičkami od zápalek. Mraky pod námi, nad námi a nikde žádná díra k úniku. Přetížená letadla nebyla schopna strmého stoupání. Přestože jsme celou cestu letěli v roji vedle sebe, křídlo od křídla asi dvacet metrů, vichřice nás od sebe odtrhla na vzdá-lenost čtyřiceti kilometrů. Pak pomocí lodí jsme se zaměřili goniem, opravili kurs a dostali se opět k sobě. Z Port Darwinu pokračujeme v letu do Burgetown a pak nad australskou buší, pastvinami, bavlníkovými plantážemi do Brisbane, hlavního města státu Queslandu. Naše cesta pak vedla po pobřeží do Sydney a končila ve státě Victoria v Melbourne. Po krátké přestávce jsme opět zvedli své De Havillandy a vraceli se přes Adelaide zpět do Port Darwinu. Tentokrát jsme naše letouny vedli přes Jižní a Střední Austrálii nad pouštěmi a na severu nad buší.

Je to jen výpočet míst, kde přistáváme a kde vystupuji jako akrobat. Kaleidoskop nevšedních obrázků a zážitků se tak rychle střídá, že jejich ozvěny doléhají ve zlomcích a se zpožděním. Jsme zváni, abychom přiletěli opět co nejdříve. Je to rozhodně úspěch. Ještě na trase dostáváme nabídky, ale musíme je odmítat. Čas je náš bič a naše těla i mozky klesají únavou. Čas dělíme na starty a přistání. Několik málo hodin v hotelu, vystoupení, banket, ze kterého ujíždíme na letiště, abychom opět startovali a přistávali v nějakém dalším exotickém městě.

Jsme opět ve vzduchu, malý okruh nad Port Darwinem, po-slední zamávání křídly na pozdrav Austrálii a nabíráme kurs na severozápad na ostrov Timor do města Očusi. Pak pokračujeme dále na ostrov Celebes do Makašaru. Ostrov Celebes byl pro mne vždy přitažlivým místem. Četl jsem kdysi, že zde žijí lovci lebek. Brrrr…, proto máme zvláštní pocit. Znovu zvedáme své stroje a máme už jen skok na Borneo do Bandajarmasinu. Pod námi jsou obrovské tajemné pralesy Bornea a před námi cíl na severozápadě - Singapur, brána dálného východu. Je to spíš jen přechodný cíl, protože ze Singapuru pokračujeme na sever přes Malajsko, Siam (dnes Thajsko) do Rangónu. Rangón, hlavní město Barmy, působí na mne fascinujícím dojmem. Jsou zde veliké protiklady. Rákosové domy a monumentální velechrámy zasvěcené Budhovi. Pagoda se zlatou střechou svítí do veliké dálky, jakoby byla samotným sluncem. Zde zůstává rozum stát nad bohatou minulostí a chudou přítomností. Když řeknu, že všude jsem měl úspěch, nevystihuje to skutečnost. Obyvatelstvo všech asijských a australských měst, ve kterých jsme vystupovali, nám připravilo takové ovace, že před nimi mé evropské úspěchy bledly - s výjimkou Paříže, která v mých vzpomínkách zůstane vždy +štací číslo 1*, protože jsem tam nechal i kousek svého srdce.

* * *

Po jednodenním odpočinku - jaká slast, neslyšet letecké motory celých čtyřiadvacet hodin. V Rangónu naše de Havillandy nabírají kurs na severozápad do Calcutty, přes nekonečné džungle do New Delhi a znovu do Karachi, abychom přes arabské moře dosáhli Muscatu na Arabském poloostrovu a ten opět opustili nad Salahem. Malé státečky, které jsme prolétávali, patřily pod britský protektorát. Jsou to ještě dnes země, kde se skutečně žije jako v době pohádek, kde čas se zastavil a měří se ne na hodiny, ale na dny a podle toho vypadá i místní život. Jsme znovu nad Arabským mořem a točíme stroje na jihozápad k africkým břehům. Dosáhli jsme Afriky! Přistáváme v britském Somálsku - v Bargalu. Tankujeme, několik hodin odpočinku a znovu do vzduchu. Pokračujeme nad pobřežím. Trasa jde zhruba po pobřeží států -Somálsko, Keňa, Tanzanie, Mozambik do Jihoafrické unie (dnes Jihoafrická republika), do Kapského Města (Cape Town). Na toto město je nádherný pohled, zvláště když jsme nalétávali od moře, kde pozadí tvoří mohutná Stolová hora. Jsme na zemi, máme za sebou letecký den a už jsme znovu ve vzduchu. Motory opět zpívají svoji nekonečnou píseň a my letíme do Kimberley. Pod námi jsou veliká naleziště diamantů, kde se těží na způsob našich po-vrchových dolů. Naše další štace je Johannesburg a pak Pretorie.

* * *

Z Jihoafrické unie náš let směřuje k řece Limpopo a pak takřka po hranicích Severní a Jižní Rhodesie do města Livingstone. To už jsme ale na řece Zambezi. Již z dálky mraky vodních par vystupujících do výše jako sopka, určují místo nádherné po-dívané - Victoriiných vodopádů, ze kterých se řítí každou vteřinou asi dvacet tisíc krychlových metrů vody. Jsou to v pořadí druhé největší vodopády na světě. Pěkný nálet se skluzem po křídle směrem k vodopádům vyplňuje bzukot mé filmové kamery "Paillard-Bolex 16 mm". Snažím se zachytit alespoň kousek té krásy pod námi pro klidnější, neuspěchané dny v budoucnosti.

* * *

Letíme asi třista kilometrů nad řečištěm Zambezi. Někdy jsme potlačili naše stroje těsně nad hladinu řeky, abych si nafilmoval vyplašené krokodýly. Pak pokračujeme na sever do Lusaky a dále do Abercornu. Zde už začíná jezero Tanganika. Letíme nad ním do Kigali. Dále pak točíme stroje na východ do Nairobi. Po levé straně máme veliké jezero Victoria. Po čtyřech hodinách letu opět nádherná podívaná. V dálce pod námi nepřehledné zelené pralesy a z nich se k nebi týčí horský masiv Kilimandžáro s věčně bílou ledovou čepicí. Jsme v Nairobi. Po přestávce startujeme do Addis Abeby a Chartumu, abychom zamávali pyramidám po přeletu Assuanu. Po pravé ruce máme Luxor a před námi je Káhira. Tam jsem po akrobacii defiloval před králem Farukem.

Další výstřižky z místního tisku o mém vystoupení dokumentují, že naše cesta překonala i nejsmělejší úvahy na začátku. Ale na zhodnocení ještě není čas, ještě vše neskončilo. Před námi je Alexandrie, pak letíme přes Matruh, Bengazi, Tripoli, Tunis do Alžíru, Oranu a Casablancy. Z Tangeru přes Gibraltar do staré Evropy, ale ještě ne domů. Napřed do Lisabonu, Madridu a Barcelony. Přímo devadesát stupňů na východ před námi byl Řím. Tam jsme anglické firmě odevzdali naše spolehlivé spojence de Havillandy Domini. Osvědčily se na výbornou! Jinak by bylo úplně nemožné absolvovat tuto trasu v tak krátké době.

16. prosince 1947

Uzavíráme bilanci našeho okružního letu přes čtyři světadíly. Za padesát jedna dnů jsme uletěli čtyřicet tři tisíce kilometrů a strávili za pilotním řízením dvěstě třicet dvě hodiny.

Druhý den po našem příletu do Říma jsme odletěli na křídlech našich letadel do Paříže a pak 18. prosince domů do Prahy. Jak už to obvykle bývá, bylo hodně slávy a parády. Vyprávění o dojmech z cesty nebralo konce. Vzpomínali jsme na navázaná přátelství s vědomím, že to, co jsme vykonali, byl dobrý kus práce nejen pro naše další podnikání, ale i kus propagace pro naši osvobozenou vlast.

Naše úsměvy na opálených tvářích zanedlouho rychle tuhly. Ledový vítr, sice obvyklý pro tuto dobu a zeměpisnou polohu, nespaloval jen pokožku. Mrazil duše - dýchl z východních sibiřských stepí na probouzející se republiku a hrozil ji spálit docela...

<<<<<>>>>>

zpět na hlavní stranu      zpět na předchozí kapitolu      na následující kapitolu       kontakt na autora