Z časopisu Svědomí 8/2006

Proč nejsem antikomunistou

František Rozhoň

5.7.2006 na Velehradě kardinál Vlk vyzval lidi, aby nově pohlédli na evangelium, zvěst o nastolování božího království na zemi. A já usoudil, že je nejvyšší čas jinak pohlédnout i na dva zásadně rozdílné způsoby mezilidského soužití nazvané shodně „komunismus“. A také připomenout slova Viktora Suvorova, že Strana po léta nutila lidi myslet a hodnotit v rovině emocionální, jako opilce puzené zjitřenými a obluzenými city, nikoli vedené střízlivou soudností.

Když se řekne „komunismus“

Vybaví se mi myšlenky komunitárního soužití „v malém“. Platónova obec, komunity středověkých mnichů, kibucy, squatty i rodiny, které nevymítají solidaritu „manželskou smlouvou“. Na ně navazují svépomocná družstva a sdružení, která, zdá se, mají budoucnost. Tu si jednotlivci, skupiny i obce vyrábějí sami energii, protože růst cen té vyráběné ve velkém připomíná vyvlastňování spotřebitelů. Jinde zase lidé oživují krajinu „nepotřebnou pro globalizovanou společnost“. Troufám si tvrdit, že pravidla jako dobrovolné přijetí veřejně známých pravidel hry a ochota přispět dle možností ke společnému dílu, jsou základem netotalitních společností. I proto si neříkám antikomunista.

Přiznávám, že je i „komunismus“ jiný – smysl pro absurdno dovoluje říkat „komunismus“ výsledkům vlády Komunistických stran. Abych se nezapletl do „komunistického zmatení jazyků“, tomuto „komunismu“ říkám „bolševismus“. Už M.R.Štefánik legionářům na Rusi vysvětloval rozdíly mezi demokracií a bolševismem (Boľševizmus je popieranie demokratizmu. Boľševizmus kričí a reve; demokracia myslí, poučuje a přesvědčuje.“) a K.Gottwald přiznával, že se učí kroutit krkem od bolševiků. Bolševici se přitom dostali k moci sametově, což uznal i Lenin: „v určitém ohledu je revoluce zázrak…, během jednoho roku byla impotentní vláda dvakrát smetena lusknutím prstů.“ (Masy nedobývaly Zimní palác, přestože to promítali v kinech. Prozatímní vláda byla fakticky svržena před známým datem, když si petrohradský sovět podřídil všechny vojenské jednotky ve městě.)

Mí přátelé o bolševismu mluví jako o „antikomunistickém komunismu“, neboť plánovači Strany dokáží být krutější než kapitalisté. I Orwell (Hold Katalánsku) píše, že se Strana nepostavila za slibovanou rovnost lidí. Já podstatu bolševismu shrnuji třemi slovy začínajícími písmeny „SKA“.

„S jako sobectví, neb Strany uchvátily moc jen pro sebe. Vzpomeňme na význam slov „nomenklatura“ a „kádrový strop“, i jak špatně se vedlo těm, kteří chtěli, aby bolševici plnili své vlastní sliby (krvavé události v Kronštadtu 1921, Plzeň 1953, atd.).

„A“ jako arogance, s níž Lenin odůvodnil rozehnání Ústavodárného shromáždění (bolševici slíbili ho svolat, ne ho nechat jednat).

„K“ jako klam, který se odhaluje nejhůře. J.V.Stalin kryl tyranii slovy „ze všech hodnot je pro nás nejcennější člověk“, a demokratickou ústavou. I u nás byl cílem (vějičkou) komunismus (měl všem zajistit jejich potřeby), praxe však byla zvána demokracií. V časech „lidové demokracie“ občany učili i politickými procesy, že poslušnost a volební výsledek lze vynutit jakkoli. Léta normalizace byla (bývalým politickým vězněm) G.Husákem prohlášena za socialistickou demokracii, nejvyšší formu demokracie. Občany vycvičené, že rána může přijít kdykoli, nyní učili, že je výhodné vyměnit názor za zisk nebo aspoň klid. Ze mě se tehdy stal odpůrce bolševických praktik.

Nakonec byla vějička komunismu opuštěna a naplnila se Dostojevského předpověď privatizace: „Proč jen všichni ti zuřiví socialisté a komunisté jsou zároveň i takovými neuvěřitelnými držgrešlemi, ziskuchtivci, milovníky soukromého majetku, a to dokonce tak, že čím větší socialista, čím dále dospěl, tím více miluje soukromý majetek…“? (Běsi, překlad B.Mathesius)

Demokracie, která „kričí a reve“

Demokracie se snadno mění v totalitní – co pro její tvář udělali slavní disidenti?

Příklad 1 - Petr Uhl. Pamětníci (J.Patočka) vzpomínají, jak těžké bylo přesvědčit trockistu, aby mluvil o lidských právech. Povedlo se a Uhl se stal nevoleným vládním zmocněncem pro ně. Mimo jiné rozhodl, že „politická činnost je vyhrazena stranám“, a já vzpomněl na Menšíkův vtip, že my, nestraníci, máme zase být „nejvzornějším národem světa, který se nevměšuje ani vlastních záležitostí.“ Uhl navrhl Zemanově vládě zakázat Vlasteneckou frontu, která měla politický program a lidem vysvětlovala, proč a co je třeba změnit. Uhl uvedl jako důvod k zákazu i to, že mě VF navrhla za člena Rady pro lidská práva, návrh prý byl „kontraproduktivní“ - a já vzpomněl na Štefánika. Kričí a reve Demokracia, v níž má být zakázáno, co se Mocnému zdá „kontraproduktivní“.

Příklad 2 - Václav Havel. Nezklamal ty, kteří věděli, že Havel propagoval Klam už v době, kdy byl perzekuován a přesto vycházel i na gramofonových deskách: „.. A dnes už není doba statických a neměnných kategorií, kdy A bylo vždy jen A a B vždy jen B. Dnes dobře víme že A může často zároveň být B a B zároveň A. Že B může být nejen B a ale i A a C stejně jako C může být nejen C ale i AB a D a že za jistých okolností dokonce F může být nejen OQY, ale třeba i Ň.“ Jak píše (os), manipulace a lež se učí na vysokých školách „v rámci politologie, politický marketing se tomu říká“. Nový obsah dostala slova jako „nechci navrátit majetek“, a inovovaná demokracie utržila totalitní rány. Veřejnost nebyla uznána hodnou informací, co domluvili Vůdce nový se starým (Havel – Adamec). Havel sám se pak velmi zlobil na ty, kteří pomoc teroristům z UCK nechválili jako dobro. Největším Klamem jeho éry však byla úprava slibů o tom, že budeme standardní evropskou zemí, v níž bude platit zásada „kdo měl, má moc, musí nést zodpovědnost“.

Nemám teď na mysli, že se „v této zemi nevytunelovalo z bank pět set miliard a skoro nikdo za to nebyl potrestán (R.John, LN 26.7.06). Zatímco anglosaské země zločinům spáchaným za leninismu, stalinismu, maoismu atd. řekli srozumitelně „politicida“ čili politicko-ideologicky spáchaná genocida, u nás byly zákonem označeny za zločiny komunismu, a hlavním viníkům, politikům i příslušníkům StB, nebyly uloženy žádné sankce. Místo seznamu příslušníků StB zveřejnili pouze část donašečů; to je jako utajit jména usvědčených, že bezohlednou jízdou zavinili tragédie mnoha lidí, ale zveřejnit ty, kteří jim (s vědomím možného podílu na tragediích) prodávali benzin.

Tohle opět vyvěrá ze sobectví, arogance a klamu, proto tomu - dle zvyklostí doby - říkám „druhá řada bolševismu“. Mnoho lidí nespokojených s vývojem, inspirovaných „zákonem“ a faktem, že zlo nepotrestané má být aspoň pojmenováno, se pustilo do emocionálních sporů. Jako pověstní strážníci před strážnicí se lidé hádají - byl či nebyl „komunismus“ zločinný když používal bič a cukr? Jako v písni zmíněné se jim smějí politici a příslušníci StB.

A já hledím s rozpaky na logo z iniciativy „trikem proti komunismu“, že s komunisty se jedná šibenicí. „V Československu věší komunisty“, podstrkávali r.1968 svým poddaným bolševici v NDR a jinde, aby odůvodnili okupaci - není toto logo ze stejného pramene? Nebo si byl autor jist, spolu s politiky, že „většina národa ocení velkohubost, fašounské siláctví“ (LN 15.6.06)? Či je to odpověď Stranám, že když ony (mlčky) akceptovaly vyhrůžku ministra „spravedlnosti“ Čermáka že stát si s námi může dělat co chce, můžeme si my také dělat co chceme se straníky, ty z KSČM nevyjímaje?

Vstávají noví (spolu)pachatelé

Jaké byly zločinné metody bolševického režimu (I.)? Proč se mnozí jinak vážení lidé dali do jeho služeb? To zůstává vesměs nezodpovězeno, a možná zůstane. Publicista J.Čulík z Britských listů přišel v „Metru“ (24.7.06, str.7) s dalšími klamy: Pokud někdo podlehl převýchově a bolševikům podepsal nějaký text, pak vlastně nepodepsal (!), ale „vzhledem k okolnostem volky nevolky souhlasil, aby se pod ním ocitlo jeho jméno.“ Navíc připomenutím toho, co se kdysi stalo, podle Čulíka neotevíráme očistnou diskuzi, proč se tak stalo, ale „ničíme lidi i hodnoty“ ! I kdyby se však podařilo znemožnit pohledy do minulosti, stejně bude možno bádat, proč se lidé dávají do služeb režimu, který „kričí a reve“, protože už i Druhá řada bolševismu dokázala převychovat občany.

Příklad 1: Bohuslav S. r.1989 jezdil do Prahy na demonstrace Palachova týdne, vstoupil do jedné z nových Stran s vlivem starých bolševiků, a ještě říkal M.Zemanovi, co si myslí o M.Šloufovi. Po výcviku se stal ministrem financí a vicepremiérem, s tváří anděla bolševicky kričí a reve, že ho nezajímá, co rozhodl Nejvyšší správní soud, Ústavní, Městský soud a ombudsman, moc výkonná si vystačí sama - zákony vykládá ministerstvo kolegy Bublana a „rozkladová“ komise (HN 10.7.06). Chrání ho milicionář druhé řady, publicista, který zapře, že ignorování zákonů vedlo k hitlerismu i bolševismu a do televize vedle Bohuslavova kriku a revu protlačí arogantní „úsměv“ Škromachův, že dbát na vymahatelnost práva a soudních rozhodnutí je projevem touhy po penězích.

Příklad 2 je ze zmíněného boje disidentů za obnovení vedoucí úlohy Stran ve společnosti. Zatímco Komunistický svaz mládeže druhý rok vzdoruje (tentokrát Bublanovu ministerstvu), Vlastenecký klub se přizpůsobil rychle – dobře vycvičený předseda Petr T. přestal říkat (s Orwellem) „politika je vše“, rázně zrušil šíření politických aktualit a šíří „vlastenec“ má být apolitický.

Příklad 3 představí „politologa“ Pavla Pečínku. Po vítězství Bursíkova a Uhlova křídla ve Straně Zelených „odhalil“ minulé vedení (Beránek, Patočka) jako sektářskou skupinu a autoritáře, prorůstající s antikomunisty, kryptpokomunisty, militantními, fašizujícími a vulgárními aktivisty, s odštěpenci i hnědými… Pečínka odsoudil i C.Nikolajenkovou, aniž by citoval nějaké její slovo. Bylo „její vinou“, že on její články našel na stránkách, kterým dal odpudivé nálepky. Takový aktivismus byl použit proti Miladě Horákové (1950) - a roku 2006 ho znovu představil Čulík na Britských listech. Nikdo se Claudie zatím nezastal, přestože podobně postižených je hodně.

Kampaň proti komunismu tohle všechno nechává stranou. Já ne – ve svobodné společnosti nelze politiku považovat za kšeft, kde jsou lidé platidlem a řízeni marketingem.

I bez zákona to půjde

Když umlknou ti, od nichž lidé čekali pomoc, jednají nepřecvičení lidé sami. Při emotivní kampani, jak bude policie nesmlouvavá k dopravním přestupkům, protože každé jejich porušení ohrožuje občany, nikdo neupozornil, že třeba řidiči kamionů mají pykat za nedostatek parkovacích míst. Pak lidé sami zkontrolovali policisty a objevili průběžné útoky na civilisty - jeden vůdce je ohrožoval rychlostí 190 km, druhý 170 km (oba bez varovného majáčku), třetí boural ožralý a zapíral. Níže postavení stavěli automobil střelbou – ne do pneumatik, ale do kabiny. To odpovídá definici teroru.

Proto tvrdím, že je třeba především narušit symbiózu bolševismu s demokracií. Prosadit, že vývoj po II.sv.válce nebyl ani tak zločinem komunismu, jako opravdovou polititudou, že podpisy pro bolševiky nebyly shodou okolností, ale selháním lidí, a že lidé nemusí po volbách mlčet, ale „vítězové voleb“ musí obhajovat mandát denně. Že na to není zákon, který nám dal právo požadovat, aby politici a spolupachatelé opouštěli koryta o trochu dřív? Prosím Vás, byl snad Říjen 1918 či Listopad 1989 podle nějakého zákona? A lidé přeci zvítězili nad „demokraticky zvolenými“ politiky.

František Rozhoň, 30.7.2006; Použity citáty z knihy Jana Beneše „Čas voněl snem“ a LP z alba "Divadla malých forem" (1965) s nahrávkou Čs.rozhlasu z hry V.Havla

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí