Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2008

Souchotě peněz

Bohumil Kobliha

Při jednom z mých posledních rozhovorů s Miroslavem Dolejším jsem byl informován o úmyslu jistých bankéřů položit světový měnový systém, v případě že Amerika opustí Izrael. Bylo to někdy roku 2000, a tedy i před "9/11".

Dnes jsem přesvědčen, že pohrůžka vyvolaná danou pohnutkou byla planá a pouze chytře vymyšlená jako jeden ze strašáků. Finanční systém se totiž pokládá sám a nevyhnutelně.

Občanům mohou vytanout na mysli závratné dluhy, které všechny státy u světových bankéřů mají. V případě USA je to dnes asi 8 trilionů dolarů, přičemž zvýšení působí nevyhnutelně válečné výdaje na účet okupačních válek proti Iráku a Afganistanu, které dle zprávy demokratů v US Kongresu dodnes stály 1,5 trilionů $. Ale tam osud měnového systému v podstatě neleží. Dluhy mohou unést a odnést ještě na prohnutém hřbetě občané a jiní daňoví poplatníci (korporace). U nás v Čechách a na Moravě odpad a dopad válečného rozjaření Bushlandu pociťuje každý ve spirále stále stoupajících životních nákladů. I to je ale jen daň servilnosti vasalů "nejmocnější ekonomie světa".

Rovnováha finančního systému je jistě narušena nesmyslnými válkami, astronomickými půjčkami a kolosálními výdaji na korupci vlád i podnikané vládami samotnými. Zásadní příčina dnešního řícení je ale staršího data, a leží ve dvou podstatných "národohospodářských" idejích, a sice:

a/ že peníze nemusí být podloženy zlatem ‑ a co daleko horšího ‑

b/ že peníze byly učiněny zbožím.

Podle převládnuvších národohospodářských teorií zlato ztratilo svůj význam jako podklad měny před a po Druhé světové válce. Nápad se samozřejmě hodil bankéřům světa, poněvadž byl odložen (ne‑li zašantročen) realistický "metr".

Zlatu se vytýkalo, že leží "bez užitku" v tresorech světa, a bylo ho kolem dvacet dva tisíc tun. USA a Kanada tedy opustily "gold standard" už v roce 1933.

Jistěže se nezapomnělo na podivuhodnou barvu a kovový, trvalý lesk zlata, který člověka přitahoval od počátku existence, a definitivně od historie Egypta a Sumeru nějakých 4000 let před Kristem, a tedy ani na jeho šperkařský význam. Pro technika, inženýra a vědce nevymizela jeho průmyslová důležitost, která leží zejména v jeho vysoké elektrické vodivosti (druhé po platině) a chemické odolnosti. Říkalo se, že část US zlata byla použita na stavbu mohutných elektromagnetů pro cyklotrony, které byly nezbytné pro atomový výzkum a bombu.

"Zapomnělo se" jen, či chtělo se zapomnět na to, že ve zlatu je naakumulována práce spojená s jeho těžením a primárním zpracováním, a že to je ta jeho základní hodnota, o kterou se lze vždy opřít ‑ totiž hodnota práce! Na tuto jeho hodnotu se nemusí dávat čestné slovo, ani záruka bankéře, kterým nota bene po pádu bank nelze dnes důvěřovat. Variace ceny zlata určené nabídkou a poptávkou na trhu nejsou jeho podstatou, i když mohou být, jak jsme v minulosti viděli, značné. Např. "volné zlato" k "oficiálnímu zlatu" stouplo až na pětinásobek.

Základ pro zlato jako měřítko hodnot při směně zboží dal starověký Egypt, který měl tehdy největší jeho naleziště či doly v Nubii. Egypt dal zlatu úkol být měřítkem, nástrojem ‑ prostředníkem při směně zboží. K tomu cíli, aby se prokázala jeho pravost, byly už od sedmého století před Kristem raženy mince.

Když peníze postupně (ale ne všude, zcela a úplně), dostaly místo zlata jen státem, cedulovou bankou určenou hodnotou (na základě ne zcela určitelných a ověřitelných "aktiv") a následně se ztratila průhlednost měnového systému, začala jejich hodnota být zmítána jen nabídkou a poptávkou po výrobcích, zboží apod. toho kterého státu. Příkladem toho může být hospodářství za socialismu u nás, kdy např. papírová hodnota koruny k libře byla 50:1, ale když u nás ze Západu nakupovali naše obráběcí stroje, stoupla realisticky hodnota koruny na 10:1.

Za vlády amerického presidenta Ronalda W. Reagana byly deregulovány banky a peníze se staly zbožím, místo prostředkem směny, tehdy nastaly v podstatě souchotě peněz, ne‑li jejich pád.

Proč?

Zapomnělo se (bylo zapomenuto), že peníze musí mít obsah hodnoty skutečné práce. Být jejím výrazem, odrazem a obrazem. Být výrazem skutečných hodnot.

Přeléváním peněz, jak se ukázalo právě a exemplárně v pádu banky Northern Rock, kdy se peníze bez záruk nakupují u jiných bank a pak bez záruk půjčují zákazníkům, se postupně znehodnocuje zbytkový obsah práce v penězích. Ty se stávají stále méně hodnotnými, až se nakonec promění v hodnotu spekulativní a nakonec v hodnotu papíru, na kterém je obraz cedulové banky vytištěn.

Z ideje že peníze jsou božím, se zrodila, a etablovala snaha vytřískat co se dá jen na pouhých a mazaných, často hazardních, finančních transakcích (půjčování a obchodování s nimi).

Neměli bychom se tedy vysmívat, když na poslední schůzce naftu produkujících zemí (listopad 2007), íránský president Mahmoud Ahmadinejad žádal, aby petrolejářské země opustily US dolar jako jednotku prodávání a směny nafty, protože dolar má hodnotu papíru.

Zapomnělo se skutečně, že peníze jsou a vždy musí být prostředkem (a výrazem) směny skutečné práce a jejích výsledků?

Irwin Stelzer, konsultant a ředitel ekonomické strategie (policy) amerického Hudsonova Institutu, mezi řádky svých posledních úvah projevuje obavy o stabilitu dolaru (na příklad v The Sunday Times 2. prosince 2007, před tím 25.listopadu a v dřívějších týdnech).

V neprospěch "světové měny" je fakt, že cizí země drží jako své reservy asi 3,7 trilionů dolarů, a z toho např. samotná Čína vlastní 900 miliard. Už na jaře tohoto roku se Čína rozhodla, že se odpoutá od dolarové závislosti, ale co udělat se ztrátami, které už klesáním dolaru utrpěla ‑ a teprve utrpí, když odprodá těch devět set miliard (nebo jen polovinu a kdo je teď koupí?).

Ale to všechno jsou jen malé hry, dokreslující bídu, kterou si lumpenkapitalističtí bankéři sami pro sebe dávno připravili. Neodvratitelný Damoklův meč visí nejen nad hlavami jejich, ale nás všech.

Panika z "roztavení celého finančního systému" o které Stelzer hovoří, je jen předběžný jev skutečného pádu dosavadní finanční politiky světa. Z toho se nelze žádnými finančními triky vyhrabat. Pád je zakódován v systému samém.

Ergo:

Podstata éry zhroucení je učinění peněz zbožím. Tím, že se peníze staly zbožím, znehodnotily, "rozředily" postupně práci jimi representovanou. Tuto změnu ‑ ve spirále se propadající ‑ nelze ničím odčinit ani napravit, proto nastává éra zhroucení totálního.

Autoregulace systému si vyžádá drastická řešení.

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 4.prosince 2007

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí