Kapitola 18: Můj nový domov Toronto - z knihy Milo Komínka "I pod oblohou je peklo"; dle 2.vydání z června 1991

Můj nový domov Toronto

Neděle 17. listopadu 1968

Sníh, mlha, vítr a stále střídavé počasí. V odpoledních hodinách se naposled rozloučíme se svými přáteli, Karlem a Evou, její sestrou Jarmilou, Honzou a Václavem a jako posledním v řadě se spoluvězněm Jiřím Nyčkalem. Velká DC-8 "B" společností "Swizar" se odlepuje od země a my s ní letíme do Toronta. Do nové země - Kanady a do nového domova.

*  *  *

Kanadské podnebí nás nepřijalo nějak vlídně. Toronto bylo pod těžkými mraky a přízemní severní vítr dosahoval rychlosti 60 km/hod. Proto naše přistání bylo trochu tvrdé a také i riskantní. Kromě přátel, bývalých spoluvězňů, nás vítala sněhová plískanice. Byl to značný rozdíl oproti Curychu kde byla většinou suchá zima. Přátelé nás odvážejí do velkého, ale starého hotelu "FORD" na křižovatce ulic Bay Street a Dundas Street West, ve středu Toronta.

Pondělí 18. listopadu 1968

Jdeme se hlásit na hlavní imigrační úřad na 200 Dundas Street East a další den se stěhujeme do soukromého domu jedné Maďarky na Spadina Avenue. Asi za tři dny se znovu stěhujeme, tentokrát na okraj města do tzv. New Toronto, kde je nám imigračním úřadem přidělena šestiměsíční celodenní anglická škola. Ministerstvo imigrace nám týdně vyplácí 50 dolarů (na jídlo a bydlení). Tutéž částku jako výživné dostávám pro manželku a syna, kterým to posílám do Československa). Učebnice, školní potřeby, lékaře, léky i nemocnici máme všichni přistěhovalci zdarma.

24. prosince 1968

Je Štědrý večer a já začínám mít smůlu. Když jsme se vraceli z půlnoční z českého kostela Sv. Václava, uklouzl jsem na chodníku a zabořil se do sněhové závěje na okraji vozovky, pod kterou protékala voda. V tom okamžiku jsem měl plné boty vody a silný polární vítr udělal své. V té době řádila v Torontě a okolí hongkongská (říkalo se jí také asijská) chřipka. Dostavily se vysoké horečky 41-42 stupňů Celsia a já byl v limbu. Naše domácí - Polka, paní Kapustová, se mi věnovala po celé dny jako matka, až se jí to stalo osudným. Po týdnu ošetřování dostala ode mne chřipku a jelikož měla slabé srdce, cukrovku a vyšší věk, byla převezena do nemocnice a tam za tři dny zemřela.

Zůstali jsme v chalupě tři opuštění chlapi. Pan Kapusta - vdovec byl zlomen a nám dvěma také nebylo nadvakrát. Ve vaření jsme se střídali s Karlem, já jsem pral, Karel žehlil a zašíval. Pan Kapusta, který domácím pracím vůbec nerozuměl, aspoň jezdil s Karlem pro nákupy potravin. Tak jsme společně hospodařili šest měsíců.

Po šestitýdenním pobytu v Kanadě jsem si založil firmu "Air artistic agency" (Letecká reklamní kancelář), chodil do školy na angličtinu a vedl korespondenci.

Týdny a měsíce v anglické jazykové škole utíkají jako voda. Po deseti měsících odloučení má konečně přiletět moje manželka s dvouletým Jirkou.

24. června 1969

V rozechvění čekám na letišti, stále tomu nevěřím, že jsou už v Kanadě a když je konečně vidím přicházet, nemohu zase mluvit. Malý Jirka mne nepoznal a řval strachy, že nechce do automobilu. Po deseti měsících se shledáváme na druhé straně světa. Nemáme nikdo nic. Nic, než holé ruce k práci, ale je nám nesmírně dobře.

Čtvrtek 12. března 1970

Dostal jsem velmi výhodnou nabídku koupě tiskárny a vydavatelství patnáct let existujícího nezávislého týdeníku "Naše hlasy* od pana Jiřího Hlubůčka a pana Josefa Kuřila, kteří byli dosavadními majiteli. První číslo +Našich hlasů* vyšlo 14. května 1955.

Už v Leopoldově v letech 1957-1964 jsem plánoval s Vladimírem Stržínkem, vydávat v Torontě časopis, ve kterém budu odhalovat zločiny komunismu. A já opravdu už v Torontě žiji. Najednou mi z nebe spadne tiskárna se zavedenými novinami do klína. To bych musel být blázen, abych takovou nabídku nepřijal. Tiskárnu jsem koupil a stal jsem se vydavatelem novin. Přes den jsem pracoval v továrně na bodové svařovací přístroje jako mechanik a z práce jsem jel rovnou do naši tiskárny. Večer jsem ještě cvičil a připravoval se na akrobacii. Točil jsem se v jednom kole. A zase se rvu sám se sebou, s přáteli, s finančními problémy, s lidmi poctivými, ale často nechápajícími smysl exilového tisku, že noviny musí bojovat proti zločinnému komunismu.

Sobota 21. března 1970

Tento den vychází můj první výtisk "Našich hlasů", který má číslo 12 (658) Vol. XVI. s titulním článkem: "Manifest k českému a slovenskému národu odsouzenému k atomové smrti". Napsal ho můj bývalý spoluvězeň Prof. Dr. Jiří Krupička, který žije v Edmontonu v Albertě. Článek je otištěn v českém a anglickém znění a apeluje na svědomí Organizace spojených národů, která mlčky přihlížela násilné okupaci Československa vojsky Sovětského svazu a jeho vazalů. I v současné době mlčí OSN, přestože na území Československa jsou rozmisťovány sovětské taktické atomové zbraně, které v případě vojenského konfliktu budou příčinou smrti celého českého a slovenského národa.

Čtenáři "Našich hlasů" vystřihují tento "MANIFEST" a podepsaný jej zasílají na adresu Sociálního sdružení bývalých československých politických vězňů v Kanadě, aby byl hromadně předán generálnímu tajemníkovi OSN panu U'Thantovi v New Yorku.

Za měsíc po převzetí tiskárny a vydavatelství novin vstupuji do dvojspolku jako spoluproducent československého rádiovysílání v Torontě na stanici CHIN FM na vlně 100.7 metrů.

V roce 1970 jsem také založil a redigoval cyklostylovaný časopis "Mukl", který později přestal vycházet. Po dalších letech byl znovu obnoven. V té době jsme už Mukla sázeli na komputeru a tiskli na ofsetovém tiskařském stroji dvojbarevně. Byl jsem jeho výkonným redaktorem a grafikem. Vydavatelem bylo Světové sdružení bývalých čs. politických vězňů v exilu, organizace Kanada. (O několik let později začal vycházet v pozměněné formě ve Švýcarsku.)

Neděle 21. června 1970

Dnešní den je vzrušující pro celou moji rodinu i pro mé přátele. Ve tři hodiny odpoledne mám předvést akrobacii na visuté hrazdě pod helikoptérou +Bell-Ranger* nad hladinou jezera Ontario u Central Island v Torontě. Bude to moje první a pravděpodobně i poslední akrobatická produkce na tomto kontinentu. Snad i poslední na světě. Kdož ví...

Kdokoliv dnes přišel do našeho bytu, dostal okamžitě nějaký úkol. Šijí se transparenty a stuhy, připravuje se technické zařízení k hrazdě. Zatímco já instruuji svého letovoda Míšu Valacha, manželka mi zašívá do kombinézy malou vysílačku. Náš tříletý Jirka je jako u vytržení. Všude překáží a stále se vyptává na co je to, nebo ono.

Je po obědě. Manželka s Jirkou a s přáteli odjíždí na Central Island a moji spolupracovníci jedou do sportovního přístavu, aby přepravili k místu produkce dva veliké motorové čluny potřebné k vystoupení. Přišla řada i na mne. S Michalem Valachem jsme vyrazili do přístavu. Hladina jezera je rozbouřena a tak náš převoz na ostrovní letiště je zpožděn. Konečně projíždíme letištěm a míříme na jeho opačný konec, kde vzadu stojí připravena helikoptéra. Pětisedadlová helikoptéra "Bell-Ranger" má výkonný turbinový motor. Je to velmi krásný a spolehlivý stroj. Sotva vyměníme pozdrav s pilotem - hlavním manažerem letecké firmy "Pegasus", už začínáme s Míšou zapínat hrazdu na konstrukci helikoptéry. Všechno jde rychle a bez jediného problému. Rotor helikoptéry se roztáčí a zjišťujeme první závadu. Otáčející se rotor vytváří elektrostatické pole a to vyřadilo naše kapesní vysílačky z činnosti - zůstává jenom jediná možnost - navádění helikoptéry vizuálně. Startujeme, já sedím pod ní na hrazdě a stoupáme do výšky třista metrů. Náš kurs je pobřeží ostrova - vyhrazené místo pro moji produkci. Dveře helikoptéry se otvírají a Míša se vyklání z kabiny, aby viděl na mne a podle mých posuňků dával příkazy pilotovi.

Produkce začíná ... Dole na vyhlídkovém mostě naše ratolest Jirka pláče k neutišení a křičí:

"Tatínku neutop se mi!"

Třicetiminutová produkce končí a helikoptéra nalétává stokilometrovou rychlostí těsně nad hladinu jezera na stuhy, které jsou napnuty mezi dvěma zakotvenými čluny. Já visím na hrazdě hlavou dolů ani ne jeden metr vysoko nad rozbouřenými vlnami jezera. Nervy mám v pořádku a tak i tento závěrečný rychlý let v minimální výšce snáším velmi dobře. Rukama narážím na stuhy, vytrhávám je z rukou asistentů stojících na kajutách člunů a pak nabíráme výšku v stoupavé zatáčce. Toto číslo vyšlo na výbornou! Stuhy jsem odhodil a rozbaluji kanadskou státní vlajku, se kterou pak defiluji podél pobřeží.

Vystoupení se povedlo a my se vracíme na okraj ostrovního letiště, abych tam ještě provedl několik cviků pro filmaře a reportéry. Je faktem, že veškerá zodpovědnost spočívala na pilotovi a letovodu Míšovi Valachovi (z Č. Těšína). Oba odvedli stoprocentní výkon a ve ztížených podmínkách dokázali, že jsou odvážní a obětaví kamarádi. Včera jsem měl čtyřicátéčtvrté narozeniny. Slavím je teprve dnes triumfálním vítězstvím nad osudem a sebou samým.

Pátek 31. července 1970

Do budovy Organizace spojených národů (OSN) v New Yorku vstoupila delegace československých exulantů. Za legionáře tam byl poslanec NS Antonín Bartoš z New Yorku - bývalý velitel paraskupiny "Clay Eva", která byla vysazena do Protektorátu, za Naardenský výbor sekretář pro Severní Ameriku profesor dr. Rudolf Krempl z Hardfordu, Connecticut, za bývalé československé politické vězně v exilu Josef Hrubý z Toronta a já jako vydavatel nezávislého týdeníku "Naše hlasy" a organizátor této protestní akce. Naše delegace odevzdala v OSN generálnímu tajemníkovi U'Thantovi dokumenty a čtenáři "Našich hlasů" podepsaný "Manifest" o atomové smrti českého a slovenského národa.

3. listopad 1970

Dostávám výtisk "Rudé právo" ze dne 22. října 1970, z kterého se dovídám, že v ČSSR byla otevřena putovní výstava "25 let práce SNB", která na svých panelech hanebným způsobem vláčí mé jméno. Nedalo mi to a napsal jsem do "Našich hlasů" článek "Kde je pravda?", aby páni soudruzi z StB věděli, že jejich zločiny stále vedeme v patrnosti a my političtí vězni nikdy na ně nezapomeneme!

1. prosince 1970

Tento den se nám narodil druhý syn, kterého jsme pokřtili jménem Petr. Rodem je už Kanaďan. Jsou to opět šťastné dny, protože manželka je zdravá a chlapec se má čile k světu. První syn Jirka je divoch, asi je po mně a dovede se už rvát se životem. Co bude z toho malého Petříka je otázkou, ale snad se bude mít lépe, než jsme se měli s manželkou my. Pán Bůh nám při výchově pomáhej!

31. prosince 1970

Dnes je Silvestra a já jsem v posteli. Dostal jsem znovu růži a těžký zánět hlubokých žil s horečkou a třesavkou jako trvalou památku na Jáchymov. Takto poznamenán vstupuji do nového roku 1971. Od toho dne jsem už navždy práce neschopen a lékaři tvrdí, že se musím podrobit další těžké operaci, abych zachránil nohu před hrozící amputaci.

Čtvrtek 21. ledna 1971

Někdo by řekl den jako kterýkoliv jiný, ale nebyla by to pravda. Dnes a zítra budeme psát do historie etnické skupiny Čechů a Slováků žijících v Kanadě, že bylo zahájeno pravidelné Česko-Slovenské televizní vysílání, jehož jsem zakladatelem a producentem. Před několika dny mi bylo torontskou televizní stanicí "Chanel 10" nabídnuto, že mám k dispozici jednu vysílací hodinu týdně. Je samozřejmé, že jsem to přijal a tak stále v horečkách a s bolestí jedu dnes do televizního studia natáčet svůj první program, který jsem rozdělil na dvě části - kulturní a politickou.

Přátele mi dělají poslední korekturu mého scénáře, připravujeme gramodesky, film, diapositivy. Ve studiu vládne vzrušení a sem tam i malý zmatek, který je za malou chvíli překonán a pak už se točilo na ostro.

První polovinu česko-slovenského vysílání oficiálně zahájil Jiří Křenek. Představil televizním divákům akademického malíře Jaroslava Hovadíka, pak Adolfa Tomana, který je zakladatelem a režisérem "Nového divadla" v Torontě. Tito kumštýři mají rozdílné profese, ale možno říci, že stejný úspěch. Druhou část programu jsem zahájil politickým komentářem o okupaci Československa. Závažnost a politickou tragédii našich národů Čechů a Slováků okupovaných komunistickými vetřelci z Moskvy, jsem dokumentoval autentickými diapositivy, filmem z okupace Prahy a komentářem. Tento první program dopadl velmi dobře a diváci jej viděli na svých obrazovkách následující den, v pátek 22. ledna 1971 v 5,30 hod. večer na "Kanálu Toronto 10" a další týden v pátek ve stejném čase na "Kanálu  8" stanice CTV Toronto.

Jsem přesvědčen, že pro mnoho našich občanů bylo toto historické vysílání připomínkou, že v srdci Evropy je naše vlast s našimi drahými, kteří trpí pod nadvládou moskevských komunistů a jejich sluhů v Praze. Pro ostatní diváky, kteří doposud nepoznali hrůzy komunismu, bylo vysílání mementem, aby si uvědomili co by je čekalo, kdyby se dostali pod pásy komunistických tanků.

*  *  *

Mé fyzické zdraví je podlomeno sedmnácti léty prožitými v komunistických koncentrácích. Ležím opět v nemocnici po těžké operaci levé nohy. Odevzdán do vůle Boží a dělám bilanci svého dosavadního života. Rozbíjel jsem si hlavu o zdi nenávisti a zloby, bojoval jsem celý svůj život, nejdříve za svůj úspěch osobní a pak za život národa, jako jeden z celé řady bezejmenných bojovníků. Dnes zde bezmocně ležím na nemocniční posteli, nejsem schopen bránit mou rodinu, přátele a týdeník "Naše hlasy". Zmítám se ve vysoké horečce a mé tělo bojuje s infekcí. Infekce, ovšem jiného druhu, napadla i mé některé přátele a ti jí podlehli. Zaprodali svoji čest komunistickým agentům a začali s nimi koketovat a nás všelijak zrazovat.

Vladimír Stržínek, kterého jsem pověřil vedením tiskárny a redakce, hlásí situaci. Přišel v pravý čas a svojí osobní obětí pomáhá, jak je jen vůbec možné. Telefonují mi přátelé z redakční rady a někteří bývalí političtí vězni a slibují mi svoji nezištnou pomoc.

Středa 12. května 1971

Dostal jsem dopis, ve kterém mi obhájce ex-offo dr. Poloch z Frýdku-Místku oznamuje, že jsem byl podle paragrafu 109/2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, k propadnutí majetku a já nevím co ještě za nedovolený pobyt v zahraničí. Na tento dopis jsem  neodpověděl. Nebudu se už déle zabývat touto zrůdnou bolševickou chamradí, ztrácet čas a energii.

Květen 1971

Jsem stále připoután na lůžko a pořád nečinný. Pojal jsem myšlenku vytvořit dokumentární celovečerní barevný film o Československu, aby nejen náš exil v Kanadě a USA věděl o tom, co se ve vlasti děje, ale aby to také věděli kanadští a američtí politici. Po poradě se svými přáteli dal jsem se s chutí do práce a založil další firmu - "Filmovou produkci". A tak i v posteli jsem byl nějak užitečný, pokud jsem ještě nemohl chodit a něco dělat. Napsal jsem literární i technický scénář pro natáčení filmu. Dal jsem mu jméno "Dva světy". Vymyslel jsem i synchronisaci promítaček, protože film byl na způsob polyekranu (Laterny Magiky) pro tři projekční plátna se dvěma stereo-zvuky. Sotva jsem se mohl jen trochu hýbat o berlích, pronajal jsem si profesionální filmovou kameru Paillard Bolex 16 mm (tehdy jsem ještě nevlastnil profesionální kameru) a s přítelem, který měl také vynikající 16mm kameru, jsme se dali do práce.

Vyklidili jsme náš nadměrný obývací pokoj (předtím se v něm konaly schůze až čtyřiceti politických vězňů). Místnost jsme proměnili ve filmový ateliér a točili a točili čtyři dny a tři noci v kuse až na malé přestávky při jídle.

Nejobtížnější však byly exteriéry, protože jsem stále chodil o berlích což mě unavovalo a navíc způsobovalo nesnesitelné bolesti a komplikace. Když byl film v laboratořích, nastal čas k prohlížení, při kterém mi pilot Jára Mílek pomohl udělat sestřih s dosud nezpracovaným dokumentárním filmem natočeným spoluvězněm při okupaci Prahy (v té době jsem už bydlel ve Vídni) a spojit s dalším střihovým materiálem, který jsem už vlastnil delší dobu. Pak přišla zkouška hlasů komentátorů, hudba a celkový zvuk. Film byl během čtyř měsíců hotov a mohl se vydat na cestu po Kanadě a USA. Celkem úspěšně.

*  *  *

Čas ubíhal a já jsem konečně nastoupil do naši tiskárny ale jako naprostý invalida, neschopen veškeré fyzické práce. Převzal jsem vedení od starého spoluvězně Vladimíra Stržínka (z Drahotuš u Přerova), který sedm měsíců obětoval během mé nemoci pro týdeník "Naše hlasy" a nesl plnou tíhu jeho vydávání. Jemu patří vřelé díky.

*  *  *

Moji dva synové Jiří a Petr se od dětství věnovali muzice. Vystupovali na koncertech, v televizi, rádiu, různých festivalech, divadlech a zábavách v Kanadě a USA pod jménem "Moravia Micro Band". Propagovali úspěšně naši českou muziku.

Ve druhé polovině roku 1980 přišel s nápadem spoluvězeň -satirik Jára Meců z Clevelandu (Ohio, USA), abychom nahráli LP gramodesku protikomunistických protestsongů. Vybral k tomu své satirické parodie na melodie známých písní. Problémem však byla doprovodná hudba. Všichni exiloví hudebníci, kteří chtěli s námi účinkovat, když se dozvěděli, že se jedná o protikomunistickou satyru, najednou dostali strach. Proto základem hudební skupiny se stali mojí synové: třináctiletý Jirka (akordeon) a desetiletý Petr (bubny). K nim Jára Meců v Clevelandu sehnal ještě tři další hudebníky - Američany. Byli to: Pavel Liháni (klarinet), David Iossue (trubka) a Paul Pake (housle). Zpívali: autor textů Jára Meců, Vlasta Mecová a Marie Komínková. Já jsem tento osmičlenný soubor nacvičoval a dirigoval. Po dvou dnech tvrdého zkoušení jsme v pondělí 28. října 1980 jeli do gramostudia v blízkosti Clevelandu nahrávat naostro. Tato LP gramodeska "Šumaři pod pendrekem" měla veliký úspěch a vyšla v několik vydáních.

*  *  *

Vydával jsem a redigoval dvojbarevný časopis "Vězeň". Ten na doporučení spoluvězňů v ČSFR jsem přejmenoval na "Svědomí" a později spojil s časopisem "Naše hlasy", které v květnu 1990 dovršily třicet pět let svého trvání. Vydával a redigoval jsem je posledních dvacet let a věnoval jim všechen svůj čas.

Protože jsem moravský patriot, přejmenoval jsem firmu "Our Voices Publishing and Printing Co." na firmu "Moravia Press Ltd." a po deseti letech opět přejmenoval na "Moravia Publishing Inc.". Jako vydavatelství knih a časopisů působí dodnes.

*  *  *

Přestože jsem byl časově vytížen, moji přátelé z "Nového divadla"  v  Torontě mne přiměli k tomu, abych s nimi hrál v několika divadelních hrách. Pro svoji těžkou nemoc a s ní spojené bolesti jsem se musel další herecké činnosti vzdát.

*  *  *

Po sedm let za sebou jsem s manželkou organizoval v Torontě různé protestní demonstrace, hlavně však k výročí okupace Československa sovětskou armádou - 21. srpna. Demonstrace se odbývaly před budovou provinčního parlamentu, ale většinou na náměstí před Novou radnicí v Torontě, na které vždy týden vlála naše čs. státní vlajka.

*  *  *

U příležitosti svatořečení bl. Anežky České v listopadu 1989 jsem natočil v chrámu sv. Petra v Římě dokumentární videokazetu s názvem "Svatá Anežka".

POHLED ZPĚT

Komunisté od svého nástupu k moci začali pronásledovat zahraniční vojáky, legionáře, průmyslníky, živnostníky, rolníky a vzdělané demokraticky smýšlející občany. Desetitisíce našich krajanů bylo nuceno pro svou záchranu opustit rodiny a svou rodnou vlast. Odešli do exilu s nejlepším vědomím pracovat pro osvobození Československa. Velká část byla na hranicích postřílena, zmrzačena anebo zatčena a odsouzena na dlouholeté tresty ve vězení.

V naší vlasti narůstal odpor proti násilí, ale ten byl časem likvidován. Brány věznic, trestnic a koncentračních táborů pohltily do svých nenasytných útrob přes 130 tisíc politických vězňů. Komunistický režim zřizoval "Tábory nucených prací" (TNP), kterými prošlo bez soudů pouze na příkaz předsedů MNV a nebo nějakých komunistických kádrováků 186.921 osob. Ani toto ještě nestačilo. Proto zřizovali vojenské kárné útvary "Pomocné  technické prapory" (PTP), ve kterých se celkem vystřídalo a otročilo desetitisíce vojáků. Přesné číslo mi ještě není známo.

Naše vlast byla obehnána ostnatými dráty, minovými poli a stala se velikým koncentračním táborem, ve kterém bylo rozseto dalších 185 koncentračních táborů, věznic a trestnic. Přes 80 tisíc politických vězňů prošlo "Uranovým peklem" v jáchymovských a příbramských dolech a těžilo uranovou rudu - smolinec - v otrockých podmínkách pro výrobu sovětských atomových bomb. Ptám se: "Kdo shrábnul za jejich dřinu a za vytěženou rudu peníze"?

Na následky práce v uranových dolech zemřelo na rakovinu krátce po propuštění 8.374 bývalých vězňů. Další tisíce jsou vyřazeny z práce s podlomeným zdravím způsobeným radioaktivním zářením a z důvodu nedostatečné lékařské péče.

Ve vyšetřovací vazbě, věznicích a koncentračních táborech bylo umučeno 15.726 osob. Z toho bylo 511 dětí - novorozeňat. Několik tisíc našich občanů bylo sovětskou NKVD a později KGB zavlečeno do Sovětského svazu a tam umučeno. Jen malá část se vrátila zpět do ČSR. Přesné číslo těchto osob ještě neznáme. Mnoho zavražděných ve vězení bylo nacpáno do beden a pak beze zbytku spáleno jako starý archiv v Martinských pecích na Kladně. Od roku 1948 prošlo policejním vyšetřováním 1,120.387 občanů Československé republiky. Po dobu mého 17ti letého věznění jsem viděl na vlastní oči tisíce lidských trosek a proto žaluji!

*  *  *

Přestože léta přibývala a s nimi další bolesti, strádání, zklamání i v exilu, do smrti budu hrdý na to, že patřím k armádě "Třetího odboje" zpola zdecimované a vymřelé, které bylo dáno poznat, že "i pod oblohou je peklo", ale která se nikdy nevzdala ideálů svobody a odhalování pravdy a bude za ni stále bojovat až do své smrti!

Milo Komínek - autor, Toronto 16. května 1991

<<<<<  Následuje:  Doslov; seznam spoluvězňů, seznam popravených  >>>>>

zpět na hlavní stranu      zpět na předchozí kapitolu      na doslov       kontakt na autora