Pro časopis Svědomí/Conscience 8/2009

Hrátky s „lidskými právy“

František Rozhoň

Naše politika se mění tak, jak se mění podmínky, v nichž tuto politiku děláme.
To, co bylo platné a správné včera, není platné a správné dnes
."
Rudolf Slánský ještě jako generální tajemník KSČ

Lidem byla dána do vínku schopnost domluvit se. I kolektivy měly svá pravidla soužití a někdy je nazývaly práva, dokládá to ukázka z románu „Hrozny hněvu“ amerického prozaika Johna Steinbecka o Američanech, kteří byli v Americe považováni za opovrhované přistěhovalce: Rodiny se naučily která práva je nutno zachovávat – právo soukromí ve stanu, právo podržet minulost temně skrytou v prsu, právo mluvit a právo naslouchat, právo odmítnout pomoc nebo ji přijmout, právo nabídnout pomoc nebo ji odepřít, právo syna dvořit se děvčeti a právo děvčete dát se obletovat, právo hladových být nasyceni a konečně právo těhotných a nemocných překračovat všechna ostatní práva. A rodiny se naučily, která práva jsou nestvůrná a musí být zrušena: Právo vtírat se druhému do soukromí, právo hlučet, když tábor spí, právo na svedení děvčete, na znásilnění ženy, na cizoložství, na krádež a na vraždu. Tato práva byla rozdrcena, neboť malé světy by nemohly přetrvat ani jednu noc, kdyby tato práva zůstala na živu.

Pravidla soužití pro občany států se měnila. V sedmnáctém století, po bitvě na Bílé Hoře, absolutistický habsburský vládce tvrdil, že se řídí „příkazem svědomí“ a např. si „nemůže vzít na svědomí“, že se lidé hlásí k jiné než jím vybrané víře, protože panovník „odpovídá i ‘za posmrtnou spásu svých poddaných“.

V osmnáctém století na americké půdě vznikla myšlenka lidských práv vycházející z předpokladu, že gentleman sám ví, co se sluší a patří. Lidská práva, prohlášená americkými revolucionáři proti Anglii (1772) a později přejatá revolucionáři francouzskými, deklarovala že „lidé se rodí a žijí svobodní a rovnoprávní… Cílem každého politického sdružení je uchovat přirozená a neporušitelná lidská práva. Tato práva jsou: svoboda, majetek, bezpečnost a odpor proti útisku… Nikdo nesmí být znepokojován ve svých názorech náboženských, pokud jejich projevování neruší veřejný pořádek, stanovený zákonem.“ Toto pojetí má chybu - přiznává práva nejen gentlemanům, nepočítá s tím, že lidé mnohdy upřednostňují své zájmy nad své povinnosti.

Prohlášení francouzské letos právě 220 let staré (1789) uvedlo, že opomíjení či neúcta k lidským právům jsou jedinými příčinami všeobecných běd a korupce vlád, že svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému, a veřejné moci připomíná, že je zřízena ku prospěchu všech a nikoli pro soukromý užitek těch, jimž je svěřena... Společnost má právo požadovat na každém veřejném úředníkovi, aby skládal ze své činnosti účty. Hezká slova však nebyla vymahatelná, když absolutní moc krále přešla bez omezení na Národní shromáždění, to začalo věznit, vraždit tisíce lidí, konfiskovat jejich majetek, trestat je za víru.

Od té doby lidská práva znamenala jistou suverenitu jednotlivce nad státem, každý člověk má jistou oblast zájmů, v nichž je suverénním pánem a do nichž se společnost nesmí míchat bez jeho zásadního svolení. Uznána byla i kolektivní lidská práva založená na myšlence, že kolektiv, jako je dělnictvo, ženy, děti, rodina, staří lidé atp., mají jistá nezadatelná práva, která musí společnost respektovat a musí zorganizovat stát tak, aby tato práva nebyla porušována.

Nové ideologie dvacátého století přišly s hesly o „právech mas“ na které dbají představitelé veřejné moci - jednotlivec měl jen ta práva, která byla v souladu s mocí vyhlášenými zájmy (národa za fašismu či pracujících za bolševiků), proto měli představitelé takové veřejné moci aparát na zrušení všech základních lidských svobod.

I bolševické Československo mělo takový aparát. Navíc považovalo za správné podepsat Všeobecnou deklaraci lidských práv a pak ji nedodržovat, jak připomíná Milo Komínek ve své knize. Pak přijalo i mezinárodní pakty „o občanských a politických právech“ a „o hospodářských, sociálních a kulturních právech" a nedodržovalo je, jak připomínala Charta 77. Ta hned v úvodu svého prvního dokumentu psala mimo jiné, že statisícům občanů je odpírána „svoboda od strachu“, když musí žít v trvalém nebezpečí ztráty pracovních možností, že je zcela iluzorní právo na svobodu projevu a že jsou stíháni mladí hudebníci za názory, přestože mají zaručené právo „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem či prostřednictvím umění". Charta dělala, co režim podpisem paktů uznal za správné, ale byla za to trestána až do Listopadu; činnost však ukončila 3. 11. 1992.

Co Listopad nezměnil

Po Listopadu se ochrana lidských práv, zvláště práv některých menšin, stala důležitým heslem, v praxi ale kdekdo nachází chyby. Děti znají svá práva, ne povinnosti. Nejsou sankce za porušení Listiny práv a svobod; nejde o chybu jen českou, i v Lisabonské smlouvě má protokol o lidských právech pouze deklarativní charakter a navíc se nezmiňuje o právech sociálních. (Petr Schnur BL 1.6.09)

Polistopadová moc zřídila veřejného ochránce práv, úředníka s nevelkými právy, lidská práva však svěřuje úředníku jinému. Protože to s debolševizací společnosti nemyslíme vážně, byl prvním vládním zmocněncem pro lidská práva Petr Uhl, známý trockista. V době, kdy jsou miliony lidí nuceny žít ve strachu ze ztráty pracovních možností, je příslušným úředníkem Michael Kocáb,  bývalým bolševikem Janem Fischerem převzatý z Topolánkovy vlády.

Nový premiér slovy slíbil je cílem vlády, aby základní práva a svobody byly účinně chráněny v praxi“, činem dal najevo, že o „právech“ nemá jasno. Např. v HN 26.6.09 se rozzlobil na MF Dnes že „udělala moji vizitku a napsala ,bývalý komunista židovského původu’. To je dikce jak z protokolů 50. let...“ Je výrazem premiérova zmatku v hlavě, že padesátá léta vydává za časy pravdivého a úplného informování, a evropská práva přirovnává k padesátým létům. Už v době, kdy byl Fischer údem (členem) normalizační KSČ (1980-89), Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že občané mají právo vědět, kdo je zastupuje, proto politici vstupují do politiky celou osobností a vědomě vystavují podrobnému zkoumání svého každého slova i činu.   

Fischer lidská práva svěřil Kocábovi, který propadl ve volbách do Senátu a chtěl konečně se věnovat umělecké činnosti“. Tu však potlačil a stal se ministrem pro lidská práva, protože tato oblast „je mi ze všeho nejbližší“. Program neměl, „musím se tu rozkoukat, dejte mi pár dní," řekl v lednu Hospodářským novinám (HN), dodal ale, že „jeho“ rezort „splňuje to, co jsme chtěli v listopadu 1989.“ Když se rozkoukal, dává činy za pravdu slovům P. Žantovského o Chartě 77 jako – doufejme – historicky posledním pokusu „ustavit v naší zemi oligokracii samozvaných ,vyvolených’, přísně v duchu všech totalitních tradic a rituálů.“

V dubnu, ještě za Topolánka, pochybovaly HN o užitečnosti Kocábových rad zakazovat, zakazovat, zakazovat". V květnu, už za Fischera, psal M. Weiss v LN 21. 5. 09 lidskoprávním profesionálům nestačí, že Češi jsou tolerantní. Zkouší hranice, kam až lze zajít“ – když se Kocábovu úřadu nelíbilo, jak málo Čechů a Češek odpovídá správně na otázku, zda by chtěli za souseda homosexuála, spustil „povýšené peskování, banální varování a převýchovné snahy, jež tvoří hlavní část náplně práce Kocábova úřadu.“ Weiss připomíná, že Výbor pro sexuální menšiny představuje další „menšiny“, jejichž práva mají být posílena; a že se po bolševicku se „zapomíná“, jak většina z těch, kdo prosazovali uzákonění registrovaného partnerství, se dušovala, že o výchovu dětí nejde. Weiss neměl odvahu připomenout, že lidská práva znamenají suverenitu jednotlivce nad státem a měla by být vymahatelná, ale psal aspoň měkce „náleží vůbec vládě anebo naší či mezinárodní byrokracii, aby přitesávala velmi osobní, v podstatě intimní postoje občanů (skoro se vnucuje napsat poddaných)?

Za Kocába znova hrozí kriminál za slova, verše, symboly i myšlenky. Např. před svátkem M. J. Husa zahájila Policie ČR stíhání vydavatele stránek www.zvedavec.org za zveřejnění překladu článku, který nezpochybnil holocaust, ale psal o jeho jiném provedení a jiném počtu milionů obětí. Vydavatel měl na rozdíl od Husa dokonce dva glejty (posudky „renomovaných znalců“) o nezávadnosti článku, policie si však našla posudek třetí, pro vydavatele nepříznivý, a stíhá ho jako kdysi církev Giordana Bruna za „zpochybnění obecně přijatých dat“. Odvrženo je letité pravidlo ,při pochybnostech o vině rozhodnout ve prospěch podezřelého’, vítězí bolševické ,každá příležitost ke stíhání ať je využita’. Ožilo, proti čemu protestovala Charta – o našich osudech rozhodují neznámí mocensky vlivní jednotlivci, kteří za nás řeknou, co jsme my mínili slovem, veršem, symbolem či myšlenkou; my nevíme, co nás může čekat, protože ti vlivní jednotlivci nejsou vůbec jednotní. Jan Charvát z University Karlovy, také „odborník na extremismus“, si myslí, že když jsou zaručena základní práva a svobody všem bez rozdílu politického smýšlení, mělo by to být pravda. Charvátovi by podle iDNES nevadilo, ani kdyby neonacisté měli svobodu slova a chodili s vlajkou s hákovým křížem, protože by bylo všem jasné, o koho jde a moc lidí by jim netleskalo. Charvát nesouhlasí ani s papírově přísným postupem policie, která jim věnuje velkou pozornost a pak je stíhá za nášivky nebo pohyby rukou.

Po svátku J. Husa začalo stíhání zpěváka a textaře Aleše Brichty za album „Deratizér“. Protože politici neřeší narůstající problémy v naší společnosti, zapíval Brichta o deratizérovi, který by měl vyčistit města od cikánů, kteří kradou kola, od narkomanů a bezdomovců. Od čtyřverší prý zasmrádlo celé Brichtovo album - je to rasismus, řekla na ČT kádrující „právnička“ Klára Kalibová všem, kteří mají žaludek ČT poslouchat. Policie si už objednala „posudky“.

Z iniciativy Kocába se zrodila i originální „dohoda“ politiků „a občanů o společném postupu proti nárůstu extremismu a rasismu". Podepsali ji jen politici, a když řadoví občané v jejím duchu přišli s protirasistickým transparentem 30. 5. v Litvínově na mítink Dělnické strany, podle Práva 27.6.09 je Policie zatýkala bez zákonné výzvy a ani je neseznámila s jejich právy. Když policisté zjistili, že jde o mladé členy ČSSD, nezavřela je do cel, ale začala být vstřícná.

Tak v době mizivé spokojenosti s politickou situací pod Kocábovou záštitou i dnešní mládež poznává staronový řád, předvídaný P. Žantovským. Je potlačována politická činnost občanů podpisem „dohody“ označená za žádoucí, práva jsou zjevně dvojí, jedna pro běžné občany, jiná pro členy mocného politického uskupení. A že lidská práva každého z nás jsou porušována téměř každý den a ve všem místo Charty 77 říká exposlankyně Táňa Fischerová.

František Rozhoň, 22.7.2009

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí