Vyšlo ve vydavatelství MIKOPRESS, Frýdek Místek, 2008; ISBN 978-80-254-2735-4

Československo - příběh revoluce

František Rozhoň s přáteli

Psát je riskantnější než páchat zločin.
Pachatelům zla je nutno dokázat skutek i zlý úmysl.
Autorům bývá vyčítáno nejen to co napsali, ale i to, že něco nenapsali – a neplatí žádná promlčecí doba.
Z knihy Josefa Škrábka ‘Včerejší strach’

Zatím vložené části:

Několik vět úvodem

Kořeny revoluce

Doba temna: Jeden stát, jeden vládce, jeden názor

Josef II.: Mocnář musí skládat účty národu

Francie: Úředník musí skládat účty občanovi

Politici: Se sousedy nelze žít

Začíná věk obyčejného člověka

Slovanská většina málem v německé Mitteleuropě

Revoluce

Tajný výbor Maffie

Česká družina a Compagnie Nazdar

Štefánik uvádí Čechoslováky na světové politické kolbiště

Často nepochopení dobrovolníci

Jednotky na Rusi: Nevěřme nikomu, věřme jen sobě

Československá revoluce má vojsko ve třech státech

Maffie připravila vskutku sametovou revoluci

Doznívání legionářské revoluce

Budování státu

M. R. Štefánik nedokončil revoluční činy

Češi a Němci v novém státě

I to bylo dílo T. G. Masaryka

Demokracie v praxi

Družstva, také projev občanské revoluce

Po první válce

Zlo přichází jako dobro

Fašismus a Mussolini

Adolf Hitler nastupuje

Nacisté získávají občany

Druhá revoluce

Beneš prohrál bitvu s Hitlerem

O časech Mnichova (a názorech dnešních)

Odpor nebo povinnost ?

Obrana národa (a pohled dnešní)

Českoslovenští odbojáři už nejsou sami

Něco bylo jinak

Po válce přišlo peklo

Parazité revoluce aneb Zvěrstva bez trestu poprvé

Za hranicemi to nebylo lepší

Kdo může za Únor 1948 ?

Boj s KSČ

Příběh odbojáře Milo Komínka

Příběh rodiny Mašínů

Povolená uzda

Perzekuce Mariána Dudinského

Kontrarevoluce

Spolupráce s ‘komunisty’, nebo zrada ?

Ekonomická’ revoluce

Slova o slovech

Přílohy:

Podstatné citáty z dokumentů své doby :

Francouzské ‘Deklarace práv lidských a občanských‘

Washingtonská deklarace

Poslední moták Josefa Mašína dětem

‘Odkaz’ prezidenta ČSR dr. Edvarda Beneše

Americký velvyslanec v ČSR o Únoru 1948

Co chceme – programové zásady Občanského fóra

Petr Vančura o bolševismu a komunismu

Jan Pinz k podstatě demokracie

NĚKOLIK VĚT ÚVODEM

Zneužívání informací v obchodním styku je trestné, zneužívání informací k ovlivnění společnosti je běžné. Výjimkou nejsou ani informace historické.

Když ‘náš’ zákon říkal, že předvojem společnosti je Komunistická strana, byly zdůrazňovány dějiny sociální - středověká selská i novověká dělnická hnutí. Také svébytná období českých dějin jako husitské války a národní obrození.

Po Sametu naopak zdá se, že hybateli dějin s autoritou u lidu byli podnikatelé, vojevůdci a vládci. Zdůrazňují se období, kdy se české dějiny kryly s trendy v okolí.

Proto byla k devadesátému výročí vzniku Československa připravena tato publikace zaměřená na jeho historii. Nesnaží se ji podat úplnou, ale shrnuje mnohé skutečnosti dávno řečené a dnes málo známé, při kterých dnes lidé často otvírají ústa údivem. Trochu inspirována Jirotkovým Saturninem chce dát čtenářům šanci uvádět na pravou míru některé dnešní výklady tohoto období historie.

Odstavce odsazené vpravo a psané proloženým písmem jsou citáty. Na informace zde nenapsané zájemce upozorňují odkazy na ‘prameny’.

KOŘENY REVOLUCE

CO UDĚLÁTE, KDYŽ VÁM A VAŠIM SOUPUTNÍKŮM DĚLÁ ŠÉF, VLÁDA, KRÁL, DIKTÁTOR (NEBO DOKONCE I UČITEL) ZE ŽIVOTA PEKLO A NECHCE DOPŘÁT SLUCHU VAŠIM STÍŽNOSTEM?

BUĎ ODEJDETE (KDYŽ VÁM TO DOVOLÍ), ANEBO SE ROZHODNETE NĚCO S TÍM UDĚLAT. PRÁVĚ TOMU SE ŘÍKÁ REVOLUCE.

Ta slova uvozují knihu Johna Farmanna o Francouzské revoluci a já soudím, že charakterizují vývoj, který vedl ke vzniku Československa. I T. G. Masaryk napsal

„DOSÁHLI JSME SVÉ SAMOSTATNOSTI ODPOREM A REVOLUCÍ PROTI RAKOUSKO-UHERSKU; MY JSME SI SVOU SAMOSTATNOST VYBOJOVALI NA SIBIŘI, VE FRANCII, ITÁLII, JAK TO STRUČNĚ ŘEKL PREZIDENT POINCARÉ.

První kapitola této publikace připomíná něco z toho, proč mnozí Češi (a nejen oni) zvedli takzvanou ‘neregulérní válku’ nejprve proti Rakousko-Uhersku, a dokázali, že

SEVERNĚ OD ŘEKY DUNAJ, VÝCHODNĚ OD SUDET A ŠUMAVY, PŘES ÚRODNÉ NÍŽINY A PAHORKATINY AŽ PO OBLAST KARPATSKÝCH POHOŘÍ, KDE V 9. STOLETÍ LIDÉ ŽILI VE VELKOMORAVSKÉ ŘÍŠI ČECHŮ A SLOVÁKŮ, BYLO VE 20. STOLETÍ ČESKOSLOVENSKO.

Hlavní prameny:
John Farmann: Francouzská revoluce;
Ladislav Feierabend: Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952;
Tomáš Garrigue Masaryk: Světová revoluce.

DOBA TEMNA : JEDEN STÁT, JEDEN VLÁDCE, JEDEN NÁZOR

Ve středověké Evropě aristokracie, vrstva vlastníků půdy, vyžadovala od králů, aby jim zaručili určitá práva. Aby její požadavky byly stále slyšet, ustavila si reprezentativní instituce - parlamenty, generální stavy, shromáždění šlechty. Účinným vzdorem se evropská aristokracie významně lišila od ponížených a závislých dvorních šlechticů v ostatních zemích světa.

Američan Fareed Zakaria píše v knize „Budoucnost svobody“

v této středověké dohodě leží základy toho, čemu dnes říkáme ‘vláda práva’.

Čech, Moravan, Slezan dodává, že tady od roku 1485

byla základem společnosti i náboženská tolerance.

Z prostředí španělského a vlašského však přicházely myšlenky jiné. Že je lepší zlomit moc aristokracie a nastolit absolutní moc panovníka, že je nepřípustná i náboženská tolerance, protože

‘příkaz svědomí’

nedovolí panovníkovi, aby si vzal ‘na svědomí’, že lidé vyznávají jinou než jím vybranou pravou víru. Panovník přece odpovídá i ‘za posmrtnou spásu svých poddaných’…

Spor těch dvou myšlenkových proudů pro země koruny české rozhodla bitva na Bílé Hoře 8. listopadu 1620. V ní se za mocné střetli žoldnéři, protože

‘národní vojsko’, zemská hotovost, tehdy bylo považováno za bezcenné pro profesionální válčení.

Zvítězil Habsburk Ferdinand II.,

osobně nevýznamný, štědrý a dobrosrdečný milovník hudby, lovu a okázalé výpravy divadelní, činil někdy na své okolí dojem nerozumného dítěte.

Začala ‘doba temna’, v níž absolutisticky vládli hlavně císařovi rádci. Byla omezena moc i svoboda stavů, aby

na jejich sněmech nenašel místa duch vzdoru a odboje.

Jezuité začali v zemi pracovat pro světovládu papežství, a nekatolíci byli vypovídáni. Měli však kam jít, protože

v Evropě existovaly stovky států, z nichž mnohé nebyly větší než jedno město; lidé a myšlenky v jednom místě nevítaní se často výborně uplatnili jinde.

Zemi opustil a jinde se uplatnil i Jan A. Komenský, který na rozdíl od mocných té doby v odlišnosti viděl svobodu. ‘Národ’ Komenský chápal jako masu žijící na témž místě na zemi

jakoby ve společném domě, jejž nazývají vlastí, mluví týmž jazykem a jsou tak spojeni týmiž svazky společné lásky, svornosti a snahy o obecné dobré.

Habsburkům se tehdy povedlo vybudovat mnohonárodnostní stát, ne však zformovat jednotící svazky - státní patriotismus.

‘Rakušany’ se v podstatě cítila být jen skupina důstojníků, státních úředníků a vysokého kléru.

V 18. století začala česká šlechta proti centralizačním snahám Vídně připomínat stará práva zemí koruny české - Království českého, Markrabství moravského a Vévodství slezského. V 19. století z toho stavovského hnutí vyrostla myšlenka státního práva českého, že země koruny české tvoří svéprávnou část říše a Habsburkové mají zanechat centralizace.

Myšlenky absolutní moci však přežívaly. V pruském Berlíně ještě v 19. století učili na univerzitě Karla Marxe, že

stavět se proti absolutismu znamená vzpouzet se proti přírodě. To by člověk mohl zrovna tak požadovat zreformování struktury dubového dřeva nebo zrušení deště.

Pruské úřady s odvoláním na Hegela tvrdily, že absolutismus je nevyhnutelný a stávající způsob vládnutí nelze vylepšit.

Hlavní prameny:
sborník Armáda a národ;
Fareed Zakaria: Budoucnost svobody;
Francis Wheen: Karl Marx;
Josef Pekař: O smyslu českých dějin; kapitola Po Bílé Hoře.

JOSEF II.: MOCNÁŘ MUSÍ SKLÁDAT ÚČTY NÁRODU

„Buď vládcem občanům, ne otrokům!
Svou moc si zbuduj v jejich srdcích jen!
Ne strachem získávej si poslušnost,
tu zajistí ti moudrost zákonů! …
Neplýtvej nikdy statkem poddaných!
On není tvůj - toť jejich vlastnictví,
jež chránit údělem je knížecím.
Bohatství občanů je poklad tvůj!
Ať srdce jich ti náleží! …
Svobodou poušť se v květy obrací,
otroctví mění nivy rajské v poušť.“
Josef Sonnenfels Josefu II., když se stal spolucísařem (1765)

Josef II. vládl říši, jejíž početná šlechta se bavila jídlem, pitím, lovem, hrou a divadlem, žila však převážně jinde a zde vládli její úředníci (tyranové). Podle anonymu z roku 1787 však nelze si

představit nic bídnějšího než většinu českých vesnic,

v mnoha chalupách často z lepené slámy s dírami místo oken

polonahá rodina sedí bud' na holé zemi, anebo na lavicích kolem černého pecnu chleba či mísy s šedivou kaší...

Josef II. nezpochybnil absolutní autoritu vládce, byl však ovlivněn idejemi osvícenství. Všiml si, že

‘robotěz’ je lenivý na vrchnostenském, ale na svém podává vyšší výkon.

Pochopil, že více svobody ekonomicky povznese jeho říši, a prosazoval reformy ‘shora’ : Obnovoval náboženskou toleranci, aby přilákal odborníky, chtěl zrušit robotu a provést reformu ‘berní’, tedy daní a poplatků. Už ve věku dvaceti let napsal

úkolem státu, a tedy monarchy jako prvního reprezentanta státní moci, je vychovat z občanů svobodně myslící lidi.

Uznal národ ve smyslu obyvatelstva, lidu, občanstva za svébytnou sílu, které monarchistická vláda má skládat účty.

Berní reforma Josefa II. měla poprvé v historii zrovnoprávnit bohaté i chudé – měřila všem stejně a proto měli bohatí platit víc. Poddanské rodině mělo zbýt po zaplacení berně a dávky vrchnosti nejméně 70 % hrubého výnosu na běžnou výživu, na provoz hospodářství a na poplatky obecní, školní a církevní.

Josef II. vybudoval pilíře právního systému, který vydržel v lecčem až do „revolučního" února 1948. Thomas Jefferson, spolutvůrce amerického Prohlášení nezávislosti, napsal

‘Mister Habsbourg’ je mužem neobyčejně nebezpečným… dokáže-li, co si předsevzal, pak ‘přinese svým panováním nejzávažnější důkaz toho, že revoluce jsou zbytečné’.

Josef I. nedokázal vše, co si předsevzal. I jeho zásluhou však mohl napsat ve 20.století český filosof Emanuel Rádl :

Moderní demokracie je původu ‘aristokratického’, vyrostla z vůle silných jedinců sloužit lidem slabým…

Základem demokracie, bez kterého nutně ztroskotá, není ‘ubohý lid’, nýbrž jest jednotlivec rozumný, sebevědomý…

Demokrat věří v rytířské ideály, svobodu osobní, v čestnost a statečnost; jest podnikavý a nebojí se vládnout; demokrat je pán… Demokracie nutně předpokládá ochotu sloužit zákonům, které jsou vyšší než naše osobní zájmy.

Tehdy se rodilo geograficko-historické pojetí češství,

Čech, Böhme, znamenalo obyvatele Čech, češství bylo dvojjazyčné a heslem byla láska k „rodné zemi“.

Palacký toto ‘češství’ zval ‘bohemismus’; českými buditeli tehdy byli i Němci; podle E. Rádla ještě v polovině 19. století pražský německý básník A. Meissner složil vlasteneckou báseň na Jana Žižku. Tomuto vývoji neprospělo, že Josef II. rozhodl zefektivnit správu říše zavedením němčiny jako úředního jazyka.

Hlavní prameny:
Toulky českou minulostí V;
Pavel Bělina: České země a habsburský absolutismus;
Emanuel Rádl: Dějiny filosofie II. Novověk;
Emanuel Rádl: Válka Čechů s Němci.

FRANCIE: ÚŘEDNÍK MUSÍ SKLÁDAT ÚČTY OBČANOVI

Josef II. marně varoval do Francie svou hýřivou sestřičku Marii Antoinettu, manželku tamního krále Ludvíka XVI.

nepovažujte revoluci jen za pár písmen....

Ve Francii varování nebrali vážně. Paříž byla považována za ‘hlavní město světa’ určující myšlení, módu i vkus, ‘pravidlem doby’ bylo

král nedělá nic špatně, a pokud něco špatně udělal, pak to zavinili jeho rádci.

80% francouzských obyvatel, rolníků, však muselo odvádět téměř polovinu příjmů na přímých daních. Zvláštní dávky, ‘banality’, rolníci odváděli za veřejné služby, i když je neužívali. Platili za možnost upéct chleba v panské pekárně či použít panský lis; a když neměli na zaplacení, vymahači jim zabavili a prodali dobytek a nářadí. Protože žádnou strunu nelze napínat věčně, revoluce zbavila ty nahoře ‘práva’ takto odírat ty dole.

Revolucionáři francouzští v srpnu 1789 vyhlásili rovnost všech občanů před zákonem a přijali ‘lidská práva’ prohlášená americkými revolucionáři (1772). Lidská práva, to je mimo jiné

svoboda, majetek, bezpečnost a odpor proti útisku...
Nikdo nesmí být znepokojován ve svých názorech, ani v názorech náboženských, pokud jejich projevování neruší veřejný pořádek, stanovený zákonem..."

Chrání občana proti zvůli státu, podle E. Rádla předpokládají,

že gentleman ví sám, co se sluší a patří; že jeho dům jest jeho hrad a že nepotřebuje žádného cizího zákona, aby mu tam dělal pořádek. Což si nezřídil Spojené státy sám?

Podle francouzské ‘Deklarace práv lidských a občanských’ :

Veřejná moc je zřízena ku prospěchu všech a nikoli pro soukromý užitek těch, jimž je svěřena.
Společnost má právo požadovat na každém veřejném úředníkovi, aby skládal ze své činnosti účty.

Francouzská revoluce neodstranila absolutismus - převedla absolutní moc krále bez omezení na Národní shromáždění. To

začalo věznit a vraždit tisíce lidí, konfiskovat jejich majetek, trestat je za víru;

proto je jakobínský režim zván ‘totalitní demokracií’. Lék na totalitu přitom popsal už dříve Francouz Montesquieu :

‘Svobodu’ jako svobodu jednotlivce od svévole moci zajišťuje, jestliže se na vládě podílí více složek a žádná nemůže získat nadvládu. Když v Anglii spoluvládli král, aristokracie (Sněmovna lordů) a neurozený lid (Poslanecká sněmovna), byly zajištěny občanské svobody a disent byl tolerován.

Z revoluční Francie se do Evropy šířila i tehdy nová zásada o svobodě národů. Ústava z roku 1791 zaručila, že

francouzský národ odsuzuje všechny dobyvačné války a nikdy nepoužije síly proti svobodě jiného národa.

Fráze o právu francouzského národa ‘bránit cizí svobodný lid proti agresi krále’ však snadno odůvodnila výboje.

Napoleon pak dobýval svět od Španělska po Egypt a Moskvu; důsledky popsal Josef Škrábek:

Snadnost, s jakou francouzská vojska pronikala Evropu, ponižovala rozdrobené a bezmocné německé státy, státečky, království, knížectví a svobodná města... Němce oslovil Johann Gottlieb Fichte svými Promluvami k německému národu, kterými pomohl změnit Sasy, Bavory, Slezany, Prusy, Pomořany a obyvatele různých knížectví, vévodství a měst v Němce. Tak… Korsičan probudil německé národní uvědomění a vyvolal a podnítil sjednocování Německa.

Tím Napoleon výrazně ovlivnil i pozdější vývoj v českých zemích.

Hlavní prameny:
Fareed Zakaria: Budoucnost svobody;
Emanuel Rádl: Dějiny filosofie II. Novověk;
Petr Křivský: Francouzská buržoazní revoluce;
Josef Škrábek: Včerejší strach (Jaké to bylo mezi Čechy a Němci).

POLITICI: SE SOUSEDY NELZE ŽÍT

„Láska ke svému národu nevyžaduje nelásky k národu jinému.
... Rozluštíme správně problém národní, jestliže pochopíme, že budeme tím více národní, čím více budeme lidštější.
A naopak budeme lidštější, čím více budeme národnější. ...
Národové jsou přirozenými orgány člověčenstva."

T. G. Masaryk

Josef II. určil němčinu jako povinnou řeč úřadů, a ta se stávala během 19. století argumentem a prostředkem národnostních hnutí a střetů. Místo geograficko-historického pojetí ‘bohemismu’ se vzmáhalo sociálně historické pojetí, že národ je produktem přírody a jazyk je jeho hlavním znakem. A protože 19. století více než minulé dbalo na kolektivy, zvláště společenské třídy, rasy, národnosti, ujali se i problému národního politici.

V roce 1848 poslanec rakouského ústavodárného sněmu Ludwig von Löhner ‘jen’ žádal vytvoření samosprávných a uzavřených německých krajů v Čechách. Augsburské noviny ‘Allgemeine Zeitung’ psaly ostřeji

připustit vznik slovanského státního života v Čechách by znamenalo vrazit otrávený meč do hrudi Německa… Češi nemají jinou volbu než být Němci anebo nebýt.

Po roce 1848 „bohemismus“ mizel - z české strany byl pokládán za polovičatost, z německé strany za ústupek Čechům; padesát let poté tajemník Královské pruské akademie věd Th. Mommsen vyzve rakouské Němce

"Buďte tvrdí! Rozumu lebka Čechů nepřijme, ale ránám i ona porozumí."

Ústava z roku 1867 zaručila občanská práva jednotlivcům, ale vyrovnáním jen německo-maďarským nedbala, že po dělení Polska se národnostní poměry změnily ve prospěch Slovanů. Místo snahy o obecné dobré sílila vyhrocená forma nacionalismu – šovinismus, podle T.G.Masaryka ‘nepřítel národů a lidstva’.

Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se právem obávali o své privilegované pozice. Ani Maďaři by se

nikdy nespokojili s vládou jen nad oblastmi obývanými pouze jimi a také by se s nikým nedělili o Velké Uhry.

Začali se ale ozývat i Češi, zahájili demonstrace za své státoprávní požadavky ‘táborovým hnutím’.

V roce 1890 se mladočeši postavili proti řešení národnostních sporů faktickým rozdělením Čech na území výlučně německá a území dvoujazyčná. V roce 1897 vyvolala odpor německých politiků jazyková nařízení pro Čechy a Moravu, částečně zrovnoprávňující češtinu s němčinou.

Koncem 19. století se v prostředí Všeněmeckého svazu na vídeňské říšské radě objevila myšlenka ‘vystěhovat’ Čechy z hospodářsky významného prostoru českých zemí - bylo užito slova Vertreibung, zahnání, zapuzení. Ve 20. století se mezi politiky zejména v Německu mluvilo o nutnosti evropské války mezi germánstvem a slovanstvem, a že

připravit se na tuto… situaci je povinností všech států, které jsou zastánci germánských idejí a germánské kultury.

Pod vlivem té propagandy nešíleli jen politici - německý historik Karl Lumprecht uvažoval o odsunu Čechů do Bosny; Jakub Arbes žádal vyhnat Němce z Čech. Český národ však

v demokratických a ústavních podmínkách Rakouska, tak jak byly vytvářeny od šedesátých let 19. století, dozrál natolik, že vlastně už Rakousko-Uhersko a habsburskou monarchii pro svou vlastní existenci nepotřeboval.

Hlavní prameny:
Jan Beneš: Čas voněl snem;
Jiří Pernes: Češi za I. sv. války – v ‘České průšvihy’;
Jiří Pernes: Drobečková politika – v ‘České průšvihy’;
Rozumět dějinám (Vývoj česko-německých vztahů…);
Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa;
Emanuel Rádl: Válka Čechů s Němci;
Josef Škrábek: Včerejší strach.

Začíná věk obyčejného člověka

Našemu století se říká věk obyčejného člověka,
protože to je právě on, kdo trpí nejvíc.“
Winston Churchill ve 20. století

V roce 1870 skončila prusko-francouzská válka a po ní bylo vyhlášeno německé císařství, tvořené 26 zeměmi (monarchie a svobodná města) vedenými Pruskem. Pak byl desítky let mezi evropskými mocnostmi mír. Začátkem 20. století ‘odborníci’, političtí analytici i spisovatelé, ujišťovali veřejnost, že Evropě další válka nehrozí. ‘Velká iluze’ od Normana Angella vysvětlovala čtenářům, že v moderním životě převládá spolupráce a významné země ztrácí důvody k válce; dokonce i pruští junkeři

ztrácejí na fanatismu v souvislosti s tím, jak se čím dál víc stávají odborníky.

Ve světě politiků i vojevůdců však bylo vše jinak : Po roce 1870 koloniální impéria - německé, francouzské, belgické i britské - zažila války a masakry v zámoří.

Britové za búrské války ve snaze donutit partyzány, aby se vzdali, shromáždili tisíce búrských žen a dětí v sedmnácti koncentračních táborech. 35 táborů zřídili i pro Afričany pracující na búrských farmách, aby nemohli sít, sklízet a starat se o dobytek. Internaci nepřežilo 28 000 búrských žen a dětí a přes 50 000 Afričanů; počet zde zemřelých značně převyšoval počet padlých na bojišti.

Winston Churchill po návratu z bojů v Londýně často slyšel, jak poslanci i ministři hovořili o evropské válce. Protože dříve bojovaly malé profesionální armády, a nyní měly být proti sobě poštvány početné skupiny obyvatel, varoval Churchill, že

demokracie bude pomstychtivější, než byly královské dvory a kabinety za starých časů: Války vedené národy budou hroznější než ty, jež vedli králové.

Vládci Německa doufali, že ve válce mezi germánstvem a slovanstvem anektují polské oblasti Ruského impéria a rozšíří svůj vliv do Litvy a celého Pobaltí. Císař Vilém II. uložil „šířit mezi Němci osvětu“, aby si lidé na představu té války zvykli předem. Lidé byli přesvědčováni o nebezpečí, jež

hrozí západní civilizaci ze strany civilizace Hordy,… to znamená mongolské moskevské civilizace… Tato neorganizovaná asiatská záplava chce podobně jako poušť svým pískem zasypat naše obilná pole.

Zmocněnec amerického prezidenta psal v roce 1914 „Militarismus prostě zešílel… vládne tu příliš velká nenávist…“, v Berlíně je „ovzduší plné třesku zbraní a připravenosti k zasazení úderu".

K válce nevědomky vykročili i vládci Rakousko-Uherska, když v roce 1908 protiprávně anektovali Bosnu a Hercegovinu, okupovanou od roku 1878. Mobilizovali tak srbský nacionalismus. Jedna skupina mladých bosenských Srbů se rozhodla nějak zasáhnout okupační moc, a v jednom z mnoha atentátů té doby trefila Františka Ferdinanda d’Este 28. června 1914 v Sarajevu. 13. 7. 1914 došla do Vídně tajná zpráva, že neexistují žádné důkazy o nějakém podílu srbské vlády na atentátu, vlna nenávisti vůči Srbům a všemu srbskému se však tou dobou už valila Uhrami, protisrbské demonstrace proběhly ve Vídni i v Brně.

28.7.1914 tlumočil rakouský velvyslanec z Berlína do Vídně doporučení bezodkladně postaviti svět před hotovou věc. Císař rakouský, král uherský a český Franz Josef I. uposlechl německé rady a nalhal „svým národům“, že chtěl mír, ale „pletichy protivníka plného nenávisti“ ho donutily vyhlásit válku.

V následující kruté válce musely vlády ukázat, jak zvládají veřejné mínění. Britská a francouzská vláda si získala loajalitu většiny obyvatelstva, Habsburkům a carovi se mocnářství zhroutilo.

Hlavní prameny:
Martin Gilbert: „První světová válka“ , úplná historie;
Martin Gilbert: Dějiny 20.století; sv. I. 1900-1933.

Slovanská většina málem v německé Mitteleuropě

„Dějiny Čech jsou dějinami dlouholetého odporu proti německému náporu. Ni násilí, ni lest neochromí vaší národní vůle. Nikdy jste neochabli. Po svých otcích zdědili jste oheň, který neuhasíná, a pokračovali jste s rostoucí důvěrou v jejich osvoboditelském úsilí.“
Francouzský prezident Raymond Poincaré 30. 6. 1918 v Darney

Podle Josefa Pekaře válku vyvolala světová politika Německa na západě... a přispěly k ní aspirace Maďarska na východě… a mravně bezohledné metody, jichž Maďaři ... užívali proti podmaněným národnostem ve státě svém. Většina českých politiků byla prorakouská; i zástupci 166 okresních zastupitelstev a obcí v prvních dnech války ujistili mocnáře o oddanosti dynastii, podpořili snahu úřadů podřídit si smýšlení české veřejnosti.

Odchod Čechů z habsburského soustátí na začátku války žádali jen „radikálové“ z nevýznamné státoprávně pokrokové strany. Rozbít monarchii nechtěli socialisté, ani váleční protivníci: Rusko uvažovalo o česko-rakousko-uherském trialistickém státě, Francie chtěla Rakousko-Uhersko jako vyvažující prvek vedle Německa; anglická šlechta byla s rakouskou aristokracií spjata mnoha příbuzenskými vazbami, USA byly proti drobení Evropy.

Aparát monarchie rozpustil desítky spolků, mimo jiné Českou obec sokolskou za předválečnou propagaci bratrství s Rusy a Srby. Cenzuroval připomínky české státnosti i na krabičkách zápalek, v listopadu 1914 popravil za šíření letáků S. Kratochvíla. Velitel armády žádal, aby civilní správa v Čechách byla nahrazena vojenskou. Údajnou nespolehlivostí českých vojáků se neupřímně zdůvodňovaly neúspěchy hlavně na ruské frontě,

zajetí částí nečeských pluků byla hodnocena jako nehody… obdobné neúspěchy českých pluků byly považovány za velezradu,

zatímco na jiných frontách byly české jednotky vysoce ceněny.

Říšská rada (parlament) byla v červenci 1914 rozpuštěna, a vládnoucí kamarila kolem císaře chtěla přetvořit Rakousko, zemi se slovanskou většinou, na stát německého charakteru. Podpořila myšlenky německé Mitteleuropy, které formuloval Fr. Naumann : Střední Evropa měla být ovládnuta Německem, neněmecké národy měly ztratit politickou subjektivitu a staly by se folklorními rezervacemi. I Masarykovi řekli ve vládních kruzích, že

po vyhrané válce se už Němci nebudou s Čechy mazlit a definitivně s nimi zúčtují.

V roce 1915 Svaz německých nacionálních poslanců v rakouské Říšské radě chtěl ústavně zakotvit spojenectví s Německou říší, žádal i zvláštní státoprávní postavení pro Halič, aby ve zbytku Rakouska nabyli Němci převahu. Všechny německé požadavky měly být uzákoněny před obnovením parlamentní činnosti, aby poslanci - již s německou většinou - s tím nemohli nic udělat. 5. listopadu 1916 Franz Josef I. slíbil vyhovět a dát Haliči zvláštní postavení. Slib nestihl splnit, 21. listopadu 1916 zemřel.

Až v roce 1916 se shodli čeští prorakouští politici na vzniku Českého svazu, sdružujícího většinu poslanců ve Vídni. Vedení Českého svazu v lednu 1917 vydalo prohlášení loajality vůči monarchii, a odmítlo ‘osvobození Čechoslováků’. Proti německým požadavkům na změnu ústavy čeští politici získali v březnu 1917 spojence mezi slovinskými a chorvatskými politiky. Jejich spolupráce se stala mezníkem - nový mocnář Karel I. nestál o konflikt s Čechy a Jihoslovany. 26. dubna 1917 byla svolána Říšská rada bez předběžných opatření požadovaných německými politiky.

Hlavní prameny:
Zdeněk Mahler: Ano, Masaryk;
Československé dějiny v datech;
Jiří Pernes: Češi za I.světové války – v ‘České průšvihy’;
Josef Pekař: O smyslu českých dějin;
Rozumět dějinám (Vývoj česko-německých vztahů…);
Jiří Fidler: Zborov 1917.

REVOLUCE

Když se v běhu lidských životů stane pro některý národ nezbytným rozvázat politické svazky, které jej poutaly k jinému národu, a zaujmout mezi mocnostmi světa oddělené a rovnocenné postavení, k jakému jej opravňují zákony přírody a boha,
pak prostá úcta k názorům lidstva vyžaduje,
aby vyhlásil příčiny, které jej vedou k odtržení.
Deklarace nezávislosti (Thomas Jefferson), 4. července 1776

Neplačte, padnu-li. Buďte hrdi na moji smrt,
již si vyžádala za oběť svoboda uhnětené vlasti.
Z dopisu Josefa Švece rodičům roku 1914 při odchodu do České družiny

Pokud zachováme pasivitu, ztratíme úctu nejen Evropy, leč především sebeúctu – ani pes se nedá beztrestně bít!
T.G.Masaryk v Ženevě 6.7.1915 při 500.výročí upálení Mistra Jana Husa

V létě 1914 mocní Německa porušili řadu mezinárodních smluv kladením min do Severního moře a vysláním vojsk do zaručeně neutrální Belgie. 4.8.1914 bylo ve válce pět velmocí a všechny vlády brzy zveřejnily ‘důkazy’, že za vypuknutí války odpovídají jen jiní.

V té válce bylo zabito tolik lidí, jakoby si lidstvo dopřávalo denně tři tragédie z 11. září 2001. V té válce

nejvyšší představitelé mohli ve své bezcitnosti považovat lidský život za pouhou bezcennou maličkost.

V té válce mnozí lidé udělali hodně pro vznik Československa. Čtenář sám bude moci zvážit, zda říkají celou pravdu zákony, že o ten stát se zasloužili

Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš, případně Milan Rastislav Štefánik.

Pramen: Martin Gilbert: První světová válka , úplná historie.

Tajný výbor Maffie

Jan Patočka v Kacířských esejích o smyslu dějin označil 1. světovou válku za rozhodující událost v dějinách 20. století. R. O. Paxton v Anatomii fašismu o ní napsal :

právě liberální Evropa zradila své vlastní principy tím, že se nechala zavléci do barbarství dlouhé války…

Na přebalu úplné historie té války od Martina Gilberta je psáno :

měla to být válka, jež by nakonec vedla k ukončení všech válek… hrůzy, které zažíváme dnes, se zrodily právě z ní… nestabilita nabyla institucionální podoby a nepřátelství se začalo pečlivě pěstovat…

Podle pamětníků Češi žijící v monarchii šli do války loajálně, ale bez nadšení; často písněmi sympatizovali i s ‘nepřítelem’:

„Červený šátečku, kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč…“
„Rus je s námi, kdo jde proti nám, toho Francouz smete…“

Mýlily se The Times ze 20. srpna 1914 se zprávou, že v Praze

vypukla revoluce a že řeka Vltava zrudla českou krví.

Češi museli něco udělat s ochotou císařských s Čechy zúčtovat, revoluci však začínali klidně. Strana státoprávně pokroková už nebyla sama, která žádala rozchod s Habsburky. Skupina kolem Karla Kramáře počítala s novou monarchií složenou z Čech, Moravy, Slezska, ‘Horních Uher’, Lužice a části Horních a Dolních Rakous, úzce spjatou s Ruskem.

Druhá skupina se obracela k západní Evropě . T. G. Masaryk přehodnotil své postoje a překlonil se k revoluci. 18. prosince 1914 následoval Lva Sychravu, který jako první politik odjel již 21. září 1914 do exilu s cílem bojovat proti Habsburkům.

Značné finanční částky patřící Sokolu převedl do ciziny jeho starosta Josef Scheiner, a zasloužil se o to, že naši odbojáři v zahraničí nebyli na výplatní listině žádného cizího státu.

Doma spolupracovali zastánci obou orientací od jara 1915 v odbojové organizaci známé jako Tajný výbor Maffie, vedené

Karlem Kramářem, Aloisem Rašínem, Josefem Scheinerem, Edvardem Benešem a Přemyslem Šámalem… odbočky výboru působily téměř ve všech větších českých a moravských městech. Po zatčení Kramáře, Rašína, Scheinera a emigraci Beneše zůstal v čele výboru pouze Šámal, jemuž se podařilo zakonspirovat činnost vedení pod krytí Ústřední matice školské. Přes několik policejních zásahů nebyla struktura výboru nikdy vážněji narušena…

Maffie šířila doma necenzurované zprávy a udržovala spojení i do zahraniční, pravidelné spojení měla například s pomocí železničářů mezinárodních vlaků přes neutrální cizinu. Indiskrecí se podařilo rakouské policii některé zprávy zadržet, vzpomeňte případ operní pěvkyně Emy Destinové. Od poloviny roku 1916 však

přímých kontaktů odboje a českých politiků výrazně ubylo… Od léta 1917 až do května 1918 nepřišla z centra zahraničního odboje v Paříži pro Maffii jediná instrukce, takže česká zahraniční i domácí politika postupovaly fakticky nezávisle na sobě, bez jakýchkoli užších kontaktů. Tato situace zůstala nezměněna až do října 1918…

Maffie měla kontakty i do císařského kabinetu, v roce 1918 i do ozbrojených sil. Její vedení v červenci 1918 přešlo do Národního výboru a fakticky se legalizovalo.

Hlavní prameny:
Robert O.Paxton: Anatomie fašismu;
Zdeněk Mahler: Ano, Masaryk;
Československé dějiny v datech;
Jiří Pernes: Češi za I.světové války – v ‘České průšvihy’;
Martin Gilbert: První světová válka;
Otakar Mach: Sokol, československé legie a 28. říjen 1918;
Josef Pekař: O smyslu českých dějin;
Jiří Fidler: Zborov 1917.

Česká družina a Compagnie Nazdar

Přes milión Čechů a Slováků žilo v r. 1914 mimo Rakousko-Uhersko - většina v USA, další v Rusku (zemědělci na Volyni, podnikatelé, učitelé) a v Paříži (studenti). Když vypukla válka, v Rusku i ve Francii se stali ‘občany nepřátelského státu’ a hrozila jim deportace či internace. Mnozí z nich se přihlásili do boje proti ‘černožluté’ monarchii a jeden z nich, Josef Švec, napsal :

Vidím, že to je boj za svobodu nás Čechů…
je to boj za vítězství Slovanstva…
zůstati nečinným divákem jsem pokládal za příliš nízké a vypočítavé.

Než začali jednat politici, zorganizovali se hned v prvních týdnech války někteří krajané v dobrovolnických jednotkách zahraničních armád bojujících proti Rakousko-Uhersku. 3. rotě 1. pluku francouzské Cizinecké legie v síle 250 mužů ‘přihlášených na dobu války’ se podle obvyklého (sokolského) pozdravu brzy říkalo compagnie Nazdar. Nezávisle a souběžně vznikla v Kyjevě jednotka v síle praporu, tzv. Česká družina (1 000 mužů, z toho 800 Čechů, 16 Slováků, zbytek ruští instruktoři). Dobrovolníci se hlásili i do armády srbské a anglické. Když anglická vláda přihlášky odmítla, hlásili se do slovanské legie; když ani to nevyšlo, odjeli do francouzské Cizinecké legie. Dobrovolníci z USA se hlásili do vojska kanadského.

Ruští představitelé si představovali naši jednotku jako oddíl,

který začne pracovat, až ruská armáda vstoupí na československou půdu — tam měl mezi lidem agitovat pro samostatnost a konat policejní službu. Ve shodě s tímto úkolem byl oddíl nazván družinou, jak se říkalo domobraneckým útvarům určeným v podstatě k službě v zápolí. Činy a úspěchy československých dobrovolníků však způsobily, že Česká družina se stala a zůstala bojovým útvarem s významným posláním a že vytvořila základ pro vývoj československého zahraničního vojska.

Dobrovolníci byli většinou občany rakouskými nebo uherskými, a proto jim v případě zajetí hrozila šibenice. Přesto riskovali a snažili se jít do boje proti habsburské monarchii : V Paříži náčelník Sokola Josef Pultr nebyl uznán schopným vojenské služby, ale narukoval spolu se svými borci – podvodem. Číšník Lumír Březovský uprosil lékaře, přestože mu ještě nebylo 16 let.

Dobrovolnické jednotky dostaly své prapory a v říjnu 1914 byly nasazeny na frontu. Rota Nazdar nastoupila jako celek v rámci Marocké divize na bojiště champagnské k Remeši; 12. prosince 1914 měla první oběť, padl již zmíněný nejmladší dobrovolník Březovský. V květnu 1915 byla nasazena do ofenzivy u Arrasu a skvěle se vyznamenala 9. května v útoku u Targette. Utrpěla zde tak velké ztráty, že fakticky přestala existovat jako československá jednotka - byla nadále doplňována i příslušníky jiných národů a českoslovenští dobrovolníci byli po vyléčení zařazováni i do jiných rot. Do konce války prošlo touto rotou na 600 Čechů, z nichž jen 50 se dožilo konce války bez zranění.

Česká družina byla naopak nasazována po četách a poločetách jako průzkumné jednotky v rámci ruské 3. armády gen. Dmitrijeva. Dobrovolníci znali rakouskou organizaci, označení jednotek i jazyk a osvědčili se, proto ruští velitelé žádali další takové průzkumné jednotky. 2 zajatí Družiníci, Grmala a Müller, byli v prosinci popraveni Rakušany. V lednu 1915 bylo přijato 400 dobrovolníků už z řad zajatců, tzv. Novodružiníků.

Dnes běžný název jednotek ‘Československé legie’ podle T.Pavlici vznikl až po I. světové válce. Za války to byly jednotky

československých zahraničních vojsk, která se výrazně podílela na vítězství Dohody ve Francii, Rusku, Itálii, dosáhla (včetně tzv. Československé domobrany v Itálii) počtu 150 000 mužů.

Hlavní prameny:
sborník Armáda a národ;
Tomáš Pavlica: seriál Československé legie;
Jiří Fidler: Zborov 1917.

Štefánik uvádí Čechoslováky na světové politické kolbiště

21. července 1880 se v Košiariskách u Brezové pod Bradlom narodil potomek českých pobělohorských evangelických exulantů a syn evangelického faráře Milan Rastislav Štefánik. Jeho matka byla dcerou Samuele Jurenky, dobrovolníka protimaďarského odboje z roku 1848. Jako dítě si Milan udělal z papíru ‘dalekohled’, později studoval astronomii i na pražské technice. V Praze Štefánik poznal i T. G. Masaryka. Roku 1904 byl promován a odešel do Paříže.

Byl sice chudý, ale měl šťastnou povahu, proto si dokázal získat lidi, včetně sponzorů. V době, kdy se rozhořel konflikt později nazvaný první světová válka, měl již pevné společenské postavení.

Roku 1910 přijal francouzské občanství. Po vypuknutí války se hvězdář, poeta a filosof Štefánik stal i vojenským pilotem.

Do konce srpna 1915 vykonal celkem 38 průzkumných a stíhacích letů, nepočítaje lety cvičné a spojovací. Neomezoval se však jen na létání. Zřídil na letišti meteorologickou stanici a jednou zachránil svou letku, když upozornil velitele, že brzy přijde hustá mlha. V červenci 1915 mu byl udělen Válečný kříž (Croix de Guerre). Štefánik na sebe sice obrátil pozornost generála Foche svými znalostmi a návrhy v oboru meteorologie, ale tehdy ještě dal přednost činné polní službě před nabízeným místem velitele meteorologické služby u celé 10. armády.

Štefánik se pokusil i o vytvoření letky z Čechů a Slováků.

Souhlas s vytvořením československé eskadrily je důkazem Štefánikových schopností – v té době přijala francouzská vláda zákon zakazující přijímat další dobrovolníky do Cizinecké legie s cílem znemožnit centrálním mocnostem špionáž prostřednictvím jejich příslušníků.

Na podzim 1915 odešel Štefánik na vlastní žádost létat k srbské armádě. Po zranění se léčil v Římě, o jeho stav se zajímala italská královna (dostával od ní květiny) i francouzský prezident.

10. prosince 1915 se v Paříži setkal s T.G.Masarykem, kterého znal jako politika s celoevropským rozhledem : Masaryk vystudoval ve Vídni, znal Německo, Itálii, Francii, Rusko. Uměl anglicky, měl za manželku Američanku a přátele v anglosaském světě. Při pětistém výročí upálení Mistra Jana Husa, 6. července 1915, v projevu v Ženevě vyhlásil zahájení vojáky dobrovolníky už dlouho vedeného československého odboje:

Pokud zachováme pasivitu, ztratíme úctu nejen Evropy, leč především sebeúctu – ani pes se nedá beztrestně bít!

Štefánik s Masarykem chtěli společně politicky pracovat v celém ‘zahraničí’, seznámit svět a vládní kruhy s požadavkem ustavení Československa. Ve prospěch věci využil Štefánik své známosti ve ‘vysoké společnosti’: poručík francouzské armády Štefánik byl 22.12.1915 přijat francouzským premiérem a zároveň ministrem zahraničí Briandem, na 3. 2. 1916 zajistil (úspěšné) přijetí T.G.Masarykovi. Publikace ‘Armáda a národ’ to ocenila :

Tím uvedl Štefánik náš národ na světové politické kolbiště, kde se o nás dosud nevědělo.

Na jaře 1916 získal Štefánik pro ‘naši věc’ i italského ministra zahraničí S. Sonnina. Masaryk zase svolal do Paříže schůzku, na níž vznikla ‘rada’ od léta 1916 zvaná ‘Československá národní rada’ (ČSNR). Místopředseda Josef Dürich však už už viděl na Hradčanech příslušníka ruského carského rodu Romanovců, předseda T. G. Masaryk měl názor opačný…

Svět se tehdy dozvěděl i o československých dobrovolnických jednotkách - ruský hlavní stan informoval o úspěších průzkumníků České družiny vedených praporčíkem J. Syrovým.

Hlavní prameny:
Zd. Mahler: Ano, Masaryk;
sborník Armáda a národ;
T. Pavlica: Československé legie;
J. Fidler: Zborov 1917.

Často nepochopení dobrovolníci

Od moře k moři stojí germánská vojska.
Od moře k moři hluboké podzemní valy,
příkopy, kde sídlí smrt!
Od moře k moři potoky drátěných přehrad,
otrocké rakouské čapky,
prušácké helmice!
Za nimi daleko překrásná leží země!
Země, jež oplývá mlékem a strdím.
Tam žije v okovech zmučený lid,
schvácený tesknotou,
zpitý snem dávným a těžkým o svobodě!
Tam žije děd i matka i děti,
mladá a smavá žena,
i bába věštkyně, jež nám kdysi před lety říkávala:
Já, děti, už se toho nedožiji, však vy – vy budete bojovati
za světlý den, jenž vzejde nad otčinou!

Rudolf Medek: Zborov; úryvek

Nic, než svoboda. Nic, než právo žít.
Nic, než nejprostší základ lidskosti.
Nic, než být muži: vzdorovat pohromě.
Bít se za sebe, abychom se nebili za cizí.
My nikdy žádnou válku nezačneme.
Ale je na nás na jednom každém, aby ji pomohl dokončit.
Jako zborovští.

Z Památníku k dvacátému výročí bitvy u Zborova, vydáno v červnu 1937

Asi milión českých vojáků bojoval za císaře pána. Desetitisíce z nich se dostaly do zajetí, jen někteří vojáci tak ale učinili úmyslně. 28. pražský pluk přešel i s plukovní hudbou, přešel 36. mladoboleslavský, část 21. čáslavského a 13. olomouckého. Přebíhali i jednotlivci. Josef Mašín přeběhl 2. září 1915 poté, co byl důstojníkem zbit bičíkem po tvářích.

V některých zajateckých táborech žili zajatci skoro volně, jiné tábory měly pověst ‘tábora smrti’. Agitaci pro vstup do československých dobrovolnických jednotek bylo nutné v táborech tajit jak před nadřízenými, kterými i v zajetí bývali cuksfírové a feldvéblové (četaři a délesloužící) rakousko - uherské armády, tak i před Čechy a Slováky

smýšlení rakušáckého nebo maďaronského.

V Srbsku tisíce zajatců raději ustoupily s poraženou srbskou armádou albánskými horami, než by se daly ‘osvobodit’. Přes Itálii se pak dostali do Francie, podobně jako zajatci z Rumunska, kteří také nestáli o ‘osvobození’.

Agitace pro vstup do dobrovolnických jednotek narážela na nepochopení a odpor v prostředí ruském, srbském i italském. Ty státy byly monarchie a v nich se těžko chápalo, jak je možné neuznávat autoritu mocnáře…

‘Co je to autorita?’, zamýšlel se i dr. Alois Rašín, v letech 1915 -1917 politický vězeň odsouzený k smrti:

Je to beran, za nímž jdou slepě ovce. Je to zbytek stádového pudu člověka. Lidé ženou se za tím, čemu věří. Malé zklamání, a probudí se v nich úvaha.

Češi a Slováci v táborech pořádali historické přednášky, tělovýchovná a kulturní vystoupení, vydávali (psaný) časopis. V italských táborech Santa Maria Capua Vetere (u Neapole) a (později) Padula spontánně vznikal ‘Československý dobrovolnický sbor’ ze zajatců, kteří slíbili bojovat za svobodu se zbraní v ruce, až to italská vláda povolí; starosta ‘sboru’ Jan Čapek zde naplňoval Tyršův sen o národním vojsku. Když v dubnu 1918 italská vláda povolila naše vojsko, měl ‘sbor’ přes 10 000 členů.

Hlavní prameny:
sborník Armáda a národ;
Tomáš Pavlica: Československé legie;
Paměti Dr.Aloise Rašína;
Jiří Fidler: Zborov 1917.

Jednotky na Rusi: Nevěřme nikomu, věřme jen sobě

Na Rusi po demokratické revoluci v únoru (březnu) 1917 pronikala samospráva i do našich jednotek. Zvolení delegáti tehdy již Československé střelecké brigády na sjezdu vojenských delegátů Jihozápadního frontu přihlásili celou brigádu do ofenzivy. Naši dobrovolníci poprvé bojovali jako jeden celek.

2. července 1917 v 9 ráno u Zborova zavelel poručík Čeček

„Za vlast, za svobodu! Granátníci – vpřed!“

Naši dobrovolníci bojovali jako při výzvědných akcích - rychle a pružně. Prolomili tři nepřátelská obranná pásma, porazili nepřítele početně aspoň 2 x silnějšího a lépe vybaveného. Zmocnili se množství výzbroje a přes 4 000 zajatců, většinou pocházejících z českých zemí. Padlo na 200 našich dobrovolníků, téměř 1 000 jich bylo zraněno. Několik desítek raněných dobrovolníků bylo zajato a kromě dvou byli všichni popraveni.

Po bitvě si Čeček vymohl na ministru vojenství Kerenském slib, že zajatci přihlášení do československého vojska nebudou zdržováni. T. G. Masaryk zaslal vítězům telegram se slovy

Pryč každá nadvláda národu a třídě, pryč pruský militarismus, pryč Habsburkové a jejich násilnický stát, živořící z milosti Berlína, jako předvoj pangermánského panství.
Čechové, Slováci, vpřed !

V Rakousko-Uhersku neshledali vinu u vojáků českých pluků své armády u Zborova. Bitva se stala velkým argumentem politiků z ČSNR pro uznání samostatného Československa, její výročí bylo do roku 1950 slaveno jako Den československé armády.

Když Brest-litevský mír ukončil boje na východní frontě, na Rusi nesměly být jednotky nepřátelské Ústředním mocnostem. Československý armádní sbor proto odevzdal ‘přebytečné zbraně’ a stal se ‘skupinou svobodných občanů’.

Politici Československé národní rady (ČSNR) chtěli dát státům Dohody silné jednotky, stála o ně zvláště Francie, která během dvou let války téměř vyčerpala své lidské rezervy. Proto byly od 7.února 1918 jednotky na Rusi částí československého vojska ve Francii; spor o jejich status vedl k rozkolu ve vedení ČSNR. Jen 2 transporty však odpluly včas do Francie přes Archangelsk. Zato německých a rakouských zajatců odjíždělo z Ruska posílit západní frontu tolik, až se zdálo, že Dohoda bude poražena.

V únoru 1918 Ukrajina požádala ústřední mocnosti o podporu proti bolševikům. Rakousko-uherské oddíly směřovaly na Oděsu, německé jednotky na Bachmač a dobyly nádraží, přes které potřebovaly projet i ‘skupiny svobodných občanů’ ve vojenských transportech - ešalonech. 10. března 1918 Čechoslováci Němce vytlačili a udrželi nádraží, než projelo všech 63 ešalonů; padly desítky a zraněny byly stovky našich dobrovolníků.

Podle politické dohody měli ‘svobodní občané’ jet jako neutrální na Vladivostok. V Čeljabinsku byl ale těžce zraněn strážný a delegáti jednotek jednomyslně rozhodli vyjmout vojsko z pravomoci politických orgánů. Na ‘těpluškách’, vagónech s kamny a pryčnami, se objevily nápisy

nevěřme nikomu, věřme jen sobě.

Bolševikům nepomohla Trockého výzva ke krutosti

každého Čechoslováka, přistiženého na železnici ozbrojeného, na místě zastřelit.

Světový tisk pak oslavoval Čechoslováky, kteří odevzdali většinu zbraní a pak ovládli okolí transsibiřské magistrály od Povolží po Irkutsk. Francouzský prezident Poincaré to označil za

dílo větší a slavnější, než z dějin známá anabáze deseti tisíc Xenofontových Řeků.

Hlavní prameny:
sborník Armáda a národ;
Jan Beneš: Čas voněl snem;
Jiří Fidler: Zborov 1917;
R. Medek: Plukovník Švec;
T. Pavlica: Československé legie;
P. Schreier: Po železnici ke svobodě;
J. Škrábek: Včerejší strach.

Československá revoluce má vojsko ve třech státech

Josef Škrábek cituje z knihy R. Saka „Anabáze":

Jakmile Čechoslováci opanovali velkou část železnic směřujících k Uralu i samu sibiřskou magistrálu, uzavřeli na Sibiři a v Turkestanu hodně přes čtyři sta tisíc německých a rakouských válečných zajatců... Československé vystoupení proti sovětům znemožnilo repatriaci téměř půl milionu válečných zajatců.

Českoslovenští dobrovolníci také zabránili ústředním mocnostem využít přírodní zdroje Uralu a Sibiře. Na Rusi tak bojovali za Paříž. Vysloužili si i hold amerického prezidenta Wilsona :

Neznám příklad z historie válek, že by se tak chatrně vyzbrojená armáda chovala tak jako vaše.

I podle T.G.Masaryka je jisto, že na politické

rozhodnutí vlády ve Spojených státech anabáze měla vliv.

Bolševici se pokoušeli získat Čechoslováky do Rudé armády,

do Rudé armády jich ale odešlo… jen asi 200, zato se ze zajateckých táborů připojilo dalších 8 000 mužů…

V bojích… československá vojska zvítězila v celé řadě bitev, např. u Mariinska (zde byl raněn mj. Zdeněk Štěpánek, slavný herec) nebo při dobytí 40 tunelů u Bajkalu (vyznamenal se plukovník Gajda).

Čechoslováci měli být nasazeni i proti bolševikům, ale

spojenecká politika vůči Rusku je naprosto nejednotná. V názorech na intervenci se liší Churchill (byl pro) od Lloyda George, a oba Britové navíc od Francouzů a navzájem zase od Američanů a Japonců.

Když admirál Kolčak po srpnovém převratu rozpustí a částečně

vyvraždí Ústavodárné shromáždění, Čechoslováci se na protest stahují z boje a probíjejí se Sibiří proti všem až do roku 1920.

Ve Francii k dobrovolníkům z 1914 (rota Nazdar) přibyli další ze Srbska, transporty z Ruska, a z USA (několik tisíc Čechů a Slováků). Vnikla Československá brigáda (velitel plukovník Philippe) a vyznamenala se u Vouziers a Terronu. 1. praporu předal prapor v červnu 1918 v Darney francouzský prezident R. Poincaré za účasti E. Beneše. Francouzská vláda jako druhá (po italské) uznala Československou národní radu

jako nejvyšší orgán spravující veškeré zájmy národa a jako první základ příští vlády československé.

V listopadu 1918 měla Československá brigáda cca 9 900 mužů, po přesunu do ČSR bojovala na Těšínsku a na Slovensku.

V Itálii neoficiálně organizoval zajaté vojáky Jan Čapek, před válkou náčelník sokolské župy Těšínské. M. R. Štefánik přemohl odpor těch Italů, kteří v Češích viděli spojence Jihoslovanů, vůči nimž měli územní nároky. 21. dubna 1918 podepsal smlouvu o budování vojska, o níž řekl premiér Orlando, že

...je prvním mezinárodním dokumentem skutečného uznání samostatného československého státu, uznáním nejen diplomatickými formulacemi, ale i formou, která potvrzuje existenci svrchovaného státu.

Čechoslováci se vyznamenali na řece Piavě (zde padl Jan Čapek) a v horách u Doss Alta, v ČSR 22 000 mužů bojovalo na Slovensku. V Itálii vznikla ještě Československá domobrana z vojáků zajatých v posledním měsíci války. Ve vlasti pak její část bojovala s Maďary, část byla ve zněmčeném pohraničí.

Jen jednotky na Rusi a na Sibiři nebyly směrovány domů. Masaryk jim poslal telegram, že dočasně zůstanou a tou obětí

posílí posici našeho národa na mírové konferenci.

Hlavní prameny:
sborník Armáda a národ;
Jiří Fidler: Zborov 1917;
R. Medek: Plukovník Švec;
K.Pacner: Osudové okamžiky Československa;
T.Pavlica: Československé legie;
P.Schreier: Po železnici ke svobodě;
J. Škrábek: Včerejší strach.

Maffie připravila vskutku sametovou revoluci

V dubnu 1918 zněla v pražském Obecním domě ‘Národní přísaha’ a uherská vláda zakázala dovoz českého tisku na Slovensko - nepřála si šíření takových informací. Přesto prvomájová rezoluce ze slovenského Liptovského Mikuláše poprvé veřejně žádala právo sebeurčení i pro ‘uherskou větev československého kmene’.

V květnu při 50.výročí položení základního kamene Národního divadla lidé zpívali hymny států Dohody a revoluční písně.

V srpnu 1918, podle pamětí A. Rašína, Maffie dostala první bezpečné zprávy, že situaci už považuje za ztracenou i německý generál Ludendorff, který od roku 1916 spolu s Hindenburgem stál v čele německé armády. Maffiáni se však obávali, že vybičovaný fanatismus požene mnohé Němce do pokusu oddálit porážku. Z ciziny zakázal E. Beneš domácímu odboji

rozdmýchávat vzpouru a revoluci, dokud my odtud nedáme znamení.

13. července politici obnovili činnost Národního výboru. Podle Rašínových pamětí však v Národním výboru

všecko vyplněno bylo debatami o zastoupení stran, klíči…

Aby mohl Národní výbor 28. října 1918 vydat zákon o ‘zřízení samostatného státu československého’, bylo třeba opatření pro Národní výbor připravit mimo Národní výbor.

Prodebatování provedení převratu, vojenská a bezpečnostní opatření prováděla Maffie, která stejně již dříve o tyto věci se starala.

Připravovala, co provést v první den převratu a co počká; co udělat v jednotlivých oborech (správní, finanční, obchodní atd.), co v Praze a co v krajích. Zorganizovala Sokolstvo, získala karlínský pluk i rumunský pluk v Brusce, policejní stráž a z četníků všechny až asi na 50 Němců. Na přípravě vojenského převratu se podílel i kádrový důstojník, setník Jaroslav Rošický.

Pokus o vyhlášení samostatnosti už 14. října nemohl vyjít, protože Praha byla vskutku pod vojenskou vládou. Lid pobouřilo, že vláda ten den zneužila armádu k policejním službám. Podle novináře Ferdinanda Peroutky měl přesto 14. říjen 1918 význam : Zesílil strach rakouské vlády z revoluce, vláda se stala povolnější.

16. října 1918 nový rakousko-uherský císař Karel I. manifestem Mým věrným národům rakouským proklamoval federalizaci Rakouska : České země měly přijít o zněmčené pohraničí, Slovensko mělo zůstat součástí Uher. Manifest odmítl uherský parlament (17. října) i český Národní výbor (19. října), poslanci rakouských Němců ve Vídni 21. října 1918 vyhlásili německo-rakouský stát zahrnující naše zněmčené pohraničí. 25. října oznámili italští poslanci, že se necítí občany monarchie.

28.-31.10.1918 v Ženevě jednali zástupci zahraničního odboje (ČSNR) a domácího Národního výboru (NV). E. Beneš se hned optal, zda zástupci NV uznávají rozhodnutí a závazky odboje zahraničního, zástupci NV váhavě souhlasili. Netušili, že přes Benešův zákaz a bez nich probíhá převrat vskutku sametový.

Když do Prahy přišla zpráva, že 27. října ministr zahraničí souhlasí s podmínkami amerického prezidenta, brali to mnozí jako kapitulaci monarchie. 28. října se podařilo domluvit, že němečtí a maďarští vojáci se stáhli do kasáren. Do ulic vyšly kapely (hrát) a vyšli Sokolové (udržovat pořádek). Zástupci Národního výboru na místodržitelství začínali přebírat moc, večer v Grégrově sále Obecního domu vyhlásili první zákon československého státu, přes noc napsaný A. Rašínem. Vyhlásili nový stát jménem československého lidu, za Slováky to podepsal Dr. Vavro Šrobár, který přijel do Prahy na svatbu dcery. Od 30. října 1918 bylo jasné, že převzetí moci v českých oblastech se obešlo bez prolévání krve a bez jediného výstřelu. V noci na 1. 11. však začala polská vojska obsazovat Těšínsko.

Hlavní prameny:
Paměti Dr.Aloise Rašína;
Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa.

Doznívání legionářské revoluce

Rozsah vojenských vzpour, zvláště ve Francii v květnu a červnu 1917, ukázal, že mnozí vojáci jsou ochotni bránit vlast (pozice), ne vyrážet do ofenziv. Nakonec 11.11.1918 v 11 hodin francouzského času vojáci „od Vogéz až k moři vítali nadšeným pokřikem“ příměří. Rezignoval rakouský císař Karel I., Němec Vilém II. odjel do Holandska a nebyl stíhán za válečné zločiny.

Dál bojovali českoslovenští vojáci ve vlasti, protože mnozí Maďaři, Němci a Poláci měli jiné představy o své budoucnosti. Vojáci zůstali i na Rusi a na Sibiři; M. R. Štefánik zde zrušil instituce z doby revoluční (sněmy, plukovní zastupitelstva). Vojsko, které největší úspěchy dosáhlo za samosprávy, bylo podřízeno úřadům. Část legionářů pak cestou domů v New Yorku demonstrovala, aby ministři Beneš a Štefánik byli postaveni před soud za přeměnu dobrovolnického vojska v žoldnéřské.

V lednu 1919 přišel na mírové konferenci ve Versailles předseda československé vlády dr. Kramář s nápadem, že by se legie obrátily na západ, spojily s Denikinem a vrátily se nejen jako vítěz, ale také jako obroditel Ruska. Krásná myšlenka však nebyla reálná… Protibolševici všech barev očekávali od našich legií podporu svých dílčích a vzájemně protichůdných cílů. Prostě jsme se nemohli všem zavděčit.

Po vydání Kolčaka bolševikům litoval W. Churchill, že velkolepý

úspěch československého armádního sboru byl poskvrněn.

Josef Kalvoda k tomu ještě napsal

Není dobře známo, že po vyhlášeni čs. nezávislosti 28. října 1918 vedení čs. armády na Sibiři vyhlásilo mobilizaci zajatců, … kteří byli narozeni na území Československa. Byli mezi nimi i Němci a Maďaři. Zatímco bojovníci u Zborova, Bachmače a na sibiřské Magistrále v r. 1918 byli dobrovolníci, zmobilizovaní vojáci neměli zájem na boji proti komukoliv. Usnadňovali si život v tepluškách jak jen mohli…

Po válce rostly jako houby po dešti památníčky připomínající padlé, jen ve Francii jich bylo více než 30 000. Ty, kteří neměli hrob, uctily státy památníky ‘Neznámého vojína’. Vzpomínkové akce se staly i prostředky propagandy : Výzvou k opakování ‘hrdinských činů’, přípravou k ‘odvetě, nebo odsouzením války.

V novém československém státě však byla služba většiny občanů v c. a k. armádě chápána jako ‘otroctví v cizích službách’. Oslavována byla výrazná menšina, která bojovala za samostatný stát, pomníky a vzpomínkové akce vytvářely pocit společné identity s ním. Pražský hrad, sídlo prezidentů, střežily tři čety, připomínající stejnokroji francouzské, italské a ruské legie.

‘Neznámý vojín’ Československa byl vybrán z legionářů padlých u Zborova a byl pohřben 1. července 1922 v pražské Staroměstské radnici. Ve zdi radnice byla uložena i prsť z bojišť u Zborova, Bachmače, Terronu, Doss Alta a Sibiře. President po zvolení vždy položil věnec k hrobu Neznámého vojína. Legionářskou tradici respektovali zpočátku i nacističtí okupanti.

Mnohé ulice po válce dostaly názvy míst spjatých s boji legií - Terronská, Zborovská atd. Pietní i ‘výchovné’ akce připomínaly rodáky padlé v legiích, výročí založení legionářských jednotek, ‘přechodů’ pluků. Byly sázeny stromy svobody…

Podle jedné novinové zprávy

v každé, i v té nejmenší vesničce české slavili 28. října… Německé dědiny neslavily náš svátek. Ani praporky, ani průvody. Myslím, že je to zatím správné. Musili by tu radost, které nemají, předstírat… Je dost času. Jistě přijde doba, kdy cítíce se spokojenými občany naší republiky, budou i Němci ji oslavovat upřímně s námi.

Hlavní prameny:
Josef Kalvoda: Československá armáda v Rusku a Kolčak;
Jan Galandauer: Československé legie a jejich komemorace;
Emil Karol Kautský: Kauza Štefánik;
Miloslav Alexej Fryščok: Legionáři, car a rudá vlajka.

Budování státu

I když Čechy a Slováky v monarchii dělila hranice mezi Rakouskem a Uhrami, měli k sobě mnozí blízko. Spojení Čechů a Slováků v jednom státě dohodli i zástupci krajanů v americkém Pittsburghu za účasti T. G. Masaryka 30. května 1918, s tím, že :

Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svôj snem a svoje súdy...

30. října 1918 souhlasili i politici v Turčianském Sv.Martině. ‘Národní rada rusínská’ v USA požádala, aby se součástí Československa stala i Podkarpatská Rus, o kterou měly zájem i jiné státy. Politici ‘vítězných států’ uznali historické hranice Čech, Moravy a tzv. rakouského Slezska, spojení se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Odmítli koridorem spojit ČSR s Jugoslávií, i žádost zástupců Lužických Srbů o připojení k ČSR.

ČSR se zavázala chránit národnostní menšiny a dát autonomii Podkarpatské Rusi. Ústava ČSR po vzoru rakouské ústavy z roku 1867 zaručila občanská práva. Problémem podle J. Škrábka bylo,

že se za císaře pána i za tatíčka Masaryka vytvořil fakticky stav, v němž se vždy jen jeden – více než druhý, třetí a další – cítil vlastníkem státu… Lidé různých jazyků měli sice státem zaručená stejná práva uplatnění – ale jen pokud budou perfektně ovládat státní jazyk, tedy předtím němčinu a pak u nás češtinu. Možnosti příslušníků ‘státotvorného národa’ byly viditelně a citelně lepší než šance ostatních… Československo zdědilo z Rakousko-Uherska... i schopnost… nedat ochotně a včas samosprávu, takže se menšiny a Slováci k vymáhání práv spojovali s našimi nepřáteli.

Hlavní prameny:
Sláva Dobrý: Ostudné odevzdání Podkarpatské Rusi;
Josef Škrábek: Včerejší strach;
Antonín Klimek: Velké dějiny zemí Koruny české, 1918-1929;
Jan Galandauer: Vznik Československé republiky 1918.

M. R. Štefánik nedokončil revoluční činy

V srpnu 1918 odjel generál M. R. Štefánik jako místopředseda ČSNR do USA - Masaryk se zde pohyboval v kruzích blízkých prezidentu Wilsonovi, Štefánik zajistil styky i u republikánů. Pak pokračoval dál na Sibiř, za Legiemi, a dočetl se v novinách, že z ČSNR byla vytvořena dočasná vláda a on je jen ministrem vojenství; a že podepsal Washingtonskou deklaraci vyhlašující :

náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje…
Československý stát bude republikou…
a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie…

Deklarace se obracela na USA, přestože Štefánik žádal

prehovoriť ku všetkým spojencom, nezabúdať ani malých… Proklamáciu potom odtelegrafujte mne, aby som ju mohol odovzdať japonskej a čínskej vláde.

Štefánik nechtěl předem deklarovat republikánské uspořádání státu :

videl som republiku pekne zblízka. Je to zakuklené tyranstvo najhoršieho druhu. Som zúrivým odporcom republiky, ktorá by bola u nás napodobením tejto (francúzskej). A budem potierať tú myšlienku do konca. Som aj proti monarchii, ktorá je dnes pre nás tým, čím je starý odev, ktorý bol kedysi dobrý, ale dnes sa nehodí... Len tá kožušina na ňom.

Štefánik chtěl předejít neduhům parlamentní demokracie, jaké znal z Francie. Nechtěl, aby do politiky mluvili diletanti a aby se straničtí funkcionáři stávali ministry. Chtěl, aby prezident byl prvním úředníkem voleným na 15 - 20 let, kontrolovaným soudem. Soud by ho mohl sesadit, pokud mu prokázal neústavní chování. Štefánik nebyl zatížen ideologiemi, jako vědec se chtěl inspirovat minulými omyly a nová řešení hledat i v politice.

Štefánik se zajímal o sociální otázky, ale odsuzoval ruské bolševické ‘komisaroděržaví’ kvůli

násilným metódam a deleniu spoločnosti na triedy.

Ze Sibiře telegrafoval Štefánik vládě do vlasti

boj proti boľševizmu vo všetkých jeho prejavoch musí prevládať v našej politike.

Štefánik dal zatknout bolševické agitátory a poslal je do vlasti před soud. Marně však agitoval legionáře k boji proti bolševikům :

Boľševizmus je popieranie demokratizmu. Boľševizmus kričí a reve; demokracia myslí, poučuje a presvedčuje.
Boľševizmus kupuje duše za výhody a tvorí strany banditov a sektárov; demokracia zaručuje účasť všetkých na výhodách a právach.
Boľševizmus je rozklad, bieda a hlad. Demokracia tvorí, je základom normálneho života a blahobytu...

V březnu 1919 se Štefánik vrátil do Paříže. 4. května 1919 odletěl do vlasti. Čekající lidé viděli jeho letadlo přilétat; než začalo padat, někteří prý slyšeli střelbu. Milan Rastislav Štefánik nedokončil své revoluční činy, byl mrtev.

Podle F. Peroutky letoun padal k zemi snad

zasažen větrem, snad z jiné, nikdy nevysvětlené příčiny.

Stejně jako smrt Jana Masaryka je i smrt M. R. Štefánika stále předmětem dohadů. Že ‘nehoda’ byla úkladná vražda, psal i Milanův bratr Igor.

Odpůrci této verze se léta ptají ‘Komu by Štefánikova smrt prospěla?’; slýchají odpovědi: ‘Např. Edvardu Benešovi.’ Podle deníku ‘Petit Parisien’ měl prý dr. Beneš, zvaný ‘roi de roulette’, prohrát v Monte Carlu nesmírné sumy peněz. Štefánik pak prý měl žádat vyšetřování doma, před národním soudem.

Hlavní prameny:
Zbyněk Ludvík, Václav Bureš a jiní: Černá kniha minulosti;
Emil Karol Kautský: Kauza Štefánik.

Češi a Němci v novém státě

Když se v dubnu 1848 sešel ve Frankfurtu nad Mohanem sněm německých zástupců, byli na něm i zástupci z Rakouska a z Čech. Součástí německé říše, vyhlášené 18. 1. 1871, nebylo však ani Rakousko, ani Čechy.

V roce 1916 se Němci málem stali většinovým národem v Předlitavsku, v roce 1918 nechtěli být největší menšinou v Československu. Týden před vyhlášením Československa, s odvoláním na zásadu práva národů na sebeurčení, zahájili němečtí poslanci svoji revoluci : 21. 10. 1918 vyhlásili Německé Rakousko – Deutsch - Österreich - jako součást Německa. V českých zemích vznikly provincie Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwald; Německé Rakousko je vyhlásilo za své i s Brnem, Jihlavou a Olomoucí.

30. října 1918 řekl Antonín Švehla německému poslanci Rudolfu Lodgmanovi, hejtmanovi Deutschböhmen:

Národ československý provedl revoluci. Věc je skoncována, zveme vás ke spolupráci.

Pro německé politiky ta spolupráce ještě nepadala v úvahu.

ČSR do vánoc 1918 vojensky ukončila německé pokusy o oddělení zněmčeného území. Protesty v Rakousku probíhaly i pod heslem „Pryč s českou tyranií“.

V únoru 1919 ČSR nepovolila Němcům volit do Národního shromáždění Německého Rakouska. Když se v březnu 1919 to shromáždění sešlo, znělo na něm volání: „Jeden národ, jedna říše!" od Severního moře po Korutanské Alpy ! V ČSR vyhlásily všechny německé politické strany na středu 4. 3. 1919 generální stávku. Do ulic vyšly zástupy Němců, předseda Německé sociálně demokratické strany v ČSR Josef Seliger promlouval

chceme s vámi, německými Rakušany, společně pochodovat do velkého, svobodného, socialistického Německa!

Události 4. března 1919 představovaly vrchol snah Němců o odtržení, při střetech s armádou zahynulo několik desítek Němců (nejvíce v Kadani) a 2 čeští vojáci (ve Šternberku na Moravě). Lodgmanův malý synek se pak modlil za padlé

Otče náš, jenž jsi Německý duch, posvěť se jméno tvé, vrať se říše tvá…

Většina sudetských Němců však ještě po létech věří, že v Kadani se ten den Němci klidně sešli a čeští vojáci do nich začali bezdůvodně střílet. Český historik Jiří Pernes oponuje :

Armáda, pověřená udržením pořádku a bezpečnosti, proti bouřícím zástupům zasáhla. Z řad demonstrantů vyletěly kameny, vojáci odpověděli střelbou z pušek.

J. Škrábek lituje, že stále je téměř nemožné zajistit, aby každá strana alespoň poznala, i když ne uznala, pojetí druhé strany.

Spojení zbytku Rakouska s novou německou republikou tehdy zakázaly i vítězné státy velké války. Mírová dohoda potvrdila, že Německo I. světovou válku záměrně vyvolalo a nese na ní výhradní vinu, vítězové nechtěli, aby poražení byli posíleni.

V ČSR J. Seliger 20. prosince 1919 jednal s premiérem Tusarem o soužití. R. Lodgman oznámil, že čeští Němci se podrobují, volal po spolupráci a žádal urychlení voleb, aby v parlamentu ČSR byli i Němci. Ústavu i pozemkovou reformu však schválil ještě parlament bez zástupců menšin.

Ještě v roce 1929 tři čtvrtiny českých Němců daly hlasy stranám spolupracujícím s republikou, a v roce 1933 i německý velvyslanec v Praze připustil, že vývoj povede část Němců k ‘pošvýcarštění’ – ochotě žít ve vícejazyčné ČSR, podobně jako Němci žijí ve Švýcarsku, kde se lidé již 8 století domlouvají různými jazyky.

Hlavní prameny:
Sven Hedin: Amerika v boji kontinentů;
Jiří Pernes: Češi v boji s Němci in České průšvihy;
Josef Škrábek: Včerejší strach (Jaké to bylo mezi Čechy a Němci);
Antonín Klimek: Velké dějiny zemí Koruny české, 1918-1929.

I to bylo dílo T. G. Masaryka

Americký prezident Woodrow Wilson v roce 1917 vyslovil přesvědčení, že svět bude „zabezpečen pro demokracii." Předtím, roku 1913, však sám připustil, že

demokracie, na které si tolik zakládáme, nahrává sobeckým soukromým zájmům a ti, kdo z ní těží, už dávno nemají na paměti prospěch lidu.

Washingtonská deklarace přihlašovala ČSR k té víře :

Na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno…
vytoužený věk lidstva vzchází.

Ještě v Americe, 16. listopadu 1918 v New Yorku na hostině pořádané Slovanskou společností, T. G. Masaryk pronesl

ne státy, ale národy jsou přirozenými orgány humanity a lidstva… národnost je demokratická a sociální. Státy musí být podřízeny národům, musí být znárodněné…

21. prosince se Masaryk vrátil do Prahy a mluvil o Němcích :

…území, obývané Němci, jest území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej drželi, my jej budujeme znova... Němci původně do země přišli jako emigranti a kolonisté…

Ta slova se stala základem ‘národnostního zákonodárství’ : ‘My’ jsme ‘státotvorní’, druzí jen ‘hosty v republice’, jejichž práva určily mezinárodní smlouvy o menšinách. I Ústava ČSR byla schválena bez veřejné diskuse, takže ‘my’ máme Němce a Maďary, ale

ani přímo ani nepřímo se nikdo těchto národností neptal, jak mají být upraveny jejich vztahy ke státu. Tendence absolutistická byla tak silná, že se dály pokusy také církevní poměry upravit bez ohledu na zájmy církve. Zájmy státu byly první a rozhodující…

I z odůvodnění jazykového zákona bylo cítit podle Em. Rádla :

Stát budiž vyšší jednotkou, které jednotlivci jen slouží… občan tu není tvůrcem státu, nýbrž poddaným, k němuž stát má být spravedlivý, jak se učívalo za dob osvícenského absolutismu.

Československo nepřevzalo princip americké ústavy ‘nežijeme pod vládou lidí, ale pod vládou zákonů’. Důkazem byla pozemková reforma - její provedení parlament přenechal Pozemkovému úřadu bez zákonné kontroly a bez možnosti odvolání. Bylo heslem v cizině nepřiznaným :

Napravit křivdy, spáchané na Češích před třemi sty lety, po bitvě na Bílé hoře.

I při stanovování daní často volně rozhodoval berní úředník.

Až v létě 1937 učinila ČSR první vážný krok ke splnění závazku dát širokou autonomii Podkarpatské Rusi. ČSR tlačila do role ‘hostů v republice’ i Slováky nenaplněním Pittsburské dohody o samosprávě Slovenska - v létě 1919 byl zatčen Andrej Hlinka, když chtěl žádat o autonomii Slovenska na mírové konferenci; pro Masaryka důležitější než dohody byla pozdější slova ústavy o jednotném státu. V českém tisku i z oficiálních míst ojediněle zněl názor, že naší kolonií je Slovensko a Podkarpatská Rus.

Když prezident v roce 1935 odstupoval, Slováci a ‘menšiny’ neměli pocit, že jim je stát podřízen, a K.Henlein získával podporu v Londýně. Státníkům hlavně Francie a Velké Británie docházelo, že ČSR není Benešem slíbeným garantem stability, ale státem, jehož spory s menšinami,

hlavně s percentuálně největší menšinou v Evropě, začaly ohrožovat stabilitu střední Evropy místo toho, aby plnil úlohu četníka hlídajícího Německo z východu, což byl francouzský motiv pro vznik ČSR.

Hlavní prameny:
M. Gilbert: Dějiny 20. století, I.;
E. K. Kautský: Kauza Štefánik;
T. Krystlík: K zamyšlení;
Zd. Mahler: Ano, Masaryk;
K. Pacner: Osudové okamžiky Československa;
E. Rádl: Válka Čechů s Němci;
Jos. Škrábek: Včerejší strach.

Demokracie v praxi

Těžko se domlouvali premiér Karel Kramář s prezidentem na pravidlech vládnutí. Masaryk upřednostňoval

prezidentský systém, kde by byla hlava státu i šéfem vlády, kterou by mohla sestavovat bez valného ohledu na stranické rozvrstvení. Obával se totiž provinciálnosti a malých odborných znalostí politiků. Kramář… byl proti…
Poté, co Kramář odjel v lednu 1919 na mírovou konferenci, vláda, řízená za jeho nepřítomnosti ministrem vnitra Švehlou, 7.
 dubna navrhla rozšířit prezidentovy pravomoci…

Masaryk nakonec prezidentský systém neprosadil, jeho autorita mu však zajistila větší vliv než určila ústava a zákony :

Prezidentská kancelář se rychle rozrůstala a disponovala značnými finančními prostředky A ty nebyly, zaobaleně řečeno, vždy využity jenom k propagaci republiky. Jak upozornil Antonín Klimek, britští vyslanci dokonce srovnávali československé poměry s poměry v zemích jižní Ameriky. Vedle pomoci politikům z různých politických stran byla z hradních zdrojů financována i jakási „špionážní síť“, jejíž agenti Masarykovi oddaně donášeli nejrůznější informace, nejčastěji samozřejmě z prostředí odpůrců hradní politiky - koneckonců se přece hodí znát názory a plány protivníka!...
Z rozpočtu prezidenta se sanovaly i soukromé dluhy politiků nakloněných Hradu.

Masaryk se představoval jako nadstranický prezident, ale svou politickou orientaci neskrýval. Kolem Masaryka brzy vznikla mocná tzv. skupina Hradu. Protože velký vliv v republice měly politické strany,

svého času se uvažovalo i o vytvoření prohradní strany - základ měl být vytvořen ze Stránského odštěpeneckého křídla Národní demokracie...

Politické strany postrádaly jakékoliv právní zakotvení, přesto měly privilegované postavení. Málokdo se odvážil kritizovat rozdělování funkcí podle stranických legitimací.

Byť jen náznak ústavnosti postrádal politický orgán ze stran složený – tzv. Pětka. Pětka formovala praktickou politiku země, předjednávala politická rozhodnutí, která ministři a poslanci jejích stran poslušně schvalovali.

Když po volbách roku 1925 ztratila původní pětice stran většinu, byly obdobně vytvářeny orgány Šestka, Osma.

Voliči volili, rozhodovaly však stranické sekretariáty : Mandát poslance nepatřil zvolené osobě, ale straně. Vzpurné poslance zbavoval mandátů volební soud. Volič neovlivnil pořadí na kandidátkách, protože neexistovaly preferenční hlasy. Kandidátky předložené voličům platily jen v prvním skrutiniu, ve kterém bylo rozděleno málo mandátů; pokud u voličů propadl význačný straník, napravily to sekretariáty kandidátkami pro další skrutinium. K. Kramář tento systém kritizoval, protože poslanec si

je vědom, že na voličích jeho politická budoucnost nezávisí.

Hodně škody do budoucna napáchala zvůle E.Beneše, když

nechal utajovat zprávy čs. obchodních a diplomatických misí v SSSR o poměrech tam panujících. Zveřejnily se teprve za protektorátu, Češi jim, navzdory jejich pravdivosti, neuvěřili.

Odbojář a vyslanec JUDr. Štefan Osuský ale řekl, že nejvíc se

Česi prehrešili na Slovákoch tým, že k nim zaviedli nemravný systém politických strán, spojený s politickou korupciou… Taká korupcia ako medzi Čechmi nie je nikde na svete.

Hlavní prameny:
Jan Beneš: Čas voněl snem;
Emil Karol Kautský: Kauza Štefánik;
Martina Lustigová: Jaká byla politika I.republiky?;
Tomáš Krystlík: K zamyšlení.

Družstva, také projev občanské revoluce

V devatenáctém století změna hospodářských podmínek v Evropě přinesla nové hrozby svobodě. Stále méně lidí mělo přímý zisk ze své vlastní práce; stále více jich záviselo jen na podílu z toho, co vyrobily stroje. Panovala představa, že cestou k prosperitě je volná interakce ekonomických sil.

Závod o zisky a o moc mezi vlastníky, obchodními společnostmi a skupinami koncernů, které se neohlížely ani na etiku, ani na právo, vyústil v praxi, jež ohrožovala celou společnost… Regulovat distribuci zisků z průmyslové výroby tak, aby nebrzdila individuální iniciativu, zůstává dodnes těžkým oříškem pro národní vlády a svět denně trpí důsledky rozpoutané třídní nenávisti. Ale myšlenka družstevních organizací, založených na vzájemné solidaritě, práci a soběstačnosti, pomohla lidem, aby pomohli sami sobě. Družstevní idea staví lidskou bytost výše než zisk. Chrání svobodu a iniciativu člověka, zvyšuje jeho materiální blahobyt a posiluje jeho důstojnost.

Historie družstevnictví začala v roce 1844, kdy si chudí tkalci v Anglii otevřeli obchůdek, který zásoboval své členy, a ve Francii vzniklo družstvo řemeslníků. Zásluhou družstevního hnutí už koncem 19. století zejména v českých zemích

získali malí a střední rolníci a živnostníci určitou míru nezávislosti na velkých rakouských průmyslových a úvěrových koncernech.

I v samostatné republice rostl počet družstev i šíře jejich činnosti :

Živnostníci hojně zakládali nová úvěrní družstva, aby měli finanční prostředky na platby a investice. Přibývala družstva, jejichž cílem byl společný nákup surovin, technického vybavení a zásob. Další družstva vznikala, aby dosáhla na velké zakázky od státu nebo soukromých firem, které pak rozdělila mezi své členy.

Vznikaly i kampeličky působící většinou v jedné vesnici či farnosti. Kampeličky přijímaly od kohokoliv peníze na spoření či na běžné účty, a půjčovaly jen členům na krátkodobé a specifické účely,

při rozhodování o poskytování půjček hrála roli jak ekonomická situace člena, tak jeho lidské vlastnosti: píle, svědomitost, osobní a společenské jednání.

Stát podporoval rozvoj družstev na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde byli rolníci velmi chudí, často negramotní a obětí lichvy a alkoholu. Zdejší lichváři žádali úrok i ve formě naturálií (potravin) nebo práce na svých polích. Půjčil-li lichvář na nákup telete, často

měla být půjčka splacena, až bude zvíře prodáno, s tím, že podíl z prodejní ceny, který převýší původní cenu telete, si lichvář a rolník rozdělí mezi sebou. V době prodeje se pak oba odebrali na místní trh, přičemž lichvář byl předem domluven na ceně s kupcem zvířete. Kromě toho byl lichvář většinou zároveň vesnickým obchodníkem… a rolník měl vůči němu další dlužní závazky. Tak se stalo, že rolníkovi za dlouhá léta péče o zvíře nezbylo vůbec nic.

Pak lichvář vyjádřil soucit s rolníkem, a půjčil mu na další tele…

Družstva naopak motivovala rolníky k úsporám (dávala větší úroky z úspor než v českých zemích), aby bylo dost peněz na úvěry (zájem o ně převyšoval vklady), vláda poskytovala dotaci. Ve vesnických školách mívaly děti vlastní kampeličky a díky nim se učily spořivosti, účetnictví a družstevní administrativě. Stát podporoval veřejné, soukromé i družstevní vlastnictví, tato rozmanitost byla pojistkou před soustředěním ekonomické moci v rukou buď státu, nebo mocných soukromých firem. „Kapitalistické“ družstevnictví

nezvratně dokládá, že skutečná, pravá družstva opravdu nabízejí demokratickou metodu, která umožňuje i těm nejzaostalejším a nejchudším lidem světa pomoci, aby pomohli sami sobě - aniž by museli sahat ke stranické politice, diktatuře nebo válce.

Pramen:
Lad. Feierabend: Zemědělské družstevnictví v Československu...

Po první válce

"V případě slova jako demokracie nejen neexistuje žádná definice, na níž bychom se shodli, ale pokusu stanovit ji se vzpírají všechny strany. Téměř všeobecně se pociťuje, že řekneme-li o nějaké zemi, že je demokratická, chválíme ji. Z toho plyne, že obhájci kteréhokoli režimu tvrdí, že je demokratický, a bojí se, že by museli přestat toto slovo používat, kdyby se omezilo na  přesný význam. Slova tohoto typu se používají vědomě nepoctivě."
Z eseje ‘Politika a anglický jazyk’ (1946) George Orwella

Liberální doktrína ‘práva na sebeurčení národů’ slibovala, že

uspokojené národy budou mít každý svůj vlastní stát… budou s jinými koexistovat v tak přirozené harmonii, že nebude zapotřebí žádné vnější síly k udržení tohoto mírového stavu.

Ve skutečnosti to v poválečné Evropě vřelo konflikty třídními i územními. Část obyvatel Evropy toužila po odvetě, v nových národních státech toužily po změně národnostní menšiny. Všechny problémy slíbily vyřešit dosud nepoznané režimy.

V Rusku bolševici šlechtili ‘socialistické lidstvo’, Čechoslováci jejich experiment zažili jako demokracii lidovou či socialistickou. V Itálii byl v březnu 1919 Benito Mussolini u oficiálního zrodu fašismu, ‘organizované, koncentrované, autoritární demokracie na nacionální bázi’, nejvýznamnější politické inovace 20. století. V Německu prohlásil 30.6.1934 v Říšském sněmu Adolf Hitler:

Bude vždy prvořadým úkolem národně socialistické vlády znovu a znovu zjišťovat, nakolik vláda zastupuje vůli národa. A v tomto smyslu jsme my ‚divoši‘ skutečně lepšími demokraty“.

Nové režimy ‘zdokonalily’ lidstvo i masovým zabíjením v čase formálního míru.

Hlavní pramen: Robert O.Paxton: Anatomie fašismu.

Zlo přichází jako dobro

Tím, co si zaslouží název ruská revoluce roku 1917,
je ve skutečnosti únorová revoluce.
Alexandr Solženicyn, Hospodářské noviny 3. 8. 2007

Ze 100 milionů obyvatel Sovětského Ruska musíme 90 milionů získat pro sebe, co se týká zbytku, nemáme jim co říci, musejí být vyhlazeni.
Grigorij Zinověv v září 1918

Karel Marx se zamyslel nad otázkami soukromého vlastnictví, státu a tříd, až když dávný zvyk sebrat si klestí na palivo začal být trestán jak vězením, tak i povinností zaplatit cenu určenou ‘vlastníkem’. Cena mohla být nepřiměřená, a to Marx považoval za legální odírání. Pak v červnu 1847 sepsal Bedřich Engels první návrh Manifestu komunistické strany, přestože taková strana neexistovala. Na otázku ‘Jaký je cíl komunistů?’ odpověděl

uspořádat společnost tak, aby každý její příslušník mohl rozvíjet a užívat veškeré své schopnosti a možnosti v naprosté svobodě, aniž by tím narušoval základní podmínky této společnosti.

V lednu 1917 si v Curychu povzdechl bolševik V. I. Lenin

my, starší generace, už nezažijeme rozhodující bitvy přicházející revoluce.

Lenin se zmýlil, ne předseda dumy Rodzjanko, když varoval cara

Vy a vaše vláda jste zavinili naprostý zmatek. Revoluce je neodvratná.

Ruskou únorovou revoluci (1917) podle Solženicyna vyvolala dlouhá nedůvěra

mezi mocnými a vzdělanou společností, jež znemožnila jakýkoli kompromis. Nejvyšší zodpovědnost padá na státní orgány. Kdo může za ztroskotání lodi, když ne kapitán?

Porevoluční Prozatímní vláda zrušila trest smrti a vyhlásila volby do Ústavodárného shromáždění (ÚS). Dříve než k volbám však došlo k dalšímu převzetí moci, které připravil Lev Trockij.

20. října 1917 Trockij slíbil půdu, chléb a mír, pokud všechna moc přejde na sověty. 22. října si petrohradský sovět podřídil vojenské jednotky ve městě a tím už fakticky zvítězil. 24. října, podle J. Beneše, 6-7 tisíc vojáků, námořníků z Kronštadtu a Rudých gard nekrvavě obsadilo některé petrohradské budovy a komunikace. Do Zimního paláce se gardisté jen trousili a byli zatýkáni; až bylo vězňů víc, zajali věznitele a přítomné členy Prozatímní vlády. Na protest menševici a praví eseři opustili sjezd sovětů a tím umožnili bolševikům převzít sověty, výhradní moc.

Pak ve volbách do ÚS bolševici získali pouze 24 % hlasů, a ‘poslali poslance ÚS domů.’ Obnovili trest smrti, protestující dělníky stříleli. Sjezd zástupců dělníků oblasti Petrohradu přiznal :

Rady dělníků a vojáků (sověty) působí dojmem, že jim dělnictvo nahání strach… Zakopány na dobytých pozicích staly se vládní organizací a přestaly sloužit zájmu dělníků.

V roce 1921 vzbouřili se i námořníci v Kronštadtu:

V Kronštadtu pokládáme první kámen třetí revoluce… bude sloužit za ukázku nového socialismu bez komunistické byrokracie... veškerá moc sovětům, ale žádná stranám…

Námořníci byli poraženi a popraveni nebo pomřeli v koncentráku. Krutí čekisté se ujišťovali, že jim je dovoleno vše, protože jednají

ve jménu univerzálních svobod a vymanění z otroctví.

Budování ‘komunismu’ probíhalo nekomunisticky : Malá elita ovládla společnost, výrobní prostředky, jí předpokládaný ‘zájem lidstva’ prohlásila za závazný. Lidi učila myslet emocionálně,

jak uvažuje opilec, puzený jen svými zjitřenými a obluzenými city, nikoli vedený střízlivou soudností.

Pro zločin vyhlazování částí společnosti z politicko-ideologických důvodů vznikl termín „politicida“. U nás je divným zvykem vycházet z názvu Strany a mluvit o ‘zločinech komunismu’.

Hlavní prameny:
Jan Beneš: Čas voněl snem;

kol.: Černá kniha komunismu I.;
Viktor Suvorov: Očista;
A. Solženicyn v Hosp. novinách.

Fašismus a Mussolini

Fašismus překonfiguroval vztahy mezi jednotlivcem a kolektivem v tom smyslu, že jednotlivec pozbýval svých práv, nebyla-li v souladu se zájmy společnosti. Moc exekutivy – strany a státu – byla rozšířena v pokusu nastolit totální kontrolu…
fašistický režim mohl své občany uvěznit, oloupit, a dokonce i zabít podle libosti a bez omezení.…
Robert O.Paxton: Anatomie fašismu

Benito Mussolini jako významný socialista propagoval v roce 1914 vstup Itálie do války na straně Dohody v naději, že válka povede k revoluci a pádu monarchie. 23. března 1919 se stovkou především válečných veteránů v Miláně

vyhlásil válku socialismu… neboť se protiví nacionalismu.

Své nové hnutí začal nazývat ‘Fasci di Combattimento’. Italský fašismus vstoupil do historie násilným činem - 15. dubna 1919 Mussoliniho přátelé zaútočili na kanceláře socialistického deníku Avanti, jehož býval Mussolini redaktorem v letech 1912-4 (4 mrtví, 39 raněných). Podobná uskupení formovala se tehdy všude v Evropě.

Italští fašisté slibovali širší volební právo, účast dělníků na ‘odborném řízení průmyslu’, progresivní zdanění a vyvlastnění 85 % válečných výnosů. Chtěli dobýt pro Itálii územní zisky odmítnuté mírovou konferencí. Přitom však

Mussolini byl pravděpodobně prvním stranickým vůdcem, který vědomě zavrhoval jakýkoli formální program a nahrazoval jej brilantním, nápaditým vedením…

V listopadových volbách roku 1919 neuspěli, a tak Mussoliniho černokošiláči začali vytvářet ‘squadre d’azione’, násilnická komanda, a napadat ty, které sami považovali za vnitřní nepřátele Itálie. V roce 1922 squadristi násilně zabírali města a dokázali, že stát neochrání pořádek. 24. října 1922 přikázal Mussolini squadristům soustředit se u Říma, sám se ukryl v Miláně.

Premiér Facta chtěl vyhlásit výjimečný stav a čtyři stovky policistů zadržely vlaky s 20 000 černokošiláči. Jen 9 000 chabě ozbrojených fašistů došlo v dešti pěšky k Římu. Král Viktor Emanuel III. však nepodepsal dekret o vyhlášení stanného práva a nabídl Mussolinimu post premiéra. Mussolini přijel 30. října 1922 z Milána lůžkovým vozem a sdělil králi „přicházím z bitevního pole.“ Než se stal italským premiérem, odpověděl na dotaz :

Demokrati z Il Mondo chtějí vědět, jaký je náš program? Chceme demokratům z Il Mondo zpřelámat kosti. A to čím dřív, tím líp."

Později Mussolini s titulem ‘Duce’ začal propagovat mýtus,

že jeho černé oddíly se chopily moci vlastní vůlí a silou.

28. říjen se stal v Itálii státním svátkem a fašistickým Novým rokem, oslavováno bylo hrdinství ‘mučedníků Pochodu na Řím’.

Mussolini zpopularizoval výraz ‘totalita’ a pozvolna nahrazoval parlamentární stát ‘totalitním’. Provázel svá řečnická vystoupení bombastickými výzvami k činu, a německý teoretik kultury Walter Benjamin psal o cílevědomé snaze fašistů

nahradit promyšlenou, logickou argumentaci okamžitým smyslovým zážitkem, přetvořit politiku na estetiku.

Fašistické režimy si nechávaly potvrzovat svou politiku referendy ( ano / ne ) a jinými ‘potvrzovacími obřady’.

V roce 1923 uspořádala německá levice ‘antifašistický den’ na protest proti akcím fašistů německých, italských, maďarských a bulharských. ‘Antifašistický kongres’ prý chtěla svolat i pravice. Antifašistický boj neskončil roku 1945 - když v roce 1960 v Itálii vláda F. Tamboriniho počítala s hlasy Mussoliniho dědiců, občané demonstracemi donutili premiéra rezignovat.

V roce 1933 byl Duce americkými židovskými vydavateli uveden mezi „dvanácti největšími křesťanskými zastánci" Židů. Pak začal s přípravou invaze do Etiopie a to jej připoutalo k Hitlerovi. Pro Francii a Británii byl dál partnerem, na jeho výzvu se sešla v září 1939 mnichovská konference velmocí o ČSR.

Hlavní pramen: Robert O.Paxton: Anatomie fašismu.

Adolf Hitler nastupuje

V Hospodářských novinách 22. února 2008 vyšel výklad ministra zahraničí České republiky Karla Schwarzenberga

Málokdo už ví, že ‘národní socialismus’… je… český vynález.

Podle ministra se prý Hitler a jiní se opičili po poslanci Václavu Klofáčovi a českých národních socialistech; ti se však ve skutečnosti jasně vyslovovali proti německému nacismu !

R.O.Paxton uvádí, že pojem ‘národní socialismus’ vznikl ve Francii (1896), a že mladý A. Hitler vskutku vstřebával ideje z Čech. Ne ale Klofáčovy ! Čerpal z pangermánského nacionalismu a antisemitismu Georga von Schönerera, jenž měl majetek ve zněmčeném území Čech a nabádal německy mluvící obyvatele habsburské říše, jakým byl mladý Hitler, aby pracovali pro sjednocení s německou říší a čelili vlivu katolictví a židovství.

V Trutnově byla založena r. 1904 Německá nacionálně socialistická dělnická strana (DNSAP), v květnu 1918 byla obnovena. Sudetský Němec Rudolf Jung vydal v roce 1919

(tedy několik let před vydáním Hitlerova „Mein Kampf") knihu Nacionální socialismus („Der nationale Sozialismus"), která byla označována za „velký katechismus"… nacismu.

Hitler dal svému hnutí nové jméno die Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (NSDAP, zkráceně „Nazi-Partei"). 8. listopadu 1923 němečtí fašisté, už zvaní nacisté, zkusili pochodovat Mnichovem za účasti generála Ludendorffa; policie začala střílet, Hitler skončil ve vězení a Ludendorff zaplatil kauci. Hitler se o další čistě násilné převzetí moci už nepokusil. NSDAP ve volebních kampaních do července 1932 těžila z diskreditace „tradičních stran“ a využívala rozladění a obav mas voličů. Zato sociální demokraté věřili mýtu, že fašisté získávají moc bojem, a chtěli vyhlásit generální stávku, pokusí-li se jednotky Freikorpsu převzít moc; proto nikdy nepoznali čas k zásahu.

NSDAP se stala německou ‘stranou všech’, protože oslovovala

různé profese s výzvami jak na míru šitými, a přitom jen málo dbala na to, zda jedno provolání neprotiřečí jinému.

Násilí nacisté zaměřili především na démonizované

‘nepřátele národa’, které mnoho Němců vnímalo jako jakési černé ovce, pomohlo to Hitlerovi získat hlasy a pak předstírat, že se k moci dopracoval legálními prostředky.

S nacisty spolupracovali i němečtí komunisté (KPD), například v listopadu 1932 při stávce v berlínském Dopravním podniku.

V nových německých volbách v listopadu 1932 nacisté ztratili hlasy, Hitlera však zachránil von Papen tajnou dohodou :

Hitler se měl stát kancléřem a on sám místokancléřem, což bylo postavení, v němž hodlal vše řídit.

Německý konzervativní tisk tehdy ujišťoval čtenáře, že fašistická samovláda jedné strany

je ve zcela jiných poměrech Německa sotva představitelná.

Nacisté nezískali absolutní moc ani ve volbách v březnu 1933, přestože Hitler byl kancléřem a zastrašovací akce SA vyvrcholily.

Po požáru Říšského sněmu však mnozí Němci v obavách z komunistů podpořili ‘boj proti teroristům’ : Prezident Hindenburg pozastavil zákony zajišťující osobní svobody, úřady směly zatýkat podezřelé ‘teroristy’, ústřední orgány získaly moc nad vládami jednotlivých zemí. Zákon, prodlužovaný v letech 1937 a 1942, zmocnil Hitlera dočasně vládnout pomocí dekretů bez souhlasu parlamentu nebo prezidenta. Byly rozpuštěny nenacistické strany a pro ‘nepřátele lidu’ vznikl první koncentrák v Dachau.

Stalin fašisty, především německé, podporoval, věřil že

revoluční krize bude narůstat tím rychleji, čím více se buržoazie… bude uchylovat k teroristickým metodám.

Už v roce 1936 řekl Lev Trockij, že Stalin definitivně rozvázal ruce Hitlerovi i jeho protivníkům, a dohnal Evropu k válce.

Hlavní prameny:
R. O. Paxton: Anatomie fašismu;
E.Hruška: Pohoří divočáků…;
V. Suvorov: Všechno bylo jinak.

Nacisté získávají občany

Lidi je vždycky možné dostat tam, kde je vůdcové chtějí mít.
Je to jednoduché. Stačí jim říct, že na ně někdo útočí,
a obvinit pacifisty z nedostatku vlastenectví a z vystavování země nebezpečí.
Tak to funguje v každé zemi.
Hermann Göring, německý nacistický politik

Aby fašisté získali a udrželi loajalitu občanů, zmenšili sféru striktního soukromí – šéf nacistického úřadu práce R. Ley řekl, že soukromou osobou je jen spící člověk. Skupinami obyvatel manipulovali prostřednictvím mládežnických hnutí, rekreačních sdružení či stranických sjezdů, a tlak ‘nadšených’ vrstevníků či kolegů pak působil, že ‘opozičníci’ raději zůstali zticha.

V nacistickém Německu výchova ‘Herrenvolku’, nových mužů a žen, bojovníků i poslušných poddaných, začínala v mládí. Hoši nastupovali do Jungvolku a přecházeli do Hitlerjugend, a učili se

bojujeme za německou půdu, za Hitlera zemřeme.

Pak mohli přejít do strany, do DAF, do SA nebo SS.

Vojáci od léta 1934 už nesloužili ‘svému národu a vlasti’, ale přísahali poslušnost ‘vůdci Německé říše a národa Adolfu Hitlerovi’. O práva civilních pracujících dbala DAF - Deutsche Arbeitsfront, která místo odborů sdružovala zaměstnance i zaměstnavatele. Hájila jejich práva na dovolenou,

na lékařskou péči a další práva: Pracovní doba se nesměla nadměrně překračovat - v obchodech nebylo možno mít otevřeno 8 hodin a personál nutit k nástupu o hodinu dříve a práci ještě dvě hodiny déle. Přesčasy se musely platit a personál měl právo na teplou vodu a na sprchu…

KdF - Kraft durch Freude, Radostí k síle, naplňovala ‘volný čas’ vzděláváním, kulturou, sportem i rekreací „za babku“, protože nic nepůsobí tak stabilizujícím způsobem jako zábava.

Za marku byla hodina tenisu zahrnující vstupné,

trenéra, zapůjčení míčků a rakety, poplatek sběračům (podmínkou nebyl tenisový úbor, jen obuv bez podpatků)…

Rekreaci KdF organizovala pod heslem „Fahrt in die Freude" - jízda do radosti; pro KdF snížila ceny dráha i hotely,

dodavatelé masa atd. museli prodávat bez zisku.

U Saßnitz byly vybudovány (1936) lázně s roční kapacitou 350 000 rekreantů; statisíce Němců se plavily do spřáteleného Portugalska na Madeiru, nebo kolem norských fjordů. Lodě KdF ‘Wilhelm Gusloff’ a ‘Robert Ley’ neměly lodní třídy, kastující pasažéry podle peněženek; měly jen vnější kabiny pro celkem 1465 cestujících a stejně kvalitní ubytování pro posádku. Protože sociální stát se prodražil, byli z něj vyloučeni démonizovaní nepřátelé státu.

Tak Hitler získal velkou část dělnictva, včetně komunistů, pro nacismus a představu, že dělník je roven zaměstnavateli a společně jsou příslušníky rasy určené k ovládnutí podlidí.

Dva z vedoucích funkcionářů Komunistické strany Německa, souzení v procesu spolu s Dimitrovem, se stali v protektorátu poradci okupační správy…

Jen někteří mohli zůstat aktivní a udržet si určitou nezávislost. Nejlepší německý dirigent Wilhelm Furtwãngler byl propuštěn z několika dirigentských postů; ale

opustit Německo nebo se přestat věnovat hudbě pro něj bylo nemyslitelné;

nacisté mu nakonec nechali privilegované postavení. Takové ústupky vedly k loajalitě i ty, kteří nesouhlasili se vším, co strana dělala. Většina občanů uznala, že úspěchy režimu se

překrývaly s některými z cílů, o něž sami usilovali, kdežto všechny další alternativy vypadaly o poznání hůř.

Přesto i v nacistickém Německu a mezi Němci v ČSR docházelo k odporu či odboji proti nacistům.

Hlavní prameny:
R. O. Paxton: Anatomie fašismu;
Jos. Škrábek: Včerejší strach.

Druhá revoluce

Svoboda je právo, nikoli dobrá vůle mocných.
Právo mnohdy a mnohde odpírané, přesto neodejmutelné.
Jiří Tutter, výkonný ředitel Greenpeace ČR

V tradičním rozhlasovém projevu o vánocích 1937 ujistil E. Beneš svůj lid, že

nejnebezpečnějším poválečným rokem byl rok 1936. Potom se síly obou táborů vyrovnaly a teď už na válku nikdo nemyslí. Nyní se Němci soustředí na vyjednávání se Západem. Nejhorší má republika za sebou!

Když se pak wehrmacht obrátil proti ČSR, poslal plukovník František Moravec telegram kolegovi plukovníku Louisi Rivetovi z francouzské vojenské zpravodajské služby, že armáda československá je připravena a francouzská má snazší situaci,

Vaše pluky mohou teď zahájit postup s plukovními hudbami v čele.

Francouzská odpověď nepřišla a ČSR se zhroutila. Prezident Beneš odstoupil a slíbil, že nebude politicky aktivní. Po zprávě o okupaci poslal mezi krajany nabízející podporu osvobozovacímu boji J. Masaryka. Když domácí odboj hledal kontakty na Londýn, Beneš na většinu dotazů neodpovídal, dodržoval ‘slib’.

Není ale pravda, že

Mnichov nadlouho zlomil páteř národa.

Po zániku republiky zase krajané nabídli podporu odporu; ve vlasti vznikaly odbojové organizace (největší byla Obrana národa); mnozí šli spontánně do exilu a ještě před začátkem války formovali bojové jednotky; jen Krakovem, kde dál fungoval čs. konzulát, jich mělo projít do konce srpna 1939 na 10 000.

Německý historik Detlef Brandes v knize ‘Cesta vyhnáni 1938-1945’ uvádí, že v únoru 1940 ve Francii dosáhla čs. zahraniční armáda 7 664 mužů, z toho bylo 289 Němců.

Hlavní pramen: K. Pacner: Osudové okamžiky Československa.

Beneš prohrál bitvu s Hitlerem

Francouzský generál Joseph Pellé, velitel armády nově zrozené ČSR, věděl, že protáhlé území lze těžko hájit vojensky,

obranu může zajistit jenom ministr zahraničních věcí.

Tím byl Edvard Beneš do 18.12.1935, kdy se stal prezidentem.

Na začátku běželo vše dobře. Prezident Masaryk změnil svůj názor na německy mluvící občany :

Hlásím se docela vědomě k národnostní politice Přemyslovců, kteří Němce národně chránili.

Protože průmysl a celá infrastruktura zněmčených území byly napojeny na české země, zvykala si i většina Němců na život v relativním klidu ČSR. Ve volbách v letech 1925 a 1929 odevzdalo 70 % německých voličů hlasy stranám podporujícím budování ČSR; od roku 1920 v ní měli Němci své poslance, od roku 1926 ministry.

Beneš uzavřel spojenectví s Jugoslávií a Rumunskem, ( Malá dohoda; 1920 – 1921 ), s Francií ( 1924 ) a SSSR ( 1935 ). Vetoval ale snahy Francie, aby v Malé dohodě bylo i Polsko.

Paříž potřebovala silné státy ve střední a východní Evropě, které by byly účinnou hrází proti německé rozpínavosti. Naopak Londýn si pěstoval silné Německo jako hrozbu proti svému tradičnímu rivalovi Francii.

Pak se situace změnila. ČSR vyvážela více průmyslové produkce než Velká Británie, Francie, Německo, a hospodářská krize v letech 1929 - 1933 krize omezila zájem. Nejvíce bylo postiženo zněmčené pohraničí, odkud se dříve vyváželo 96 % hraček, hudebních nástrojů a hliněného zboží, 95 % bižuterie; vláda více postiženým spoluobčanům více nepomohla.

V roce 1932 Beneš pochopil, že nelze spoléhat na mezinárodní smlouvy a dal pokyn k přípravě na válku. Začala stavba hraničních opevnění ( 1935 ), nebyl však nebyl zpracován konkrétní projekt pomoci francouzské armády přepadené ČSR.

Rozložila se Malá dohoda, když při atentátu v Marseille zahynuli ( 1934 ) její stoupenci, jugoslávský král Alexandr a francouzský ministr zahraničí L. Barthou. Hitler bez potíží obsadil demilitarizovaný břeh Rýna ( 1936 ). Sovětský ministr zahraničí Litvinov prozradil československému vyslanci v Ženevě ( 1938 ), že Sověti zůstanou stranou konfliktu, až téměř ke konci

do něj vstoupí a zavedou spravedlivý a trvalý mír.

Konflikt mezi ČSR a Třetí říší měl i propagandistickou frontu. Němci mimo jiné tvrdili, že ČSR nedbá nezaměstnanosti Němců, a pražská vláda neuměla zdůraznit nepřijatelnost některých nacistických metod. Například při ‘snižování nezaměstnanosti’ se snad až 270 000 míst uvolnilo politickou perzekucí.

Nacistická propaganda byla úspěšná i v zahraničí, pařížský vyslanec Štefan Osuský tlumočil názor svého britského kolegy :

Kdyby Německo obsadilo německé kraje Čech… by anglická veřejnost jednoduše řekla, že koneckonců Hitler jde jen osvobozovat Němce pronásledované Čechoslováky.

Propaganda podněcovala i Němce v ČSR proti Čechům. Jedni Němci přestávali zdravit české sousedy z probuzeného fanatismu, jiní ze strachu před nacisty. Vzrůstající neklid Hitler potřeboval,

aby mohl dokazovat světu, že jeho soukmenovci jsou v ČSR utlačováni a nemohou tam svobodně žít.

Beneš prohrál propagandistickou bitvu s Hitlerem. Nepřesvědčil svět, že jde o začátek výbojů německé Třetí říše, zato Hitler prosadil ‘právo na sebeurčení Němců v ČSR’,

‘Sudetoněmecká otázka’ se stávala bolestí celé Evropy.

Beneš nakonec neudržel své zemi vzdálené přátele, a nezískal jí respekt ani v sousedním Polsku a Maďarsku.

Hlavní prameny:
Jiří Frajdl: Němečtí antifašisté z českého pohraničí do roku 1945;
Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa.

O časech Mnichova (a názorech dnešních)

Když byla Sudetoněmecká otázka bolestí celé Evropy, neřešily ji jen vlády. David Welch i Karel Pacner se shodují, že ČSR měla tehdy ‘pomocníky’ i ve špičkách wehrmachtu, ale nevěděla o tom.

Náčelník generálního štábu Ludwig Beck nechával vládu politikům, chtěl ale, aby ve válečných záležitostech naslouchali vojenským expertům. Beck se obával důsledků útoku na ČSR. V srpnu 1938 se vzdal úřadu a vypracoval první plány, jak se zbavit Hitlera, vydá-li rozkaz k útoku na ČSR. Beckův nástupce ve funkci Halder tvrdil po válce

nejpozději začátkem září jsme podnikli nezbytné kroky, abychom zachránili Německo před tímto šílencem.

Generálové informovali W. Churchilla a ministra zahraničí lorda Halifaxe, chtěli, aby Británie byla neústupná vůči Hitlerovi. K. Pacner vysvětluje, proč u Britů neuspěli :

Chamberlain považoval Hitlera za nejlepší hráz proti pronikání bolševismu do střední Evropy. Pruští generálové, kteří by ho prý rádi svrhli, už vyprovokovali nejednu válku…, jejich vláda by mohla v Německu vést k sociálním nepokojům - to je živná půda pro komunisty, dejte pokoj! S tím maličkým křiklounem se směšnou patkou na čele se domluvíme líp. Musíme mu dát šanci, aby se - jak s oblibou říká britský vyslanec Neville Henderson - „stal hodným hochem" - „to be a good boy".

Po konferenci v Mnichově rozkaz k útoku nebyl vydán, o tom plánu generálů přesto podle K. Pacnera pochybovat nemůžeme,

na něm se shodují různé důkazy a svědectví.

Když v březnu 2008 plán připomněl řečník z Národní strany, na serveru idnes.cz hned vyšlo

historici ale soudí, že nacionalista vyřkl naprostý nesmysl.

Z textu plyne, že těmi ‘historiky’ je Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu - po létech představil jinou historii.

Plánům A. Hitlera fakticky napomohl například Robert Schuman, člen francouzského Národního shromáždění,

v článku v listu Le Lorrain z 11. září roku 1938 podpořil ústupky Německu... Na základě právnické analýzy francouzsko-československé dohody ze 16. října roku 1925 se pokusil minimalizovat závazky k Československu... Schuman pak vedl delegaci poslanců z Alsaska a Lotrinska, kteří šli 28. září za francouzským premiérem Edouardem Daladierem, aby zdůraznil hlubokou touhu svých voličů po míru. Snad dokonce pohrozil tím, že budou hlasovat proti nezbytným válečným půjčkám...

Později byl Schuman členem první kolaborantské vlády Pétainovy, dnes ho oslavujeme jako ‘otce Evropy’.

Dnes oslavujeme i svitavského rodáka Oskara Schindlera, který také pracoval pro ‘připojení německého pohraničí k Říši’. Schindler spolupracoval s Abwehrem a podle vlastních slov byl za to ‘nenáviděnými Čechy’ odsouzen k smrti; ač v době míru takový trest nemohl dostat.

V ČSR ‘sudetskou otázku’ řešili i obyčejní lidé. Bojovali s ‘ordnery’ a ‘freikorpsem’, jednotkám Stráže obrany státu a armádě pomáhali i antifašisté z Republikanische Wehr, Republikánské obrany. Ty neoslavujeme. J. Frajdl konstatuje :

5 000 antifašistů přiměla vláda druhé (pomnichovské) republiky k návratu do zabraného pohraničí a vydala je tak nacistické mstě… V Německu angažované členy antinacistického hnutí čekal koncentrační tábor… dodnes nebyli čeští odpovědní a směrodatní činitelé za toto jednání potrestáni ani morálně odsouzeni.

Hlavní prameny:
Jitka Gruntová: Legendy a fakta o Oskaru Schindlerovi;
David Welch: Němci proti Hitlerovi;
Jiří Frajdl: Němečtí antifašisté z českého pohraničí do roku 1945;
Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa;
David Hanák: Úvahy reakcionáře.

Odpor nebo povinnost ?

29. září 1938 E. Daladier, N. Chamberlain, A. Hitler a B. Mussolini se v Mnichově shodli, že Německo musí být posíleno - po anšlusu Rakouska nacisté získali i československé pohraničí. Neville Chamberlain tehdy sdělil světu, že přináší ‘čestný mír’, ‘mír pro naší dobu’. Z USA pak T. Roosevelt vyzval Hitlera a Mussoliniho, aby

odstranili strach lidstva z nové války a prostřednictvím paktů o neútočení na nejméně deset let daly záruky téměř všem státům mimo americký kontinent.

Odpovědí činem bylo do roka vojenské řešení ‘sporu německo-polského’, které zahájilo druhou světovou válku.

Po Mnichovu z politických a vojenských představitelů ČSR protestoval jen Rudolf Medek, účastník bitvy u Zborova, který vedl Památník osvobození, ústřední instituci vojenské historie : R. Medek vrátil všechna vyznamenání Velké Británii i Francii.

K porcování Československa se pak přidalo i Polsko a Maďarsko. Maďarsko usilovalo o souhlas Itálie ke znovuzískání Slovenska nebo k jeho rozdělení mezi Maďarsko a Polsko.

Slovensko po Mnichovu nejprve získalo autonomii, vypadalo to, že ti ‘zlí Češi vyhověli Slovákům, až když je k tomu přinutili němečtí přátelé Slovenska’. 27. února 1939 odmítlo Německo udělit Československu záruky, k nimž se zavázalo v Mnichově, a Slováci se příští měsíc ‘osamostatnili’. Byli

jediným vazalem říše, který nejen nebyl odměněn územním ziskem, ale dokonce postižen odstoupením větší části úrodných nížin; přesto v převážně hornaté, méně úrodné oblasti byli spokojeni. Za protičeský postoj bylo Slovensko odměněno výjimečným postavením. Slováci pracovali v říši za nesrovnatelně lepších podmínek než nasazení Češi. Slovensko stavělo továrny a komunikace a dočasně prožívalo hospodářský rozmach.

14. března 1939 začala další dočasná likvidace samostatnosti české státnosti. V 16 hodin odjel Hácha vlakem na jednání do Berlína. V 17 hodin odlétli čs. zpravodajci za odbojem do Londýna. V 17:30 hod. překročily německé jednotky u Příbora hranice a obsazovali ostravsko-karvinský revír a obce okresů Frýdek, Místek a Fryštát. V Místku za pomoci místních henleinovců obsadily Okresní úřad a policejní stanici, v 18:20 hod. vyzvaly stráž Czajánkových kasáren v Místku, aby se vzdala. Krátkému boji veleli kpt. Karel Pavlík a zástupce por. Karel Martínek; obránci měli pušky, lehké kulomety a ‘mírovou zásobu střeliva’, Němci měli obrněný automobil a dělo. Po vystřelení posledních nábojů vyšel por. Martínek s improvizovaným bílým praporem před bránu a velitelé byli odvlečeni gestapem. Boj dnes připomíná památníček a informační tabule Vlasteneckého klubu ’Čajánkova kasárna, symbol národního odporu’. Nešlo zde však ’jen’ o povinnost?

Oba jmenovaní obránci kasáren pokračovali individuálním odbojem : Pavlík v Praze, byl popraven při heydrichiádě. Martínek vyhazoval do povětří nacistický vlak u Frýdku, stožáry vysokého napětí u Ostravy a u Lipníku, dálkový telefonní kabel u Hranic…; skončil v Mathausenu, kde ho osvobodila americká armáda.

15. března 1939 na velitelství 1. dělostřeleckého pluku nadřízení násilím bránili Josefu Mašínovi bojovat proti okupaci. Mašínův odpor byl OK i dle britského právníka H. Shawcrosse :

Okamžik, kdy muž musí odmítnout svého vůdce, nastává, pokud musí uposlechnout své svědomí.

Mašín znovu začal naplňovat revoluční tradici československého odboje : bez ohledu na politiky a velitele znovu nasazoval svůj život za svobodu všech.

V březnu 1939 se bránily i vojenské jednotky na Podkarpatské Rusi, kde byl generál Lev Prchala.

Hlavní prameny:
S. Hedin: Amerika v boji kontinentů;
J. Fiedler: Zborov 1917;
B. Masin: Odkaz;
J. Škrábek: Včerejší strach.

Obrana národa (a pohled dnešní)

Když Němci klidně obsazovali zbytek republiky, Češi před nimi ukryli část zbraní, z ruzyňských kasáren pplk. J. Mašín, v Uherském Hradišti pplk. Vladimír Štěrba. Hitlerovi vojáci pak obíhali obchody, cpali se šunkou, párky i dorty se šlehačkou a sháněli dobrovolníky, aby je pohostili ‘eintopfem’ před objektivy kamer na důkaz, že hladovějící Češi vítají německé osvoboditele.

Už před začátkem světové války odešly tisíce vojáků do nových „legií“ v zahraničí. I doma vznikla domácí fronta ‘války proti Němcům’ - vznikaly odbojové organizace s cílem obnovit ČSR v předmnichovských hranicích, ten cíl opustila jen ilegální KSČ na přelomu srpna a září 1939. Největší organizací byla ‘Obrana národa’, ON, jejíž základy položili jen několik dní po násilném ‘umravnění’ Josefa Mašína nižší generálové Josef Bílý, Sergej Vojcechovský a Sergej Ingr. ON dosáhla

i do nejvzdálenějších beskydských a valašských vesniček. Mohla pro lidi znamenat nejistotu, nebezpečí i smrt, avšak nabízela svobodu.

Obrana národa dostala za hranice i budoucího prezidenta L. Svobodu, doma zůstali legendární ‘tři králové’ domácího odboje pplk. Josef Balabán, pplk. Josef Mašín a škpt. Václav Morávek. ‘Tři králové’ mimo jiné organizovali zpravodajské sítě v Protektorátu, spojení se zahraničím, a organizovali sabotáže. Desítky tun třaskavin a bedny rozbušek měli z pardubické továrny Explosia, sabotážní materiál získali i z Jugoslávie. Nálože se vyráběly převážně v malé klempířské dílně v Praze na Bílé Hoře, a pokud nebyly odhaleny, vybuchovaly v Protektorátu i v Říši.

Malé maskované nálože končily ve vagonech s úrodou vezenou do Říše, a česká úroda Němcům shořela. Větší nálože vezl Mašínův švagr kpt. Ctibor Novák, tlumočící v Berlíně, nálože tam způsobily značné škody na budovách říšského ministerstva letectví a policejního ředitelství.

Pekelný stroj dovezený průvodčím lůžkových vagonů J. Karlem zdemoloval kolejiště pro salonní vozy německých mocipánů na berlínském Anhaltském nádraží, když měl přijet říšský vedoucí SS Himmler – Himmler měl štěstí, jeho vlak mimořádně odklonili.

Mnohé skupiny ON doplatily na slabou úroveň konspirace vycházející z víry, že nacistické Německo brzy padne. Pak vznikly skupiny nové - proč, zdůvodňuje ‘Provolání domácího odboje určené německému obyvatelstvu’ z dubna 1940:

Jste tu u nás v Praze a v Bratislavě první rok a těch Čechoslováků, kteří si váží německého národa, kteří věří jeho slibům, v čestnost německého slova a v rytířskost německé povahy, těch, kteří věří vašemu obvinění prezidenta Beneše, už není. Jaká je to příčina? Myslíte, že zahraniční nebo podzemní propaganda? Nikoliv, jsou to Vaše činy!

Provolání varuje, že slovo ‘Němec’ může být synonymem

zloděje, lupiče, vraha, tedy vesměs osob, jejichž činy podléhají nejostřejším ustanovením zákona.

O druhém odboji je historického materiálu dost; ale byl a je přehodnocován v čase. Například v dubnu 1948 ministerstvo

školství doporučovalo Procházkovu knihu o Josefu Mašínovi do školních knihoven…, již o dva roky později, 10. května 1950, nařídilo ministerstvo informací výnosem č. 47 303 zákaz prodeje této knihy a zničení zbytku nákladu.

12. března 2008 v Hospodářských novinách sepsal ‘historik soudobých dějin’ Vojtěch Mencl, co máme považovat za odboj. Vznik ON ani odchod L. Svobody prý nejsou odbojem - našinci se postavili nacistům předčasně, nečekali na horkou válku, ve které se teprve měli postavit na stranu Spojenců.

Hlavní prameny:
Jan Němeček: Mašínové;
J. Kuklík: Němci očima Čechů 1939-1943 v‘Česká společnost…’;
Marek Skýpala: Obrana národa na Ostravsku.

Českoslovenští odbojáři už nejsou sami

Po vyhlášení Protektorátu přešly tajnými cestami tisíce vojáků do Polska, Jugoslávie a Rumunska. V Jugoslávii pečovali o naše běžence především naši diplomaté i krajané. V Polsku pomáhal

konzulát, krajané, britská charitativní organizace Czech Refuge Trust Fund a polský Komitét Pomocy Uchodzcóm.

Zde 30. dubna 1939 bez větší podpory ustavili Zahraniční vojenskou skupinu československou. Polská vláda tehdy věřila ve smluvně zajištěný mír s Německem, a tak více než 1 200 Čechoslováků odjelo do francouzské Cizinecké legie.

Vlády Francie a Velké Británie se stále snažily o mír, de facto uznaly zánik ČSR; britská vláda dovolila předat 23 tun československého zlata Němcům. Později napsal Američan W. R. Hearst, že Británie mohla žít s Třetí říší v míru, kdyby

se napříště zdržela vměšování do záležitostí na kontinentě.

Nacisté měli s Evropou velké plány,

v březnu roku 1943 již vznikly formální plány evropské konfederace… Konečným cílem měla být evropská měnová unie a ‘harmonizace pracovních podmínek a sociální péče ve směru zlepšujících se norem’.

Tak se ale situace nevyvíjela. Když Hitler vypověděl Polsku smlouvu o neútočení, Velká Británie s Francií slíbily Polsku pomoc. Polsko chystající se na obranu v červenci 1939 nabídlo československým specialistům vstup do polské armády a možnost zřídit samostatný ‘Legión Čechů a Slováků v Polsku’.

Německo v srpnu 1939 podepsalo smlouvu o přátelství se SSSR. V Gdaňské zátoce zakotvil na ‘přátelskou návštěvu’ německý křižník ‘Schleswig-Holstein’, a Německo navrhlo ‘mírové řešení’ německo-polských otázek. 31. srpna 1939 večer komando SS přepadlo vysílač v německém městě Gliwice, 3 km od hranic Polska, a Němci odvysílali polsky :

Tady Gliwice, rozhlasová stanice je v polských rukou…

V rámci ‘odvety’ 1. září 1939 ve 4:47 hod. začala válka palbou Němců z křižníku ‘Schleswig-Holstein’ na malou polskou posádku na poloostrově Westerplatte. Němci útočili z moře, ze země i ze vzduchu, ale Poláci bránili Westerplatte až do 7. září. Polsko bylo napadeno i Slovenskem a Sovětským svazem, Francie a Velká Británie však vyhlásily Německu nepřátelství.

2. září padli první tři Čechoslováci v polské armádě. 3. září vznikl v Polsku zmíněný ‘Legión’ a jeho vojáci později přešli do SSSR nebo Rumunska. 29. září byl i ve Francii ustaven československý prapor.

Čechoslováci už nebojovali sami : Lavina, kterou spustili skupinky, které se postavily na odpor henleinovcům a jejich propagandě, teď strhla i ‘Spojence’.

„Ví však ti, proti čemu bojují ?“ — ptal se ve Velké Británii George Orwell, když zjistil, že ze dne na den jsou všichni

víceméně prostalinističtí. Tento odporný vrah je dočasně na naší straně, a tak jsou jeho čistky a další svinstva náhle zapomenuty. Podobně by to nejspíš proběhlo i s Francem, Mussolinim a dalšími diktátory, kdyby přešli na naši stranu.

Stalinova vojska se už při útoku na Polsko dopouštěla stejných zločinů jako vojska německá, ale Stalinovi Západ válku nevyhlásil.

Naopak českoslovenští vojáci zažili v Británii vlnu rusofilství, která zasáhla všechny od dělníků po lordy: Vlály sovětské vlajky, hrála se sovětská hymna, ruská témata nechyběla v rozhlase a kázáních pastorů. Není tedy divu, že glorifikaci SSSR se západní vojáci většinou nebránili ani po válce doma.

Hlavní prameny:
D. Hanák: Úvahy reakcionáře;
S. Hedin: Amerika v boji kontinentů;
O. Hora: Svědectví o puči;
G. Orwell: Válečný deník;
M. Sekera: Válka v časopisech, časopisy ve válce v Česká…;
V. Suvorov: Všechno bylo jinak;
Pořady Českého rozhlasu o Gliwicích a Westerplatte – internet.

Něco bylo jinak

Podle dnešního ‘historika soudobých dějin’ V. Mencla za této války existovalo „koncepčně silné jednotné zahraniční politické vedení odboje“ a Edvard Beneš „nejprve ustavil v Paříži exilovou vládu, prosadil dohodu západních a východních spojenců o vytvoření československých vojenských jednotek a dařilo se mu udržet stálé spojení s domácími odbojovými strukturami“.

Ve skutečnosti to bylo jinak. Nejprve Beneš na většinu dotazů odboje neodpovídal a Gottwald odmítl obnovu ČSR, vzkázal

Slováci musí „bojovat za úplnou svrchovanost nynějšího Slovenského státu“.

Mimo SSSR byla 3 hlavní emigrantská centra odboje: V Polsku kolem generála Lva Prchaly. Ve Francii dominoval dr. Štefan Osuský, po vytvoření československého praporu podepsal 2. října 1939 příslušnou dohodu s premiérem Daladierem. E. Beneš měl z minulosti v zahraničí konta a rozhodující vliv ve Velké Británii, po návratu do politiky obvinil generála Prchalu, že „opustil jednotku“ a ‘zbavil ho funkcí’. 6. října 1939 byl Beneš v Paříži, ale Francouzi s ním odmítli jednat.

Vznikl exilový Československý národní výbor a Česko-Slovenská národní rada; v květnu 1940 řekl Heliodor Píka :

Svět začíná mít nedůvěru v naši schopnost spravovati se v klidu sami, když dnes v tak závažné chvíli nedovedeme být jednotni v jediném a jednoduchém cíli - osvobodit národ.

Československý vojenský časopis varoval

Handluje se nevojensky dle starého zvyku,
dbejme, ať nám neprodají příští republiku.

Nakonec E. Beneš 9. 7. 1940 v Londýně jmenoval vládu. Byl

mistr kompromisů i mistr tvrdého a nelítostného politického boje, kterým vyřadil většinu svých konkurentů.

V únoru 1941 USA jmenovaly velvyslance u exilových vlád Polska, Belgie, Norska a Nizozemí, ale ne u československé…

V roce 2008 je stále přijímána i teze o věrolomném přepadení nepřipraveného Sovětského svazu Německem 22. června 1941. I to bylo ve skutečnosti jinak, tvrdí profesionální rozvědčík Viktor Suvorov v knize ‘Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku’.

Suvorov analyzuje sovětskou politiku a dokládá, že Sovětský svaz neměl obrané plány, zato

od roku 1939 naprosto cílevědomě připravoval útočnou válku v rámci „osvobozovacího pochodu“ Evropou.

Suvorov cituje plukovníka GRU I. G. Starinova:

Když jsme sousedili s nevelkými státy a jejich slabými armádami, byly naše hranice zamčeny na sedm západů. Když se však naším sousedem stalo fašistické Německo, inženýrská obranná zařízení podél našich hranic byla opuštěna, leckdy dokonce demontována.

SSSR zlikvidoval Stalinovu pevnostní linii, Dněperskou flotilu i partyzánské hnutí organizované v případném týlu nepřítele. Místo obrany nových území zajišťoval jejich prostupnost; k nové hranici soustředil přes milion výsadkářů. Podle indicií mělo nové sovětské ‘osvobozování Evropy’ začít 6. července 1941. Podle generála S. P. Ivanova německým vojskům

se podařilo předběhnout nás doslova o dva týdny.

Maršál Žukov až do 30. června 1941 žádal od frontových velitelů útočit proti Rumunsku, kde byly zdroje ropy pro Německo.

Ideologicky takový útok zdůvodnila už Deklarace o vytvoření SSSR z 30.12.1922, která označila SSSR jako krok k vytvoření Světové sovětské socialistické republiky. Malá skupina lidí chtěla ovládat nejen SSSR, ale svět.

Hlavní prameny:
Barbara Masin: Odkaz;
J. Němeček: Východiska, možnosti a realita… v Česká…;
K. Pacner: Osudové okamžiky Československa;
M. Sekera: Válka v časopisech, časopisy ve válce v Česká…;
V. Suvorov: Všechno bylo jinak.

Po válce přišlo peklo

Odplata za Lidice bude naším tématem ...
Žádný pardon, žádné milosrdenství, žádné odpuštění.

Jan Masaryk, 5. srpna 1942

Čechoslováci odvedli dobrou práci v boji ‘proti Němcům’ v zahraničí, domácí odboj dával spojencům cenné zprávy. Tři králové odboje měli kontakt s P. Thümmelem,

Spojenci neměli žádného jiného agenta v mocenské struktuře nacistů, který by měl neomezený přístup k tak ohromnému rozsahu vysoce tajných informací.

Spojenci také rozhodli o odměně – předání do Stalinovy zóny :

„Nespoléhejte moc na nějakou výraznou americkou účast v poválečné reorganizaci Evropy," řekl J. F. Dulles E. Benešovi v červenci 1942. „V Americe není moc idealismu a Spojené státy budou pevně stát jedině tam, kde mají své vlastní přímočaré zájmy."

Příští rok naléhal na Beneše i prezident Roosevelt, aby vyšel vstříc Sovětům a spolupracoval s nimi. Když v Evropě skončila válka, USA se stahovaly a soustředily na boje v Tichomoří.

Václav Černý napsal v knize ‘Pláč koruny české’ :

Vyvalily se pak u nás, jak známo, celé laviny zasloužených lidí, a paměť a obraz českého života válečných let byly brzo tak znetvořeny, že škraloupem polopravd, pečlivě osnovaných, prosvítá…

Přiznává i Jiří Brabec, zahraniční voják a po válce člen komise, vydávající potvrzení o účasti v odboji :

Někdy jsme takové potvrzení vydali za zboží z dodávek UNRRA nebo za balík cigaret… Byl jsem tehdy vlastně ještě kluk a nějak jsem si dosah toho všeho neuvědomoval.

Hlavní prameny:
Ota Hora: Svědectví o puči;
Barbara Masin: Odkaz;
Boleslav Navrátil: Silně pozměněné mýty o osvobození Ostravy.

Parazité revoluce aneb Zvěrstva bez trestu poprvé

Československý exil bral jmenování R. Heydricha zastupujícím říšským protektorem ( 27. září 1941 ) jako zlomový bod, který znemožnil návrat k česko-německému soužití. V zahraničním vysílání BBC poukazoval na plán vyhladit český národ, a dodával, že rostoucí teror Němců znamená,

že se tento vyhlazovací plán uskutečňuje již nyní.

Princip kolektivní odpovědnosti Němců vyhlásil v londýnském rozhlase již v říjnu 1941 čelný odbojář Vladimír Klecanda :

Falešná teze, že je nutno stále rozlišovati mezi německým národem a nacismem, falešná teze, že jen celkem nepatrná vrstva německého národa zavinila tuto nejstrašnější válku lidských dějin, že jen hrstka řemeslných vrahů gestapáků se provinila nejsurovějším proléváním nevinné krve civilního obyvatelstva, nelidským mučením obětí koncentračních táborů a nacistických žalářů, tato falešná teze bohudík je dnes překonána. Dnes již všechen svět poznal, že německý národ je zachvácen ve svém celku strašnou nemocí, kterou my Češi již dávno jsme poznali a které říkáme od generací ,furor teutonicus'. Není možno odlišovati nacisty od německého lidu…

S jasně protiněmeckou linií vystupoval v pořadech ‘Volá Londýn’ ministr zahraničí Jan Masaryk. E. Beneš zdůraznil, že za zločiny „odplatou bude trest smrti", a žádná složka odboje nebyla proti nejradikálnějšímu ‘konečnému řešení’ německé otázky.

Když končila válka, prchali před Rudou armádou němečtí funkcionáři i civilisté, Čechům však dál vyhrožovali werwolfové,

záškodnická organizace vytvořená k provádění diverzí na území obsazeném Spojenci… německá tajná vysílačka ‘Werwolf’ v relaci z 19. května 1945 uvedla, že válka proti nepřátelům Německa není prý dosud skončena a „brzy bude českými lebkami vydlážděno Václavské náměstí".

Co se dělo za této situace, omlouvá historik M. Borák :

Společenská atmosféra té doby byla mimořádně zjitřená. Pocity opojení ze znovunabyté svobody i pocity studu za trpné vyčkávání jejího příchodu posilovaly mnohdy touhu po pomstě, jež nyní snadno nacházela vhodnou příležitost ke svému naplnění.

V Ostravě zůstali prakticky jen místní Němci, přesto

rabovací gardy střílely bez rozmyslu….všude na stromech a větvích viseli mrtví.

Úřady rozhodly, že Němci musí chodit označeni, nesmí jezdit dopravními prostředky, chodit do sadů, nakupovat dříve než hodinu před uzavřením a vycházet po 20. hodině. 16 464 Němců bylo vyškrtnuto z řad občanů města a byli soustřeďováni v táborech. Tábor ‘Hanke’ vedli pomocníci orgánů bezpečnosti, kteří neměli důvod k pomstě, přesto v táboře přišlo o život přes 200 Němců a StB informace o případu utajila.

Když z německých věznic propuštěný kpt. Ct. Novák v Sudetech bez soudu vynášel rozsudky smrti nad internovanými Němci, vysloužil si za to opovržení a měl být zatčen. Náčelník Hlavní správy OBZ, obávaný Bedřich Reicin, však nařídil aby

všechno šetření vedené proti kpt. Novákovi bylo zastaveno.

Podobných případů bylo mnoho, podle zákona mohly být ‘odplaty’ do 28. října 1945 beztrestné.

Ze země bylo tehdy odsunuto 2,5 milionu Němců, dnes je to důvodem ke zdůrazňování kolektivní viny ‘Češi styďte se’. Pomíjí se, že mnozí Češi říkali ‘mstitelům’ parazité revoluce a Němcům pomáhali. Noví mocní se za to na Čechy zlobili, úřady rozhodly,

že jakékoliv poskytnutí přístřeší, šatstva nebo potravin německým státním příslušníkům bude přísně stíháno.

Hlavní prameny:
Mečislav Borák: Internační tábor „HANKE" v M. Ostravě…;
Jan Kuklík: Němci očima Čechů 1939-1943 v Česká společnost…;
Jan Němeček: Mašínové;
Boleslav Navrátil: Silně pozměněné mýty o osvobození Ostravy.

Za hranicemi to nebylo lepší

V poválečné Evropě sotva šlo zabránit spontánním projevům

msty za válečná příkoří, jež, bohužel, většinou nepostihla ty skutečné viníky. Ke krvavým excesům docházelo na všech územích osvobozených od německých okupantů, ať již se jednalo o Polsko, Itálii nebo Francii. K tvrdému zacházení s poraženými okupanty vyzývali ve svých projevech politici, smířlivost či dokonce soucit byly pokládány málem za vlastizradu.

Český tisk psal, že v Berlíně bude za útok na sovětského vojáka či úředníka zabito 50 bývalých nacistů, a že ve Francii užívají tisíců německých zajatců k vyčištění minových polí na mořských plážích. Násilné činy vůči okupantům byly omilostňovány v Itálii do 31. 7. 1945, ve Francii do 1. 1. 1946 a v Rakousku 19. 1. 1946. Zvěrstva proti Němcům v ČSR blednou před důsledky domluvy tří politiků v říjnu 1943 při večeři v Teheránu:

Stalin požádal o celé východní Polsko. Churchill pak položil na stůl tři zápalky, představující Rusko, Polsko a Německo, a ruskou a polskou zápalku posunul směrem blíž k německé. Navrhl, že Rusko dostane východní Polsko a Polsko východní část Německa. Roosevelt souhlasil. V lednu 1945 byl plán, podle kterého Polsku připadly Gliwice, Štětin, Stolp a dalších 110 000 čtverečních kilometrů německého území, předán novým polským představitelům…

Dekret polského prezidenta o odsunu Němců z Polska a přičleněných částí Německa, podle Johna Sacka, rozpoutal největší vlnu migrace v lidských dějinách. John Sack je americký novinář židovského původu a ve své knize ‘Oko za oko’ přináší svědectví o průběhu poválečné internace Němců v Polsku.

Sack přináší deprimující svědectví o genocidě, páchané polskými Židy, většinou navrátilci z koncentračních táborů, na civilním německém obyvatelstvu Polska a těch územích, která po válce Polsku připadla.

Zatímco Osvětim se změnila v turistickou atrakcí, jiné tábory nebyly zrušeny. Urząd Biezpieceństwa Publicznego, Úřad státní bezpečnosti, nejen v nich budoval nové Polsko, ve kterém

být podezřelý nedávalo sebemenší naději na milost.

Sack psal o židovské dívce Lole, která po pobytu v Osvětimi

obrátila holocaust naruby, stala se velitelkou velké věznice pro Němce v Gliwicích,… kde imitovala chování esesaček.

Lola si plnila sny z Osvětimi - že bude Němcům oplácet, co oni dělali Židům, a vymačká život z Hösse nebo Mengeleho.

Kdo se přiznal, byl poslán k ‘řádnému’ soudu v táboře smrti ve Świętochłowicích. Podařilo se uniknout jednomu člověku, který

kdysi prošel také Osvětimí a teď se každému dušoval: „Radši bych byl deset let v německém koncentráku, než jediný den v polském."

Zprávy o koncentrácích se dostaly do Británie a USA, ale Červený kříž nebyl do táborů vpuštěn a politici zvěrstva ‘nezjistili’.

Během následujících tří let pak v táborech zahynulo něco mezi šedesáti až osmdesáti tisíci Němců. Bylo to mnohem méně, než kolik Židů zahynulo v Osvětimi, ale víc, než kolik to bylo v Belsenu či Buchenwaldu a stovce dalších míst, při jejichž návštěvě Židé prohlašují: „Nikdy nezapomeneme".

Lola však pochopila, že i Osvětim vzhůru nohama

je pořád ještě Osvětimí a že ona i všichni ostatní, místo aby Osvětimi unikli, v ní dělají kariéru…

Nenávidíme-li svého bližního, můžeme ho možná zničit, ale zcela jistě zničíme sami sebe.

Lola se začala chovat ke ‘svým’ vězněným podezřelým slušně; ale nadřízenými byla považována za zrádce a musela utéct !

Z deseti milionů Němců v Polsku a přičleněných částech Německa těsně po válce jich nepřežilo ‘odsun’ jeden a půl milionu.

Hlavní prameny:
Mečislav Borák: Internační tábor „HANKE" v M. Ostravě…;
John Sack: Oko za oko.

Kdo může za Únor 1948 ?

Proč byl národ klamán, že ze strany komunistů nehrozí ani pro rozmělněnou poválečnou demokracii vážné nebezpečí?
Pavel Tigrid

Politické špičky ještě v exilu rozhodly za občany, že nebude obnovena předmnichovská ČSR - Podkarpatská Rus připadla SSSR. Z desítek předválečných stran byly povoleny 4 v českých zemích a 2 Slovensku, z těch šesti byly dvě komunistické. Nesměla být obnovena nejsilnější předválečná strana, agrární; na protest ještě v exilu opustil vládu agrárník L. Feierabend. Domů se nevrátil ani generál Prchala, upíral ‘soukromníkovi Benešovi’ právo na tak osudové kroky, jakým bylo uzavření smlouvy se SSSR; v dubnu 1945 založil exilový Český národní výbor… Podle protokolů SNB byli již v květnu 1947 zadrženi mladí muži, kteří chtěli opustit ČSR a přidat se k Prchalovi.

Většina Čechů, snad i Slováků, už nechtěla republiku, která je donutila vzdát se nepříteli bez boje, a ve které v letech krize

statisíce lidí bez práce, pod hranicí chudoby, mladí, zdraví, vzdělaní a kvalifikovaní mužové s chutí pracovat, nebyli schopni uživit ani sami sebe, neřku-li své rodiny.

Zlepšení slibovaly všechny strany přimknutím k Sovětskému svazu, ještě 24. února 1948 říkal Prokop Drtina :

Nejdůležitější záruka bezpečnosti a nejpevnější jistota spočívá v úzké spolupráci se SSSR.

KSČ měla politiky Kominternou vyškolené k ovládání společnosti. Lidé masově vstupovali, ke 3. 7.  945 měla KSČ 475 304 členů, k 15. březnu 1946 přes milion. Jak v Právu 31. května 2008 připomněl jeden z nich, Pavel Kohout,

přijal občanskou víru otcova přítele, kaplana Vladimíra Petřka, který i pro ni ukrýval parašutisty v kryptě svého kostela. Víru mnoha velkých duchů předválečné světové a domácí kultury i vědy…
Koestlerovu knihu ‘Tma o polednách’ a
Orwellův román ‘1984’, odhalující zločinnou podstatu stalinského systému, jsem bohužel objevil až po domácích procesech…

Povolené strany byly součástí Národní fronty Čechů a Slováků (NF), která nahradila někdejší ‘ilegální’ Pětky… V NF většina nemohla přehlasovat menšinu, strany měly hledat domluvu. Systém byl znehodnocen, když se zástupci většiny ‘dobrovolně’ podřídili komunistům a ti si vedoucí úlohu zakotvili v Ústavě. Ochota podřídit se komunistům nezačala Únorem 1948 - když

komunisté lživě obvinili Demokratickou stranu Slovenska z přípravy protistátního spiknutí, tehdy jim čeští lidovci, národní socialisté i sociální demokraté potichu sekundovali, protože se údajného ‘slovenského separatismu’ báli víc než komunistického totalitarismu.

Strany přitom měly i členy, kteří upozorňovali na nebezpečí ze strany komunistů, jedním z nich byl mladý národní socialista poslanec Ota Hora. I proto napsal kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný o příčinách Února 1948 :

Zahynuli jsme na přemíru úcty k stranickým veličinám…

K tomu, že „komunistická strana může v tomto státě už všechno“, přispěla i zbabělost soudů ochotných odsoudit nevinné; například odsoudily za kolaboraci J. A. Baťu, R. Gajdu i J. Stříbrného, i když leckdo potvrzoval, že nekolaborovali.

Přispěla i zbabělost i nekomunistických pisálků, kteří si říkali novináři; například už v šestačtyřicátém odsoudili za údajné rozbíjení národní jednoty studenty, kteří se férově zastali svého učitele, bolševiky křivě obviněného majora Šoffra. Přispěla i nepotrestaná bezostyšnost tehdejších policistů, esenbáků, kterým toho hodně procházelo nad rámec zákonů; například v sedmačtyřicátém roce obklíčili obec Nechanice a nepouštěli do ní bolševikům nepohodlné lidi.

Hlavní prameny:
České průšvihy (více kapitol);
P. Kohout: Já, komunista;
Barbara Masin: Odkaz;
Ota Hora: Svědectví o puči.

Boj s KSČ

V komunistickém systému slovo „velezrada“ znamená to, oč jsme jako českoslovenští občané a vlastenci považovali za povinnost bojovat, tj. za humanitní demokracii, svobodu, právo, spravedlnost.
Ota Hora, Svědectví o puči, Ottawa 1978

Třetí odboj proti komunistickému režimu byl odbojem obyčejných lidí. Neměli žádnou naději na výhru, nikdo nevěděl, kdy padne. A oni do toho stejně šli… Každý vzdoroval podle svých možností. Někdo tiskl letáky, další rozšiřoval zprávy, jiný opatřoval a schraňoval zbraně. Někdo je i použil…
Dr.Vladimír Struska, Respekt 2 a 6/1991

Po válce politici uznali, že Češi a Slováci jsou svébytnými národy. Školil je ministr informací V. Kopecký tvrdící, že

přečtení jednoho výtisku Rudého práva dá člověku víc než celé studium na vysoké škole.

KSČ získávala ‘spolupracovníky’ i tak, že od roku 1945 shromažďovala prohřešky politiků a vyšších státních i místních úředníků; ve vhodné chvíli připomněla hřích a nabídla spolupráci. Tak měl být po Únoru získán do vlády lidovec, kněz J. Plojhar, za pohlavní styk s nezletilými dívkami; socialista Neumann za zdviženou pravici ve funkci starosty za Protektorátu, socialista Šlechta s manželkou se měli zúčastnit majetkových podvodů …

Režim mluvil o lidu a demokracii, říkal si ‘lidová demokracie’, tedy lidová lidovláda. Výsledek ocenila studie US Kongresu :

Nikdy od Machiavelliho doby nebyla většina vymanévrována s větší obratností. Nikdy nebyly potencionální síly opozice dokonaleji zneškodněny.

KSČ získávala občany i metodami NSDAP - zaměstnanci i ředitelé byli členy stejných odborů, které vyplňovaly čas občanů jako KdF. KSČ také pletla na občany bič, a měl mnoho podob.

Jednou byl malý rolník označen za ‘kulaka’, protože měl nejhezčí plot u domku; jindy se ocitl v lágru člověk v důsledku žertu kolegy. Prezidentem Zápotockým zapřená měnová reforma (1953) vyvolala i dělnické nepokoje; režisér Jiří Menzel vzpomínal

našetřili jsme si na kolo, nestačili jsme si ho koupit, po reformě koupili jsme si kedlubny.

Podle Konfederace politických vězňů bylo z politických důvodů popraveno 234 osob, uvězněno 240 000 osob a mimosoudně perzekuováno 300 000 osob. Špičkový bolševik padesátých let, dnes poslanec ČSSD Zd. Jičínský, v Právu 28.7.2004 oponoval, že v ČSR tehdy nezuřila občanská válka a nikdo neměl právo vyhlašovat režimu ‘soukromou’ válku. Podle Jičínského tu byly

jen jednotlivé projevy odporu proti komunistickému režimu.

StB naopak odhalila pokusy o vojenský převrat na jaře 1949; B. Masin v knize ‘Odkaz’ zmiňuje i pozdější nabídku našich vojáků pomoci při očekávaném osvobození ČSR Západem. Hlášení StB z té doby hovoří i o stovkách odbojových skupin.

Vznikaly z účastníků druhého odboje, vojáků, policistů, Sokolů, Orlů, Junáků, studentů… Jejich činnost podobnou té za druhé světové války vyvolali příslušníci vlastního národa, posedlí vidinou absolutní moci. StB odbojové skupiny infiltrovala, ale i

podněcovala jejich činnost a v mnohých případech takové skupiny sama vytvářela, aby měla záminku pro rozpoutání teroru proti jednotlivým skupinám obyvatelstva…

K očekávanému osvobození Západem nedošlo. Evropský Západ tehdy plánoval i ústup svých armád a evakuaci politiků s rodinami na Pyrenejský poloostrov a na britské ostrovy, západní Evropu měli bránit partyzáni. Až v dubnu 1949 došlo k dohodě s USA o vzniku NATO.

Hlavní prameny:
Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa;
Zdeněk Jičínský: Senát a kauza Mašínových;
Miloš Slabák: Třetí odboj.

Příběh odbojáře Milo Komínka

Milo Komínek je synem hutního mistra a vyučeným strojním zámečníkem. Jako asi patnáctiletý pomáhal vyrábět nálože pro odbojové akce již zmíněného K. Martínka. Když se v roce 1945 jeho rodné Frýdecko-Místecko fakticky osvobodilo samo, přihlásil se Milo jako dobrovolník i na Těšínsko, kde bylo hodně Němců a které opět chtělo Polsko. Milo se i s bratrancem Láďou stal terčem místních záškodníků; Láďu zastřelili.

Po válce jako pilot, akrobat, parašutista a provozovatel letecké reklamy Milo reprezentoval ČSR na leteckých dnech v Evropě, Asii, Austrálii a Africe. V roce 1948 měl smlouvy pro natáčení leteckých filmů v Hollywoodu a v USA měl vystoupit na 25 leteckých dnech. Tím asi škodil dělnické třídě : Ač měl dělnický původ, v roce 1948 už nedostal pas. Zabaven mu byl pilotní diplom a letadla Piper-Cub a Bücker-Jungmann 131. Nesměl na žádné letiště, denně se měl hlásit na policii (SNB).

Aby nebyl zbaven své práce, rozhodl se pro útěk, ale byl postřelen u Mariánských Lázní. Snad si později vyčítal, že nepoužil zbraně, když ho mlátil esenbák s vyznamenáními z Legií, kopal do něj i příbuzný, tehdy už kapitán StB z Plzně.

V Praze, v Bartolomějské č.4, byl Milo s dalšími zatčenými antifašisty - poválečný šéf civilního letectví poslanec Ing. Jaroslav Cuhra dokonce seděl na stejné cele jako za nacistů.

Milo byl ‘vyšetřován’ i v bývalé mučírně Gestapa – v Pečkárně ve Washingtonově ulici, na ‘Zemském odboru bezpečnosti’. Poznal, že skupiny výkonných hrdlořezů jsou

získány z ulice, je to nejhorší spodina, které komunismus umožnil vybíjet si své pudy na bezbranných lidech, provinivších se jen tím, že nechtěli být nemyslícím stádem.

Ještě v 21. století však deska na Pečkárně připomíná jen řádění nacistů; Haló noviny popřely tam páchaná poúnorová zvěrstva.

30. května 1948 byly ‘volby’ do Národního shromáždění, ale jak za fašismu byly jen potvrzujícím aktem – voliči mohli volit ‘jednotnou kandidátku Národní fronty’, nebo být proti prázdným lístkem. 89,2 % voličů dalo hlas ‘jednotné kandidátce’ a prezident Beneš znovu odstoupil. Amnestie jednomyslně zvoleného prezidenta Gottwalda se týkala i ‘kopečkářů’; Milovy činy byly amnestovány, ale byl na něj vystaven další zatykač. Milo se skryl mezi účastníky sokolského sletu a zahájil další odboj, vojáci ho pověřili založit na Jablunkovsku odbojovou jednotku ‘Portáš’.

V srpnu 1948 Mila dostala StB za pomoci zrádce. Protože Milo neublížil ani mouše, zkusila StB ‘senzačně odhalit jeho skladiště zbraní’. Arzenál připravila na ulici a čísle domu odpovídající jeho domu, ale v jiné čtvrti, StB dala zbraně domů funkcionáři KSČ.

Milo byl za ochranu republiky před zvůlí odsouzen na 20 let těžkého žaláře podle zákona ‘na ochranu republiky’ z roku 1923. V mylném přesvědčení, že peklo pro odsouzené je především v ‘jeho’ Leopoldově, zkoušel o situaci informovat stranického tajemníka Alexandra Dubčeka a ministra spravedlnosti Škodu; Dubček ani Škoda neučinili nic. V roce 1961 Milo dostal motáky k australskému premiérovi a rakouskému prezidentovi. Milo byl vězněn 17 let, na ‘svobodu’ se dostal v roce 1965. Vzpomínky sepsal v knize ‘I pod oblohou je peklo’.

V roce 1968 Milo založil na Frýdecko-Místecku K 231, sdružující osoby odsouzené podle zákona ‘na ochranu republiky’, i organizaci na ochranu lidských práv - podepsaná ‘Všeobecná deklarace lidských práv’ zakazovala mnohé, co režim dělal. Výhružné dopisy Mila přiměly vycestovat ještě před 21. srpnem 1968. V Rakousku a v Kanadě organizoval demonstrace, stal se vydavatelem. Vrátil se po Sametu a byl stíhán za článek s otázkou, zda představitel Konfederace politických vězňů nekolaboroval přílišnou vstřícností k bolševickému režimu.

Hlavní prameny:
osobní vzpomínky Milo Komínka;
Milo Komínek: I pod oblohou je peklo.

Příběh rodiny Mašínů

Ze stanoviska mravního jednotlivci i společenským celkům je dovoleno se bránit násilí.
Karel Havlíček Borovský, 1848

Ctirad (Radek) a Josef (Pepa) Mašínovi, synové jednoho ze Tří králů odboje, jsou vrazi nebo hrdinové?. Otázku si lépe zodpoví ten, kdo zná příběh celé rodiny.

Němci popravili otce, matku věznili v Terezíně a strýce Ctibora Nováka v Německu. I děti chtěli převychovat v Německu, zachránila je babička Emma, po matce Němka – slíbila gestapu, že z nich vychová ‘pravé Němce’. Kluci pak za války poškozovali nacistům vojenskou techniku, pomáhali ukrývat a živit uprchlíky.

Strýc Ctibor se z nacistických vězení vrátil jako přesvědčený komunista a začal organizovat Velitelství internačních táborů. Na podzim 1945 i čtrnáctiletý Radek sloužil jako voják dobrovolník v Sudetech, Radka i Pepu v roce 1946 vyznamenal prezident Beneš medailí Za chrabrost. Asi by na ně byl pyšný otec, který jim v posledním motáku napsal

Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany… I vy jednou tak musíte postupovat.

Radek s Pepou studovali na Koleji krále Jiřího z Poděbrad, zřízené podle anglických soukromých škol Etonu a Harrowu. Matka Zdena v roce 1948 na výzvu KSČ vstoupila do jejích řad a za politické vězně se stala členkou Akčního výboru Národní fronty v Poděbradech. Chtěla utužovat stalinský represivní režim, nebo chtěla pomoci ‘spravedlivé věci’, o níž mluvila propaganda?

Radka KSČ vyslala do kurzu, kde učebnicí byla brožura ‘Zabij, nebo buď zabit’. Radek se učil různým druhům sabotáže a zabíjení - podříznutím krku i kopnutím do spánku. Pak ho ale nepřijali na vojenské akademii – pro ‘nevhodný třídní původ’.

Matka Zdena vystoupila z KSČ, když zatkli její přítelkyni Miladu Horákovou; Zdenu pak vyhodili z Akčního výboru i z bytu,

pavučina strachu a udavačství obalila celou zemi.

Bratři Mašínové s přáteli s tím zkusili něco dělat. Nejprve rozbili skla agitační skříňky KSČ, pak si troufli na sabotáže, podobné těm z války. Nakonec, jak Strana nechala učit Radka, byli schopni pro svobodu svou zabít pomahače režimu,

kteří směli nosit zbraně a vynucovat režimní požadavky.

‘Pachatele’ StB nenašla, protože nikdo neorganizoval ‘skupinu bratří Mašínů’; šlo o činy kamarádů, které nešlo infiltrovat,

další ‘členové skupiny’ věděli jenom minimum, nezbytné pro to, aby v konkrétní akci odvedli svůj díl práce.

Od léta 1950 nové Rádio Svobodná Evropa mluvilo o válce proti bolševismu a že z exulantů z východní Evropy vznikla ‘Evropská armáda’. Radek s Pepou věřili a chtěli také bojovat. Na třetí pokus se dostali na Západ, s Milanem Paumerem přes východní Německo do západního Berlína. Odvážným přálo štěstí a pomohli Němci. Měli 52 nábojů a 15 z nich cestou vypálili, čímž se prý ‘prostříleli’ přes 24 000 ozbrojenců. Odmítli být celebritami a prodávat svůj příběh, a vstoupili do americké armády ke ‘Special Forces’. Neznali, co řekl ředitel CIA A. Dulles :

vláda USA není připravena ani není schopna poskytnout

vojenskou podporu zdejšímu hnutí odporu. Podle Radka pochopili

že západní spojenci nehodlají vložit peníze tam, kde se angažují pouze slovy, jestliže nechali komunisty beztrestně zmasakrovat 35 000 maďarských vlastenců.

Pak reagovala StB : Nemocná Zd. Mašínová nevěděla o ilegální činnosti synů, odsoudili ji za velezradu a vyzvědačství. Ze strýce C. Nováka, dříve komunisty, udělali šéfa ‘antikomunistické teroristické skupiny’. On vmetl katům do tváře ‘Vrazi !’

Svobodná a neporobená se dodnes snaží být v České republice sestra Radka a Pepy Zdena Mašínová.

Hlavní prameny:
Jan Němeček: Mašínové; Barbara Masin: Odkaz.

Povolená uzda

Abychom získali příslušný respekt a nadvládu,
je třeba pevně přitaženou uzdu občas povolit,
aby se dala daleko pevněji přitáhnout.
Z titulní strany časopisu Reportér v roce 1968

Odhalení ‘zločinů stalinismu’ vedlo k mírným proměnám v celém sovětském bloku, Československo nevyjímaje. Když však vysokoškoláci z pražských strahovských kolejí 31. října 1967 demonstrovali proti častému vypínání světla, byli jako obvykle zmláceni; nezvyklé bylo, že vedení školy se postavilo za studenty. Zemí kolovaly zprávy, že mocensky budou řešeny i spory ve vedení Strany, nakonec se nenásilně dostal do čela Alexandr Dubček. Strana slíbila změnit absolutismus v osvícený : nechala si zákonem zaručenou ‘vedoucí úlohu’, mluvila o lidské tváři a ochotě společnosti vládnout i oddaně

sloužit jejímu svobodnému a demokratickému rozvoji.

Po letech, kdy jen komunisté směli žít jakýmsi politickým životem, se učili svobodně diskutovat i další, devadesát dní byla bez cenzury i média. Mí rodiče přede mnou přestali mluvit cizími jazyky a hezky česky mně vyložili podstatu před- i poúnorové demokracie, a dodali, že nové naděje nám nabízí staré kádry.

‘Nový’ člen předsednictva ústředního výboru KSČ a předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský už v roce 1945

vědomě připravoval občanskou válku a sociální revoluci…
poznamenal, že se musí buržoazní válka změnit ve válku občanskou a v sociální revoluci…

píše Josef Kotrlý v knize ‘Pražské povstání 1945’. Encyklopedie Diderot doplňuje, že dnes oslavovaný František Kriegel spoluzavinil poúnorové ‘peklo’ - v únoru 1948 byl zástupcem velitele hlavního štábu Lidových milicí. M. Komínek věděl, že A. Dubček fakticky kryl zvěrstva v Leopoldově. Lidé, kteří zneužili moc nad lidmi, ji měli znovu – copak je tohle náprava chyb?

Po vpádu vojsk ‘bratrských zemí’ stáli Čechoslováci, celý politický národ, za Svobodou (prezident), za Dubčekem i za Stranou, jejíž ‘vysočanský sjezd’ odsoudil okupaci. Účastnilo se ho 1219 delegátů z 1543. Jednotu rozbil Gustáv Husák, když po poučení v Moskvě za slovenskou Stranu řekl, že ‘sjezd’

neuzná, slovenští delegáti tam nebyli, volby neproběhly demokraticky.

Husák povýšil, Dubček podepsal ‘pendrekový zákon’ umožňující střílet do lidí, kteří při prvním výročí okupace skandovali jeho jméno. Politicky znovu přituhlo a začaly represe,

v postalinském období represe působila stejně jako paměť teroru. Vyvolávala strach.

Začíná další vlna emigrace. Milo Komínek v Rakousku zjistil,

že na Voklkshilfe věděli o okupaci Československa už tři měsíce napřed a měli připraveny stany pro tři sta tisíc uprchlíků. Teď nějak to všechno čišelo zradou. Americký prezident Johnson věděl o okupaci dva týdny předem a dal Brežněvovi zelenou. Páni politici v čele s Dubčekem věděli dávno, že dojde k nějaké formě okupace Československa, ale hráli před celým národem divadlo.

Ota Rambousek psal v ‘Denním hlasateli’, Chicago 13.1.1977 :

My, bývalí muklové, chceme tady a teď vyhlásit, že tzv. Pražské jaro nebylo ničím jiným než pokusem o renesanci KSČ. O únoru, dělnických milicích a vedoucí úloze strany, zakotvené dokonce v ústavě, se nesmělo mluvit. Dr. František Kriegel, tehdejší předseda Národní fronty, dnešní mučedník, kategoricky odmítal jednání s politickými vězni… Tehdejší president Svoboda, donekonečna odkládal manifestační přijetí delegace politických vězňů… Je skutečně třeba řešit budoucnost. Ale na minulost nezapomínat…

Hlavní prameny:
O. Hora: Svědectví o puči;
M. Komínek: I pod oblohou je peklo;
Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa.

Perzekuce Mariána Dudinského

V letech husákovské normalizace si straničtí funkcionáři po práci dělali srandu z režimu, který upevňovali v pracovní době. Marián Dudinský byl nadějným novinářem a StB mu ve ‘státním zájmu’ nabídla spolupráci. Marián odmítl přes varování
vieme o vás všetko. Máte v podstate len dve možnosti:

Buď pôjdete s nami, alebo proti nám!

Marián byl na svobodě jen podmínečně. Pak byl obviněn z ‘exhibicionismu’. Mladý samosoudce ho osvobodil, a byl vyhozen z justice. Druhý soudce už Mariána odsoudil a Marián se rozloučil s oficiální žurnalistikou. Nesložil však ruce do klína.

V roce 1980 připravil pod pseudonymem sérii článků pro Svobodnou Evropu, a předal ji na velvyslanectví USA. Pět let cítil, že je sledován, 21. března 1985 byl pozván k výslechu kvůli dopravní nehodě - a vrátil se až pár měsíců po ‘Sametu’. Prokurátorka sice chodila dbát „práv a důstojnosti obviněných“, ale pro Mariána byly zničující ty měsíce, kdy nevěděl, z čeho bude obviněn. 9. října 1985 byl obžalován ze špionáže.

Marián se u soudu bránil, že se necítí vinný, že jeho

případ je politicky motivovaný, vykonstruovaný od A do Z.

Zapisovatelka to nezapsala a předseda senátu varoval Mariána :

vyzývám vás, abyste vypovídal k věci. Budete-li mařit jednání, dám Vás vyvést a soud bude pokračovat bez vaší přítomnosti.

Soud ‘nabyl přesvědčení’, že návštěvou ambasády Marián navázal spolupráci s organizací provádějící špionážní činnost. Marián se odvolal, a dostal 10 let v nejtěžší ‘nápravněvýchovné’ skupině za ‘dokonanou špionáž’. V Leopoldově byl zařazen na oddělení ‘Hlava 1’, mezi odsouzené podle první hlavy trestního zákona za ‘trestné činy proti republice’. Protože režim oficiálně neměl politické vězně, byli tito odsunuti do Ilavy, když v Leopoldově čekali návštěvu generálního prokurátora SSSR.

V roce 1986 se političtí vězni dohodli, že čtyři utečou a doručí na některé západní velvyslanectví v Budapešti zprávu o porušování lidských práv v Československu. To se nepodařilo, ale zpráva o akci Slováků-nechartistů byla na Svobodné Evropě.

‘Nápravněvýchovný’ proces pokračoval v duchu země, která slibovala vychovávat k solidaritě pracujících a vychovala lidi přesvědčené, že ‘kdo nekrade, okrádá svou rodinu’. I bachaři kradli, co se dalo, a ubili vězně, který se předpisově nezahlásil.

28. listopadu 1989 premiér Adamec navrhl prezidentu Husákovi propustit politické vězně podle seznamu Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, na kterém nebyl nikdo z Leopoldova.

Husák opravdu propustil jen vězně ze seznamu OF a VPN, a ‘političtí’ v Leopoldově pochopili, že

‘sametová revoluce’ se stala revolucí pro vyvolené.

Sami byli přemístěni mezi vězně kriminální a zástupce slovenského ministerstva spravedlnosti vyhlásil, že na Slovensku političtí vězni už opravdu nejsou. Ti, kteří se kdysi postavili totalitě, se teď marně obraceli na nového prezidenta Havla, generálního prokurátora a Výbor pro lidská práva; když nová moc vedla před kamerami dialog s vězni, politické vynechala. I nevídaná amnestie V. Havla přinesla svobodu skoro všem

kromě bestiálních vrahů a politických vězňů. Kontinuita s minulým režimem je nápadná.

Pak se do Leopoldova dostal televizní štáb. Marián ho požádal o interview a zpráva o dále vězněném údajném špionovi se rozlétla po republice. Pak se Marián dočkal projednání žádosti o podmínečné propuštění, v roce 1991 mu ‘trest’ snížili.

V roce 1992 byl Marián rehabilitován a získal ocenění ‘žurnalista roku’, o rok později 2. cenu v literární soutěži v Torontu za knihu Kmotrou mi bola ŠtB. Dál prosazoval nároky obětí totality v rámci Svetového združenia bývalých čsl. politických väzňov a publikoval. Porazil ho až infarkt v květnu 2008.

Hlavní pramen:
Marián Dudinský: Kmotrou mi bola ŠtB.

Kontrarevoluce

Má vlast? – Už není…
jdem na pomlázku
se zeleným pasem…
Z domova – domů:
z Kútů do Lanžhota,
z Doliny k Liešné,
z Vlárky do Štěpána…
Stýskat si?... Komu?...
Karel Kryl: Má vlast? (výňatky)

Listopad 1989 znamenal další vskutku sametový převrat; tentokrát byla jako cíl vyhlášena občanská společnost,

v níž má každý nárok uspořádat si život podle svého, smí být omezován jen zákony a pravidly které společnost sama přijala; a stát poskytuje takové společnosti jen servis.

Na Slovensku lidé také zakládali Občanská fóra (OF), když ale v Bratislavě vznikla Verejnosť proti násiliu, musela se slovenská OF přejmenovat; nová moc začala ‘servis’ zbytečným nátlakem.

Trendem doby jakoby se stal i vyhrocený nacionalismus. Oživila se otázka míry autonomie Slovenska ve společném státě, řešená od roku 1918. Ve volbách v červnu 1992 disidentská moc propadla, protože netušila, jak moc voličům

vadí, že nepřišla na fungující model česko-slovenské

vlasti. Strany, které do parlamentů prošly, pak došly ke kontrarevolučnímu rozhodnutí : Nemají-li strany vůli zachovat společný stát, nemohou ho lidé chtít.

31. prosince 1992 společný stát Čechů a Slováků zanikl. Lidé jsou zase nuceni jednat emotivně, vzdát se soudnosti; mají odsoudit nacionalismus český a slovenský, ale vítat ‘evropský’ :

Rozhlédneme-li se po světě, vidíme přece, že v moři primitivní zaostalosti jsme my, Evropané, výkvětem a předvojem. Celé lidské dějiny směřovaly k naší dokonalosti, musíme si to jen uvědomit a být této vyvolenosti hodni.

To nejsou slova ‘rasisty’ propagujícího Bílou Evropu, ale (eurošovinismus ?) ‘renomovaného historika’ Dušana Třeštíka.

Strany, které nezvládly servis občanům dvounárodního státu, v mnohonárodní Evropě už neslibují občanskou společnost.

Hlavní prameny:
Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa;
Dušan Třeštík: Ne ráj, ale postmoderní očistec.

Spolupráce s ‘komunisty’, nebo zrada ?

Když se nešvary vplíží do veřejných záležitostí, nepovstávají mezi nešlechetníky nepřátelství, nýbrž pevná přátelství, neboť ti, kdož veřejné blaho hubí, jsou pod jednou pokrývkou.
Herodotos

V Muzeu III. odboje v Příbrami jsou materiály Československé obce legionářské v New Yorku z roku 1988. Ta posoudila situaci a odsoudila ‘Radu svobodného Československa’ :

V roce 1948 z popudu Dr. Zenkla byla z býv. funkcionářů "Národní Fronty" vytvořena takzvaná exilová RSČ (Rada svobodného Československa) vesměs z představitelů signatářů "Košického programu"… Ten po stránce osobní svobody si nijak nezadal s praxí nacistického Gestapa a nakonec přivedl národ do plného područí komunistické tyranie. Tato jmenovaná exilová organizace RSČ, pobírající pro jednotlivce 300 dolarů od soukromých dárců v USA, za celou dobu nedokázala a neměla ani nejmenší zájem o existenci a osud ujařmeného národa. K překvapení exilové veřejnosti, prohlásila se tato organizace oficiálně pro spolupráci s reformními komunisty, čímž dokázali…, že jejich činnost v letech 45-48 se shoduje s tím, co o této "Národní Frontě" ve svých pamětech napsal… Dr. Hubert Ripka, že se tato činnost rovná ZRADĚ!! Svým prohlášením se takzvaná RSČ připravuje k nové a další zradě! Kdo jednou zradil, neváhá zradit podruhé!!

Legionáři v duchu své tradice konali. Nově utvořená vláda Československé Republiky v Exilu oznámila mimo jiné :

Ve dnech 16. - 19. srpna 1988 zasedal v Paříži Československý vojenský soud, který byl veden se souhlasem Mezinárodního soudu v Haagu… Soud odsoudil čs. komunistickou vládu k trestu smrti za velezradu.

Soud sledovali zástupci ‘komunistických’ stran Francie, Itálie a Švédska.

Trest soudu se vztahoval i na Gustáva Husáka a Vasila Biľaka; rozpuštěna byla KSČ, Lidové milice a ‘revoluční odbory’ ROH. Trest se vyhnul neoficiální Chartě 77, přestože

v jejím kruhu se vyskytovali téměř všichni, kdo byli odstaveni svými vlastními soudruhy ve vnitrostranickém boji roku 1968, tedy oni Dubčekové, Šabatové, Mlynářové, Hájkové. Tedy ti všichni, kdo vstupovali na politické kolbiště právě pod Gottwaldovou standartou.

Pražská vláda se u soudu nehájila, zjevně už chystala svou ‘revoluci’. J. Schima vzpomínal v českém zahraničním časopise :

upovídaný vysoký hospodářský i politický funkcionář už v roce 1987 prozradil, že se chystá něco ještě většího, než byl rok 1968, a druhý neméně primitivní, že se chystá něco jako velký NEP.

Schima citoval i premiéra L. Adamce z autentického záznamu :

Já jsem šel do toho (do předání mocenských struktur Občanskému fóru), protože ten Gorbačov mě o to požádal. Ne proto, že je Gorbačov, ale protože dělá politiku skutečně takovou, jakou svět potřebuje. Já jsem to na sebe vzal, to riziko."

Při vládním ‘sametu’ si rozuměli Václav Havel a bolševický aparátčík, předlistopadový ministr a autor ‘pendrekového zákona’ Marián Čalfa. Čalfa převzal postupně státní moc a zařídil prezidentování Havlovi. Havel se nechal jednomyslně zvolit bolševickým parlamentem, z pohledu Legionářů šlo o jasnou ZRADU. Charta 77 ‘monitorující lidská práva ’nenavázala na tradice odbojářů J. Mašína a jeho dětí, M. Komínka i M. Dudinského, že boj za svobodu nikdy nekončí; ukončila boj za lidská práva (činnost) 3. listopadu 1992.

Hlavní prameny:
Petr Žantovský: Dědictví Charty;
Tomáš Haas: Jak jsem se vyrovnal s minulostí?;
Expozice Muzea III. odboje KPV, Příbram – Zámeček;
Jiří Abraham: Hrdinové a Jidášové roku 1989… in Nový Polygon;
Josef Schima: Pravé důvody sametové revoluce… in Nový Polygon.

‘Ekonomická’ revoluce

Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou.
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou,
ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce -
a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.
Karel Kryl: Demokracie (úryvek)

Před listopadem 1989 se v Československu kdekdo bál, že KSČ bez krveprolití moc nepustí. Bylo hodně radosti, když ty obavy byly liché. Proč vše šlo tak snadno, zjistil ze sovětských dokumentů disident Vladimír Bukovskij : Gorbačov vyhlásil ideu ‘společného evropského domu’, neodporující již zmíněnému programu, aby malá skupina lidí ovládla nejen SSSR, ale nejlépe celý svět, a západoevropská levice přizpůsobila své struktury. J. Schima to upřesnil v Novém Polygonu 1/2005 :

Silná západoevropská levice využila trvalých hospodářských těžkostí komunistických i socialistických ekonomik a podařilo se jí za příslib bohatých finančních dotací přesvědčit vedoucí kádry v Moskvě, že oni - západní levicové síly - dokážou evropské a posléze i neevropské národy lépe dovést k těm vytouženým "světlým zítřkům" než stávající byrokratické a neschopné socialisticko-komunistické režimy. KGB po určitém váhání… souhlasil, vynutil si však při různých tajných jednáních… ve Vídni, na Maltě aj. důležité ústupky. S tím nejdůležitějším, s beztrestností komunistických zločinů, se dodnes potýkají téměř všechny postkomunistické státy…

Začala ‘revoluce’, která znamenala malou výměnu vedoucí garnitury, ale gigantické majetkové přesuny. Podle K. Pacnera

obdobně hluboký přesun ekonomické moci zažily naše země jenom v 17.století… po bitvě na Bílé Hoře,

kdy obrovským majetkem oceňovali věrnost Habsburkové. Západ oslavoval vítězství, ale podle Schimy nevšiml si, že rozhodující mocenské struktury ‘poraženého komunismu’ působí dál.

‘Revolucionáři’ dodnes ponechávají svému dílu rysy křiváctví. Stále se falešně chlubí propuštěním všech politických vězňů 8. prosince 1989. Ikonou revoluce udělali masakr studentů 17. listopadu 1989 na Národní třídě, zapomenut je masakr před ministerstvem spravedlnosti, který průvodu studentů měnil trasu. Podle J. Boka zde esenbáci nemlátili

studenty, ale aktivisty HOSu - Hnutí občanské solidarity. Osmnáctiletá kráska Olga Čechurová byla povalena na zem a bylo do ní kopáno. Když jí Bok se Zelenkou zvedli na nohy a šoupli do davu, byli mláceni sami. J. Bok sám skončil zkrvavený až do 21. 11. 1989 na Ruzyni. V noci tam začali přivážet vyděšené a zmlácené studenty z Národní. Teprve ti byli připuštěni do oficiální historie.

Jen málo prý bylo odvážných ‘aktérů revoluce’, což je v rozporu s hlášením, které poslal do Moskvy ‘revolucionář’ Valtr Komárek :

V Československu stojí proti stům tisíců stranických funkcionářů 15 milionů občanů.

Minulý režim byl po ‘revoluci’ právem označen za zločinný, ale ze spolupachatelství byl obviněn každý,

kdo musel pracovat a uživit své děti, kdo se vyučil řemeslu, kdo studoval a ‘získával tituly’, protože i v tom malém prostoru, který mu režim ponechával, cítil odpovědnost za sebe a svou rodinu a nutnost sám na sobě pracovat.

Podle činů 12 let po ‘revoluci’ zhodnotil ‘revolucionáře’ P. Žantovský, že šlo o – doufejme – historicky

poslední pokus ustavit v naší zemi oligokracii samozvaných ‘vyvolených’, přísně v duchu všech totalitních tradic a rituálů.

Hlavní prameny:
Petr Žantovský: Dědictví Charty;
Tomáš Haas: Jak jsem se vyrovnal s minulostí? in Nový Polygon;
Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa;
Josef Schima: Pravé důvody sametové revoluce… in Nový…

Slova o slovech

Mám někdy dojem, že se vytváří model globální totality,
který má jeden velice výrazný výstup: naprosto cílevědomou a programovanou debilizaci ... jde o „zradu vzdělanců" ...
televize oslovuje jen spodní polovinu těla - břicho a žlázy. Kultura ale souvisí se slovem kultivace, má oslovovat srdce a mozek.
Z. Mahler, Právo 31.12.1999

Svět bude zachráněn, je-li to vůbec možné, jen nepokořenými. Bez nich by nebylo naší civilizace, naší kultury, nic z toho, co milujeme a co dává tajemné ospravedlnění naší civilizace na zemi. Tito nepokoření jsou solí země a vykonavatelé vůle Boží.
André Gide, Deník 1938-1946:

Dnes nabývá na aktuálnosti orwellovská otázka ‘Víme, proti čemu bojovali ?’ V Listopadu 1989 leckdo poprvé slyšel, že ‘nejvyšší forma demokracie - socialistická’ byla ‘totalita’, režim, který se zmocnil člověka, aby poslouchal. Dnes leckdo neví, co pojem ‘totalita’ znamená, poučení nenabízí ani server totalita.cz.

Jak má dnes vypadat svoboda, poučil ministr spravedlnosti K. Čermák 7. dubna 2004 v PRÁVU :

zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce.

Návrat podstaty totality podpořila ‘státní zástupkyně’ Z. Galková slovy, že tato ‘politika’ není trestná.

Bolševismus a fašismus s nacismem, totality 20. století, okatě i násilím vnucovaly masám svou vůli. Ztroskotaly, ale nekončí snahy ovládnout lidstvo. I. Šebestík na konferenci o české a slovenské otázce v soudobém světě připomněl, že dnešní společnost geniálně ovlivňuje tím, že každého

už v útlém věku napojuje na komplexní informační systém, čímž z něho činí dobrovolného a nadšeného strůjce vlastního porobení.

Obrovský rozmach televize už dávno působí, že v jediném okamžiku prožívají milióny lidí stejnou událost, jediný příběh. Rozšíření tohoto efektu a jeho posílení dalšími informačními sítěmi umožňuje každodenní veřejnou bohoslužbu pro miliardy lidí, v níž velekněz symbolizující módní hodnoty života šíří své zjednodušené, ploché, ale příjemné vize. Žádné omezování a nepříjemný tlak na charakter, naopak, právě nedokonalý člověk je zdrojem úžasných zisků. Moderní spotřební společnost může deklarovat všechny prvky svobody a demokracie především proto, že je velekněz, ovlivňující miliardy následovníků každým svým nadechnutím, činí bezmocnými.

Podstatou naší svobody prý jsou demokracie a lidská práva. V demokracii však má být lid suverénem, byrokracie rekvizitou. Dnešní jsme poučeni jinak - že lid ve volbách byrokracii předá mandát a tak se drobně spolupodílí na rozhodování někoho jiného. Byrokracie pak s odvoláním na Churchilla stylem Prušáků z časů Karla Marxe autoritativně vnucuje světu, že stavět

se proti demokracii znamená vzpouzet se proti přírodě.

‘Lidská práva’ původně byla pravidly chránícími občany proti zvůli byrokracie, dnes jsou ‘práva’ důvodem ke zřízení funkcí. Nejprve vládní zmocněnec P. Uhl, pak ministryně D. Stehlíková, i komisaři v Bruselu rozhodli a rozhodují, co lidem zakázat. Úřad ombudsmana měl chránit občana před úřady, podle advokáta V. Vlka návrh ‘antidiskriminačního zákona’ z něj dělá úřad vstupující i do soukromoprávních vztahů!

Před zlými režimy nás prý chrání i zákonodárci, senátor Martin Mejstřík však přiznal, že bral fašismus jako podmnožinu nacismu. Prokázal, že nerozumí tématu.

Příběh vzniku a obnovy Československa opakovaně ukázal, že situace není beznadějná : Když se lidské kolektivy samy vyjmou z pravomoci politických orgánů, mohou dosáhnout svého, politici se nakonec přidají.

Nemlčet k bezpráví je trvalý český postoj, táhnoucí se staletími. Bez něho bychom byli už dávno z dějin zmizeli.
Kdyby Hus mlčel, to je, kdyby byl konformista, mohl do smrti poklidně žít jako universitní profesor a církevní hodnostář.
Mlčící Komenský by byl mohl zůstat v Čechách,
rozvíjet své pedagogické teorie a zkoušet je v praxi.
Mlčící Havlíček by byl mohl dělat krotké noviny a krotkou kritiku,
byl by to možná mohl dotáhnout ve Vídni až na ministra,
a spolu s oběma předchozími by byl už dávno zapomenut
a také nad jeho myšlenkami by už rostla tráva.
České myšlení se však nerodí ze souhlasu s danou situací,
ale z protestu proti křivdě.
Jaroslav Dresler v Amerických Listech, New York, 22. 4. I977

Přílohy :

Svoboda se nedá vykřičet, vyplakat a vylamentovat,
jen z ruky pilné naděje kvitne!
Za rok, za dvě léta nemůže se předělati, co pokazili věkové… Musíme tedy tento lid poučovati,
a tak se vždy přibližovati k žádoucímu cíli.

K.Havlíček-Borovský v Národních novinách, 1849

Podstatné citáty z dokumentů své doby :

- Francouzské ‘Deklarace práv lidských a občanských‘, kterou vybojovaly prosté francouzské ženy : Král ji nechtěl podepsat a povolal si na pomoc do Versailles šlechtický Flanderský pluk. 5. října 1789 zamířily tisíce rozzuřených žen k Versailles za doprovodu Národní gardy a král Deklaraci podepsal.

- Washingtonské deklarace‘, která vyhlásila pravidla, kterými se měl řídit nově vzniklý československý stát

- ‘Posledního motáku Josefa Mašína dětem‘, ze kterého jsou vynechány pasáže osobního charakteru.

- ‘Odkazu prezidenta ČSR dr. Edvarda Beneše’ z roku 1947, který předpovídá, že v zahraničí se s odstupem času objeví snahy prohlásit ‘jeho dekrety’ za neplatné.

- Analýzy amerického velvyslance v ČSR o Únoru 1948, která mimo jiné připomíná, že neodporovat proti nastupujícímu bezpráví je opovržení hodné.

- Programových zásad Občanského fóra, zveřejněných v Praze, 26.listopadu 1989 18:00 hod., před generální stávkou.

Příspěvky z doby nejnovější :
- Z vystoupení ředitele ‘ZVONU‘, sdružení pro svobodu a demokracii, o tom, co je bolševismus a jaký je rozdíl mezi bolševismem a komunismem.

- Téma žhavé už několik století : Citáty z analýzy Jana Pinze k ‘podstatě demokracie’.

Deklarace práv lidských a občanských

Byla přijata ve Francii 1789, po úvodu provolala přirozená, nezadatelná a posvátná práva člověka, i jeho povinnosti :

I. - Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovnoprávní. Sociální rozlišení může se zakládat pouze na společenské užitečnosti.

II. - Cílem každého politického sdružení musí být zachování přirozených a nepromlčitelných lidských práv, jimiž jsou svoboda, vlastnictví, osobní bezpečnost a odpor proti útlaku.

III. - Jediným zdrojem veškeré suverenity je Národ. Žádná instituce, žádný jednotlivec nemůže vykonávat pravomoc, která by od něj výslovně nepocházela.

IV. - Svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému. Požívání přirozených práv člověkem nemá tedy jiná omezení než ta, jež zajišťují požívání stejných práv ostatním členům společnosti. Tato omezení může stanovit jedině zákon.

V. - Zákon má právo zabraňovat pouze činům společensky škodlivým. Vše, co není zákonem zapovězeno, nemůže být zakázáno a nikdo nemůže být nucen, aby činil to, co zákon nenařizuje.

VI. - Zákon je výrazem obecné vůle. Všichni občané mají právo podílet se osobně či prostřednictvím svých zástupců na jeho vytváření. Musí být stejný pro všechny, ať už chrání či trestá. Všem občanům, kteří jsou si před ním rovni, jsou stejně dostupné veškeré hodnosti, místa a veřejné úřady podle jejich schopností přičemž jediným rozlišením je jejich ctnost a talent.

VII. - Nikdo nemůže být obžalován, zatčen ani vězněn, kromě případů stanovených zákonem a podle forem zákonem předepsaných. Ti, kdož vymáhají, prosazují, vykonávají či nechávají vykonávat svévolné příkazy, musí být potrestáni. Avšak každý občan pohnaný před soud postižený na základě zákona musí okamžitě poslechnout, jinak se proviní odporem vůči veřejné moci.

VIII. - Zákon může stanovit pouze tresty nezbytné a zjevně nutné a nikoho nelze trestat než na základě zákona stanoveného a veřejně vyhlášeného před přečinem a legálně aplikovaného.

IX. - Každý je pokládán za nevinného až do té doby, kdy je mu vina dokázána. Je-li považováno za nutné jeho zatčení, pak veškerá krutost, která není při zajišťování jeho osoby nezbytná, musí být zákonem přísně potlačována.

X. - Nikdo nesmí být pronásledován pro své názory, jakož i náboženské vyznání, nenarušují-li jejich veřejné projevy řád stanovený zákonem.

XI. - Svoboda šířeni myšlenek a názoru je jedním z nejcennějších lidských práv. Každý může tudíž svobodně mluvit, psát, tisknout, s výjimkou toho, že by se jednalo o zneužití těchto svobod v případech stanovených zákonem.

XII. - Pro zaručení lidských a občanských práv je zapotřebí veřejné moci. Tato moc je tedy zřízena ku prospěchu všech a nikoli pro soukromý užitek těch, jimž je svěřena.

XIII. - K udržování veřejné moci a na výdaje správy je nezbytná společná daň. Musí být rozdělena stejně mezi všechny občany úměrně jejich majetkovým poměrům.

XIV. - Občané mají právo usnášet se sami nebo prostřednictvím svých zástupců o nezbytnosti veřejné daně, dobrovolně ji schválit, sledovat její použití a stanovit její výši, způsob rozložení a vymáhání i délku trvání.

XV. - Společnost má právo požadovat na každém veřejném úředníkovi, aby skládal ze své činnosti účty.

XVI. - Společnost, v níž není zajištěna záruka práv ani rozhodnuto o oddělení jednotlivých forem moci, naprosto postrádá ústavy.

XVII. - Vlastnictví je nedotknutelné a posvátné právo. Nikdo ho nesmí být zbaven než s výjimkou případu, že to vyžaduje legálně zjištěná veřejná nezbytnost a za podmínky, že obdrží spravedlivé a předem dohodnuté odškodnění.

Washingtonská deklarace, která vyhlásila pravidla, kterými se měl řídit nově vzniklý československý stát.

Značně zkrácená verze dokumentu z 18. října 1918, který sestavil T.G.Masaryk s americkými kolegy a předal jej vládě USA :

prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti.

…věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává…

Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r. 1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli formě.

Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů, kteří nevylíčitelným násilím a krutým útiskem podrobených plemen pozbyli veškerého mravního a lidského práva vládnout komukoliv, kromě sobě samým.

… František Josef uznal opětovně nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa. Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo… nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami, bez souhlasu zástupců lidu.
… odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje…

Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem.

Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí…

Načrtneme jen hlavní zásady ústavy československého národa :…

Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím: ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.

Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.

Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie.

Naše ústava postará se o… spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.

…Militarismus je zničen - demokracie je vítězná – na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno… Věříme v demokracii - věříme ve svobodu…

Pramen: Jan Galandauer: Vznik Československé republiky 1918 

Poslední moták Josefa Mašína dětem

Část posledního vzkazu Josefa Mašína dětem. Moták byl nalezen v létě 1946 ve škvíře vězeňské cely:

Drahé moje děti!

Posílám Vám poslední svůj pozdrav před svým odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám, a to mne nejvíce tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě pochopíte. Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům - Němcům, kteří naši vlast a národ chtějí porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli podrobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou tak musíte postupovat. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí…

Učte se pilně, abyste byli vzdělanými a prospěšnými lidmi. Buďte vždy svědomití a čestní!...

Váš milující otec

‘Odkaz’ prezidenta ČSR dr. Edvarda Beneše

Vážení spoluobčané,

v nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest, dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939.

Vědom si neblahých zkušeností národa, zejména z druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu na základě mých dekretů z naší republiky odsunuti.

Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.

Může se stát, že se najdou „čeští vlastenci“, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu.

Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.
Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a jeho spoluzakladatele M.R.Štefánika. Vedlo by to k zániku obou našich národů.

Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce ať je to kdokoliv, a v kterékoliv době.

Váš dr. EDVARD BENEŠ

Praha, květen 1947

Americký velvyslanec v ČSR o Únoru 1948

Část analýzy, kterou podal 30. 4. 1948 ministru Marshallovi :

2. Únorová krize byla pravděpodobně nevyhnutelným výsledkem československo-sovětské smlouvy… z 12. 12. 1943. Abychom mohli pochopit původ této smlouvy, vyžaduje to krátký pohled do historie a psychologické povahy československého národa...

3. Češi jsou 'malým' národem ('little people')...

5. Jsouce zatíženi jako 'little' people, Češi vždy potřebovali silného spojence, aby se zachovali. Jejich přizpůsobivá, ohebná povaha je nutí k tomu, aby popuzovali souseda proti sousedovi, aby si libovali v dvojakosti (viz výroky Jana Masaryka během minulých dvou let), a aby sázeli na obě strany. Tento způsob se jim osvědčil za druhé světové války, kdy se jim podařilo uniknout zkáze, rozvinout svůj průmysl a skončit na straně vítězů. Ale jejich spojenectví s Ruskem a jeho nynější výbojnou politikou v Evropě jim však zatím zabránilo v tom, aby jim to vyšlo na obě strany, jak to nedávná krize ukázala. Jejich… schopnost hrát na obě strany jim pomohla dosáhnout výhodné pozice a neodůvodněného pocitu důležitosti...

6. Češi měli špatné zkušenosti se svými spojenci. Francouzové a Angličané je opustili v době Mnichova v r. 1938. Náš veliký omyl byl v tom, že zatímco náš cíl byl čistě vojenský, Sovětský svaz kombinoval vojenské cíle s politickými, což zřejmě přispělo ke ztrátě našeho vlivu ve střední a východní Evropě. Češi jsou pevně přesvědčeni o tom, že jsme je 'odepsali', jinými slovy, 'postoupili jsme je do sovětské sféry' v roce 1943... Naše pozdější akce jen dokázaly správnost o mínění Čechů o nás... V každém případě, pro Čechy nebyla jiná možnost než se podřídit Sovětům. Náš postoj na Jaltě a v Potsdamu ve věci hranic a reparací jen potvrdil to, co si o nás Češi myslili. Pohled nazpět ukazuje, že náš větší zájem v době války o politické dění byl by nám umožnil rozhodný vliv nad střední Evropou za minimálních obětí...

7. … Téměř všichni čs. političtí vůdcové věřili, že v únoru krize nehrozí, protože je v zájmu Sovětského svazu udržovat v Československu klid a tím zabezpečit plynulé dodávky surovin do Sovětského svazu… Kromě toho demise dvanácti nekomunistických ministrů vytvořila vakuum a komunisté je vyplnili. Ačkoliv komunisté nedali podnět ke krizi (třeba ji bezpochyby plánovali), plně ji využili tak, jako to učinili v Bogotě.

8. Nyní je zcela zřejmé, že dvanáct ministrů… se rozhodlo podat demisi s povzbuzením a souhlasem presidenta Beneše. Existují podstatné důkazy, že během pěti dnů, kdy tyto demise byly podány ale nepřijaty, příslušní ministři anebo jejich zástupci nejméně čtyřikrát se snažili přesvědčit presidenta, aby demisi nepřijal… je zřejmé, že porážka, která následovala, byla výsledkem presidentovy slabosti…

9. Pokud se týče… zastrašování, je teď jasné, že president Beneš byl poděšen sovětskou hrozbou. Je mnoho zpráv, které potvrzují, že Gottwald a odbory (ÚRO), které nařídily pochod na Hrad, vykonaly takový nátlak na presidenta, že ho přesvědčily o možnosti občanské války a z toho vyplývající nezbytnosti zásahu sovětské armády ze sousedních zemí, aby zavedla 'pořádek'. Není však žádného důkazu o soustředění sovětské armády na čs. hranicích...

12. Komunisté byli agresivní, drzí a dostatečně organizovaní k tomu, aby využili této situace. Nekomunisté nebyli organizovaní jako sjednocená skupina, a stále dávali přednost stranické loajalitě a osobním ambicím před bojem proti komunistům. Tato situace, spolu se slabým vedením vedoucích činitelů, obzvláště se strany presidenta, způsobila zhroucení. Z hlediska amerického se jeví opovržení hodným, že s výjimkou několika studentů ani jeden občan od presidenta počínaje až po nejprostšího občana se nepostavil na obranu politických práv. Několik Čechů, nakloněných… velvyslanectví, soukromě prohlásilo, že - když vlastní lidé nebyli ochotni za svobodu bojovat - nezaslouží si ji..."

Pramen: Ota Hora: Svědectví o puči.

Co chceme – programové zásady Občanského fóra
Praha, 26.listopadu 1989 18:00 hod.

Naše země se ocitla v hluboké morální, duchovní, ekologické, sociální, ekonomické a politické krizi. Tato krize je svědectvím neúčinnosti dosavadního politického a ekonomického systému. Byly vyřazeny téměř všechny mechanismy nezbytné pro to, aby společnost vhodně reagovala na měnící se vnitřní i vnější podmínky. Po dlouhá desetiletí se nerespektovala samozřejmá zásada: kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost. Všechny tři základní moci ve státě - moc zákonodárná, výkonná, a soudní - splynuly v rukou úzké vládnoucí skupiny, složené téměř výhradně ze členů KSČ. Tím byly rozvráceny základy právního státu… Lidé jsou… odsouzeni k roli pouhých vykonavatelů příkazů mocných…

Tyto problémy se nevyřeší záměnou osob v mocenských pozicích nebo odchodem několika politiků z veřejného života.

Občanské fórum proto usiluje o tyto programové cíle:

1. Právo
Československá republika musí být právním, demokratickým státem v duchu tradic československé státnosti a v duchu mezinárodně platných zásad, vyjádřených především ve všeobecné deklaraci lidských práv a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech… Celý… právní řád bude třeba postupně uvést v soulad s těmito principy a zajistit, aby zavazoval nejen občany, ale i orgány a funkcionáře státu.

2. Politický systém
… Musíme nově vytvořit nebo obnovit demokratické instituce a mechanismy, které umožní skutečnou účast všech občanů na řízení věcí veřejných a zároveň se stanou účinnou zábranou proti zneužívání politické i ekonomické moci. Všechny existující i nové vznikající politické strany a další politická a společenská seskupení musí mít proto rovné podmínky účasti ve svobodných volbách do všech zastupitelských sborů…

4. Národní hospodářství

…Chceme vytvořit rozvinutý, byrokratickými zásahy nedeformovaný trh. Jeho úspěšné fungování je podmíněno rozbitím monopolních pozic dnešních velkých podniků a vytvořením skutečné konkurence. Ta může vzniknout jedině na základě souběžné, rovnoprávné existence různých typů vlastnictví… Jedině stát může garantovat nezbytné minimum veřejných a sociálních služeb a ochrany životního prostředí.

5. Sociální spravedlnost
…Československo musí být sociálně spravedlivou zemí, v níž se lidem dostane pomoci ve stáří, v nemoci a ve svízelných životních situacích… Tím se rozšíří možnosti pro uplatnění vzácného smyslu pro lidskou solidaritu, odpovědnost a lásku k bližnímu. Tyto humanitní principy jsou právě dnes nezbytné pro stmelování našeho společenství.

7. Kultura
Umění a literatura nesmějí být omezovány a musí jim být poskytnuty široké možnosti publikační a styk s veřejností…
Vědu a vědeckou práci postavme na místo, které jí ve společnosti náleží. Vylučme jak jejich naivní a demagogické přeceňování, tak i ponižující postavení, které z nich činí služky vládnoucí strany.
… Společnost si musí vážit učitelů všech druhů škol a musí jim dát prostor pro uplatnění osobnosti. Vysokým školám je třeba vrátit historická práva, která zajišťovala nezávislost a svobodu akademické půdy, a to jak pro vyučující, tak i pro studenty.
Vzdělanost společnosti pokládáme za nejcennější národní statek. Výchova a vzdělání musí vést k samostatnému myšlení a mravně odpovědnému jednání.

…Vyzýváme proto všechny, kteří mohou k této práci přispět, aby tak učinili.

Pramen: archiv autora.

Petr Vančura o bolševismu a komunismu

Část vystoupení P. Vančury ze ZVONU, sdružení pro svobodu a demokracii, na veřejném senátním slyšení 31. 5. 2005.

1) Co to byl bolševismus

…Je správné, že v… tématu je použit výraz „bolševismus“, a ne „komunismus“. V běžné řeči významy těchto výrazů často splývají, ale rozdíl tu je: komunismus začínal jako utopická naděje, kdežto bolševismus byl od svého vzniku bezohledným pragmatickým nástrojem uchvácení moci, který se za idealistické představy komunismu jenom skrýval.

Bolševické křídlo ruské sociální demokracie byla Leninova menšina, která v roce 1905 prohrála na sjezdu ve Stockholmu vnitrostranické volby… Lenin… menšinu nazval většinou, a vytvořil z ní… stranu, kterou… přejmenoval na „komunistickou“… opřel se o… hierarchickou stranickou strukturu, a… vypořádal s Kerenského vládou i s carem. Nastolil vládu teroru…

O tomto období mluvíme jako o komunismu, ale v podstatě se jednalo o surovou bolševickou okupaci. Její důsledky a současné mutace zůstávají i dnes největším nebezpečím našeho zatím váhavého pokusu o demokracii. Je proto důležité pochopit hlavní metody bolševismu: Jsou jimi
1) nesmlouvavá centralizovaná hierarchická struktura moci,
2) odstraňování potenciálních protivníků,
3) mediální manipulace, a
4) klamavé domácí i mezinárodní strategie tajných služeb.
… Cílené vyvraždění nejschopnějších protivníků v občanské válce 1918-1920 je považováno za klíč k vítězství v této válce, a Leninovy taktické mediální obraty v Iskře, popsané již… znalcem Ruska Janem Slavíkem v jeho knize Lenin z roku 1935, byly předzvěstí pozdějších masivních komunistických indoktrinací a manipulací veřejného mínění.
Leninův podvratný tah proti ruské emigraci nazvaný TRUST, kterým zmátl celý svět a zároveň se zbavil ruského zahraničního odboje, zaměstnává západní tajné služby dodnes, protože jeho schéma v repertoáru ruských tajných služeb zůstalo natrvalo…

Stalin… byl sice z Leninových pobočníků nejhloupější, ale zato to byl vychytralý taktik… prosadil do regionálních vedení strany své lidi, s jejich pomocí vyhrál vnitrostranické volby, a podle Leninova mustru potom… protivníky… nechal zavraždit: Zinověva, Kameněva, Bucharina, a… v Mexiku Trockého.

2) Následky bolševismu

Leninův bolševismus a jeho pozdější mutace zanechaly ve všech zemích, které postihly, strašlivé stopy. Většinou se mluví hlavně o miliónech lidí povražděných a zahynuvších… nejvýznamnější a nejhroznější jsou ale důsledky komunismu na duchovních základech postižených společností… Zničen byl nejenom každý, kdo se opovážil povznést hlas a označit komunistickou moc za nesprávnou, ale zničena byla i sama měřítka správného počínání, přirozená mravnost… Toto je nejstrašnější důsledek bolševismu: Lidé dnes nejednají podle toho, co je správné, ale s klidem udělají cokoli, pokud jim to projde… to je trvalá kulturní změna, která postihla celé národy…

V dobách, kdy u nás vláda komunistů začínala,… byla i naprostá většina komunistů poctiví lidé, kteří komunismu věřili jako nápravě společnosti. Mou rodinu – můj otec byl advokát – odsuzovali na základě mravních měřítek, která jim byla samozřejmá a vlastní: byli jsme pro ně nespravedliví buržousti…

Prohnilé zlo tehdy spočívalo pouze v jednotlivcích Gottwaldova vedení a jejich ruských poradcích, kteří tu de facto vládli. Po desetiletích… jsou přirozené mravní zásady samozřejmé jen pro menšinu společnosti, která si je dokázala uchovat v rodinách. Uvolnění společnosti po roce 1989… přineslo ještě další prudký pokles mravnosti, když byla odstraněna pouta totalitního státu. (celý text zde)

Jan Pinz k podstatě demokracie

Části analýzy z konference k 85. výročí vzniku Československa - Česká a slovenská otázka v soudobém světě.

Od vzniku ideje demokracie v antickém světě uplynulo přes 2 000 let a dosud tato původní autentická vláda lidu inspiruje… Hellenům značila demokracie skutečnou moc lidu, nikoli formální procedury a pověřování zástupců bez možnosti jejich dostatečné kontroly ani úpadkovou formu ve smyslu lůzovlády, tj. ochlokracie…

Konečně je to Tomáš Garrigue Masaryk, který na počátku 20. století definuje demokracii jako lidovou společnost - politickou, sociální a kulturní. Úplnou demokracií je mu demokracie nejen politická, ale i hospodářská, sociální a kulturní. Demokratický stát nemá privilegované vrstvy, tzv. vyšší společnost. V demokratickém státě se nevládne, nýbrž spravují se věci veřejné… Z hospodářské demokracie mu plyne pro všechny povinnost práce a zároveň odmítnutí důchodů bezpracných a toho, aby nepracující dokonce ještě si přisvojovali výtěžek práce jiných a tak je vykořisťovali…

Lidová moc - demokracie je mocí celé komunity. Je to moc lidu, ne moc nad lidem… Je-li věrohodná demokracie skutečnou mocí lidu, nelze ji omezovat jen na souhrn základních znaků demokracie zastupitelské… Rozhodování nebo zásadní ovlivňování rozhodování ve státě a společnosti ze strany lidu je záležitostí forem (postupy), mechanismů (společenské a právní instituce) a prostředků (práva a povinnosti subjektů), kterými se respektují a naplňují principy demokracie. Z celé řady těchto principů je třeba uvést zvláště ty, které jsou pro hodnotnou demokracii podstatné, zároveň však málo známé a ještě méně aplikované. Prvním takovým principem je princip nediskriminace. Z něj vychází řada občanských demokratických práv, například právo na stejné zacházení v jakémkoli právním řízení vedeným před kterýmkoli orgánem veřejné moci.

Dalšími principy jsou - princip veřejnosti a veřejné kontroly a s ním spjaté například právo kritiky státních a jiných veřejnoprávních orgánů a funkcionářů a právo na netendenčnost veřejnoprávních institucí a činitelů; princip svobody osobnosti, na který navazuje kupříkladu právo na utváření a zastávání vlastního názoru bez překážek a bez nepříznivých důsledků pro jeho nositele, právo nebýt od nikoho okřikován nebo kárán za svobodně vyslovované názory (slovo nemůže být na rozdíl od skutku zločin), právo pochybovat o všem a zvláště pak o tom, co je předkládáno oficiálně (mocensky) a nakonec také právo na omyl; princip podřízenosti ústavních a jiných veřejných činitelů zájmu občanské společnosti, tedy především zásada kdo je k výkonu funkce povolatelný, musí být i odvolatelný, a kdo je volitelný, musí být i odvolitelný.

Suverenita lidu je zkrátka pro podstatu funkční demokracie nezbytná… Prismatem této analysy a vyhodnocením dosavadních zkušeností je možné pokládat ty parlamenty, komise, kabinety, hlavy státu - které nefungují jako služba občanům, ale jako jejich nadřízení - za rekvizity demokracie…

Závěr

Mnohé provozované podoby tzv. representativní demokracie jsou ve skutečnosti pouhými polyarchiemi (v lepším případě), respektive oligarchiemi (v horším případě)… O vadách reálné demokracie říká současný politolog R. A. Dahl: „Výsledek je, že nejblahobytnější společnost, jakou svět zná (USA), zahrnuje podstatnou část lidí žijících v relativní chudobě ... v roce 1983 třetinu veškerého majetku vlastnilo půl procenta obyvatel... nejbohatším deseti procentům patřily tři čtvrtiny kapitálu země."…

„Tomuto úpadku demokracie nezabrání žádná opatření pouze mocenská, nýbrž a jen odstranění příčin, které jej přivodily." (Fischer) Do té doby zůstává skutečná demokracie moderní pohádkou pro dospělé. Skutečnost se od ní liší.

»»» konec «««

 zpět na hlavní stranu