Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2010

Česká lípa

Josefina Valtová

Stojím na rozcestí hrdě vzpřímena,

pod oblohou temně zachmuřenou,

nebojím se o svá silná ramena,

nechť se mračna sebe větší ženou.

 

Přežiji i tuto krutou vichřici,

byť bych se až do kořenů chvěla,

marně se mnou klátí vichr skučící,

nevyvrátí nikdy mého těla.

 

Kmen můj není ještě uvnitř vykotlaný,

kořeny mám mohutné a zdravé,

přečkám každý útok živlů proradný,

nepodlehnu této bouří dravé.

 

Pár svých mladých větví časem oželím,

vyrostou mi ratolesti nové,

Jizvy svoje všecky sama zacelím,

až nastanou dny hřejivé.

 

Teď tu stojím pevně, chmurně vztyčená,

proti mračnům, z nichž to temně duní,

však až ztichne zloba živlů zvířená,

porostu zas v klidu na výsluní.

Josefina Valtová, z časopisu LADA, rok 1920

P.S.
Dva roky od vzniku první republiky, co byla zveřejněná tato báseň v časopisu LADA, už to také bylo s demokracii pochybné. Vládla protekce jako dnes. Skladatel a houslista František Drdla nedostal čsl. státní občanství, prý pro rakušáctví a tak zůstal ve Vídni, kde se stal světovým umělcem.

Ema Destinová nedostala učitelské místo na konservatoři. Tato světově uznávaná pěvkyně. A těch příkladů je dlouhá řada.

Josef Hermann, Kalifornie, USA

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí