Z časopisu Svědomí/Conscience roce 1990, opakováno v čísle 2/2010

Živá slova v rozhlase dne 16. 9. 1990

Stanislav Cába

Shodou okolností jsem si při poslechu "Živých slov" z našeho rozhlasu v neděli 16. 9. četl právě dopis od přítele Mílo Komínka. Zmrzačeného exulanta, který, než se mu podařilo tajně opustit svoji vlast, prožil 17 let a jeden měsíc v komunistických věznicích. A to v těch nejhorších - Leopoldov, Valdice. Jako bojovník za lidská práva. Politický vězeň. Jeden z těch desetitisíců, kteří nespekulovali, neptali se, co za to zaplatí. Věděli, že získat nemohou nic. Jen ztratit život.

Prožili jsme spolu několik let ve Valdicích. Oba s puncem nezastrašitelných a nepodplatitelných stoupenců demokracie. Museli jsme tehdy mobilizovat všechny své síly, abychom přežili. Každý z nás byl vlastně sám. Sám proti té obrovské mašinérii represivního aparátu komunistů, jehož začátek byl na ÚV KSČ a končil přes StB až u posledního bachaře ve věznici nebo v koncentračním táboře. Ti všichni byli komunisty. A teď jsem slyšel z rozhlasu, že vlastně jedinou možností, jak bojovat proti tyranii komunistů, bylo členství v komunistické straně.

A že vlastně jen komunisté nám mohli vybojovat demokracii a svobodu, o kterou nás komunistická strana pučem v r. 1948 oloupila.

A tu jsem strnul a zaposlouchal jsem se. Ale ne, slyšel jsem dobře, ona to ta paní rozváděla. A tak jsem se dozvěděl, že to vlastně ani jinak po válce nešlo. Že vstup do komunistické strany byl jaksi samozřejmostí a že to jaksi vyplynulo ze všeobecného nadšení pro věc socialismu. Ani zmínky o tom co všechno má tato strana na svědomí. Ani zmínky o těch stovkách popravených v monstrprocesech, o těch tisících umučených a ubitých, desetitisících trpících v komunistických věznicích a koncentračních táborech.

Tak to vlastně oni, komunisté nám vybojovali demokracii tím, že se dostali do redakcí sloužících tyranii a že ji zastupovali v zahraničí, prokuraturách a na soudech a všude tam, kde o něco šlo.

Jak to ale potom, že nikdo z nich nezvedl ruku proti všem těm projevům barbarství a zvůle, ke kterému je jejich strana nabádala a inspirovala? Ale hrdinové oni byli. To ano. Dokonce si dovolili někdy chválit inteligenci. A ty strašné útrapy těch, kteří v r. 1968, když už bylo zřejmé, že komunismus prohrál, odmítali dál sloužit. I pár měsíců tu a tam dostali ! A prohlídky jim doma dělali. I psací stroje zabavili.

Nemohl jsem si při tom nevzpomenout na to, jak ten můj přítel, Milo Komínek, v září 1964 byl dodatečně odsouzen Okresním soudem v Jičíně za to, že napsal tajné dopisy ministerskému předsedovi Austrálie Dr. Menziesovi, svojí matce, Mezinárodnímu červenému kříži a Organisaci spojených národů (OSN), ve kterých líčil bestiální podmínky ve věznici Valdice (Kartouzy), které vytvořili náčelník mjr. Stanislav Král a mjr. Kindl ("jáchymovský bůh"). Komínek v dopisech psal o spoluvězních Otovi Stehlíkovi, Ábelu Lukáčovi a Kmentoví, které v únoru 1964 po dobu čtrnácti dnů vyváděli k drátům ostřelovacího pásma, kde museli stát od rána do pozdního večera bez jídla a v lehkých šatech.

Náčelník Král dal příkaz, aby na Ábela Lukáče byl poštván služební pes. Když Lukáč zápasil se psem, náčelník dal příkaz, aby strážný tloukl pažbou samopalu Lukáče. Ten to skutečně udělal a nakonec musel být Lukáč, pokousaný a potlučený, ošetřen.

Komínek psal i o jiných zvěrstvech páchaných na vězních. Byl odsouzen na jeden rok bez svědků i výpovědí postižených. K odvolacímu soudu do Hradce Králové propašoval svědecké výpovědi pro soud – ve střevech (v konečníku). Podařilo se mu svědectví odevzdat soudu. Po návratu zpět do Valdic se mu Král pomstil.

6. ledna 1965, na svátek Tří králů, když byl Milo právě ve společné koupelně napolo oblečen, odvedl ho poručík Chrtek na samovazbu vzdálenou několik set metrů od společné ubikace. Tam se musel svléknout do naha. Vsadili ho do korekční cely, která byla bez oken a po stěnách i na podlaze led. Cela zřejmě byla předem polévána vodou. Ti, kdo očekávali, že Komínek dostane zápal plic a „pojede ...", se přepočítali. On to přežil, ale dostal ochrnutí properistaltiky střevní a nemohl přijímat potravu. Několik týdnů nejedl. Lékaři -spoluvězni ho tajně vyživovali glukosou. Zvláště o něj pečoval Dr. Josef Zenáhlík.

Tak jen takřka zázrakem a Božím řízením se Komínek z Valdic dostal na svobodu živý - dne 26. května 1965, tj. čtrnáct dnů po amnestii, která se na něj vztahovala. Ale náčelník Král a prokurátor Svoboda propuštění úmyslně prodlužovali, protože čekali, že svědek podlehne. Nepodlehl a za nedlouhou dobu promluvil!

Když jednou ve vězení byl předveden v poutech k lékaři -komunistovi, co se nedozvěděl?" Má málo vyvinutý smysl pro sebezáchovu."

Tak, v tom to zřejmě vězí ! My, nekomunisté, jsme prostě měli málo vyvinutý smysl pro sebezáchovu. Zatímco komunisté ho měli vyvinutý v neobyčejné míře. Bylo to v podstatě velmi prosté. Vždy hezky s proudem, opakovat předříkané, hanobit demokracii, plivat na její obránce, zvednout ruku, kdykoliv je o to rodná strana požádala. A žili pak pěkně v klidu, pohodě a bohatství. A že vlastně stejně vyvinutý smysl pro sebezáchovu měli pak i ti, kteří v r. 1968 zvážili rozumně situaci a vyšlo jim, že je nejvyšší čas se odpoutat.

No, něco to stálo, ale nedalo se otálet. Kohopak by napadlo, že to bude trvat 20 let. Vzhledem k předchozím ziskům to nakonec stálo za to a získali navíc právo zasahovat znovu do věcí veřejných. Tedy přec jen dobrá investice. On ten pud sebezáchovy je zřejmě třeba pěstovat.

Stanislav Cába; článek byl otištěn v jednom z prvních čísel časopisu Svědomí v roce 1990.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí