Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2008

Levice a pravice

Renata Pourová

Stále mě někdo provokuje k tomu, abych konečně napsala co si myslím o levici a pravici. Různé dopisy, debata v médiích a nakonec telefonát mojí spolužačky, mě přiměly, že už konečně musím začít psát.

Moje dávná spolužačka a bývalá kolegyně ze zaměstnání mi zavolala po Novém roce, aby mi popřála místo obvyklé pohlednice, kterou již neposílá. Je v důchodu, jako já, ale na rozdíl ode mne je doma.

Po úvodních slovech, jak se má, co rodina a manžel, po obvyklých nářcích obou stran na stařecké bebínky, jsem pro zlehčení situace řekla vtip, který jsem někde slyšela a který zněl: ...jaký je rozdíl mezi politickou garniturou před rokem 1989 a teď? No přece, že předrokem 1989 jsme věděli, koho pověsit."

Upozornila mě, že jsem byla vždycky pravá ale ona je levá, tak abych tak nemluvila a na to celkem rychle ukončila hovor a položila telefon.

Spolužačka byla šikovná projektantka, praktická, pracovitá, nejenže nezkazila žádnou zábavu, ale většinou byla iniciátorkou všelijakých vylomenin, které jsme v mládí organizovali, mnohdy na hranici snesitelnosti pro komunistickou garnituru. Protože jsme si vždy vykládali mraky vtipů, vím, že nebyla žádný práskač, naopak mě s ostatními zaměstnanci podržela při některých ošemetných situacích, kdy mě chtěl jeden funkcechtivý kolega uvrtat do politického maléru napsáním dopisu na podnikový výbor KSČ, že nedodržuji soubor opatření v období normalizace, což by pro mne nestraníka tehdy bylo ‑ velice opatrně řečeno ‑ přinejmenším mrzuté, začala jsem zpytovat, co se od té doby změnilo. Proč najednou vadí, že jsem pravá a ona levá, co to vlastně je ta pravost a levost a věřte, že mi ta nesmyslná polarizace připadá, jako neuvěřitelná pitomost. Proč?

P r o t o ž e :

Pokud se kohokoli zeptám, zda mu nevadí, když politici rozdávají z jeho daní peníze na účely, které nechce podporovat, řekne, že mu to vadí.

Zeptám‑li se, jestli chce, aby si politici nadělovali za ničemnou práci bohaté platy, nechce.

Zeptám‑li se, zda souhlasí, aby politici utráceli daně na vyhřívané trávníky, na plážový volejbal, na festivaly, zatím co padají v nemocnicích stropy a nemáme na opravy rozsekaných silnic, na kterých si zničíme auta, nesouhlasí s takovým rozhazováním.

Když se zeptám, jestli souhlasí se zadlužováním státu, nesouhlasí.

Zeptám‑li se , zda si myslí, že je potřeba, aby měli politici drahé BMV nebo Audi, prý by jim stačila Škodovka. Měli by si také ušetřit na cestovních náhradách, asistentech, kancelářích, ubytováních, šoférech, zbytečně drahých počítačích, všelijakých příplatcích, atd.

Zeptám‑li se, zda by měli politici nést osobní hmotnou odpovědnost za výsledky hlasování ve sněmovně, naprosto s tím souhlasí a dokonce souhlasí na omezení imunity jen na proslovy v poslanecké sněmovně.

Zeptám‑li se, jestli chce platit ze svých daní nemakačenky, sedící v hospodě a propíjející podpory v alkoholu, řekne, že nechce.

Zeptám‑li se, zda je ochoten zaplatit řemeslníkovi křivé obklady ve své koupelně a zda je ochoten si tedy koupit nové obkladačky, odpoví mi, že ať je zaplatí ten obkladač, když je zkazil a práci udělá znovu a zadarmo. Stejně by měl zaměstnanec odpovídat za kvalitu své práce a na to může uzavřít pojistku.

Zeptám‑li se, zda vidí kolem sebe ten nepořádek, nedostatek personálu v nemocnicích, domovech důchodců, posprejované fasády, nedostatek policistů, opilce a špinavé bezdomovce, zloděje, nepropustné propustky kolem silnic plných děr, zaneřáděné lesy, hory odpadků u řek a železnic, špínu, kam se podíváš.......vidí to a vadí mu to.

Zeptám‑li se, zda vidí neochotu úředníků, problém s každým razítkem, nekonečnou byrokracii a daňovou štvanici, ......opět to vidí a rovněž mu to vadí.

Vadí mu korupce, vadí mu klientelismus, vadí mu ztráta kultury, vadí mu neonacisté, vadí mu nedostatečná lékařská péče, vadí mu počítačové střílející hry, vadí mu debilní telenovely, vadí mu brutální filmy, vadí mu příhraniční trpasliště, vadí mu prostitutky na silnicích, vadí mu dětská kriminalita, vadí mu okázalé homosexuální manifestace a líbací scény v médiích, vadí mu protěžování Cikánů a jejich vulgarita, arogance, příživnictví a zlodějny, vadí mu extrémní obdivování západní povrchní kýčovité zábavy jako protipól předchozímu nekritickému nevolnictví k bývalému Sovětskému Svazu, vadí mu všechno, co vadí i mně.

Zeptám‑li se, zda by chtěl spravedlivé odměňování v práci, spravedlivou váhu zboží, spravedlivou tvorbu cen, spravedlivé daně, spravedlivé soudnictví, vyhledání pachatelů, potrestání viníků, povinnost práce vězňů, možnost odvolání politiků voliči, rovnoprávné smlouvy, rovnoprávné zacházení se všemi zeměmi EU, rovnoprávnost v zemědělství, průmyslu, obchodu, ve vzdělání, v lékařské péči.......chtěl by to.

Nechce, aby se plýtvalo léky, aby lidé zbytečně nečerpali nemocenskou, když jsou zdraví a mohou chodit do práce, nechce doplácet na nepoctivce, nechce se bát chodit po ulici, nechce mít strach z vykrádání bytů, aut, kanceláří, kapes, nechce aby z jeho daní kdosi korumpoval své voliče nebo si dělal své vlastní kšefty.

Prokristapána ‑ to já přece také všechno vidím, chci to, co on, vadí mi to úplně stejně a chci spravedlnost.

Jenže on je levičák a já pravičák...........

Lidé jsou jedním z živočišných druhů na zeměkouli. Doufám, že je to většině lidí jasné.

Jako každý živočišný druh se staráme o vlastní přežití, vždyť náš pud sebezáchovy je nesmírně silný, takže někdy se dokážeme dostat i ze zdánlivě neřešitelných situací. Zcela v duchu tohoto pudu sebezáchovy je v nás obrovská snaha zabezpečit se na horší časy.

Tato snaha ústí v říši zvířat ve schovávání kořisti do skrýší, zahrabáním do země nebo vynesením na stromy, tvořením si zásob. Mezi zvířaty je běžné kradení kořisti nejen mezi jednotlivými druhy, ale i ve vlastní smečce. Proč bychom tedy my lidé měli být jiní?

Nejsme. Pokud si to někdo z nás namlouvá, nemluví pravdu nebo se nevědomky projektuje" do toho, co by si sám přál, aby vypadal jako lidumil.

Ano ‑ přejeme si, aby naše kořist" byla bezpečná před ostatními, abychom o ni neustále nemuseli bojovat, když už jsme ji získali, abychom v dobách nouze neměli hlad, abychom nepřišli o výdobytky, o pohodlí, o střechu nad hlavou, atd. K tomuto přání jsme se nedopracovali vývojem, je to jen normální tužba, provokující hledání nových pokrokových metod ochrany majetku. Stejně jako pravěký lovec chránil ulovenou potravu a svou jeskyni a loviště před nájezdy konkurenčních tlup sousedních kmenů, chráníme podle významu území svá odbytiště, své státy, své obce, své rodiny. Stejně jako zvířecí tlupy bojují o potravní teritorium rvačkami, značkováním, hlasovou hrozbou, bojujeme o své zase reklamou, ochrannými známkami, soudy, ale i korupcí, podvodem, krádeží, válkami nebo terorem.

Jsme‑li dostatečně soudní a jsme‑li si ochotni, když už ne nahlas, tak alespoň sami v sobě připustit tuto vlastnost, kterou bůhvíkdo nazval chamtivostí, hrabivostí, asociálním chováním nebo hříchem, musíme si uvědomit, že to, co děláme my sami, dělají i ostatní, takže si nemáme co vyčítat.

Zákony, které si tvoříme, abychom dali našemu životu snesitelný řád, jsou tak dobré, jak jsou jejich tvůrci spravedliví, osvícení, moudří nebo vypráskaní, mocichtiví, či prolhaní.

Je jen logické, že jakmile se skupiny, ovládající parlament dlouhou dobu, poznají poněkud podrobněji, v první řadě vytvoří zákony zajišťující jejich osobní prosperitu, beztrestnost a nedotknutelnost jejich kořisti". Vše zcela v duchu pudu sebezáchovy, takže jim to teoreticky nemůže nikdo mít za zlé. Je pouze opět na nás, zda si to jsme schopni si uvědomit nebo ne.

Pokud to budeme chápat, pak nám nezbude nic jiného než se s tím buď smířit a nechat se odsoudit k obsazení nižší příčky v hierarchii společnosti a pak nekecat a nerevoltovat nebo se s tím nesmířit a hledat naopak způsob, jak spravedlivěji postavit zákony pro všechny.

To slovo spravedlivěji" znamená postavit je na úroveň, která je v přírodě obvyklá.

V každém stádu je totiž vedoucí jedinec ten nejsilnější, nejobezřetnější a nejschopnější, který ovšem musí svou vedoucí pozici neustále obhajovat proti konkurentům.

Neustále znamená, že ne nějaké volební období ‑ třeba 4 roky, ale že v každém okamžiku může být svržen nebo nahrazen. Je to záruka přežití rodu, tlupy nebo druhu. Především si ale musíme uvědomit, že v soupeření o vedoucí pozici žádné zvířecí společenství nemá pravidla, která by některým sokům zamezovala přístup k soutěži. Vedoucí samec nebo samice nemůže stanovit, že ostatní soupeři musí splnit jakési kvórum nebo si zabezpečit vlastní vedoucí existenci úplatky v podobě dotací. Může sice donekonečna vytrubovat, že je nejkrásnější a nejmocnější jelen v lese, jenže laním je to srdečně jedno a jakmile se dostane do souboje s jiným jelenem a ten mu to nandá, nechají se klidně začlenit do nového harému vítěze a na toho neschopu si ani nevzdychnou.

Naše lidské stádo si ale nepřipouští, že by se o vládu dalo soupeřit spravedlivěji, takže cyklika politických změn je tak pomalá, že se pohybuje prakticky od maléru k maléru ‑ a to je tedy malér.

Místo aby se v okamžiku morálního nebo ekonomického selhání nastaveného politického systému okamžitě bilo na poplach a uspořádalo se nové klání jelenů", ňahňáme se v infantilních debatách, kdo s kým nemluví, kdo nechce otevřít korupční aféru, kdo by mohl přeběhnout z jednoho politického společenství ke druhému, kdo má tajné konto, kdo má strýčka Vika, kdo byl u KSČ, STB, SČSP, u Baráčníků, hasičů nebo v Pionýru a tudíž má z té doby známosti, které zúročil v Parlamentu nebo nějaké dozorčí radě, takže bulvárními drby zakrýváme potřebu obměny vládnoucí garnitury. Nějaká mimomanželská aféra nám také přijde vhod a tak nahlížení pod peřiny politických postelí bezvadně zakryje permanentně se zvyšující útok na naše peněženky, kradení našich daní a zakrývání toho politického svinčíku, který se šikovně omlouvá na veřejnosti objektivními příčinami ‑ no občane, tomu přece musíš věřit, vždyť to píší všechny deníky a slyšíš to od nás z televize.

K tomu nám dopomáhej Bůh, novináři a média........

Místo abychom takové nesmysly okamžitě zarazili, pojmenovali průšvihy, viníky a zavedli nezbytnou nápravu a patřičný trest, posloucháme nekonečné oslavné plky v televizi nebo novinách a naše hospodářství, potažmo i vlastní existence ztrácí v konkurenci s ostatními společenstvími pozici, kterou nějaký chytrolín nakonec vyřeší tím, že se ukryjeme pod křídla velkorysého ochránce, se kterým, nejlépe na věčné časy, budeme nadšeně sdílet jeho propagandu, budeme mu patřičně sloužit, dokud bude u nás ještě kde a co brát.

Až budeme patřičně na dně, ochránce nás milostivě propustí a my se zase poženeme do jiné vřelé náruče, která potřebuje na oplátku nové odbytiště a levnou pracovní sílu, kterou promptně dodáme, zaplatíme, zainvestujeme, aby nám po vyčerpání investiční pobídky zůstala prázdná slupka zničené zemědělské půdy, stádečka znovunezaměstnaných a nám, kteří používají pouze svůj hloupý selský rozum jen jakési podezřelé kyselo". Nepřipomíná Vám to náhodou něco?

Chceme‑li se stát rovnoprávným společenstvím, které se nemusí klanět silným sousedům, které si je vědomé své ceny, je hrdé na své tradice, na své schopnosti, na své jméno, musíme se o svou existenci postarat sami a teprve pak, jako samostatní, svéprávní a plnohodnotní občané samostatného a svéprávného státu zvážit, s kým můžeme za rovnoprávných podmínek uzavřít obchodní nebo jiné strategické společenství. Děláme to bohužel skoro 60 let všechno naopak.

K tomu, abychom kýženého stavu rovnoprávnosti a spravedlnosti dosáhli, musíme u vědomí svých zděděných zvířecích vlastností nastavit pravidla, která brání našemu vrozenému kořistnictví, zejména proto, abychom umožnili i všem ostatním spoluobčanům podílet se spravedlivým dílem na plodech, vzešlých z jejich práce, tedy každému podle jeho schopností a přínosu pro společnost.

V každé smečce má její člen nějaký úkol, pro smečku prospěšný. Někdo loví, někdo se stará o mláďata, někdo hlídá, někdo zase ochraňuje smečku, ale nikdo není ve smečce příživníkem, nechce‑li být ze smečky vyloučen.

Zajímavé je, jak nás rčení Kdo nepracuje, ať nejí" provází po staletí. Apoštol Pavel ho pronesl v modifikaci Kdo nechce pracovat, ať nejí", ale nacisté a potom komunisté ho vyslovovali v té nám známé verzi. Komunisté toto přísloví rozvinuli ještě do podoby kdo nepracuje, je příživník" ‑ a také ho důsledně dodržovali. Kdo neměl v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, byl stíhán Veřejnou bezpečností. Bylo sice lhostejné, že za nevhodné politické postoje někteří nesměli například vykonávat své povolání, alespoň jako topiči nebo nádeníci však museli být zaměstnáni, pokud nebyli takovou hrozbou pro totalitní mašinérii, že byli raději z republiky rovnou vykázáni za hranice.

Dnes je paradoxem, že KSČM, která se hrdě nazývá nástupkyní předlistopadové KSČ, se svou sociálnědemokratickou sestrou, volá po podporách v nezaměstnanosti, jež nejsou podloženy žádnou prací pro společnost, která jim je má poskytovat.

Již tento fakt, bohužel akceptovaný i tzv. pravicovými parlamentními stranami, je proti všem přírodním zákonům.

Každé zvíře na světě, pokud nebude lovit, zahyne. Protože lov nebo sběr potravy je jeho "práce", je tedy prací zabezpečena jeho další existence. Když bude zvíře v ZOO a pak ho propustíme do jeho přirozeného prostředí, bude se vracet a dožadovat potravy, kterou si nebude umět zaopatřit, zcela v duchu stylu dnešní podpory v nezaměstnanosti.

Má‑li se naše lidská společnost vyrovnat s problematikou tržního hospodářství ale i s problematikou různých osobních schopností svých občanů v duchu humánního přístupu, musí svým členům umožnit existenci i v dobách omezené poptávky firem po zaměstnancích, což by ale nemělo být vůbec neřešitelné.

Nikdy totiž není v jakékoli společnosti takový stav, kdy by nebylo třeba dělat nic, protože je vše hotovo a proto také nemůže nikdy nastat situace, kdy se společnost odřekne práce stovek tisíců nezaměstnaných a nechá takovou pracovní sílu ležet ladem.

To, že se to v současnosti děje, je opět prohřeškem na společnosti, na jejím existenčním i konkurenčním potenciálu, na její budoucnosti a kdo to politicky propaguje nebo řeší jen polovičatě, páchá na společnosti zločin.

Zaklínání se solidaritou a tím odůvodnění dotací poskytováním podpor nepracujícím bez jakékoli odvedené práce pro dárce podpor, je časovaná bomba, která si dříve nebo později vybere svou daň buď v devastaci lidské populace nechutí k práci a následném vymření lidstva nebo v revoltě pracujících občanů, vyvolané pocitem nespravedlnosti s nuceným poskytováním svých prostředků povalečům. Tím ještě navíc hloupě strkáme všechny, kteří nemají práci bez svého zavinění a pracovat chtějí, nechtěně do jednoho pytle s těmi, kteří pracovat odmítají.

Tolik nespravedlnosti se musí někde projevit. Nezaměstnaní se cítí být ohroženi případnou neochotou k poskytování podpor a tak se houfují kolem politických stran, které jim takové podpory slíbí a samozřejmě je také volí. Pracující populace si uvědomuje, že je to útok na jejich peněženky, takže spíše tíhne k politikům konkurenčním. Národ se začne štěpit do frakcí, které jdou proti sobě naprosto nesmyslně a začnou se nazývat levicí a pravicí.

Levičáci se cítí být ohroženi v existenci mimo jiné i nedostatkem zájmu o svou práci, vyvolaným jejich vyšším věkem, menší výkonností nebo nevhodnou specializací a tak závidí svým protějškům jejich úspěch, profesní postup, plat i radost z výsledků práce. Nikdy nepochopí, že se jedná zase jen o přirozenou selekci schopností jedince uspět v boji o přežití. Nikdy nepochopí, že se o svůj žvanec musí přičinit vlastní snahou, že musí překonat pasivitu, do které se tak lehce upadá, je‑li dostupné bezpracné zabezpečení existence pobíráním podpory.

Stát se tak stává mecenášem, který je vnímán hlavně jako povinný nevysychající penězovod k nataženým rukám žadatelů.

Stále ale zapomínáme, že jedinými tolerovanými parazity na světě jsou pouze nedospělé děti svých rodičů. Všichni ostatní jsou v této roli nežádoucí.

Tím není samozřejmě odsouzeno soucitné dárcovství jedinců, kterým vyjadřují svou filantropickou orientaci a odlišnost.

Většina populace je však zásadně v této problematice pragmatická, takže je ochotna dát vždy něco za něco.

Jak jednoduché je tedy řešení. Stačí se kolem sebe kriticky podívat a vidět. Hory odpadků kolem železnic, silnic, v lesích, nevysečené příkopy, nepročištěné propustky, skládky všelijakého odpadu, měsíční krajiny po těžbách, opuštěné rozpadající se průmyslové zóny, zdevastované plochy nikoho", posprejované fasády, neudržované turistické stezky, chybějící služby v turistickém ruchu, zarostlé krajnice a chodníky, děravé silnice, chybějící pomocné síly v nemocnicích, domovech důchodců, chybějící policisté, soudní zapisovatelé, metaři, uklízeči, zedníci, stavební dělníci, řidiči, řezníci, číšníci, prodavači, pokladní, skladníci, školníci, technici, zubaři, lékaři, obchodní zástupci, atd. a všude špína, špína a špína.

Stačí se podívat na portál Úřadů práce, jaká je poptávka po zaměstnancích. A to ještě obrovské množství práce provádějí přistěhovalci, nelegální zahraniční dělníci a někteří naši nezaměstnaní, pobírající sice podporu ale vydělávající si načerno.

Jak to, že dodnes neexistuje Institut veřejně prospěšných prací, kam by si nezaměstnaní mohli jít vydělat po dobu hledání zaměstnání potřebné peníze na svoji obživu???????

Proč dnes ve všech pádech politici skloňují například problematiku Romské otázky, jejich sociální slabost, neochotu zaměstnavatelů je vzít do práce, když institut veřejných prací, kterým by se to dalo lehce vyřešit, stále ještě nezřídili. A řešení by bylo nejen pro Romy, ale i pro občany majoritní většiny, kteří nemají práci. Kdo jiný, než legislativci, by měl dát impuls k tomu, aby se takový institut veřejné práce zřídil?

Je tedy pokrytecké dělání politických bodů na fenoménu rasismu, který by neexistoval, kdyby se tato otázka prakticky řešila, jen bezduchým zviditelňováním sebe samých a jakási politická exhibice.

Jedna moudrá Romka prohlásila v televizi, že Romové by neměli dostávat podpory nebo dotace, že potřebují práci, aby si na své živobytí vydělali. Jak jednoduché a jak výstižné. Politici, jak je vidět, nesahají této Romce ani po kotníky, neboť toto řešení musí každý rozumný člověk uznat jako jediné správné. Pracujícího Roma nikdo nebude považovat za příživníka. Pracujícího Roma nikdo nebude v zoufalství permanentně okrádaného občana trestat nějakou třaskavinou v láhvi. Pracujícího Roma přijme každá společnost jako svého rovnoprávného občana. Naopak se nelze divit, že mnozí zaměstnavatelé, kteří mají špatné zkušenosti se zaměstnáváním této komunity, oprávněně váhají tento krok učinit. I já mám podobnou smutnou zkušenost. Vše potřebuje čas a jednotný řád. Dejme Romům veřejné práce, dejme jim stejné povinnosti a stejná práva jako mají ostatní občané, nepreferujme je a měřme jim stejným metrem. Budou‑li mezi námi chtít žít, přizpůsobí se sami a časem se změní i ta ochota je zaměstnávat.

Proč by musel jakýkoli člověk, který práci ztratí a pracovat chce, čekat, jestli se nad ním někdo ze zaměstnavatelů smiluje a nebude jim vadit, že je před důchodem, že je neatraktivní, že není tak progresivní, jak někteří zaměstnavatelé potřebují?

Proč je tedy nezaměstnaný odkázán na jakousi sociální almužnu, kterou po určité době neúspěchu v hledání zaměstnání musí nahradit rozprodáním svého majetku, pokud si ho za dobu svého předchozího zaměstnání pořídil?

Proč by nemohl takový člověk důstojně dosloužit ve veřejném pracovním institutu do penze a ku prospěchu společnosti?

A proč zbavujeme mladé nezaměstnané absolventy škol potřebných pracovních návyků tím, že je necháváme válet se na podpoře doma nebo v hospodách?

Co si to proboha vychováváme za novou generaci povalečů, jaký příklad dáváme svým dětem a vnukům, kam až musí tato situace dojít, než se nesmyslný systém bezpracných podpor zhroutí?

Dodržování zásad osobní svobody každého, mu sice musí umožnit zachovat se podle svého naturelu, podle svých tužeb nebo schopností a rozhodně ho nemůže nikdo nutit, aby konal cokoli proti svému přesvědčení, ovšem musí pak počítat se všemi důsledky, které takové rozhodnutí může mít.

Respektováním osobní svobody sice musíme u některých občanů akceptovat i odmítání jakékoli práce, ale jejich svobodné rozhodnutí nepracovat, nesmí vyústit v diskriminaci ostatních, kteří pracují nebo pracovat chtějí tím, že jim budou poskytovány finance na přežití z veřejných prostředků, tedy peněz těch, kteří pracují.

Uvědomuje si někdo, že se stalo pravidlem, že příjemci podpor tvrdě vyžadují stále větší příspěvky a jakékoli jejich omezení je zdrojem protestů? Analogie u zvířat je stejná ‑ nedáte‑li zvířeti v ZOO dostatek krmení, napadne ošetřovatele nebo svého druha.

Solidarita mezi pracujícími a práci odmítajícími nebude nikdy funkční a bude vždy končit důsledným odmítnutím nekonečného poskytování podpor pracující většinou.

Ani zvířata nedávají svým druhům, kteří přestanou lovit, žrádlo do úst. Prostě je nechají svému dobrovolnému osudu, protože takový jedinec není perspektivou pokračování rodu.

Zní to morbidně? Proč?

Jste‑li svým milosrdným založením nutkáni k udržování existence těchto lidí finanční podporou, nic Vám přece nebrání, abyste jim dávali podporu sami ze svého!

Dávání z cizího bez jeho výslovného souhlasu je ale přece krádež. A my zloděje přece trestáme nebo ne? Trestejme tedy každého, kdo společnost nebo její jedince okrádá, lhostejno je‑li to podnikatel, živnostník, zaměstnanec, politik nebo nezaměstnaný a lhostejno, zda se zloděj zaklíná existujícími nesmyslnými zákony, příslušností k menšině, k náboženské skupině, k politické straně nebo k majetkové elitě.

Nikdo se žádného voliče totiž přímo nezeptal, zda chce ze svých daní podporovat nemakačenky".

Ten, kdo si myslí, že zvolením poslanců jim dal neomezenou možnost rozhodování, se velice mýlí, myslí‑li si, že je poslanec oprávněn rozhodovat o penězích občana pouze v kuloárech poslaneckého klubu. Žádný program kterékoli parlamentní politické strany totiž nemá ve svém textu detailně rozpracovány jednotlivé toky peněz, vybraných na daních, které by občan odsouhlasil vlastní volbou.

Za obecné věty programu stran se dá skrýt a také se skrývá mnoho plýtvání, politických prebend, vlastní poslanecké korupce, výhod moci, kšeftování a v neposlední řadě uplácení důvěřivých voličů, směřující ke znovuzvolení v dalším volebním období. O tom svědčí i nepřetržitá existence stále stejných poslanců v Parlamentu po mnoho let bez ohledu na jejich aféry, na zjevné nedostatky a neschopnosti.

Lidé sami se na žádnou levici a pravici nedělí. To pouze politici vyrobili jakousi doktrínu, kterou vytvořili iluzi nesmiřitelných táborů, něco jako jsou Sparta a Slávie a tak zfamfrnělí následovníci těchto tribunů lidu se jdou v duchu jakési pseudovědecké doktríny vzájemně mydlit s vítězným rykem toho, kdo vyhraje. Že jsou ve skutečnosti ale všichni poražení, jim vůbec nedochází. Vítězové jsou u Sparty a Slávie fotbalisté, v případě levice a pravice politici. Obojí jsou totiž za své exhibice zaplaceni naivním davem, který tak šikovně rozdělili a postavili proti sobě. Jak geniální. A tak si politici mohou mnout ruce nad výhledem nekonečné doby, ve které mají zajištěnu svou prosperitu, stačí jen pravidelně přikrmovat a rozdmýchávat imaginární nesmiřitelnost obou táborů.

Všimněte si, jak proslovy všech politiků zmiňují obecně známé pravdy ‑ zdevastované silnice, zdevastované nemocnice, zdevastovanou přírodu, hrozící chudobu způsobenou výší daní, které prosazuje protistrana, hrozbou znárodnění majetku, případně živnosti, růstem počtu zlých milionářů, kteří nám nepochybně ukradnou slunce, jak znají jistě mí vrstevníci v povídce z padesátých let minulého století komunismu. Zastrašování davu je výborná pojistka jejich jistoty plného koryta, takže strach z ohrožení existence, který je nejmocnějším hybatelem dění na celé planetě, je nejlepším spojencem této „vyvolené a vykutálené elity".

Kombinace hraného soucitu s nebohými chudými a nastrašení ostatních, že by do té chudoby mohli spadnout, nedovolí jejich mozečkům pochopit, že to, co každého od chudoby ochrání, je práce. Všimněte si, že nikdo ze současných politiků neprohlásí, že zajistí práci každému. Stále se zaklínají snižováním nezaměstnanosti, dotacemi na politiku zaměstnanosti, sociálními podporami, podporami v nezaměstnanosti, porodném, pastelkovném, počítačovném, mobilovném, úlevami na daních, řešením Romské otázky, řešením rasismu, řešením, řešením, řešením.....

Proč nikdo z nich neřekne: lidi, tady je tolik neudělané práce kolem nás, máme‑li tolik nezaměstnaných, ať jí udělají a my jim na to z našich daní přispějeme, budou mít tedy na své živobytí a nám se tady bude lépe žít všem, bez toho svinčíku kolem?"

Neřeknou, protože by ztratili své rukojmí ‑ ustrašený dav, očekávající své spasitele na vedoucích politických postech jako své zachránce v dobách potencionálního nedostatku.

Má‑li naše lidská společnost mít naději na přežití, musíme najít v sobě tolik sebekritiky, tolik upřímnosti k sobě samým, abychom si přiznali svůj přírodní základ, který jsme si na svět přinesli. Pak budeme snáze hledat cestu, jak eliminovat nesmyslná rozhodnutí, nesmyslné zákony i nesmyslný boj jedněch proti druhým ve jménu jakékoli implantované politické ideologie, jak nezodpovědným politikům zatrhnout přístup k nevysychajícímu korytu, plněnému nekonečně důvěřivými voliči. Nikdy přece nemůže obstát to nekonečně omílané odůvodnění, že v ostatních státech to dělají stejně. Tolik dogmat již bylo vyvráceno, tolik pouček se ukázalo nepravdivých, i když je používal celý svět.

Moje maminka mi vždy říkala: Když budou chtít všichni skákat z okna, ty taky skočíš?"

Od té doby nikdy nepapouškuji poučky a názory, kterým neporozumím a které odporují logice. Logika je v každém z nás zakotvena v potřebě spravedlnosti a rovnoprávnosti.

Stejný přístup ke každému musí být základem k nastolení spravedlivé společnosti. Tento přístup bohužel zatím pouze deklarujeme v dokumentech Úmluvy a Listiny základních práv a svobod, ale prachobyčejné desatero" se nám jaksi v obecné morálce vytrácí.

Budeme‑li dodržovat základní atributy morálky v jakémkoli jednání, budeme‑li dbát na svou čest, budeme‑li ctít sliby i ústně vyslovené, budeme‑li se chovat k ostatním tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám, budeme‑li se chovat slušně a respektovat společnost, ve které žijeme nebo jejímiž jsme hosty, budeme‑li používat svůj rozum a ne přejímat otrocky myšlenky druhých, nemusíme a ani se nebudeme dělit na levici a pravici a za svůj osud si budeme odpovídat každý sám.

Pak bude totiž společnost polarizovaná pouze na dobro a zlo, na pracovité lidi a příživníky, na spravedlivé a zločince ‑ a bude po ptákách......

Renata Pourová

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí