Pro časopis Svědomí/Conscience 7/2009

Hrátky se Sudetskými Němci

František Rozhoň

Když jsem byl v nemocnici, Jan Š. plnil mou mailovou schránku nevyžádanými „závažnými informacemi“. Do některých jsem nahlédl, a zjistil že ten „bojovník proti extremismu“ extrémně změnil názory na dílo TGM a jeho syna Jana. Co oni dokázali, „včera“ uctíval i u hrobu v Lánech, ale po návštěvě Sudetoněmeckých dnů začal šířit „osvětu“, že to bylo i zločinné.

Podle smlouvy se SRN je mnichovská dohoda nulitní, ale občanství sudetských Němců a případné restituce zůstaly otevřené - v SRN byly tématem v kampani před volbami do EP a i u nás mají šanci, protože vláda v závěru „předsednictví“ prosazovala znovuzahájení nápravy majetkových křivd z dob války. Proto chci uvést na pravou míru i „osvětu Jana Š.“ plnou omylů. Začnu údajným „zločinem“ T. G. M., I. republikou, která prý vznikla takto: „Na nepokoji otřeseném území vzniká Rakouská republika. 6.000.000 Čechů nutí 3.300.000 sudetských Němců, 2.000.000 Slováků a 700.000 Maďarů do národnostního vězení. Tak to vše začalo.“

Pokud jde o soužití Čechů s Němci, „vše začalo“ podstatně dříve, nejpozději za Napoleona a Josefa II. Korsičan probudil německé národní uvědomění a podnítil sjednocování Německa, Habsburk zavedl němčinu jako úřední jazyk a nepomohl geograficko-historickému dvojjazyčnému pojetí češství, kdy Čech i Böhme znamenalo obyvatele Čech a heslem byla láska k „rodné zemi“.

Za Franze Josefa I. chtěla vládnoucí kamarila přetvořit Rakousko, zemi se slovanskou většinou, na stát německého charakteru. Ve střední Evropě ovládnuté Německem měly neněmecké národy ztratit politickou subjektivitu a stát se folklorními rezervacemi. I Masarykovi řekli ve vládních kruzích, že po vyhrané válce se už Němci nebudou s Čechy mazlit a definitivně s nimi zúčtují. Franz Josef I. plány nenaplnil, zemřel. To už ale i Masaryk byl v odboji a bránil „definitivnímu zúčtování“, např. v Ženevě řekl „Pokud zachováme pasivitu, ztratíme úctu nejen Evropy, leč především sebeúctu – ani pes se nedá beztrestně bít!

V říjnu 1918, kdy podle „osvěty Jana Š.“ vše začalo, A. Švehla nabídl německému poslanci R. Lodgmanovi, hejtmanovi Deutschböhmen : „Národ československý provedl revoluci. Věc je skoncována, zveme vás ke spolupráci“. Lodgman nepřijal, zněmčené území ČSR chtěl spojit s Německým Rakouskem, které se prohlásilo za součást Německa; v Národním shromáždění Německého Rakouska znělo volání: „Jeden národ, jedna říše!" od Severního moře po Korutanské Alpy. I šéf německých sociálních demokratů v ČSR J. Seliger chtěl „společně pochodovat do velkého, svobodného, socialistického Německa!“ Spojení zbytku Rakouska s Německem ale zakázaly vítězné státy I. světové války – protože Německo válku vyvolalo, nemělo z ní vyjít posíleno; postoj velmocí však nelze vyčítat Čechům. 6.000.000 Čechů ani nenutilo 3.300.000 sudetských Němců do národnostního vězení, naopak ti si podle mírové smlouvy s Německem z 28.6.1919 mohli do dvou let zvolit německé občanství, vzít si do Německa movitý majetek a ponechat si nemovitosti zde. V čase německých nepokojů zájem o opci nebyl a politici českých Němců po roce začali spolupracovat s ČSR; Ústava i pozemková reforma byla schválena ještě bez nich. V roce 1929 tři čtvrtiny českých Němců daly hlasy stranám spolupracujícím s republikou, a v roce 1933 i německý velvyslanec v Praze připustil, že vývoj povede část Němců‘pošvýcarštění’ – ochotě žít ve vícejazyčné ČSR jako žijí Němci ve Švýcarsku, kde se lidé již 8 století domlouvají různými jazyky. V ČSR, jako za Rakouska-Uherska, však měli citelně lepší šance ti, kteří dobře hovořili státním jazykem, předtím němčinou, nyní češtinou či slovenštinou.

Za Hitlera se volání Jeden národ, jedna říše!" dočasně naplnilo. Proč se Češi sjednotili v odporu proti Němcům, řekl K. H. Frankovi odbojář a nacistický vězeň Vl. Krajina : „V Mnichově nás demokratický západ zradil. Byla to pro nás strašlivá pohana. Tehdy propásli Němci svůj okamžik. Mohli velkou část národa získat na svou stranu, kdyby byli s národem československým nejednali jako s poraženým, ale sobě rovným. Místo toho nás potupili a úmyslně rozervali na dva národy, z nichž jeden (český) poplivali a druhý (slovenský) 'osvobodili' a nabídli mu samostatnost."

R. Heydrich 2. 10. 1941 řekl : „Dáme Čechům nažrat, aby pro nás po dobu války pracovali, ale po vítězné válce musí z českomoravského prostoru navždy zmizet." Rostoucí teror napovídal, že se vyhlazovací plán uskutečňuje již nyní, a tak promluvil v londýnském rozhlase čelný odbojář Vl. Klecanda o kolektivní odpovědnosti Němců : Falešná teze, že je nutno stále rozlišovati mezi německým národem a nacismem, falešná teze, že jen celkem nepatrná vrstva německého národa zavinila tuto nejstrašnější válku lidských dějin, že jen hrstka řemeslných vrahů gestapáků se provinila nejsurovějším proléváním nevinné krve civilního obyvatelstva, nelidským mučením obětí koncentračních táborů a nacistických žalářů, tato falešná teze bohudík je dnes překonána. Dnes již všechen svět poznal, že německý národ je zachvácen ve svém celku strašnou nemocí, kterou my Češi již dávno jsme poznali a které říkáme od generací ,furor teutonicus'. Není možno odlišovati nacisty od německého lidu… V pořadech ‘Volá Londýn’ vystupoval protiněmecky i Jan Masaryk a přispěl k tomu, co „osvěta Jana Š.“ nazývá „obrovský zločin“. Takový nebyl jen Masaryk, žádná složka našeho odboje nebyla proti nejradikálnějšímu konečnému řešení’ německé otázky.

Kdo zažil krutost, často sám začne jednat krutě. A tak lágry a pochody smrti zažili po válce Němci. Ke krvavým excesům docházelo na všech územích osvobozených od německých okupantů. Největší vlnu migrace v lidských dějinách vyvolala domluva Churchilla, Roosevelta a Stalina při večeři v Teheránu, že posunou Polsko na západ. Politici vyzývali k tvrdému zacházení s poraženými okupanty, smířlivost či dokonce soucit byly pokládány málem za vlastizradu. Násilné činy vůči nim byly omilostňovány v Itálii do 31. 7. 1945, ve Francii do 1. 1. 1946 a v Rakousku do 19. 1. 1946.

U nás krutostem pomohlo, když německá vysílačka ‘Wehrwolf’ 19. 5. 1945 odvysílala, že válka proti nepřátelům Německa neskončila a „brzy bude českými lebkami vydlážděno Václavské náměstí". První transport Němců z Ostravy (na Krnovsko 13.6.1945) připomínal transport ostravských Židů z října 1939. Pachateli krutostí však nebyli jen Češi a oběťmi jen Němci a tisk té doby si stěžoval, že Češi zajištěným Němcům pomáhali, i když to bylo trestné a veřejně pranýřované. V jednom z nejhorších lágrů, ostravském „Hanke“, popravoval podle vyšetřovací zprávy vězně nejčastěji Heinrich Gloss, už před válkou Němec, za podezřelých okolností tu zemřel Čech František Šedina. Češi ani nedopustili dlouhé utajování zvěrstev. Např. když v kolínském táboře za noc rozbili sto internovaným hlavy, vyšetřovali to v továrně, kde vězni dělali, a protestovali do Prahy. Kpt. Ct. Nováka, který bez soudu odsuzoval vězněné Němce, odsuzovala i vlastní rodina.

Podle komise historiků u nás tehdy bylo 6 000 obětí násilných činů + 5 000 sebevražd. Podle sudetoněmeckých údajů bylo obětí 240 000. Zato „osvěta Jana Š.“ se pořádně rozšoupla : „Sudetští Němci se provinili pouze tím, že byli Němci. 17 milionů muselo opustit své staleté domovy, 3 miliony jich při tom zahynulo.“ Bez uvedení příkladu píše o „srovnání se zemí 3.000 sudetoněmeckých měst a vesnic“ ! Chcete tento způsob „osvěty“ tak nechat ???

*  *  *

„Osvěta Jana Š.“ neakceptuje stanoviska českého odboje. Slovy „sudetoněmečtí krajané by nepřipustili vládu komunistů“ pomíjí podíl „krajanů“ na budování bolševismu zejména ve východním Německu. Nemluví o vině vůdců USA a Británie na největší vlně migrace v historii, ale chválí se za objektivitu. Cituje Sudetské Němce : „Příteli Havle, když bychom vyhnali 3.3 milionů Čechů z jejich domovů, o vše je okradli a 241.000 jich přitom povraždili, byl by jsi pak s pouhou omluvou spokojen?“ Citát dokazuje, že Sudetští Němci si nepřipouští žádný podíl na vině nacistického režimu, který se veřejně chlubil likvidací nevinných (Lidice byly první, ne poslední). Případné restituce by se tak měly nepřípustně týkat i spoluviníků režimu !

Sudetští Němci však nejsou s tím smýšlením sami. V dnešních USA a Británii znovu zvolili G. W. Bushe a A. Blaira, i když se vědělo, že pod vylhanými záminkami začali válku v Iráku, která si vyžádala víc obětí než odsun Sudetských Němců – připravila 650 000 až 1 milion Iráčanů o život, 4,5 milionu o domov. Jinde ty nezdárné vůdce oslavovali (např. Jan Š. G.W.Bushe). Podpora a podněcování k útočné válce však byla uznána za zločin už norimberským tribunálem, co si tedy asi myslí zbytek světa o současných hodnotách západní civilizace?

Kdyby ta připustila, že Sudetští Němci nenesli a voliči a příznivci G. W. Bushe a A. Blaira nenesou spoluodpovědnost za zločiny svých vůdců, které podpořili, vyslala by signál, že navazuje na nacisty a bolševiky přesvědčením o výlučnosti a dějinném poslání jedné mocnosti, o blahodárnosti jejího politicko-hospodářského systému a jeho aplikovatelnosti kdekoli jakýmikoli prostředky.

František Rozhoň, 28.6.2009

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí