Pro časopis Svědomí/Conscience 10/2009

O totalitách

František Rozhoň

Nejspíš příští uzurpátoři lidské svobody nepřijdou z vesmíru, protože odjakživa žijí mezi námi. Nejspíš však proběhne příští atak humanoidních likvidátorů svobody, sociálně-inženýrských guerill, úplně jinak. Jednu věc vím však naprosto jistě: Přijdou opět.
Petr Hájek

Spojí-li se lidská hloupost s totální mocí, vznikají zrůdnosti. Nedopusť tuto kombinaci!
Z ostravského památníku PTP

Boľševizmus kričí a reve; demokracia myslí, poučuje a presvedčuje.
Milan Rastislav Štefánik k legionářům

Když se Vám něco nepodaří, co zpravidla děláte? Předpokládám, že hledáte příčinu a poučení z nezdaru…

Když se habsburský establishment za Franze Josefa I. rozhodl přetvořit Rakousko (též zvané Předlitavsko či Cislajtánie), zemi se slovanskou většinou, na stát německého charakteru a po válce se s Čechy nemazlit a zúčtovat s nimi, Rakousko-Uhersko začal překvapivě rozbíjet i dříve loajální poslanec T. G. Masaryk. Franz Josef I. se z toho nepoučil a zadělal na rozpad svého mocnářství. Poučili se však někteří Češi a Slováci, stále více jich začalo postupně chápat, že nemusí být dál loajální k monarchii, když ta se sama vzdala staré povinnosti je chránit. Totalitní režimy se pak pokoušely obnovit oddanost k establishmentu.

Aby Hitler mohl zničit ČSR, víceméně stačilo mu vnutit světu vizi, že jeho soukmenovci jsou v ČSR utlačováni a nemohou v ní svobodně žít. Naši politici pak lkali, že západní spojenci nás zradili v Mnichově; nepřiznali svou vinu, prohranou propagandistickou válku. Nepoučili se a později prohráli další propagandistickou válku s bolševiky.

Z klamu nacistické propagandy se nepoučili ani čeští Němci. Propaganda zvítězila i nad nimi. Naučila je oddaně stát po boku milovaného Vůdce, který vytáhl Německo z hospodářské krize a netoužil po válce - v Německu přece už v roce 1993 zorganizoval podpisovou akci za celosvětové odzbrojení. Jejich Vůdce byl vítán květinami v Sársku, Rakousku i Sudetech, stíhal prý pouze nepřátele Říše… I naši Němci pak mlčeli k nepřehlédnutelnému násilí nacistů, na které od počátku upozorňoval náš odboj. Když pak Němci, kteří se zlu nepostavili, opouštěli ČSR, stali se terčem podobné manipulace našinci.

Našincům úřady zakazovaly být lepší než Němci, jakékoliv poskytnutí přístřeší, šatstva nebo potravin německým státním příslušníkům mělo být přísně stíháno. Poučeni propagandou našinci přijali kult osobnosti Stalina a lásku k Sovětskému svazu, hvězdě lidských civilizací stvořené Leninem a Trockým se zkušenostmi ze Západu. O totalitní podstatě SSSR se našinci od politiků nedozvěděli, jak přiznal i Ota Hora ve Svědectví o puči. Mnozí pak v kritickém čase února 1948 chtěli zabránit převratu, který „chystala reakce“, jak „potvrzovaly“ hlášky o nalezených skladištích zbraní. Dočasnou zelenou tehdy dostali od Gottwalda všeho schopní jedinci, kteří souběžně s podporou stranické linie ukázali jaké jsou svině, viz třeba příběh „křečka Šuby okrádajícího dělnickou třídu“ v posledních číslech Svědomí. Režim drželi u moci lidé loajální ke každému panstvu, a lidé všehoschopní využívající režim ku svému prospěchu. Proti se stavěli lidé věřící ve spravedlnost, jak dnes připomíná snad jen památníček v Trnavě. Pořádného poučení z vývoje zvaného „vítězství pracujícího lidu“ či „puč“ jsme se nedočkali ani po listopadu 1989.

Bývalý kancléř presidenta Beneše Jaromír Smutný k tomu napsal „zahynuli jsme na přemíru úcty k stranickým veličinám“, a předúnorový národně socialistický poslanec Ota Hora přiznal, že zásadní chybou demokratických politiků tehdy byl jejich klid, se kterým sledovali aktivity KSČ.

Slýcháme i falešná poučení, že prý kolaboroval s KSČ každý, kdo v únoru 1948 nešel do ulic podpořit demokratické politiky. Nevěřte tomu, demokratičtí politici tehdy uklidňovali lid ujišťováním o ústavním řešení krize a že „nejpevnější jistota spočívá v úzké spolupráci se SSSR“.

Po roce 1968 po zkušenostech s Gustávem Husákem kdekdo pochopil, že nelze spoléhat ani na bývalé politické vězně - kdysi perzekuovaný přestoupil k perzekuujícím. Pak se zdálo, že KSČ se bez krveprolití nevzdá ústavou zaručené vedoucí role v režimu, který nutil lidi, aby jako odsunutí Němci byli loajální k pachatelům zločinů. Nadějí na nekrvavé řešení bylo, že nespravedlnost režimu zasáhla i rodiny pachatelů: Děti papalášů se už nemohly prohlašovat za ty nejlepší lidi - s dělnickým třídním původem.

Situaci vyřešila tzv. „sametová revoluce“ čili „převlékání kabátů“ připomínající „Po dlouhá desetiletí se nerespektovala samozřejmá zásada: kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost. Všechny tři základní moci ve státě - moc zákonodárná, výkonná, a soudní - splynuly v rukou úzké vládnoucí skupiny … Tím byly rozvráceny základy právního státu.

Čtvrtý rok po Sametu přijali politici „poučení“ zákonem o protiprávnosti minulého režimu. Nerozlišili jednorázové selhání a dlouhodobou kolaboraci, použili princip kolektivní viny, který mám za protiprávní a který nebyl použit ani proti Němcům. Shodli se, že za způsob vlády v naší zemi a za zločiny jsou zodpovědní všichni členové KSČ, a hodili tak do jednoho pytle Zdenu Mašínovou starší a Jana Fischera. Z. Mašínová starší byla členkou KSČ a Akčního výboru v době, kdy svinstva režimu nebyla šířeji známa, až si jich všimla, postavila se jim ona i její děti. Dnešní premiér Fischer však vstoupil do KSČ v době, kdy byla známa mnohá svinstva a na statistickém úřadě - jak jsem poznal sám – se za odmítnutí vstoupit do KSČ netrestalo. (Mašínovi jsou pro mne hodni úcty, Fischer pohrdání.)

Politici tak označili viníky a až na výjimky je nechali bez trestu. Mají v tom podporu části občanů. Od společného známého vím, že předseda kdysi významné vlastenecké organizace a někdejší spolupracovník Milo Komínka dnes prohlašuje Komínka za extremistu, protože trvá na tom, že zločin nelze nechat bez trestu, zvláště když odpovědnost každého člena za činy veřejně prováděné jeho organizací byla přijata do našich zákonů už v letech 1956-1958. Předseda to prý Komínkovi vyčítá, protože „nelze trestat tolik lidí“. Já soudím, že je správné být „extremistou“ jako Komínek, protože zločiny záměrně nechané bez trestu rozkládají společnost.

Po Listopadu leckdo začal mluvit o „sametovém podvodu“, protože nelze považovat za vysokou formu demokracie režim, v němž politikům jako svým zástupcům při správě věcí veřejných věří méně než 5 % lidí jako dnes v ČR. Aktéři sametové akce pojmenovali předlistopadový režim komunismus nebo totalita. První označení by před Listopadem mnohde asi vyvolalo smích, protože nespokojenci tehdy vyčítali straníkům, že slibovaný komunismus v původním významu sociálně spravedlivé obce nejsou schopni zavést. Druhé označení nevysvětluje ani server totalita.cz. To otvírá prostor tomu, co považuji za největší ze „sametových podvodů“. Vnucují nám přesvědčení, že když totalitní byla éra vlády nacistů a bolševiků, pak ZLEM nejsou metody těch režimů, ale ideologie o které se opíraly.

U opor režimu znovu vítězí angažovanost nad myšlením. Pomíjí vinu vynálezců koncentráků a původců genocidy Arménů, ale „brání novému nástupu totality“ stíháním hajlování a prodejců čepic sovětské armády a „odbornice na extremismus“ Klára Kalibová na ČRo2 prohlašuje národní socialismus za genocidní ideologii ač velebíme národní socialistku Miladu Horákovou jako obhájkyni demokracie. Nehodí se jim fakt, že shodné pojmenování neznamená shodnou praxi. Neříkají, že totalita uspěla, pokud nastupovala jako DOBRO a davy DOBRU uvěřily; když jim bylo řečeno, že DOBRO ohrožuje nepřítel, podpořily ZLO v domnění, že brání DOBRO. A už vůbec nepřipouští historickou zkušenost, jak ji shrnul Petr Hájek, že totalita „není politický názor, ale především ničivá metoda, která chce za každou cenu posouvat svět podle intelektuálských elitářských vizí.“ Podle encyklopedie Diderot metody fašismu i bolševismu charakterizuje především neuznávání morálních zásad, zrušení vázanosti státních orgánů zákony či rozsudky soudů, centralizace moci a omezení významu moc kontrolujících orgánů, demagogie a represe. Podle mých rodičů je totalita zločinná, protože trestala i ty kteří se ničeho nedopustili.

Proti recidivě nejsme imunní ani dnes, kdy jedno DOBRO – lidská práva – ztratilo původní význam (viz Svědomí 8/09) a připomíná klacek na národ. Příkladem recidivy je počínání aktivisty se zkušenostmi ze Západu Jana Š. I on odhalováním nešvarů společnosti koná DOBRO a brání je známými metodami. Jako kdysi milicionáři v ulicích demonstruje za splnění úkolů zadaných politiky pro mě nedůvěryhodnými (G.W.Bush či N.Sarkozy, o jehož počínání píši jinde v čísle). Jako Hitler podal falešný pohled na historii (viz Svědomí 7/09) a na základě toho klamu žádá zrušení Benešových dekretů a vrácení majetku odsunutým. Neměl problém vyzvat k potrestání celé populace Gazy, což analýza OSN chápe jako zločin. Nemá problém v obviňování předehnat estébáky a prokurátora Urválka - ti obviňovali jim známé lidi ze zášti k dělnické třídě, Jan Š. dokázal křivě obvinit z patologické nenávisti mého kolegu, o němž neví nic. 8.9.09 v rámci své „osvěty“ napadl nevinnou justiční stráž „Většího gaunera než jste vy jsem neviděl“. Jan Š. není ochoten připustit, že tohle není demokracie, jak varoval už Štefánik (viz citát v úvodu).

František Rozhoň, 3.10.2009

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí