Z časopisu Svědomí/Conscience 2-3/2010

Justice a genetika aneb astrologie versus astronomie

Kristian Koubek

Vzpomněl jsem si na jednu studentku práv, se kterou jsem prožíval rok 1968. V těch srpnových tragických dnech jsem se bavil s tou ambiciózní dívkou o všem možném a nemožném a vkládali jsme do debat různé emoce. Dotkli jsme se i otázky práva a spravedlnosti i vztahu lidí k hodnocení tohoto zákeřného aktu. Tehdy 99% lidí s násilným vstupem vojsk nesouhlasilo. Poukazovali na pošlapání práva a spravedlnosti pro naší zemi. Zase jsme si říkali, kdo má moc má i právo, což bylo v souladu s komunistickou ideologií. V našich debatách u laciného vína jsem této studentce, která znala nazpaměť některé zákony položil otázku, jaký je rozdíl mezi astronomií a astrologií. Dívka na tyto otázky odpověděla celkem správně. Astronomie jako věda je založena na přesných fyzikálně chemických zákonitostech pohybu vesmírných těles, kdežto astrologie je předpovídání stavů věci na základě konstelace hvězd. No a na toto téma se rozproudila více méně zajímavá debata, kde se šlo až k samému jádru věci.

Já už tehdy jsem měl velký zájem o astronomii, tak jsem znal některé údaje o sluneční soustavě, o hmotnosti planet či jejich vzdálenosti od slunce a také něco o vesmíru. Už tehdy mne fascinovalo, jak na základě přesných znalostí se mohl člověk odpoutat od země a lidská noha se mohla dotknout povrchu Měsíce. Samozřejmě jsem také věděl ledacos o astrologii a tak jsem milé dívce začal hádat z ruky. Z konstelace různých čar na ruce jsem jí začal věštit, její planetu, ale i její oblíbené barvy, šťastné dny a vše dával do souvislosti s postavením planet. Má dívka, když se dozvěděla její šťastné číslo, její oblíbený kámen, či strom či různé události, které proběhly v jejím životě tak tím byla tak unesena, že nemohla vznést jakékoliv pochybnosti a začala ke mne vzhlížet jako k osobě až neskutečné. Samozřejmě to bylo způsobeno tím, že jsem se ve své věštbě do všeho dokonale strefil a také jsem se jí to snažil sugestivně předkládat. Myslím tím třeba kolik měla sourozenců, co dělají a také v jakém měsíci se narodila a tím pádem v jakém je znamení. Ano byla to až neuvěřitelná shoda náhod, že dívka mi nakonec řekla, když to tak všechno o ní vím, proč jsem nepředpověděl tu okupaci. A tady jsem se velmi zamyslel, jestli z konstelace hvězd by bylo možné si to vymyslet, podobně třeba jako jsem předpovídal její šťastné číslo či její běh událostí, co již prožila a také prožije. Přesto že jsem danou dívku miloval, a má předpověď byla téměř stoprocentní tak jsem si říkal že z ní nemohu dále dělat blbce a musím s pravdou ven. To bylo asi to nejlepší, co jsem mohl udělat, protože určitě by časem chtěla,abych jí i dále věštil a předpovídal jí další kroky jejího života. A tak jsem si uvědomil, že již další předpovědi budou jenom bláboly a nemá tedy smysl dále mlžit. To jsem si mohl dovolit u osob, které již jsem nikdy neviděl a tak mi bylo jedno, jestli jim něco nakukám co v budoucnosti nemusí být pravda, protože to nemělo žádný racionální podklad. Ale u dívky, s kterou jsem chodil, by již další kouzlo předpovědí nemělo žádný smysl, protože jsme se začali dostávat i do reality. Když jsem jí říkal něco o její čáře života a povahových vlastnostech, tak se mi najednou zeptala, jestli se tam dá vyčíst, kdy se vezmeme. Na to jsem jí řekl, že se v životě potkáme, ale nelze říci kdy. Přesto jsem jí sdělil, že všechno, co jsem jí v té věštbě řekl, jsem si vymyslel, a že to bylo bez jakéhokoliv racionálního důvodu. Tzn. jestli se jí zdá, že je to pravda, tak jsem se pouze strefil, ale mohla to být klidně i lež. Nemusím psát, že dívka z toho byla velmi smutná, ale já jsem najednou cítil, že není dobré žít ve lži.

 Musel jsem jí to říci, protože je nutné přesně specifikovat pravdu od lži a neváhat ji to říci do očí ani za cenu, že něco hezkého skončí. Posléze jsme se bavili, o chování, jednání různých lidí a i o právních zákonitostech a hledali vlastně tu hranici mezi lží a pravdou. To byly velmi zajímavé debaty, kdy jsme se dotýkali otázek svědomí, vědomí, morálky a mnoha dalších, bez jakýchkoliv zábran. Někdy jsem si připadal jako, když mne jeden akademik vyzval co si myslím o tom vědeckém problému a já mu řekl, že nemohu odpovědět, protože se v tom nevyznám. A on mi řekl, že právě proto, protože chce znát ničím nezatížený a neovlivněný názor, že to může být cennější, než vědecké diskuse učených pánů jako když se baví o císařových nových šatech.

Řekl jsem i dívce, že její studia na fakultě jsou jako kdyby studovala tu astrologii, a to ve smyslu, že více méně výklad některých zákonů je jako hádání Prahy s Kutnou Horou. Dívka tím byla velmi zklamaná, protože aby se mohla pohybovat v právní branži, tak si myslela, že když bude znát pravdu, tím spíše bude spravedlivá při rozhodování a posuzování právních sporů a může vehementně uplatňovat vymáhání práva. A najednou to měla celé zpochybněné a narušené, protože jí k tomu chyběla tolik požadovaná zákonitost vycházející z pravdy. Dívka, jako kdyby hledala kámen pravdy, nezávislý na lidech, ale vytvořený pro lidi, který nenacházela a tak mnoho věcí se najednou zdálo víc než pofiderních, stojících na tenkém ledě. Nakonec jsem se s touto dívkou rozešel a tak jsem ani nevěděl, jak skončila a jestli vůbec dostudovala.

Zcela náhodně zhruba po čtyřiceti letech najednou po letmém pohledu jako kdyby přeskočila jiskra a mále jsme se oba zastavili a řekli „neznáme se" ? Ano hned nám bylo jasné, že ano a tak jsme se domluvili, že na to si musíme připít. Bylo jedno jestli ještě najdeme tu vinárnu, kam jsme kdysi za mlada chodili, protože tady již nemusela být navozována nějaká romantika. Spíše jsme byli zvědaví, co kdo dělá a jak se mu život vydařil. A tak během několika vět, jsem se dozvěděl, že je soudkyně a zase ode mne se dozvěděla, že jsem imunogenetik a mám dvojčátka. A tak jsme zavedli řeč na to, co ta justice a genetika obnáší. Po živé debatě nám tento rozhovor připomínal jako kdysi debaty o astrologii a astronomii, ale trochu v jiné rovině. Samozřejmě každý byl tak trochu neústupný a nechtěl přiznávat nedostatky své profese. A tak jsem se snažil tuto debatu trochu odlehčit a řekl jsem jí, jestli nechce hádat z ruky. Ihned souhlasila. Začal jsem podle konstelace hvězd a poukazoval na vliv planet pro zrození dětí, jejich pohlaví, ale i různá úmrtí, atd. atd. Musím říci, že vlastně se mi nic nepodařilo u ní předpovědět a vše byl velký krach. Soudkyně neměla dvě děti, ale jedno, manžel od ní odešel, rodiče její již nežijí, atd., atd., no prostě jsem nic neuhodl, až jsem musel říci, že hvězdy nejsou pro předpověď nakloněny. A na to mi řekla, abych nebyl smutný, že vlastně si vzpomíná, že již dávno jsem jí říkal, že to věštění jsou vlastně bláboly a že to nemusí vycházet a že už na to nevěří. A rázem byla na koni, protože tady najednou jako kdyby si začala uvědomovat, že to, co dělá je smysluplné, správné, nezpochybnitelné, protože pro to jsou dokonce vytvořeny zákony. A tak jsme se dotkli právního klima v naší společnosti a začali rozebírat jednotlivé kauzy, kdy jsme zjistili, že některé nejsou dobře posouzeny a že vlastně zákonitost jako kdyby ani v nich neexistovala. Ale to jí jako vůbec nevadilo, protože si myslela snad vlivem své profesionální zkušenosti, že není nic, co by už mohlo její subjektivní rozhodování zpochybnit. A tak ji povídám, podívej se v přírodě jsou jiné zákonitosti, než vy máte v těch soudních knihách. Tyto zákonitosti jsou nezávislé, věčné a jsou charakteristické pro jednotlivé druhy včetně člověka. Na to nechápavě začala kroutit hlavou. Že by mohlo být ještě něco spravedlivějšího, průkaznějšího, nezávislého, než je ta její justice? To snad ne, to by si pak ani nemusela navlékat talár a cítit se jako božská osoba.

A tak jsem jí začal sáhodlouze povídat o životě, o jeho genetických zákonech a celé řadě nejrůznějších mechanismů, které se na tom podílejí. Aby si to řádně uvědomila, tak jsem začal oplozením, kdy vlastně dojde ke spojení dvou haploidních buněk, vznikne zygota a spustí se celý mechanismus proliferace a diferenciace, dle přísných pravidel, kdy každá buňka má svoji funkci. Tato neuvěřitelná hra molekul je pod přísnou genetickou kontrolou (zákonitostí) , řízenou geny, které jsou obsaženy v každé buňce. Těchto genů je až 23 000, což představuje 3,5 miliardy bází. Každý gen je dokonalým způsobem řízen, lokalizován na příslušných chromozomech a jeho přepis přesně kontrolován, než se vytvoří příslušná fenotypová struktura. Při množení buněk se uplatňuje i tzv. programovaná buněčná smrt, kdy nepotřebné a překážející buňky cíleně zanikají. Toto vše je tak dokonale řízeno, že ani ta nejlepší továrna na automobily se s tím nemůže porovnávat. Jedná se o neuvěřitelnou souhru molekul, které jsou pod přísnou zákonitostí a funkční harmonií. Každá buňka má svojí lokalizaci a funkci a nese genetickou informaci a to vše dohromady je schopné sestavit člověka, který má až 1O16 buněk pohromadě. Tato organizace živé hmoty se tak dá přirovnat organizaci vesmíru, kdy by se hvězdy daly přirovnat k buňkám a planety k buněčným strukturám. Naproti tomu žádné právní zákony na celém světě se nemohou této zákonitosti a organizaci s tímto srovnávat. To vše neřídí bůh, ani soudce, ale příroda, která si to vytvořila během miliardy let. V detailech se jedná o přesnou sekvenci jednotlivých genů, aby sestrojily příslušnou makromolekula a daly jí svojí funkci. Pozměněná funkce může být příčinou mutace, která se pak uplatňuje v patologickém procesu. Tak jsem soudkyni poskytoval i informace o genetickém vytváření jednotlivých tkání a orgánů včetně mozku a i jeho schopnosti vnímat realitu a posuzovat spravedlivě různé činy. Myslel jsem si, že tuto ženu zbytečně unavuji záplavou různých faktů či informací, ale byl jsem překvapen, jak po tom přímo žíznila a chtěla vědět co nejvíce. Chtěl jsem být trochu záživnější a uvažoval, že bych měl jí spíše povídat veselé vtipy, ale to jí najednou vůbec nezajímalo a řekla, že by byla ráda, kdybychom se mohli setkat znovu.

Nebyl jsem proti a tak jsme se setkali zhruba za deset dní v jedné lepší vinárně, kterou si sama zvolila. Když jsme si začali povídat, tak najednou mi řekla, že mi musí něco důvěrně říci. Sám jsem byl zvědavý, s čím přijde. Řekla mi, že má vážnou chorobu a že jí dokonce jeden doktor řekl, že se s tím moc nedá dělat. Potom mi řekla, že vlastně tuto nemoc měla její matka, která na ni před léty dokonce zemřela. Trochu jsem zvážněl, protože znám velmi dobře prognózy různých chorob, ale nikterak jsem nedával najevo své rozladění. Řekl jsem jí, že to, na co zemřela její matka, tak to již bylo dávno a od té doby medicína udělala velký pokrok a tak se zdá, že i tato její obava může být v dnešní době zbytečná. Samozřejmě o nemoci chtěla vědět co nejvíce a tak se ptala i na způsob dědičnosti a na různé faktory, které se v tom jejím postižením uplatňují. A tak jsem jí začal dále říkat o cytotoxických lymfocytech, o NK buňkách (zabíječských buňkách) či o dendritických buňkách a i o mechanizmech, jakým způsobem zasahují a jak mohou danou nemoc rozpoznávat a i napomáhat ji likvidovat. Říkal jsem jí o imunitě, mechanizmech rozpoznávání patologických klonů a celou řadu informací. Nevím, jestli všechno toto byla schopná vstřebávat a tak jsem zkoušel to najednou převést i do jiné formy. Říkal jsem jí, že se ještě podívám do literatury, jestli se něco nového v etiopatogenézi dané choroby neobjevilo, ale také jsem ji spíše méně žoviální formou řekl, aby se podívala do svých soudnických knih, jestli se tam něco nenajde. Samozřejmě to jsem myslel tak trochu v legraci, pouze jako námitku proti její dominanci vyplývající ze soudnické rozhodovací profese. Již předtím jsem vycítil, že tato suverenita vyplývá z těch zákonů, že soudci jsou schopni poručit větru dešti, či musí vyřešit celou řadu různých soudních kauz, což nemohou dávat do různých souvislostí, na kterých je založen život . Přesto jsem jí řekl, ať se do těch knih podívá, jestli najde něco o genech v DNA, nebo o imunitě, či jiných věcech. Soudkyně reprezentativního vzhledu zaplatila útratu a tak jsme se domluvili, že se musíme znovu sejít. To že zaplatila i za mne, to jsem nechtěl a cítil jsem se ponížen, protože většinou já jsem platil za ženy, když jsem je někam pozval. Ale ona jinak nedala a řekla, že to, co jsem jí řekl, má pro ni velkou cenu.

Když jsme se znovu sešli, tak jsme se snažili vyložit karty na stůl. V podstatě řekla, že nic nenašla, čím by mohla vydat nějaké soudní rozhodnutí o likvidaci patologického klonu, který narušuje její tělo. Správně řekla, že o imunitu se jedná u poslanců, že diferenciace a proliferace buněk se tak dá ještě právně postihnout u plodu a tady i kdyby patologické buňky měly třeba stejný antigen jako má plod, tak stejně právo je v tom stejně bezmocné. Já jsem jí ale řekl, aby tak nezoufala, protože jsem našel něco, co by jí mohlo pomoci v léčbě. Na to byla velmi zvědavá a tak jsem jí dal kontakt, aby se obrátila na jednoho odborníka, který se touto chorobou zabývá. Tento specialista to vzal od podlahy a nechal jí udělat genetické vyšetření, čemuž ne zcela rozuměla. Řekl jí, že ve svém genetickém materiálu má danou mutaci na chromozomu a na dlouhém raménku. Tato mutace v genu způsobila, že je chybný přepis do bílkoviny, kdy aminokyselina v dané pozici je nahrazena jinou chybnou aminokyselinou. Soudkyně byla úplně šokována, když se dozvěděla, že její choroba je způsobena tím a tím s daným poškozením genetického materiálu. Připadalo jí to jako když ve své branži posuzuje nějaký přečin a tak pro něj hledá daný paragraf s příslušným odstavcem. Ale tady byla jednoznačně postavena před skutečnost, že v jejích životě se objevila mutace, která je naprogramována do každé buňky a tak se tato chyba jako červená nit vine celým jejím rodokmenem. To pro ní bylo strašné, protože to byla holá skutečnost a nešlo to zfalšovat či nahradit jinými paragrafy. Tak se trochu naivně zeptala specialisty, zda si je jist se svým nálezem, a zda není ten defekt na jiném chromozómu, ale specialista jí klidně řekl, ať o tom nepochybuje, protože kdyby byl defekt na jiném chromozomu, tak by se jednalo o jinou chorobu. Soudkyně pod touto precizností odborného nálezu, nebyla schopna již žádného slova, protože to se jí ani v soudní branži nestává. Takže žádný dovětek se z její strany nekonal a pouze žila v naději, že se bude dělat všechno možné, aby se její život prodloužil.

Po několika měsících mi zavolala a jestli mne může navštívit. Domluvili a ona přišla za mnou do práce. Hned jsem poznal, že stav její nemoci se zhoršil, a že již to není ta sebevědomá dáma myslící si, že ty její zákony jsou nade vše, protože formují lidi a dávají jim práva a povinnosti.Tato dáma jako kdyby nechtěla přijmou jinou verzi životních zákonitostí než těch justičních a tak dříve to byl málem diskusní boj na téma justice versus genetika, neboli zákonitosti justiční versus životní (buněčné). Přičemž musím říci, že si myslela, že soudní rozhodnutí je nade vše a tak podceňovala jakékoliv námitky. Říkal jsem jí podívej lidský druh je vybudován dle jednotné genetické informace a tak tyto molekulární mechanismy a zákonitosti jsou stejné pro všechny lidi na světě tak proč nejsou i soudní zákony stejné pro všechny lidi ? Proč některý zákon je v té zemi platný a v jiné neplatný ? Proč právo o zákony jsou pro různé oblasti, pro různé lidi a proč existuje sepjetí soudců a advokátů ? Těch otázek byla celá řada na něž neměla odpověď a poukazovaly na děravost celého justičního systému. Ale teď toto jako kdyby bylo nepodstatné, protože tady se jednalo o její zdraví. Soudkyně již neměla zájem podávat nějaký právní rozklad jednotlivých situací, ale jenom přemýšlela, kdo by jí mohl být nápomocen. Nebyla náboženského vyznání, takže k Bohu se neobracela, nevěřila ani v astrologické našeptávání a ani na léčitele, protože její nález by jednoznačný a navíc geneticky potvrzený.

Postupně ale, když soudkyně na vším tím hlouběji přemýšlela tak pocítila, že vlastně zákonitost přírodní či vesmírná je zcela nezávislá na zákonitosti soudní. Tzn., že tyto "naše" soudní zákony jsou více méně umělé a příroda není ani v nejmenším na ně zvědavá. Vždyť i programovaná buněčná smrt neboli apoptóza je přírodou ošetřena a není třeba uměle ji zákony vytvářet jako je tomu v případě autanázie. Soudci mohou posílat na smrt lidi, ale to nemá s apoptózou nic společného.

Jednou jsem se dozvěděl, že soudkyně zemřela. Nebylo to pro mne nějaké překvapení, protože už dříve jsem předpokládal, že k tomu může dojít. Přesto ale si myslím, že soudkyni se splnil jeden velký sen. Celou dobu se snažila najít opravdové, nezpochybnitelné zákony, které by mohla použit pro rozhodování soudních případů. Mnohokráte zřejmě byla rozladěna, když toto nenacházela a musela vynášet rozsudek na základě ne zcela přesvědčivých důkazů. Eminentní snaha soudkyně byla, že se chtěla pouze dozvědět, jestli vůbec na tomto světě je nějaká zákonitost pro uspořádání lidských bytostí a jejich vzájemných vztahů. Proto tak prahla po zákonitostech utváření a chování lidí, kde si začala ke konci života uvědomovat, že genetika jí v tom může být víc než nápomocná. Tady se již nejednalo o nějakou DNA a její význam pro identifikaci osob, ale konkrétně měla zájem o geny formulující "správnost" rozhodování. Málem chtěla proniknout do genomu a na základě genetické mapy chtěla znát sekvenci genu pro pravdu a pro jiné vlastnosti. Tak jak v mládí měla vysněnou představu najít kámen pravdy, tak ke konci života si tuto představu posunula do genomu a tam lokalizovat ty pozitivní geny pravdy a spravedlnosti. Ale i také i ty negativní, v rámci vzniku nemocí či defektů. Nakonec ke sklonku své soudcovské kariéry na začátky snad přišla, když se pustila za tajemstvím genomu, takže zcela neodešla jen tak bez poznání. To bylo na prahu tohoto tisíciletí, takže je jen škoda, že jí nelze oživit na konec tohoto tisíciletí, protože by určitě poznala pravdu celou. Čest její památce.

Na tuto soudkyni často vzpomínám, zvláště, když vedu v poslední době soudní spory. Najednou si uvědomuji, že nějaká třetí osoba vyřkne rozsudek a já nebudu mít možnost proti němu něco namítat či jej vyvrátit. Dostane se má právní věc k tomu soudnímu specialistovi tak jako se dostala soudkyně ke specialistovu se svou nemocí, aby vše bylo v zájmu pravdy a spravedlnosti řádně poskytnuto? A nebo naopak se dostanu do justičního marasmu, kdy rodina bude postavena mimo zákon? Soudci jako kdyby nechtěli vzít na vědomí genetické zákonitosti, které jsou pro utváření života mnohem zásadnější, než jsou zákonitosti v současné justici. Dokonce by se dalo říci, že Homo sapiens zde již dávno žil, kdy nějaké justiční zákony mu byly cizí, ale genetické zákony byly při jeho utváření a přežití tím nejpodstatnějším.

Dr.Kristian Koubek, DrSc.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí