Kapitola 2: Fakír Ben Adini - z knihy Milo Komínka "I pod oblohou je peklo"; dle 2.vydání z června 1991;
ilustrační foto: Obecní hostinec ve Sviadnově v roce 2007

Fakír Ben Adíni

Víte, ono to vlastně začíná vždycky stejně a obvykle je v tom ženská. U mne to byla sice láska jen klukovská, ale kterýpak kluk to nebere poprvé smrtelně vážně? Jmenovala se Vlasta a byla krásná a mně bylo šestnáct. Ona už začínala zpívat v rozhlase a já jsem se zatím učil černému řemeslu, kinooperatérem a dálkově jsem studoval filmařinu.

Vlasta mne pochopitelně nebrala vážně a já prožíval muka nešťastně zamilovaného kluka, který byl ochoten svému idolu za jediný úsměv snést modré z nebe. Vydláždit Vlastičce cestu hlavami nepřátel, zahynout při jejím zachraňování a hromada stejně snadných a jednoduchých činů, to byla pro mne maličkost.

Pak mne ale hrozně zradila, místo na rande k našemu rybníku, jela s partou muzikantů tancovat do vedlejší vesnice. V první chvíli jsem si myslel, že musím zemřít nějakou strašnou sebevraždou, když už mi nechtělo puknout srdce bolem samo, ale pak jsem si to rozmyslel a umínil si, že budu slavný, moc slavný, aby ta zrádkyně do smrti nepřestala litovat, že mnou pohrdala.

Vlastička se asi nikdy nedověděla, jak velkou službu mi ve skutečnosti prokázala, že na schůzku nepřišla. Pravděpodobně bych byl dodnes dělal slušně některé svoje řemeslo a je možné, že bych nebyl dnes ani tady mezi vámi.

* * *

Po několika dnech marného přemítání, jak to udělat, abych byl rychle a velice slavný, navštívil jsem náhodou s kamarády cirkus HENRY, který postavil své šapitó na sokolském stadiónu v Místku a bylo rozhodnuto. Rázem mi bylo všechno jasné: stanu se artistou! A už jsem se viděl, jak v kopuli cirku, za nadšeného jásotu publika, provádím krkolomné eskapády. Měl jsem vždycky velkou obrazotvornost, ale měl jsem ještě jednu vlastnost, o které jsem dosud nevěděl, tvrdohlavost a houževnatost.

Díky mé barvité fantasii se mi již cestou domů povedlo přesvědčit kamarády Ludvíka Pavlíka a Jendu Řeháka o skvělé budoucnosti, která nás čeká v záři reflektorů. Začal jsem v krátké době s nutným tréninkem a přípravou nářadí. Rovněž díky mé houževnatosti jsem byl schopen poradit si s mnoha věcmi, o kterých jsem do té doby neměl ponětí.

Neuměli jsme docela nic, byli jsme jen mrštní mladí kluci, pro které nějaká ta modřina nebo boule nic neznamenala. Věděli jsme ale, že svět je posměvačný, a kamarádi nejvíc a proto jsme naše přípravy udržovali v největší tajnosti. Rodiče by asi taky nebyli příliš nadšeni komediantským potomstvem a tak mobilizační plány generálních štábů nejsou drženy ve větší tajnosti, než náš trénink a záměry.

Cvičili jsme v sále "Obecního hostince", který jsem měl k dispozici a kde se o nás nikdo nestaral. Rozhodl jsem, že začneme s excentrikou a fakírskými kouzly. Nikdo nás nevedl, nic jsme nemohli okoukat, na všechno jsme museli přijít sami. Bože, to bylo pádů a ran! Padali jsme se stolu , s válce, s lana, pálili jsme se ohněm, zraňovali dýkami, meči a propíchávali pletacími jehlicemi. Když na to dnes vzpomínám, sám se divím, jak jsme to mohli vydržet, ale bylo nám šestnáct a ještě méně...

Náš elán byl tak velký, že přece jen po týdnech plných modřin a natlučených těl, které jsme nad to museli doma a před známými tajit, jsme padali stále méně a troufali si stále více. Mně to však nestačilo, zdálo se mi to všechno moc přízemní a proto mne napadlo, že bychom měli přibrat nějaké menší, lehčí chlapce, které bychom dostali snáze nahoru nad hlavu do stojů na hlavě, na rukou, hlavu na hlavě, do tak zvaných "kopštendů" a "hendštendů", jak se odborně říká.

Bylo nás šest: Jan Řehák, Ludvík Pavlík, František Pokluda, dva bratři Pašandové a já. Trénovali jsme pouze rok a přece jen už bylo vidět nějaké výsledky.

* * *

Jednou v sobotu cvičíme jako obvykle, dva stoly na sobě, na nich váleček, přes něj prkno a na něm balancuji já. Malý Frantík Pokluda dělá na mých vzpažených rukou stoj "henštend" - no to už bylo přece parádní číslo, ne? Byl jsem na to také pyšný, jenže se správně říká, že každá pýcha předchází pád a v tomto případě doslovný a dost nebezpečný. Jak jsem tam balancoval, někdo za mnou zatleskal, já jsem sebou trhnul, ztratil rovnováhu a už jsme se řítili dolů. Frantík byl chvíli v bezvědomí a já dost potlučený, ale na tu výšku to dopadlo ještě dobře. Zavinil to jeden z nás, který odběhl přes chodbu do lokálu a zapomněl zamknout dveře . Zvědavý hostinský Alfons Lednický přivedl další hosty a tak za našimi zády začalo nezvané publikum tleskat, zrovna, když Frantík dělal na moji hlavě "hendštend". No, mohlo to dopadnout hůř. Horší bylo, že to s naší tajností skončilo a stali jsme se středem veřejného zájmu, který měl svoji patřičnou odezvu i doma podle temperamentu jednotlivých otců. Jenže něco zlého je vždy k něčemu dobré. To dobré v našem případě byla první nabídka veřejného vystoupení.

Mně se do toho moc nechtěla, protože jsem znal naše slabiny, ale nakonec jsem se nechal umluvit. Měli jsme vystoupit na učňovské akademii živnostenské pokračovací školy v Lidovém domě v Místku, ale nejdříve jsme měli svůj program předvést před učitelským sborem pro schválení. Tajně jsme do školy dopravili všechny rekvisity, nalíčili se a úspěch od prvního vystoupení až do skončení byl veliký. Ředitel nám slíbil, že před místeckým obecenstvem zachová naše inkognito a že nás uvede pod vymyšlenými jmény.

Akademie byla v neděli a já celý týden před tím nespal. Měli jsme vystoupit dva a los padl na mne a malého Frantíka Pokludu, ačkoliv všichni to uměli tak, jako já. Řeknu vám předem, úspěch byl takový, že ani v nejbujnějším snu jsem si to nepředstavoval. Jak jsem se objevil na scéně v záplatovaném obleku tuláka, klauna, který se snaží napodobit artistu, publikum se smálo a aplaus byl od čísla k číslu větší. Když jsme s Frantíkem končili naším extra číslem, při jehož nácviku už jsme se jednou pořádně potloukli, bouře potlesku a skandování nebralo konce. V prvních řadách nás přece jen i přes naše nalíčení poznali a ředitel také nedodržel slovo a v radosti, že to dobře dopadlo, oznámil divákům naše jména. Po představení za mnou přišel a žádal, abych připravil jako režisér celý příští program, že mi k němu dá i jejich čísla učňů a učednic. Nejdřív jsem se zdráhal; za naši partu jsem mohl ručit svoji hlavou, ale ty ostatní jsem neznal a nikdy neviděl, ale nakonec jsem přijal; snad je to moje životní příležitost...

Nejdřív jsem začal shánět kapelu. Bratranec Láďa Komínek mi pomohl a dali jsme dohromady deset chlapců pod jménem "Veselí hoši", kteří hráli v různých orchestrech a Láďa s nimi pilně cvičil. Jezdil jsem, obstarával, zkoušel a za tři týdny to bylo pohromadě a mohli jsme vystoupit opět v Lidovém domě v Místku. Představení mělo název "Indická revue" a uváděl ji jako konferenciér, již náš další člen Radomír Viktorín, který líčil při zvukové kulise cestu od nás Balkánem, Středozemním mořem, Suezem až k břehům Indie (hudba: Vlak jede krajinou, Nejkrásnější hvězdy svítí ve Splitu nad mořem, La Paloma, Mefisto, Karavana, Setkání v pustině, Izmaela a Perský trh). Pak se otevřela opona a na jeviště vešel průvod Indů, vedený malým Frantíkem Pokludou. Indové nesli na ramenou nosítka s nehybným fakírem Ben Adinim - se mnou. Hudba umlká, muži pokládají nosítka ke dvěma velkým kamenům a odcházejí. Zvolna zvedám hlavu, dělám tajemné pohyby nad kameny, z kterých začínají šlehat plameny - bengálský oheň, jež mění barvu podle mých pokynů. Plameny dohořívají a jen ve středu zůstávají věčná světla. Frantík mi podává dlouhou jehlici na konci s knotem. Já jej na věčném ohni připažuji, dávám do úst, chrlím plameny, vzápětí je polykám a zase vypouštím. Lidé ani nedýchají, hasiči v zákulisí mají připravené hasící přístroje. Končím s ohněm a Frantík přede mne staví košík a podává mi píšťalu. Usedám se zkříženýma nohama před koš a začínám velmi tiše pískat - imitovat. - Ten klarinetista, Frantík Kubala, se za scénou moc tužil a to jeho pískání bylo asi ze všeho nejlepší. Pomalu stupňuji rytmus a z koše se objevuje hlava kobry, vylézá stále výše a klátí se ze strany na stranu dle rytmu. No, skutečný fakír by mi mou kobru zhotovenou otcem určitě záviděl, byla od živé k nerozeznání.

Pak jsem uléhal na fakírské lože pobité hřeby, ležel jsem v kataleptickém spánku mezi dvěma židlemi a moji pomocníci si na mne sedali. Když jsem končil polykání mečů, vzbouřili se pomocníci, napadli mne, přivlekli velkou bednu, vstrčili mne do ní, zavřeli a propíchali kordy křížem krážem... Objevil jsem se za krátkou dobu z vestibulu v uličce mezi diváky a se vzpaženýma rukama jsem postupoval proti jevišti, kde zatím nastalo zděšení nad mým zmizením i objevením. Udělal jsem prudký pohyb rukama proti scéně jako čaroděj a tam se rozpoutalo pravé bengálské peklo: blesky, výstřely, rakety, ohnivé světlo, rámus. v tom nepřehledném zmatku byla vyměněna sufitová scéna a já stoupal po schodech k besídce proti královskému paláci. Usedl jsem na trůn, kouzelným pohybem jsem oživil sochy tří tanečnic (krejčovských učednic), které počaly tančit, zatímco můj otrok (František) mne ovíval palmovým listem. Slunce zapadlo, světla uhasínala, opona šla dolů.

Pak jsme měli strach, že se boří zdi Lidového domu. Takový aplaus tento sál ještě nezažil a snad byl příčinou toho, co následovalo. Bylo to tehdy snadné se rozhodnout, vždyť mi bylo teprve sedmnáct a nemohl jsem vědět, jaká odříkání a budoucnost si připravuji. Něco mne stále hnalo dopředu a nemohl jsem uhnout. Ani rozumné hlasy rodičů mi nemohly zabránit jít po cestě, po níž jsem se vydal. Nevím, kde jsem přišel k té kapce komediantské krve, ale určitě ve mně byla a v té době, kdy jsem rozhodl o svém budoucím životě, to nemohla být jen malá kapička.

««»»

zpět na hlavní stranu      zpět na předchozí kapitolu       na následující kapitolu      kontakt na autora