Z časopisu Svědomí/Conscience 9-10/2010

Ta naše justice česká

Kristian Koubek

Začneme písničkou:

"Ta naše justice česká,

ta je tak tuze hezká“.

Předvoláme, vyšetříme

oznámíme, odsoudíme.

 

Podjatí advokáti

leští soudní lavice

aby pomatené rozsudky

mohla tak vynésti

komunistická

zločinná justice.

 

Jménem zákona se

vážně uzavírá

že spravedlnosti

se to vůbec netýká

nové paragrafy vytvoříme

protože právo vlivem

soudem odůvodněné plnosti

dostatečně naplněno jesti.

refrén:

"Soudci, advokáti, zmocněnci

zákonodárci, zákonotvůrci

všichni co se podílejí

na právní zhovadilosti

atd., atd., atd

Pár slov na úvod

Text písničky jsme chtěli původně zaslat našemu zpívajícímu právníku Ivo Jahelkovi (1954), ale pak jsme od toho upustili. Totiž uvědomili jsme si, že je to advokát a tak nemůže zpívat o marasmu české justice, protože by si s tím nejen uškodil, ale navíc způsobil jenom problémy. Říkali jsme si vlastně, že koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Toto se dá vztáhnout nejen na naší justici, ale i na politické dění. Přece advokát musí být solidární s justicí, když v ní pracuje. Advokát tak může zpívat o svém klientu, který si ledacos nadrobil, ale nemůže zpívat o tom, co mu neprávem nadrobily různé soudy, protože v tom by se mohlo jevit i advokátovo selhání. Advokáti si soudce mohou získávat, ale soudy již ne. Takže zpěvák Jahelka, jehož písničky máme celkem v oblibě už nebude vystaven do situace, že pohrdá či kritizuje naší českou justicí, ale také se nestane razantním představitelem o její změnu. Možná, že to je škoda, protože v naší společnosti chybí člověk, který by se nebál soudů a byl schopen veřejně se chopit ochrany lidí, kteří se ne vlastní vinou dostali na pokraj likvidace. Kdyby si člověk vytvořil tuto auru tak se může stát velmi populárním obhájcem lidských práv, tak jako to bylo v případě advokáta Motejla, na kterého se obraceli různí disidenti, když se dostali do sporu s komunistickou justicí. Advokát Sokol projevil další náznak, že by mohl být užitečný v napravování křivd minulosti, ale v očích veřejnosti se jeho počínání nejevilo zcela příkladné. A také navíc není jasné jestli umí zpívat. Společnost vyžaduje lidského trubadúra, který neváhá poukazovat na zneužívání práva při nastolování křivd. Písničku zazpívat by tak dokázal Karel Kryl (1944) coby představitel českého protikomunistického protestsongu, který by si jej ještě rozšířil o vylepšování justičního nepořádku. Při zhodnocení našeho justičního uspořádání se naskýtá celá řada otázek a problémů, které bohužel nebudou a ani nemohou být nikdy vyřešeny. Justice se vždy bude pohybovat v kalných vodách, kde k nějakému vyčištění v žádném případě nemůže dojít. O to již se snažily v dávných dobách různé civilizace, které většinou zůstávaly u naivních těžko realizovatelných představ. Nepomohlo ani když začaly uctívat různé bohy, aby za ně převzali smysl pro právo a spravedlnost a definitivně jim vyřešili závažné spory a situace. A jak to dopadalo o tom se nemusí ani psát. Dnes snad nikdo nevěří v nějakou boží spravedlnost ve smyslu "bůh Tě potrestá", ve kterou se ještě věřilo v minulém století.

Co je tedy příčinou tohoto posunu, který se dotýká justičního sestavení ? Na to je možné se dívat různýma očima a to ještě z různých pohledů. V současnosti vystává základní otázka, co je to právo a spravedlnost a zda je možné si je koupit. V tomto pohledu pak snaha advokátů může být namířena na obhajobu největších zločinců, protože oni mají dostatek peněz, aby si ty advokáty zaplatili. Říkají si, ať se tedy advokát snaží, protože tady se jedná již o velké peníze. O částce se nemluví, protože pak se může roztočit korupční spirála.

Když jsem byl malý, tak jsem i uvažoval, za kolik peněz bych si nechal vrtat koleno. Za tisíc, milion, deset milionů ? Samozřejmě bych se nenechal k tomu v žádném případě přemluvit, ale přesto jsem neuměl odpovědět, jestli bych s tím nakonec nebyl svolný, aby nebyl na mne vykonán trest smrti nebo abych zachránil své děti. Přemýšlel jsem o situaci chudé matky, která aby zachránila své děti, tak nabídne svoji dceru za peníz úchylnému člověku. Na takové situace si nemusíme ani brát růžové brýle nebo kontaktní čočky, protože tady se dostáváme do oblasti morálky a lidských vztahů. Advokát, aby se dostal na výsluní či lépe na stránka tisku tak se musí snažit obhajovat případy, kdy došlo k porušení práva a spravedlnosti, kde soudci již nemají snahu o nápravu. To dokumentuje i případ mladé advokátky Slámové, která oživuje kauzu Kájínek.

Přesto, ale v tom nejzákladnějším pohledu právních otázek se neobejdeme bez ponoření do minulosti, protože zde se právní zákony začaly formovat a tehdejší společnost musela řešit otázky analogické jako se řeší dnes. O minulosti justičních praktik se dá toho mnoho napsat. Vývoj justice prošel různými stadii, které přinášela celou řadu omylů. Tato pochybení teprve postupem času byla přiznána a tak mnoho osob bylo rehabilitováno. O tom existuje mnoho knih a je natočeno celá řada filmů a tak není třeba to detailněji rozebírat. Proto se omezíme pouze na několik poznámek. Český právní řád a jeho celá soudní sestava vznikaly během několik staletí a to pod silným vlivem evropského práva, z něhož se využívaly některé poznatky. Je nutné zmínit římské právo, z kterého vycházely právní tradice francouzského, německého a rakouského uspořádání. Kontinentální právní systém německo‑rakouského typu byl pro naší zemi podkladem k formování základních právních otázek. Tato právní soudržnost se evropskými západními vlivy byla narušena druhou světovou válkou a později komunistickým totalitním systémem.

Nelze říci, že Právnická fakulta Univerzity Karlovy by se nesnažila svým studentům nastínit jak fungovalo právo v komunistickém režimu. Vždyť rekonstrukce konkrétních politických procesů, které byly klíčovým tématem letošního projektu Mene Tekel. "Intelektuální odboj proti totalitě" byl prostřednictvím fiktivní rekonstrukce uspořádán ve velké porotní síni Vrchního soudu v Praze na Pankráci v únoru letošního roku. Ansámbl 21 budoucích právníků tak měl možnost sehrát velkolepé divadlo, aby ukázal jak je možné právo pošlapat a jak je možné zničit nevinného člověka justiční mašinérií. Studenti se snažili zohlednit hledisko etiky, spravedlnosti a poukázat na nenávistnou rétoriku soudců, prokurátorů, kteří podprahově ovlivňovali atmosféru soudních procesů, když vyvolávali v obžalovaných traumatizující stavy. Tyto případy jako kdyby se snažily poodkrýt dramatické osudy elity našeho národa, kdy se mnohdy jednalo o čest, zdraví a život.

Z politických, ideologických a morálních důvodů je trestně právní represe jeden z nejzvrhlejších způsobů, na kterých se podílí justiční mašinérie. Budoucí právníci by měli být s tímto seznamováni, aby si konkrétně uvědomili, do jakých sfér může zasahovat a jak může "fungovat" právo. I když se jednalo o cvičný soud, tak představoval velkou dávku absurdního soudního divadla, kde studenti museli nastudovat tehdejší právní úpravy a tak věřme, že nebudou tím ovlivněni ve svém budoucím právním zařazení. Budoucí soudci by měli na rozdíl od některých současných stavět svá rozhodnutí na zcela opačnou parketu. V minulosti mohl komunistický režim zasahovat všemi možnými prostředky do „nezávislosti" soudců. Autor vzpomíná jak byl při jednom soudním stání nesmyslně vykázán ze soudní místnosti, aniž by něco provedl, či někoho urazil nebo zesměšnil a soudní věc byla dále projednávána bez jeho přítomnosti. Zřejmě to byla daň advokátu Gebaureovi, kterého se soudci obávali, protože on se i snažil obhajovat generála Aloize Lorence coby posledního šéfa komunistické StB.

Není třeba zdůvodňovat, že mnoho konkrétních případů nebylo ani současnými soudci spolehlivě posouzeno v ponoru posledních padesát let. Tak se dostaneme do postavení justiční mašinérie v období komunistického režimu o čemž již bylo mnohé napsáno. Pouhými nahodilými sondami zjistíme celou řadu nesrovnalostí, které vyústily až do zločinů, pod které se podepsali soudci. Není třeba zmiňovat justiční vraždy. Ten, kdo dlouhou dobu má co do činění s její podstatou a povahou tak se nutně musí dostat do dilemat, kdy si uvědomuje, že mnohdy selhává. A tak pár slov o příčinách tohoto justičního selhávání. V tomto článku se proto dotkneme o dodržování práva a spravedlnosti ve výkladu soudců mající k tomu způsobilost. Justice byla, je a bude velmi citlivá sféra lidské společnosti, protože se do ní může promítat nejen politické klima, ale také se může stát, že mnoho nevinných lidí na ní doplatí při vymáhání práva. Laicky by se dalo říci, že mít ušlechtilé snahy a domáhat se spravedlnosti a práva může být víc než naivní, protože to justice není schopna zaručit. Do současné české justice se promítají otázky právní kontinuity, zbytkových trestů i chyby polistopadové justice. Byl by velký omyl vše svalovat na komunistickou justici, protože nelze udělat tlustou čáru a začít soudit "de novo" . Co se z minulosti justičního uspořádání promítlo do přítomnosti ? Na to je celkem jednoduchá odpověď: "mnohé". Zase toto si lidé mající činění v justici mohou vykládat jako málo a nebo hodně. Konkrétně záleží na soudci a na případ od případu. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš.

Již v době komunistického režimu, byla tendence dostat do justičních místnosti i ženy. Pak by se dalo říci, že staré feny se novým zákonům také těžko naučí. Aby toto se mohlo ověřit tak je nutné vést několik vážných soudních sporů v různých instancích a vystopovat různé závislosti. Autor má zkušenost, že různí soudci či soudkyně posuzují stejné případy různým způsobem a to i v otázkách majetkoprávních. Říká se, že výklad práva je pro všechny soudce stejné, tak jako pro účastněné strany. Ale pak zjistí, že to neplatí, protože každý soudce je individuální v posuzování právních záležitostí a jeho rozhodování se diametrálně liší. Ale jak vědět, že ten soudce je nejlepší v daném sporu a to bez korupčního ovlivňování ? Když by rozsudky vynášené soudci byly spravedlivé tak úřad ochránce lidských práv by se nemusel ničím zabývat. Mnoho soudců se vyjadřuje pro media, ale stručně by se dalo říci, že jejich výroky nepřináší nic nového. Totiž v justici se celkem nic tak neděje jako v jiných exaktních oborech. V molekulární biologii, biochemii či genetice se denně setkáváme s přílivem nových mnohdy zásadních poznatků, což o justici se říci nedá a tak se v ní do nekonečna omílají témata o trestu smrti, interrupcích, eutanazii a jiných. To je něco podobného jako kdyby se v exaktních oborech diskutovala délka života či nesmrtelnosti chrousta. Je velmi potěšující, když ředitelka justiční akademie D. Kovářová píše v MFDNES ze dne 20. srpna 2010 v článku "Právo a spravedlnost nemusí být vždy totéž" o justičních nedokonalostech. Je tedy až překvapující, že tato bývalá ministryně spravedlnosti se najednou posouvá do role oponenta naší justice, To je velmi sympatické od této ženy, a klidně by se mohla posouvat na kandidátku obhájce lidských práv. Tento článek sice nazvala velmi opatrně, ale v podstatě došla vlivem své právní zkušenosti, že právo a spravedlnost mohou být v podstatě dva zcela nezávislé pojmy. Toto informovaná veřejnost dávno ví, protože komunistická justice otevřela nůžky mezi spravedlností a právem velmi široce, takže, kde nebyla spravedlnost, tam se komunističtí soudci snažili hledat nějaký vhodný zákon. Nemusíme zdůrazňovat, že byly vynášeny různé rozsudky, kde spravedlnost a i někdy právo jako by ani nikdy neexistovaly. To všechno již bylo detailně zpracováno, ale současná justice se z toho vůbec nepoučila. Daniela Kovářová podsouvá, co si normální lidé myslí, cituji: "opět ta nefunkční justice", "s těmi soudci by něco měli udělat", `obyčejný člověk u soudu nemůže najít zastání", "korupce je všude", "i když si nevinný, nakonec se spravedlnosti nedovoláš". Aby se jí člověk nastolil, tak si musí platit drahé advokáty a poplatky, aby došel až k ústavnímu soudu, či soudu ve Štrasburku. D. Kolářová dále uvádí, že v boji za spravedlivou justici by dalším krokem mohl být hon na soudce, kteří nespravedlivé rozsudky vydali. A tady je jádro problému - proč soudci jsou schopni nespravedlivé rozsudky vůbec schopni vydat a jaká je možná obrana poškozeného. Obrana poškozeného prakticky není žádná. Mnoho chyb soudci natropili v restitucích. To byla pro ně zcela nová situace, s kterou se nedovedli vypořádat. Odhaduje se, že zhruba pětina všech případů byly špatně posouzeny a tak si mnoho lidí přišlo ne zcela oprávněně k majetku a také mnoho lidí o majetek přišlo ať už vlivem nezákonného prodeje. Autor na vlastní oči viděl, jakým způsobem se vyvíjel spor o nemovitost v Ostrovní ulici č.8, na Praze 1, o kterou nakonec byla rodina připravena. Tady se soudci snažili vypořádávat s takovými pojmy, jako tíseň, nápadně nevýhodné podmínky, nezákonný prodej. Proč soudci vydávají nespravedlivé rozsudky, to by vyžadovalo delší rozbor. D. Kolářová správně artikuluje, že mladý soudce je pln naděje a odhodlání spravedlnost nacházet a realizovat než začne soudit a vydávat rozsudky. I spravedlivý soudce, který se dopustil pochybení tím, že v odůvodnění nevěnoval dostatečnou pozornost důkaznímu materiálu, tak může být vystaven do situace, že jeho rozsudek je rušen odvolacím soudem, a pokud se dál řízení dostane, tak mu to může vytknout soud dovolací a tomu pak dále soud ústavní. K tomu je třeba říci, že mnoho žalob se nedostane k těmto soudům, protože žalovaní přijímají automaticky rozsudky bez snahy nastolovat právo a spravedlnost. To je v pozitivistické teorii českého soudnictví celkem logicky uspořádáno, aby zde nebyly možné hledat námitky.

Ty námitky se týkají jednotlivých stupňů, ve kterých zase rozhodují soudci. Není dobré říkat, že za to může kamenná budova soudu, ale správněji jméno soudce příslušného soudu, který se pod rozsudek podepsal. Někdy ten soudce si i před jméno přidal neoprávněně titul, aby rozsudku dal patřičnou váhu. Soud není nic imaginárního, ale každý rozsudek je veledílo soudce. V mnoha případech je právo zašlapáno, protože poškozený už nedotáhne rozsudek na příslušného vyššího soudce, protože nemá důvěru. V několika případech jsem měli pocit, že jako kdyby soud si oddychl, když z procesních důvodů nemusel kauzu řešit. Není třeba se rozepisovat o vazbách mezi soudci jednotlivých soudů, ve smyslu já na bráchu, protože vzájemnou solidárnost nelze vyloučit, která se lety prohlubuje. Mimo to, do toho vstupují advokáti mající vazby na soudce a tak se justiční případy mohou dostávat do nekontrolovatelného chaosu, kde se již nejedná o právo či spravedlnost, ale o renomé. Zažil jsem i případy, kdy advokát měl větší váhu, než soudce. Jiní advokáti chtěli zase vědět, kteří soudci jsou úplatní. Spravedlnost spadá do morální kategorie a tak se nejedná ani tak o dodržování zákonů jako o morálně lidská a etická kriteria. K soudu se chodí pro právo, k čemuž jsou příslušné zákony. Některé zákony jsou často nesrozumitelné, takže sami právníci se v nich neorientují. O tom jsem se mohl přesvědčit, když právníci si vykládali pojmy jako tíseň, nápadně nevýhodné podmínky, nezákonný prodej a další.

Snahy zákonodárců by měly vést ke změně práva a zjednodušení zákonů má‑li se dosáhnout větší spravedlnosti. Nelze neocenit i snahu ministra Jiřího Pospíšila vylepšit českou justici. To je všechno hezké, zvláště když to vychází z justičních řad, protože dělat rezortní změny není zcela populární. Toto je spíše pouze příklad, že něco shnilého je ve státě dánském. A je‑li to právě v justici, tak je to víc než povážlivé, protože justice by měla být konstantní, protože se většinou týká práv lidí. Čeho se ty změny týkají? Ministr Pospíšil chce vyloučit ze soudu členy soudních senátů, kteří nemají právní vzdělání. K tomu lze říci následující. Soudci nejsou neomylní a tak víc lidí víc cítí. Kdyby byl soudce zcela bezchybný tak samozřejmě přísedící jsou zbyteční. Těch 6 400 přísedících většinou důchodců by se zcela nemuselo rušit, jen by se u nich eliminovaly soudní částky. Tito lidé by tedy docházeli k soudu z vlastního zájmu a dohlíželi by, zda "právo" soudci dodržují. Je třeba říci, že tyto soudci mohou mít velké dlouhodobé zkušenosti a tak pro dodržování práv občanů nejsou zcela bez lidského cítění. Tito lidé mohou dodávat někdy zkostnatělému soudci normální lidský pohled, což se může odrazit do kvalitnějších rozsudků. Další snahou je zpřísnění dohledu nad soudními znalci, které by bylo možné i finančně postihovat za špatný posudek. Tuto otázku lze diskutovat z různých pohledů, a jenom to poukazuje, že situace není zcela jednoduchá. Na jednu stranu je víc než jasné, že soudci nemohou znát vše a tak si povolávají znalce a na druhou stranu je zřejmé, že znalecký posudek se jim nemusí líbit. Třeba v jednom našem soudním stání při navrácení nemovitosti, si soudce vyžádal znalecký posudek, který zcela vyvrátil soudní náhledy, což se soudu nemohlo vůbec líbit, tak soudní znalecký posudek zcela ignoroval. A tak tady je zásadní otázka, zda soudci, když si vyžádají nějaký posudek, zda teda jej mají začlenit do svých výroků. Tady by bylo vhodnější také uzákonit, když soudce vydá pomatený právně chybný rozsudek, aby zaplatil to, čím poškodil nevinnou oběť. Třeba na MS spravedlnosti je podána naše žádost o odškodnění až ve výši půl milionu. Ministr Pospíšil uvažuje snížit věk odchodu soudců do důchodu ze současných 70 let na 65 let. To se jeví celkem logické a doufejme, že těch dva a půl tisíce soudců bude dostačující. Veřejnost by již jim nemusela připomínat, že studovali komunistické právo a někdy ve svých rozsudcích se nebyli schopni se této čmouhy zbavit. To se týkalo i lidí, kteří způsobili změnu režimu a nebyli to žádní soudruzi a mnohdy na ně byli vedeny svazky StB a za to je soud ještě trestá. Soudcům by se také ulevilo, kdyby již se nemuseli zabývat exekucemi, kterými se velmi zatěžovali a tak by je mohli převádět na různé osoby. Autor na vlastní kůži zažil tři neoprávněné exekuce, ve kterých advokáti byli ti nejhlavnější a sami si někdy neoprávněně vymáhali exekuci. Když K. Koubek jednal se soudkyní na Praze 1 a poukazoval na to, že není třeba žádnou exekuci nařizovat, protože byt je prázdný, tak jej soudkyně odkázala na právníka protistrany. Tento advokát úmyslně zdržoval, aby mohla být nesmyslná exekuce vykonávána, když byla soudem nařízena. A tak se dostavili policisté, soudní vykonavatelka, přijeli policejní nákladní auta, ale nebylo co zabavovat. A tak člověk přemýšlí, jak právně je vymezeno exekuční řízení, když soud se nechá smýkat lidmi, kteří si rozhodují jak chtějí, přičemž k tomu nemají oprávnění.

Věřme, že se zákonodárcům podaří posílit práva poškozených. V našem případě jsme si prožili různé psychické ujmy, stresy a to i včetně malých dětí, kterým se soud jenom směje a nebere je na vědomí. Proto jsme podali i na MS žádost o odškodnění.

Samostatná kapitola se týká soudních poplatků. Zde je u jednotlivých soudů velká variabilita, kdy jeden soud může soudní poplatek snížit či zrušit a jiný soud na to nebere ohled. V našem případě jsme museli zastavit soudní projednání vážných případů, protože jsme neměli na uhrazení soudních poplatků. Tím vlastně soud vědomě vyloučí vymáhání práva a mnoho snah o vymáhání práva jednoduše smete ze stolu. Nelze si stanovit podmínku ať soudní poplatek je uhrazen z případné vysouzené částky, protože to by mohlo být vydírání.

Normální lidé žijí v pochybné naději o transparentnosti a čistotě soudních jednání ale neuvědomují si, že i soudci mohou být různě propojeni s vlivnými skupinami, kde se používají jiné praktiky, spojené s korupcí o čemž veřejnost se jen těžko dozvídá. Soudci nejsou nějací bozi, aby se cítili ješitně povýšení nad své přísedící či znalce či jiné osoby. Jsou to normální lidé, kterým je dána důvěra veřejnosti v jejich bezúhonnost a citu pro spravedlnost. V případě, že soudí zločinně, tak nemají v soudních síních co dělat. Něco podobného je i v branži advokátů, kde plastičnost jejich působení je dosti široká. Advokát by si měl uvědomit, tak jako si účtuje různé sazby od 500 Kč až po 10 000 Kč / hod za své právní služby, tak by si měl uvědomit, že je rozdíl, když jako zástupce protistrany vede spor proti chudé rodině s malými dětmi nebo proti nějakému bohatému magnátovi.

Český právník J.Pribáň coby profesor práva na Cardiff Univerzitě ve Velké Británii je velmi vzdálen problémům, s kterými se potýká česká justice, protože fungování ústavního státu na ostrovech se nemuselo vypořádávat s otázkami kontinuity práva tak jako to bylo v naší justici. Jak poznamenává K. Steigerwald veřejnost čeká od soudců vyšší etiku, vyšší princip mravní provázený morálkou.

Výtky prezidenta republiky o neústavnosti Ústavního soudu jsou závažné, protože soud by měl vzbuzovat důvěru a dbát o svou pověst a ne se snažit dávat najevo svoji nezávislost a neochvějnost, když je společnost na kraji propasti. Soudci patří do společnosti a tak od nich chtějí vedle spravedlivého rozhodování a dodržování práva také určitou sounáležitost s jejím chodem. Normálních lidí, kteří si vydržují soudce se velmi dotýká, když soudci se distancují od lidí a snažit se povyšovat. Soudci nejsou nějací bozi, jak by si mnozí přáli, ale normální lidi utváření z masa a kostí. Veřejnost, by si ze všeho nejvíce přála, kdyby soudci byli božské bytosti sídlící na nejvyšší hoře spravedlnosti, protože by ji přinejmenším ubyli náklady s jejich zabezpečením. A o to soudcům jde, když chtějí mí co nejvyšší platy, na něž společnost již nemá. Je zřejmé, že i soudci jsou kolečkem jemného společenského mechanismu a není proto dobré, když toto kolečko by nefungovalo. Lze si to, představit, že my všichni jsme na jedné lidi, a nemá smysl, aby se jedna skupina či jedna profese povyšovala nad ostatní. Tím je řečeno, že jednotlivé profese musí být v dané společnosti vyvážené a není možné, aby všichni byli jedné profese, protože by se daná společnost zhroutila. Soudci jsou také lidi a nemá smysl z nich dělat nadlidi, či podlidi. Když společnost se dostává až na samý kraj krizového ohrožení tak soudci by měli být lidsky rozumní a chovat se normálně. Vždyť v minulém století soudci podepisovali různé rozsudky, které s právem a spravedlností neměly co činit. Ze soudců nemá smysl vytvořit kastu nedotknutelných nadlidi, kteří by žili v jiném prostoru.

Na závěr lze říci, že veřejnost velmi citlivě prožívá počínání a rozhodování soudců. To je způsobeno jednak mediálním vstupem a jednak, že se veřejnost obává, aby nespravedlnost se nedotkla jejich hlavy. Veřejnost je jakým si barometrem ve správnosti soudních výroků. Pro českou justici bylo a je mimořádně obtížné se vypořádat se zločiny komunistického režimu. Tento nesnadný úkol po právní stránce nebyl zvládnut, takže zde přetrvávají právně nedořešené otázky, které soud nemá tak velký zájem řešit. K těmto otázkám se pak nabalují další problémy, takže pak se tyto kauzy jeví dle součastných právních norem téměř neřešitelné. JUDr Jiří Bernát byl předsedou Vyššího vojenského soudu a vedl procesy s bývalými špičkami komunistické StB a také se snažil rozplétat případ konkurzní mafie. V prvém případě se ukázalo jak nesmírně obtížné je právní vypořádání se zločinnou minulostí, která byla vědomě řízena KSČ a StB. Autor má v živé paměti soudní spor o navrácení nemovitosti v Ostrovní ulici č. 8, v Praze 1, který místo toho, aby rodině byla tato nemovitost navrácena, tak ještě je rodina postihována a je snaha na ní uvalit nějaký platební příkaz přesahující až půl milionu.

 

Autor tak přestal věřit v spravedlivé rozsudky a jeho důvěra v českou justici je silně narušena. Přece nemůže uznávat rozsudky na M.Horákovou a nad mnoha dalšími, kteří byli neprávem odsouzeni. Autor nemůže souhlasit ani s rozsudkem nad svým otcem, i když byl rehabilitován. Autor nesouhlasí ani se současnými rozsudky v majetkoprávních sporech likvidující slušné lidi a jejich rodiny, kteří se ničím neprovinili.

 

Poznámka: Autor čerpal z následujících zdrojů.

D.Kovářová: Právo a spravedlnost nemusí být vždy totéž. MFDNES, 20.srpna 2010, A11,2010

J.Camrda,V.Krajánková: Česká justice před vstupem do Evropské unie. Ministerstvo spravedlnosti, 1‑19, 2001

J.Kuklík: Růžena Vacková, rekonstrukce politických procesů z 50let. Vrchní soud v Praze, 27.2.2010

J.Vorel, A.Šimánková, L.Babka: Československá justice v letech 1948‑1953 v dokumentech. II.díl, 2004

L.Nevara: Miloval Horákovou a pak měl zvednout ruku pro její smrt. MFDNES, 26.června 2010, A5, 2010

T.Málek, Č.Třeček: Soudce není pánbůh. MFDNES, 13.prosince 2007. A11, 2007

O.Štastný: Nová justice, Míň soudců, silnější práva obětem. MFDNES, 28.srpna 2010, A4, 2010

K.Koubek: Justice a genetika aneb astrologie versus astronomie. Svědomí /Conscience, str. 17‑18, č.2, 2010

K.Koubek: Justice a genetika aneb astrologie versus astronomie. Svědomí /Conscience, str. 14‑15, č.3, 2010

K.Koubek: Konec záhady jednoho domu, kde svazky StB byly archivovány a oprašovány, Svědomí /Conscience, str. 15‑17, č.5, 2010

K.Koubek: Konec záhady jednoho domu, kde svazky StB byly archivovány a oprašovány, Svědomí /Conscience, str. 20‑21, č.6, 2010

K.Koubek: Byl prvý ombudsman opravdu hrdinou v české justici? Zasláno Svědomí /Conscience

Dr.Kristian Koubek, DrSc.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí