Z časopisu Svědomí/Conscience 11/2010

Předání ceny "Příběhy bezpráví 2010" Pavlu Wonkovi

Příběh Pavla Wonky - nominační text Kateřiny Válkové

Pavel Wonka (1953) zastupoval jako právnický laik mnoho svých spoluobčanů a pro svou činnost si získal přezdívku "právník chudých". V zinscenovaném procesu v roce 1984 byl Pavel Wonka poprvé odsouzen k odnětí svobody na 14 let nepodmíněně. Po propuštění z vězení se ale dál věnoval právům a otevřeně kritizoval tehdejší justiční systém. Rozhodl se také kandidovat jako nezávislý kandidát do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, a Ústřední volební komise ho odmítla zaregistrovat. V návaznosti na to přicházely další perzekuce. Pavel Wonka byl dodatečně obviněn z trestných činů pobuřování, které bylo později překvalifikováno na podvracení republiky a útok na veřejného činitele. Ve vazbě v Hradci Králové byl psychicky i šikanován. Přesto zde zvládl napsat tzv. Teze politického vězně Pavla Wonky, které vzbudily veřejnou pozornost. Na jeho odsouzení okamžitě zareagovali jeho přátelé uspořádáním několika hladovek, které 30. září 1987 vyvrcholily řetězovou hladovkou za československé politické vězně.

Na poslední vykonstruované soudní přelíčení byl už nemocný Pavel Wonka dopraven na kolečkovém křesle a mohl mluvit pouze šeptem. Na rozhodnutí soudu čekal ve vazbě ve věznici v Hradci Králové, kde pak okolo 18. hodiny 26. dubna 1988 za dosud nevyjasněných okolností zemřel. Pavel Wonka se jako `oběť komunistického násilí" stal navždy symbolem odporu proti policejnímu a justičnímu násilí. Po listopadu 1989 byl rehabilitován. Za jeho smrt nebyl dosud nikdo potrestán.

Projev Jiřího Wonky při předání ceny

Vážení přátelé,

jsem velmi dojat tím, že příběhu mého bratrovi bylo uděleno toto ocenění. Škoda, že se tohoto dne nedožila jeho maminka, která celá léta musela přihlížet jeho persekuci a naprostému bezpráví. Ona musela nést ten křiž, když se musela dívat do hrobu svého syna, který pouze chtěl, aby komunisté dodržovali i zákony.

Krátce před svou smrtí napsal Pavel Wonka esej o právní kultuře a myslím si, že je to dílo k zamyšlení i dnes. Cituji z díla:

`Největším nebezpečím a úchylkou právní kultury jsou vždy protiprávní a zločinné akce páchané úředními činiteli, které není možné nikomu dokladovat a dokazovat, neboť jsou státní mocí přinejmenším utajovány a trpěny, ne‑li konkludentně, či přímo organizovány. Proti těmto akcím si lidské společenství dosud nevytvořilo ani nenašlo obranu. Zde situace došla tak daleko, že se náprava často vymyká i možnostem a kompetenci vlády, která potom musí nezákonnosti navenek popírat a ve vztahu k občanovi ji nezbývá než mlčet. Je‑li občan příliš dotěrný, ukáže se toto mlčení jako zlověstné a je nahrazeno persekucí a postihem. Takovou vládu je velmi těžké donutit, aby pro rozvoj právní kultury sama něco dělala, zvláště tehdy, zastává‑li přesvědčení, že jedinou zárukou její existence je nehybnost.

Jsou zde ovšem i jiné možnosti, jak čelit nezákonným akcím úředních činitelů. Jedním z předpokladů páchání jejich hanebných činů je jejich subjektivní přesvědčení, že se o jejich jednání nikdo nedozví a že zůstane utajeno. To je chrání před obavou z morálního odsouzení. Druhým předpokladem je pocit beztrestnosti, který je zbavuje strachu před dopadem práva. Lidská společnost se, zatím sice pomalu a nesměle, začíná bránit proti nezákonnostem páchaným zneužitím moci a prosazuje informovanost o skutcích veřejných činitelů. Dožaduje se tak morální odsouzení nejen pachatelů, ale i státu, ve kterém k těmto činům dochází. Tato obrana se ovšem týká jen prvního předpokladu nezákonné činnosti pachatelů. I v druhém předpokladu jsou skryty možnosti obrany. Je třeba zbavit pachatele pocitu, že vyvázne beztrestně a nebude za své protiprávní skutky postižen. Nemám zde zrovna na mysli odvetné akce proti pachatelům i když by snad byly v některých případech morálně a snad i právně ospravedlnitelné. Vždyť v některých případech dosahuje bezpráví takové míry, že občan je zcela postaven mimo zákon a potom je požadavek, aby se zákonem sám řídil, těžko odůvodnitelný. Bezprávní státy budou muset jistě v budoucnu počítat s anarchií.

Jednou z možností, jak zbavit pachatele pocitu beztrestnosti za nezákonné skutky za situace, že existuje objektivní stav, za kterého se nemusí postihu obávat, je přesvědčit jej, že ruka zákona bude v budoucnu dost dlouhá, aby jej za jeho dnešní skutky dovedla potrestat K tomu potřebujeme vypracovat novou moderní a době odpovídající definici ne promlčitelných zločinů proti lidskosti, kterou je třeba co nejšiřeji popularizovat. Pachatel zločinu proti lidskostí si musí být vědom, že sice může zůstat beztrestný dnes, ale že mu nebezpečí trestního postihu hrozí při změně režimu nebo jiné příležitosti, a že nebude moci spoléhat na promlčení. Jeví se žádoucí prosadit, aby se zločiny proti lidskosti staly skutečně stíhanými v celém světě bez ohledu na to, v které zemi byly spáchány."

Na závěr chci ještě dodat, že v případech bratří Wonkových bylo zrušeno všech 14 rozsudků, nikdo nebyl za ně potrestán, všichni soudci byli dokonce i povýšeni. Stíhán jsem byl pouze já, za mé nelichotivé výroky na adresu justice. Dokonce mne v roce 1995 přepadlo policejní komando, ztřískalo mne a šel jsem na týden do basy. Z té mne osvobodilo až rozhodnutí Krajského soudu. To je tak všechno ke spravedlnosti v této zemi.

Slavnost předání ceny proběhlo 1. listopadu 2010 v pražském kině Světozor

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí