Z časopisu Svědomí/Conscience 5-6/2010

Konec záhady jednoho domu, kde svazky StB byly archivovány a oprašovány

Kristian Koubek

Kristián Koubek poznal řadu měst, ale Praha se mu z nich líbí nejvíce. Autor si tedy jako správný patriot velmi zamiloval střed Prahy, kde různá místa jako Karlův most, Hradčany, Kampa, Malostranské či Staroměstské náměstí dýchají na každém kroku svoji historií. K. Koubek dlouhou dobu bydlel v domě v Ostrovní ulici č.8/222 nedaleko Národního divadla, který koupil jeho dědeček Rudolf Koubek málem před sto lety. V tomto domě pak bydlel jeho otec a strýc a také K. Koubek, který zde založil rodinu. Na otce se strýcem byl vykonáván v totalitní době nátlak, aby se zbavili tohoto domu, protože jinak jim bude nemovitost vyvlastněna. K tomu i přispělo neoprávněné zavření otce K. Koubka, které probíhalo v borské věznici v Plzni. Později K. Koubek užíval byt ve druhém poschodí domu v Ostrovní ulici, který navíc si velmi zvelebil, aby rodina měla při výchově dětí vhodné zázemí. Když chlapci dvojčata K. Koubka začali chodit, tak společně se svým otcem začali objevovat různá romantická místa kouzelné Prahy. Vedle Kampy si děti oblíbily i nedaleký Žofín, Petřín, Dětský ostrov a další vzdálenější místa historické Prahy jako Vyšehrad, Žluté lázně, Kunratice či Šárku. V centru Prahy se chlapci nejprve začali seznamovat s jeho prostředím a postupně při toulkách po staré Praze začali objevovali další místa.

Dlouhou dobu nebyla Kristiánu Koubkovi zcela jasná jedna věc. Když jeho strýc Rudolf Koubek převáděl na něho užívací právo na byt tak se společně bavili o tomto pražském domu a o jeho okolí. K. Koubek se ptal svého strýce, cože je to za dům, který je "naproti" jejich bytu směrem do dvora. Strýc nebyl schopen dát na tuto otázku K. Koubkovi uspokojivou odpověď a říkal, že v tom domě "naproti" sídlí něco jako Hlavní archiv města Prahy.

Postupem času si K. Koubek začal domu "naproti" čím dál více všímat, protože ze svého balkonu měl na něj dobrý pohled. K. Koubek pozoroval, jak jednotliví lidé rozsvěcují světla ve svých místnostech a začínají pracovat. Někdy již to bylo v časných ranních hodinách, kdy se za okny začaly míhat přihrblé postavy nějakých archivářů, mezi kterými se i občas mihnul nějaký mladší zřízenec. K. Koubek si říkal, jak ale jsou pilní ti archiváři, když viděl, že ještě ve večerních hodinách pracují a třídí a studují různé archiválie. A to bylo někdy i v sobotu a neděli či o svátcích. K. Koubek si začal uvědomoval, že to asi není tak jednoduché s tou naší historií, když ti archiváři jsou ponořeni do tak intenzivní práce. Někdy sice tito archiváři přerušili práci, vyšli si na balkónky a dali si cigaretku, ale hned se zase věnovali práci, aby mohli zřejmě lépe osvětlovat historické souvislosti města. K. Koubek je začal trochu obdivoval, i když mu připadalo, že jako kdyby snad dělali něco nekalého. A tak se snažil je dál pozorovat, přestože dům "naproti" jeho balkonu stále u něj zůstával jako by v anonymitě. Zatím co ostatní domy dýchaly tou normální nájemnickou aktivitou, kde lidé v nich otvírali a zavírali okna, zatahovali a roztahovali záclony, zalévali květiny, tak lidé v domě "naproti" byli pro K. Koubka víc než tajemní. Když si K. Koubek třeba si pouštěl rádio, kde ladil stanici Svobodné Evropy, či Hlasu Ameriky, tak pracovníci za okny protějšího domu se dál chovali jako by podle stejného předpisu. Z bytů jiných domů se ozývaly různé hlasy manželského soužití, ozýval se štěkot psů, ale v místnostech domu "naproti" jako kdyby se nic nedělo, nebo naopak se dělo něco moc vážného. K. Koubek v tom dlouhodobém pozorování, byl překvapen jednou věcí. Pilní archiváři se při zaregistrování vzájemných pohledů snažili být co nejméně nápadní, a dělali jako, že si K. Koubka a jeho malých dětí vůbec nevšímají. Většinou jakoby někam přešli či se schovali. Snažili se být co nejméně pozorovatelní, čím se vlastně stupňovala zvědavost K. Koubka. Bylo i zajímavé, že jejich pohledy nevydráždily nějaké nahé dívky, které se opalovaly na balkoně K. Koubka ani později jeho dovádějící malé děti. Archiváři se zřejmě chovali podle nějakého standardního protokolu a tak jejich chování nešlo vůbec nic vytknout. Absolutně se snažili být nenápadní a ignorovat i různé svůdné vjemy. Toto K. Koubkovi vůbec nešlo do hlavy, že je možné se tak soustředit na práci a eliminovat všechny situace, kterými by se člověk mohl rozptylovat. A tak si v duchu říkal, že práce těchto archivářů je víc než obdivuhodná.

Jak čas běžel, tak se zřejmě také některé věci posunuly i v tom domě "naproti". V době změn v našem státoprávního uspořádání se měnily aktivity archivářů. Rozsvěcovala se jiná okna a také se vyskytly různé situace, kde K.Koubek najednou začal čím dál víc otevírat oči. Nebylo to způsobené jenom tím, že ve svém bytě najednou zjistil odposlouchávací štěnice, ale také tím, že se od sousedky paní Martínkové dozvěděl, že se do jeho bytu snažili dostat nějací lidé. K. Koubek měl sice psa, ale tento pes mu toho moc neřekl, protože zřejmě byl vystrašen víc než je zdrávo, tak radši těmto lidem někam utekl. A tak pro tyto lidi bylo asi velmi obtížné, aby psa zahnali zpět do bytu K.Koubka, jak mu vedle bydlící sousedka důvěrně vypovídala. Přesto ale dům v Ostrovní ulici byl prošpikován různými dráty, o kterých nikdo nevěděl kam vlastně vedou. Pracovníci telefonní služby dokonce neváhali K. Koubkovi namontovat do kuchyně telefonní stanici, což odůvodňovali jako přechodnou možnost, než bude mu nainstalován řádný telefon, o který si zažádal. K. Koubek stejně raději domácí telefon ani nepoužíval a tak si nashromáždil slušnou sbírku telefonních karet pro volání z automatů svým milenkám, které měl až v Anglii. K. Koubkovi připadalo, že telefonování byla obdobné z některých veřejných telefonů jako tomu bylo v případě toho domácího. Přicházel na to, že některé telefony byly také napojeny na odposlech (třeba telefony na Hlavní poště, na Můstku, ale i v Národním divadle). A tak K.Koubek si uvědomil, že k ochraně socializmu byly vybudovány různé mechanismy a k tomu bylo zapotřebí i různých lidí a také dobré techniky, aby toto vše měli pod kontrolou.

Tyto lidé byli vlastně pracovníci a spolupracovníci StB, kteří se tak snažili odkrývat třídní nepřítele a zjistit jeho vazby hlavně na západní země. A byla to zřejmě požehnaná armáda zhruba 200 000 estebáků. Jejich aktivity byly opravdu víc než zajímavé. K.Koubek zažil třeba když si vyjel autem se svojí anglickou přítelkyní do Krkonoš kontroly policajty snad každých 40 km, což nakonec vyústilo, že mu policisté ve Špindlerově mlýně vzali řidičský průkaz, aniž udělal nějaký přestupek. Přece se nesluší vozit po vlastech českých dívku z Anglie a tak nemohl jezdil půl roku. Jednou se mu i stalo, když už mohl zase jezdit, tak mu stará škodovka zmizela na tři dny. Jindy zase za ním policisté jezdili po Praze a zřejmě zjišťovali kam zase zavítá. Samozřejmě to se neobešlo bez zastavování a zkoušky na alkohol. Někdy jejich zájem již dosáhl takového stupně, že policisté sledovali K.Koubka od východu z jeho ústavu a tak K.Koubek se již nepokoušel od té doby jezdit do zaměstnání autem. O aktivitách StB a policie v totalitním režimu již toho bylo mnoho napsáno a tak K. Koubek měl spíše zájem se dozvědět různé souvislosti s jeho bydlením, protože určitá indicie mu k tomu dávala impulz. Proto K. Koubek si nejprve chtěl vyjasnil záhadu toho černého domu "naproti", kolem něhož vlastně chodil dlouhou dobu, a který nebyl z ulice nikterak označen.

Archiv federálního ministerstva vnitra

Záhadný dům "naproti" měl adresu. "Na struze 3, Praha 1". Dennodenně K.Koubek se díval na tento dům než konečně se mu podařilo jeho záhadu poodhalit. Na této adrese byl Archiv federálního ministerstva vnitra. A ti lidé co tam sídlili nebyli nějací fundovaní archiváři zpracovávající historii Prahy, ale byli to víceméně estebáci třídící a ukládající důvěrné svazky, které se vedli na nežádoucí lidi. K.Koubek potřeboval nejméně 10 let, aby tuto roušku odstranil a dozvěděl se pravdu, co se vlastně v tom nenápadném domě "naproti" odehrávalo. Samozřejmě se tam muselo vystřídat mnoho lidí, kteří trávili nekonečné hodiny, dny a roky nad tříděním a oprašování různých svazků. Většina těchto lidí ještě žijí a tak by mohli vyprávět, co všechno dělali a čeho všeho se týkala jejich práce. Mohli by vypovídat jak byly svazky řazeny a ochraňovány. Ano, vždyť to byl Archiv federálního ministerstva vnitra, kde v jeho útrobách se hromadily různé dokumenty, které bylo třeba nějakým způsobem rozčlenit a zakódovat a to v době, kdy ještě počítače nebyly k dispozici. Člověka někdy napadne, proč strana a vláda si k tak závažné činnosti nevybudovala lepší objekt, který by byl i lépe zajištěn. Budova Archivu federálního ministerstva vnitra by se spíše hodila pro nějakou muzeální sbírku historických vykopávek hlavního města, než pro operativní dokumentační činnost ministerstva vnitra. Asi ale svému účelu sloužila dobře, i když nebyla ani vůči okolí důsledně zabezpečena. V té době byla snaha mít důležité orgány v centru města, než aby jejich úředníci museli jezdit někam na periferii. Proto i některé archivní budovy Ministerstva vnitra byly v centru, i když na jejich dostatečnou ochranu před veřejností nebylo zcela pamatováno. Kdo by také měl zájem vnikat do těchto prostor a vynášet nějaké dokumenty ? Vždyť to bylo v době, kdy mnoho lidí vůbec nevědělo, jakým způsobem jsou sledováni. StB měla své místo pevně v rukou, kde se nepředpokládalo nějaké její narušení.

K.Koubek byl několikráte vyšetřován ve vnitráckých objektech v Bartolomějské ulici, než se dozvěděl, že jsou na něj také vedeny svazky StB, (krycí jméno Krista, číslo 30 996, registrován u II. správy FNV viz SP 9893/LU Sv 97 ). To zřejmě bylo podmíněno jeho dlouhodobým pobytem v zahraničí, kdy tedy byl i na něj dělán nátlak, aby s StB spolupracoval, protože tato organizace viděla v něm vhodný objekt specialisty, kde odborné informace mohou být kontinuálně pomocí StB předávány. Když K.Koubek tuto možnost odmítl, tak se sám dostal do popředí jejich zájmu. To bylo způsobeno tím, že jako nestraník, svobodný se dostal na jednoroční pobyt do Anglie financovaný mezinárodním stipendiem s možností jeho prodloužení až na tři roky. Proto K. Koubek byl najednou vytipován jako vhodný objekt ke spolupráci, ale jenom je nutné jej lapit do StB sítě. To mu bylo několikráte nastíněno a to již při jeho ročním pobytu v Anglii a také když se vrátil z ciziny. Když jim K. Koubek tuto "velkorysou" nabídku odmítnul, tak se rázem dostal na index, že bude dále sledován, z čehož vyplynuly různé postihy, které přetrvávaly až do dnešní doby. Sbírání informací a sledování K.Koubka probíhalo i tzv. prověrkou korespondence (PK). V podstatě se jednalo o cenzuru všech druhů listovních zásilek, takže dopisy ze začátku chodily na dané adresy se značným zpožděním, aby se vůbec nevědělo, že byly odesílány. K. Koubek později již žádné dopisy z Anglie radši neposílal (pouze barevné pohlednice), protože neměl zájem, aby příslušné orgány si shromažďovaly jeho názory a dělaly si záznamy. Sledování korespondence K. Koubka přetrvávalo i když se vrátil z Anglie, protože tehdy jakýkoliv zahraniční a vnitřní styk musel být sledován. K tomu dokonce byla ustanovena skupina BAa (vnitřní StB) oddělení BAa S/c (cenzura zásilek a odposlech telefonů). Později asi byl na K.Koubka zaveden operativní svazek II. zvl. odborem MV, který mu zřejmě kontroloval všechny zásilky z ciziny. K. Koubek dostával v průměru týdně až 10 zásilek (hlavně odborných separátů) ze zahraničí a tak tento odbor patřičně vytížil. Rozlepovači, napařovači, překladatelé a zalepovači měli s tím práci i zábavu. Někdy i StB pracovníci se při konspirativních jakoby tajných schůzkách K. Koubka ptali, s kým, že si to tak vehementně dopisuje, tak K. Koubek měl již připravenou odpověď: profesor Baryšnikov, Moskva , čímž najednou tito pracovníci jako kdyby byli v rozpacích a vykřikovali, že to je nezajímá, ale zajímá je západ, západ, západ. Na to K. Koubek jim řekl, aby z něho nedělali "vola", že to všechno mají podchycené na Praze 3. Někdy oni byli neústupní a říkali, že pouze si informace ověřují.

Jedna z dalších závažných věcí K.Koubka bylo navrácení či nějaká kompenzace za nemovitost v Ostrovní ulici na Praze 1. Původně bylo ještě za totalitního režimu navrhováno, že za dům v Ostrovní ulici č.8/222 připadne původním majitelům Vladimíru a Rudolfovi Koubkovi vilka na okraji Prahy. Posléze opuštění nemovitosti bylo ošetřeno poskytnutím dvou bytů pro Rudolfa Koubka a Kristiána Koubka. Při ucházení o tyto nároky později soud poukazuje, že se jednalo o nedokonalé dohody, které poskytovaly vůli k jejich nenaplnění. Sehnání nějakých bytů v tom neviděli žádné problémy ani tehdejší ředitelé ing. Papež či Ontl, kteří tehdy vládli Ústavu stavebních informací. Tento ústav si chtěl vytvořit v domě v Ostrovní ulici č.8 svojí hlavní centrálu. K naplnění této představy nedošlo, i když tento ústav řešil různé úkoly RVHP. Pro ústav by neměl být vůbec žádný problém sehnat nějaké byty, které stejně jim poskytovalo Ministerstvo stavebnictví, s kterým spolupracovali. Prostě je třeba říci, že komunisté si mohli dělat ve své době, co chtěli a pokud někdo nebyl v jejich branži a ještě se jim projevoval jako nepřátelský, tak vlastně neměl žádnou šanci, aby mu naplnili to, k čemu byli povinováni. Naopak si ve své stranické disciplině soudruzi mysleli, že hubí třídního nepřítele.

Rodina K.Koubka doufala, že po revoluci jim bude v rámci restitučních nároků navrácena nemovitost v Ostrovní ulici, což soud na Praze 1 nejprve svým rozsudkem potvrdil, ale nakonec odvolací soud navrácení zamítl. Soudce na Praze 1 Judr. Novák se zachoval jako nepodjatý a spravedlivý a tak navrácení objektu v Ostrovní ulici v P1 v rámci restitučních zákonu pro původní majitelé plně zdůvodnil a to: 1) Rozsudkem jménem republiky 10C 178/92 149 a i 2) Rozsudkem jménem republiky 10 C 178 /92 145 (o nákladech řízení). Tento soudce ve svém rozsudku u Obvodního Prahu 1 přiřknul majitelům Vladimíru Koubkovi a Rudolfu Koubkovi navrácení domu v plném rozsahu. Posléze toto podpořil i soudní znalec, i když jako by soud se to snažil zvrátit a tak později v odvolání či dovolání zase soud navrácení pozměnil. To je až paradoxní, protože soud si vyžádá soudního znalce pro svoji námitku a ten svědčí proti soudnímu rozhodnutí a načeš to soud ignoruje, když se mu to nehodí `do krámuA. Jestli rodině K.Koubka nebyla vrácena nemovitost, tak to je ten kardinální problém celého sporu, ale i problém restitucí jako takových. Soudní znalec, který se nesnažil vyčíslit hodnotu historického podsklepení daného domu, přesto došel k závěru, že by dům měl být navrácen původním majitelům, což se nestalo, protože Nejvyšší soud rozhodl v neprospěch původních majitelů. Je zajímavé, že na celém případu se vlastně obohatilo Ministerstvo financí, kterému z ničeho nic spadlo do klina 25 milionů, o které vlastně původní majitelé a později rodina K. Koubka byla ochuzena a vržena do oblasti bankrotu. Ministerstvo financí, na které přešla nemovitost z FNM tento dům prodalo zhruba za výše uvedenou částku a samozřejmě nic původním majitelům nedalo. Z tohoto případu ve špatném výkladu restitučních zákonů vyplývá celá řada poškození, kdy rodina se dostala až na pokraj ohrožení a likvidace. Rodina tak přišla soudním rozhodnutím o nemovitost v hodnotě nejméně 25 milionů. Pro představu, o jaký objekt se vlastně jedná, tak si každý může najít na Internetu hesla: rezidence Ostrovní od firmy S property (http://www.rezidenceostrovní.cz). Lidé si pak mohou říci, jak vlastně ty restituce byly soudně posuzovány, když i v případě nemovitosti s historickým kamenným sálem a se zbytkem kamenné studny je na dům nahlíženo, jako kdyby se jednalo o bezcennou stavbu, kde i panelový dům má 100x větší hodnotu.

Odhalení záhady domu

Koncem minulého století K.Koubek konečně odhalil tajemství domu "naproti", který mu ležel po dlouhou dobu v hlavě. To bylo způsobeno se změnou politických poměrů v naší zemi a s nastolením relativní svobody. I když nemovitost v Ostrovní ulici nebyla rodině K.Koubka navrácena a rodina byla dokonce z domu svých předků násilně exekučně vyhozena, tak záhada domu "naproti" byla definitivně odhalena. Sice až na prahu nového století bylo veřejnosti usnadněno, aby se také mohli podívat do utajovaného archivu ministerstva vnitra a v něm i nalézt některé tajné dokumenty, které na ně byly vedeny. A tak K.Koubek neváhal a s velkým zájmem vstoupil do domu "naproti" v ulici na Struze 3, kde už je na dveřích tohoto domu nápis Archiv bezpečnostních složek. Při vyhledávání archivních materiálů podle ' 37 zákona č. 499/2004 Sb. ve studovně domu "naproti" byl K. Koubek také informován, že další archivní materiály mu mohou být předloženy ke studiu také v badatelně archivu v ulici Havelkova 2, na Praha 3. K.Koubek návštěvy tohoto archivu také využil, aby se dozvěděl více o lidech, které důvěrně znal.

K tomu je třeba říci, že naše země se jakoby snaží vypořádat s naší nechvalnou minulostí druhé poloviny minulého století, ale tyto snahy jsou někdy víc než problematické až nemožné. Není v silách tohoto národa se ani po 20ti letech vypořádat s komunistickou minulosti a tak v některých případech se jedná pouze o zmirňování škod a někdy ani to ne. Tento problém tíží i Konfederaci politických vězňů, kde K.Koubek v poslední době jednal. Je celkem logické, že objasňování tragické české minulosti druhé poloviny minulého století se nemusí líbit bývalým StB činovníkům, komunistům, soudcům a jejich advokátním přisluhovačům, ale ani některým odborníkům a archivářům. Zde je nesmírná provázanost těchto pracovníků zocelená kolegiálností a solidárností a tak rozrušení jejich vazeb není zcela jednoduché. To je vidět třeba i z výměny zakladatele Ústavu pro studium totalitních režimů (USTR) Pavla Žáčka za jeho následníka Jiřího Pernese na postu ředitele. Problém moderních českých dějin je sice řešen i konkurenčním Ústavem pro soudobé dějiny, takže veřejnost by si mohla myslet, jak je dokonale ošetřeno zkoumání naší minulosti pro generace budoucí. I když těch otázek, co by se mělo vyjasnit, je vlastně velké množství tak je stále vidět, jak jednak se lehce zapomíná a jak je těžké škody napravit. Vždyť účtování s komunismem nebylo jenom v rovině politických vězňů a jejich tragických osudů, ale týkalo se také komunistických zločinců, tajné policie, komunistických soudců a jejich advokátů až po napravení různých historických nespravedlností a majetkových postihů. Samostatnou kapitolou je sovětská okupace a následná normalizace prošpikovaná různými důsledky, které si prodělával všeovládající komunistický režim.

Archiv bezpečnostních složek

V poslední době byl Archiv federálního ministerstva vnitra přejmenován na Archiv bezpečnostních složek a zájemcům je tento archiv stále k dispozici. Samozřejmě K.Koubek měl dále eminentní zájem navštívit tento pro něj tajemný dům "naproti", protože se jednak chtěl také něco dozvědět o sobě a jednak chtěl vidět i útroby tohoto domu, který denno denně vlastně měl před očima. K tomu alespoň to nejzákladnější. Jak již bylo uvedeno, tak dům se nachází v ulici Na Struze naproti hospody "Popocatepetl" a vedle hospody Na Rusalce, patřící Českému golfovému klubu. Do těchto hospod autor často zavítal podobně jako do vedlejších hospod u "Zpěváčků" a u "Osvěžovny". K.Koubek tam nikdy nenarazil na pracovníky Archivu Federálního ministerstva vnitra, aby si je mohl ztotožnil s pracovníky, které viděl za okny domu "naproti" třídit estebácké dokumenty.Tito pracovníci se nevypařili, ale zřejmě to mohlo být způsobeno tím, že archivní pracovníci chodili na pivo někam jinam, či měli uzavřenou společnost, kam K.Koubek neměl možnost proniknout.

Dům, kde sídlí archiv bezpečnostních složek má v současné době cedulku, takže již není možné jej přehlédnout. Dům má poměrně velká vstupní dřevěná vrata, opatřená zvonkem. Po zazvonění a po otevření dveří se člověk octne v malém průjezdu, který končí dvěma velkými garážemi, umožňující i vjezd větších vozů. Na vstupních dveřích je cedulka, že vjezd je povolen vozidlům do 225 cm výšky. Člověku není jasné, proč tato informace je tam vyznačena ale může si myslet, že do garáží se s tajnými materiály snažili dostat vozidla i větších rozměrů či s plně navršenými dokumenty vedenými na různé lidi. Zhruba v polovině průchodu je na pravé straně vchod do útrob domu, kde návštěvník narazí na vrátnici. Zde jsou zájemci vyzváni k předložení občanského průkazu, z kterého jsou opsány některé údaje. Pak se otevře kovová závora a návštěvník je vpuštěn do Archivu bezpečnostních složek a to pouze do badatelny, která je ve třetím poschodí. Zde ještě musí odložit tašku do skříňky, aby mohl vstoupit do badatelny (studovny). V badatelně je mu předložen k vyplnění badatelský list, kde uvede svoji adresu a také důvod svoji návštěvy. V podstatě to jenom znamená, co si přeje a co jej přivedlo, když vstoupil na půdu archivu. Jakékoliv informace mu zodpoví ochotné úřednice. K.Koubek měl zájem se trochu více dozvědět něco o sobě, tzn. kdo na něj založil svazky, kdo na něj donášel a kdo se podílel na jeho profesní likvidaci. Mimo to jej také zajímalo, proč dům v Ostrovní ulici naproti Archivu federálního ministerstva vnitra nebyl rodině v rámci privatizačních ustanovení navrácen. Dále se autor chtěl také něco víc dozvědět o spolupracovnících, kteří byli ve službách StB a kteří na něj vedli utajované svazky.

A tak K.Koubek začal vysedávat v badatelně archivu. Když člověk viděl, jaké mazopisy byly vedeny na sledované lidi, tak si plně uvědomuje, že to bylo v druhé polovině minulého století, kdy archiváři s StB erudicí se snažili do účetnických knih zaznamenávat všelijaké informace týkající jejich osudů. Bylo to v době, kdy počítačová technika ještě nebyla běžně používána a tak spisy jsou vlastně archivovány v úhledných škatulích. Federální ministerstvo vnitra se snažilo tak opatrovat svůj sortiment, pro což si muselo vytvořit nějaký systém a to pro svojí orientaci i pro rychlé vyhledávání. StB tak mělo možnost se jednak rychle utvrdit o činnosti sledovaných lidí a jednak získat snůšku informací umožňující kompromitovat nepohodlné lidi. Že to byla činnost různorodá podchycující i různorodé aktivity normálních lidí, to není třeba vzájemně rozvádět. Na lidi, kteří se vymykali běžnému způsobu života či byli socializmu nepřátelští tak to hlavně muselo být nějak podchyceno a proto svazky StB má svoji výpovědní hodnotu o postoji těchto lidí. Není třeba pochybovat o tom, že v našem společenském bytí je snaha získávat na lidi různým způsobem informace a ty pak vhodně používat, což tak trochu spadá do naší národní povahy. To vše je ovlivněno politickým klimatem společnosti, kdy pak dále tyto informace mohou mít různou hodnotu a mohou lidi diskreditovat. Proto si mnoho lidí ani nepřeje aby tyto informace byly oprášeny. A tak i v archivu je asi nutné dát k dispozici pouze "něco" a nebo již někdo udělal třídění.

Po sametové revoluci se i nadále v tomto archivu něco dělo, protože jeho úředníci vykazovali nějaký nepředpokládaný pohyb. Již nedělali ze sebe nějaké mrtvé brouky, ale velmi zasvěceně se přehrabovali v archivu, jako kdyby si byli vědomi, co je žádoucí, aby bylo zachováno a co naopak má definitivně zmizet z povrchu. A tady nelze vyloučit vzájemné kontakty, aby byly určité svazky zlikvidovány. Toto se odehrávalo v různých rovinách na různých místech. Ty snahy se týkaly hlavně lidí, kteří se angažovali v sledování lidí nepřátelských tehdejšího režimu zametající své stopy. A tak se možná skartovaly i justiční materiály našich soudců, kteří jsou najednou čistí jak slovo boží. Veřejnost stále neví jestli jsou ještě nějaké nevybalené pytle s tajnými dokumenty na tajných místech a také co všechno bylo zničeno. To znamená, že se přesně neví kolik % bylo zlikvidováno a v jakém sledu. Autor se třeba dozvěděl, že co se týče jeho StB dokumentů, tak, že některé byly skartovány, ale má možnost hledat informace pod jinými hesly či jmény. Tak vlastně pátraní po některých dokumentech může být v různých hladinách a také na různých místech. K. Koubek měl i nějaké mezinárodní aktivity, které tehdejší režim musel prověřit a to i ve spolupráci s NKVD. Tak by i tyto dokumenty mezi StB a KGB mohly něco více napovědět. Není třeba uvádět centrální archiv v Moskvě, kde by se daly s konečnou platností nalézt dokumenty týkající se smrti i Jana Masaryka či přípravy sovětské okupace a i mnoho dokumentů o politickém klimatu v satelitních zemích. Tyto dokumenty si i dnešní sovětský režim pečlivě střeží a tak není naděje, že by nějaký badatel mohl něco vynést z útrob archivu na světlo boží.

Pár slov na závěr

Autor se často setkává s prohlášením různých lidí o tom, že svazky StB je vůbec nezajímají a proto by ani neměly být k dispozici normálním lidem. K tomu K. Koubek může říci následující. Svazky StB patří do "našeho kulturního dědictví", i když do dědictví negativního. Většina lidí by uvítalo, kdyby svazky vůbec neexistovaly a lidi se mohli chovat normálně a eticky. V případě, že to tak nebylo, tak se vůbec nelze divit, že veřejnost musí mít možnost, aby se dozvěděla i o této nechvalné strategii více. Nemá smysl, aby jsme si retušovali historii a žili v pozitivním oparu nevědomosti. Záleží na každém z nás, jak se s tím vypořádá a co mu ulpí v mysli. Ale nemá smysl u těch lidí, kteří nechtějí nic znát, aby ještě napadali ty, co se chtějí něco víc dozvědět. Seznámením se svazky namířené preventivně proti zlu by se mohly chápat pozitivně, ale bohužel v případě jejich zneužití vůči bezbranným ničím se neprovinilým lidem již svazky nelze brát zcela pozitivně. O tom se mohou vést různé diskuze, které ani pro totalitní systém nemohou být zcela ospravedlnitelné. V dnešní době snad jenom negramotný člověk či člověk podílející se na jejich vybudování je může zcela vědomě ignorovat. O to je víc zajímavé, že do svazků se snaží nahlížet lidi poškození či šikanovaní, ale také lidi, kteří jim toto způsobili. Samotní StB pracovníci, jako kdyby chtěli vědět, co všechno se na ně ví či neví. V některých případech lze proniknou i k tom, proč lidé ztratili majetek, či museli emigrovat. Lidé, kteří měli dříve cestu životem bez problémů mohou dále říkat, že je svazky StB nezajímají, protože nebyl důvod, aby se staly jejich předmětem zájmu. Ale lidé, kterých se velmi týkaly či na ně byli nasazováni různí estebáci už takto mluvit nemohou, protože tady se mnohdy jednalo o celý sled událostí poškozující jejich kariéru či profesní postup. V některých případech byl na ně udělán nátlak, aby přišli o nemovitosti, pozemky a další hmotné věci. I to by se dalo pochopit, kdyby naopak se zase někteří lidé na druhé straně nesnažili majetek hromadit. Autor mluvil s několika lidmi, kteří také našli odvahu a vydali se do badatelny Archivu bezpečnostních složek. Většinou co mu říkali, tak to bylo víc než otřesné, protože se setkali s tím, co vůbec nepředpokládali.To se většinou týkalo lidí, kteří na ně donášeli a zakládali pod různými pohnutkami StB svazky.

Dr.Kristian Koubek, DrSc.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí