Pro časopis Svědomí/Conscience 2008

K případu Emanuela Moravce
(po Mnichovu)

Stanislav Berton

Legionář plk. gšt. Emanuel Moravec byl před Mnichovem známý vojenský novinář - "muž Hradu". V září 1937 byl členem čestné stráže u rakve T. G. Masaryka. Vedl vojenský kondukt smutečního průvodu pražskými ulicemi. 28. září 1938 vtrhl v plné polní do kanceláře prezidenta Beneše, a vybídl ho, aby se republika vojensky bránila a vypověděla válku hitlerovskému Německu ( František Kubka Mezi válkami, 1969).

Emanuel Moravec patřil ke skupině politiků a vojáků, kteří chtěli bránit republiku za každou cenu, i kdyby Francie a SSSR nedostáli spojeneckým závazkům. Velká Británie neměla s ČSR žádnou smlouvu. 2. října se shromáždili Pražské radnici, za účasti primátora Dr. Petra Zenkla, který se měl stát předsedou revoluční vlády: Hubert Masařík, Emanuel Moravec, Josef Patejdl, Lev Prchala, Hubert Ripka, Ladislav Rašín, F. X. Šalda, Bohumil Stašek, a jiní. Náčelník Hlavního štábu, armádní generál Ludvík Krejčí, byl pozván, ale nepřišel. Jmenovaní po vzrušené debatě došli k názoru, že na převrat bylo pozdě. Ripka, patřící tehdy mezi bojechtivé radikály, vykřikl: "Beneše oběsit nebo zastřelit! (Deník Karla B. Palkovského, 2  října 1938.) Nikdo se neodvážil jít proti prezidentovi, ani armádní generál Lev Prchala, nejhorlivější zastánce branného odporu. Po celý život litoval, že Beneše v září 1938 nezastřelil. Podle jeho názoru: „čeští politici ztratili po mnichovské kapitulaci morální právo nutit nečeské národy do Československé republiky. Kapitulace zlomila morální páteř národa."

(Mezi zastánce vojenského odporu patřil i Jan A. Baťa. Po mnichovské kapitulaci nazval Beneše do očí zbabělcem (Sdělení Aloise Pražáka, Baťova právního zástupce.). Beneš se Baťovi po válce pomstil. Souhlasil s Baťovým soudem, odsouzením a zabavením majetku před zahájením tzv. Národního soudu.). Beneš, jak řekl Smutnému, "vůbec nedělal spravedlnost, dělal politiku" (Acta Occupationis, dok. 393.).

Kdyby přítomní věděli, že Beneš poslal 15. září 1938, to jest před Mnichovem - bez vědomí vlády - ministra Ing. Jaromíra Nečase do Paříže a do Londýna, aby oznámil oběma vládám, že Beneš byl ochoten odstoupit pohraniční území s pevnostmi - bez boje!, se vší pravděpodobností by prezidenta při nejmenším defenestrovali z okna pražského Hradu. Proč měly Francie a Velká Británie riskovat evropskou válku s nepředstavitelnými ztrátami na lidských životech, nepředvídaným politickým poválečným vývojem a katastrofálními hospodářskými následky? S Benešovou tajnou nabídkou v kapse odjel britský ministerský předseda Neville Chamberlain do Berchtesgadenu na první schůzku s Hitlerem. Velký vyděrač nemohl uvěřit svým uším. Pouhým politickým tlakem získal obrovské pohraniční území Československa - bez jediného výstřelu.

Beneš, aby zajistil neutralitu Polska, nabídl odstoupil část Těšínska.

Zenkl neměl odvahu jít na Hrad a sdělit Benešovi do očí, že politici a vojáci v něho ztratili důvěru. Tuto nevděčnou funkci vzal na sebe Emanuel Moravec. Tělesně i duševně úplně zhroucený Beneš - Moravec ho nazval později v knize Děje a bludy „ranečkem bídy" - Moravcovi v dlouhém rozhovoru vyložil novou mezinárodní situaci státu, opuštěného zrazeného od všech spojenců, i domnělých přátel. Naznačil, že se čs. politika musí ihned politicky přeorientovat a zahájit nový poměr k Německu.

Lidové noviny se od počátku října 1938 staly hlavním propagátorem nové éry nových vztahů . Beneš v tomto smyslu zatelefonoval pokyny jejich majiteli, profesoru Jaroslavu Stránskému. (Sdělení dr. Jana Stránského, syna majitele Lidovek. Ve svém úvodníku, pod pseudonymem Petr Bílý, mladý Stránský napsal (5. října 1938) rovně a jasně: „Nemůžeme-li zpívati s anděly, budeme výti s vlky".). Úvodníky Emanuela Moravce, zejména po německé okupaci v březnu 1939, vyvolaly nenávist u vedoucích zahraničního i domácího odboje. Londýnský rozhlas často E. Moravce napadal. Jeho jmenovec, ale ne příbuzný, František Moravec pohrozil, že na něho mstitelé „přijdou za svítání". To nebylo Moravcovi neznámo. Z obavy před atentátem často měnil od r. 1940 byty. Zmínil se o úmyslu domácího vojenského odboje ho zastřelit v Pražském rozhlase 19. července 1941, (Jiří Pernes Až na dno zrady, 1997) dříve, než se v Londýně rozhodlo o atentátu - podle Ingra - na něho, anebo - podle šéfa londýnských zpravodajců Moravce - na Heydricha (3. října 1941.).

Moravec se stal širokými vrstvami národa nejvíce nenáviděným kolaborantem zejména po atentátu na Heydricha (Lidovky četla převážně inteligence.). Byl hlavním řečníkem na několika táborech lidu. Největší se konal na Václavském náměstí. Kolem dvě stě tisíc lidí zvedlo pravici. Hajlovali ve hře o život. Moravec proklínal Benešovu zahraniční činnost, ohrožující, ba hazardující s existencí českého národa. Prosil obyvatelstvo, aby vydalo parašutisty gestapu „dříve než ruka říšské spravedlnosti stihne  c e l ý  (proložil SB.) národ". Zaručoval beztrestnost udavačům. Jinak: „Běda, třikrát běda!", srdcervoucně vykřikoval... „Byli jsme svědky, jak říše trestá c e l é (proložil SB.) vesnice. (Měl na mysli Lidice a Ležáky, SB.) Běda, bude-li přinucena přistoupit k rozsudku nad c e l ý m (proložil SB.) národem!"

Věděl o čem hovořil. Věděl, co mezi řádky a slovy "celý národ" naznačoval. Proč se Hácha, ministři protektorátní vlády, zejména Moravec, tak neuvěřitelně patolízalsky ponižovali? Nemohli jsme v těch dnech nepředstavitelné duševní hrůzy tušit, že náš osud visel opravdu na vlásku.

Moravec byl přítomný 9. června 1942 na audienci prezidenta dr. Emila Háchy a protektorátní vlády s Hitlerem, po Heydrichově pohřbu. Hitler pohrozil „vymazáním českého národa z mapy Evropy", nebudou-li atentátníci chyceni. "Když to Hácha slyšel, doslova se zhroutil, právě tak jako jeho spolupracovníci. Po malé přestávce se pak dotázali, zda to mohou sdělit českému lidu, ovšem v nějaké opatrné formě. Jelikož Hitler zná Čechy jako pilné a inteligentní pracovníky a jelikož mu záleží na tom, aby český lid se v zájmu výkonnosti dvou zvláště důležitých továren na zbraně zase uklidnil, souhlasil, aby protektorátní vláda učinila příslušné prohlášení" (Hitler u večeře dne 4. 7. 1942, Boris Čelovský So Oder So, 1995).

Hitler laskavě povolil protektorátní vládě „v nějaké opatrné formě" naznačit českému národu smrtelně vážnou situaci. Prozíravý Hitler zakázal již 8. června 1942, v den Heydrichova pohřbu, na veřejnosti mluvit o české otázce ( Fotokopie příkazu Martina Bormanna, Čelovský, cd., strana 527.)

Kdyby se na scéně neobjevil parašutista Karel Čurda, jehož informace nepřímo přivedly gestapo do chrámu sv. Cyrila a Metoděje, většina národa mohla být odtransportovaná do velkotováren na smrt. Pro hitlerovskou rozbíhající se vyhlazovací mašinérii by zavraždění dalších miliónů nebylo nepřekonatelným technickým problémem. (Pro zajímavost: Němci odvezli z kolínského cukrovaru 150 vagónů cyankáli, který byl později používán v plynových komorách koncentračních táborů v Německu, Rakousku a Polsku (Hlášení z domova do Londýna, 14. března 1940 !!! (Acta Occupationis.)

Stanislav Berton

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí