Z časopisu Svědomí/Conscience 8/2007

Vlastenci a kolaboranti

Jára Meců

Často se vede řeč o lidech, kteří v letech budování "nejlepšího společenského řádu" utekli  do nepřátelské ciziny."  Je to řeč o exilu, o uprchlících, kteří dle komunistické propagandy  svým  útěkem vlast  opustili nebo dokonce zradili. K takovému nesmyslu (jemuž, ale věřila spousta lidí) už dnes snad nebylo zapotřebí komentáře. Pravda za kterou se občan už nestrká za mříže nám říká, že právě komunistická zrada vlasti vyháněla naše občany za hranice, do světa svobody a prosperity. Ne "ti" doma, ale "ti venku" političtí vyhnanci svou vlast zviditelňovali ze svobodných tribun zcela jinak, než KSČ se svými domácími prosovětskými přicmrdy. Vlast se totiž nedá najít na žádné z cest ke kariéře. Na žádné výplatní pásce. Vlast je v srdci.

Pamětník ještě pamatuje jméno sovětské ulice nebo čtvrti ve které bydlel (nebo snad ještě bydlí?) před listopadem 1989. I můj otec Ostravák se po šichtě vracel z "Donbasu" do sídliště Stalingradu. Můj přítel Pražák bydlel na Leningradské a já sám po mnoho let informoval známé, že ulice mého dětství bude na věčné časy patřit Rudé armádě. Takový to byl čas budovatelského ponižování celého národa! Deptání a hanobení vlastní země! Možná, že šlo o jakousi naši prabídnou tradici, kterou už naši pradědové opovržlivě komentovali slovy: Poturčenec horší Turka!

Političtí vyhnanci, kteří takto posovětštěnou a zdeptanou vlast opustili, rozhodně nepatřili k "poturčencům." Často s nasazením života volili svobodu, aby  v zahraničí mohli znovu navázat na tradice ve vlasti přetrhané a zničené. Na jejich straně stál vyhnanec Jan Ámos Komenský i vyhnanec Karel Havlíček Borovský. Na jejich straně stál "buřič pro pravdu Boží" Mistr Jan Hus. Na jejich straně stál také duch Jana Žižky z Trocnova, duch legií, buřičů všech pokolení a generací, kteří pro svobodu Čechů neváhali pozvednout svůj hlas a často dát všanc "hrdlo i statky". Zatímco doma mohli rudí nepřátelé svobodné republiky s pomoci protilidových a proti občanských paragrafů zavřít pravdě a svobodné myšlence ústa. Oni - vyhnanci hlásili ze svobodných tribun pravdu a burcovali svobodný svět k prospěchu umlčených bratrů a sester  ve vlasti obehnané ostnatým drátem. Nelze zamlčovat, že tato odbojová činnost exulantů všech poúnorových emigračních vln nebyla doceněna, ba často se záměrně ignoruje. Především těmi, kteří si v diktatuře libovali, dělali kariéru. Ne každý si uvědomuje, že v temné době poroby sovětským komunismem jsme, tak jako v době německého protektorátu měli svou svobodnou  a demokratickou republiku všude na světě svobody. Mluvčím této republiky byli vyhnanci z republiky porobené. Měla své politiky i vyslance. Spisovatelé i básníci bez komunistického náhubku, bez cenzury vydávali v českých nakladatelstvích svá díla. V mnoha zemích měla tato republika své ochotnické divadelní soubory, české školy a divadla. Český Sokol ve vlasti zakázaný a pronásledovaný pořádal své Sokolské slety ve svobodné Československé republice vyhnanců.

Zdůrazněme, že stejně aktivní byl Svaz Československých sportovců v zahraničí i Sdružení českých  katolíků v Americe. Množství spolků a organizací spojoval a to globálně český tisk a v různých oblastech světa české rozhlasové a televizní vysílání. V New Yorku stejně jako v Římě nebo Vídni. Jen v USA, ve státě Ohio jsme měli v městě Clevelandu, každý týden tři české rozhlasové vysílací programy. Zdeňka Pražáka, Václava Hyvnára a Josefa Kocába. V dobách

nejhorších tyto stanice kromě českých písní a krajanských informací přinášely exulantům zprávy o domovině a dávaly naději, že pravda, kterou má ve štítu, zvítězí. Ne nadarmo se říká, že "Čech všude bratry má."

Všimněme si kolik tato naše "globální" světová , tehdy ještě Československá republika exulantů má českých názvů, obcí, městeček, míst a ulic jen v Americe! Prahu (Prague) najdeme v Arkansasu, v Nebrasce, v Oklahomě, v Pensylvanii, v Texasu a bůhví kde ještě. V Minnesotě  je to New Prague neboli Nová Praha. Praha porobená, umlčená a zbolševizovaná v samém srdci Evropy měla mnoho sester, které v dobách nejhorších zvedaly její jméno a varovným burcujícím hlasem exulantů připomínaly svobodným národům její tragedii. Tuto pomyslnou republiku nelze zničit. Dodnes žije a patří svými zájmy, svým národním cítěním do našich dnů.

V Kalifornii najdete obec Korbel, Plzeň (Pilsen) ve státech Iowa, Minnesota, Nebraska, Oklahoma, Jižní Dakota, v Texasu i ve Wisconsinu. V Iowě jsou to dále Moravia, Marek  a Bohemian Settlement. V Kansasu Hostýn a Nový Tábor. Ve státě  Luisianě leží Kolín a obec Libuše. V Michiganu Karlín a Bohemian Settlement. V Minesotě je to Bechyně, Beroun, Homolka, Komenský, Litomyšl, Moravia, Nová Třeboň, Veselí a Masaryk. A když, už jsme u toho výčtu nelze opomenout české národní hřbitovy, kostely a kostelíky rozseté po celém americkém kontinentě. To vše bylo vybudováno ze sbírek mezi krajany.

V městě Clevelandu a nejen tam stojí na Broadway jako český  klenot Česká národní síň. S velkým jevištním, tanečním i sportovním sálem je chloubou clevelandské krajanské obce. Nelze minout ani proslulý restaurační a zábavný podnik Karlín s proslulou českou dechovkou, moravskou klobásou, pražskou šunkou a valašskými koláči (frgály). Čech ve světě nejen všude bratry má. On všude najde i české řezníky  a pekaře, kteří ani v "daleké  cizině" svůj "fortel" neztratili. Český Karlín nalezneme také o pár států dál v Misouri. V americké Nebrasce si můžeme zajet do Brna nebo do Loučky či Tasova. V Severní Dakotě máme Bechyni, Nový Hradec a Písek. Ve výčtu názvů českých měst, vesnic a osad  by se mohlo ještě dlouho pokračovat. V Jižní Dakotě  jsou Vodňany, v Texasu Bílá Hora, Frýdek i Frenštát. Najdeme Nechanice, Krásnou, Vsetín i Polanku. A jedeme-li na cestě Floridou z Brooksville směrem na St. Petersburg a Miami, můžeme zastavit v Masaryk Town - v Masarykově městě.

-----------------------------------------

Všechna ta jména a činy svědčí o rozdílném vztahu k vlasti mezi těmi "doma" a těmi "venku". Zcela jiný vztah k vlasti měl občan, který zůstal a ve snaze přežít musel lojálně poskakovat pod tribunami KSČ, respektovat všechny její příkazy a papouškovat všechny její lži. Čech hlídal Čecha a falšoval vlastní dějiny. Mnohý sloužil a jak pravil Švejk "až do roztrhání těla"  a dělal v rudo-fašistickém režimu kariéru.

Ten, který odešel nebyl otrokem strachu, nebyl spoután strachem s komunistických paragrafů a mohl vlasti nadále sloužit. Mnohý z těchto vyhnanců (dnes tak módně hanobených vlastenců nacionalistů) se návratu svobody do Československa nedočkal. (Masa bývalých prosovětských kolaborantů o svůj vlastní stát zřejmě nestála) - a tak zemřelo i Československo.  Kolaborant tu Masarykovou republiku už podruhé od r. 1948 odhodil na smetiště dějin. I s rudou knížkou, samozřejmě. Vlastenci, které najdeme na všech hřbitůvcích  svobodného světa  byli této zkázy Masarykových ideálů a zničení jeho státu ušetřeni. Nikdy si tyto exulanty nepleťme se "zlatokopy". S emigranty, kteří odešli do zahraničí jen za ziskem, hnaní jedinou sžíravou touhou po rychlém zbohatnutí. Tito lidé k Československému exilu nepatřili ! Omluva se vztahuje pouze na stáří, nemoc a na ty, jejichž děti se v emigraci oženily a došlo by tak opět k rozdělení rodin, které už jednou zažili.

Jára Meců, srpen L.P. 2007

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí