Z časopisu Svědomí/Conscience 11/2010

Zimní přátelé

Každé roční období má svá oblíbená témata. K těm podzimním, vedle pouštění draků a pálení ohýnků a opékání brambor, patři i loučení s některými druhy ptáků, kteří odlétají do teplých krajin. Provázíme je s trochou nostalgie a s notnou dávkou obdivu k tomu sisyfovskému výkonu, pří němž navíc musí čelit tolika nástrahám a nebezpečenstvím. Nic proti tomu, cestování je to věru nebezpečné a úctyhodné, stejně jako si zaslouží uznání, že se k nám za rok opět vrátí, často - jako v případě čápů - přesně do stejného hnízda, z něhož vyvedli mladé.

Nicméně si myslím, že se dopouštíme jisté netaktnosti, abych to vyjádřila co nejšetrněji. Zapomínáme totiž na ty věrné, na ty, co zůstávají s námi. A právě ty bychom měli na prahu zimy - neboť podzim není v podstatě nic jiného, než pomalá a ohleduplná příprava na nejtvrdší roční období - pozdravit a vzdát jim hold. Let přes moře je určitě výkon. Je však vykoupen pobytem v příjemném prostředí. Ale zůstat ve městě na podzim a v zimě, kdy je nebe špinavé jako ty ulice, kdy prší a padá sníh, kdy plískanici vystřídá nanejvýš mráz, kdy matička země je holá jak první den po stvoření světa - to nestojí za kus obdivu?

A jaké perspektivy mají takoví vrabci a kosové, takoví holubi, rackové a labutě? Když přečkají všechnu tu podzimní a zimní nepohodu a když se příroda konečně umoudří a začne pod doteky sluníčka nejen tát, ale rozkvétat a otvírat svou náruč hojnosti, tu se obvykle začneme obdivovat těm věčným tulákům, kteří se k nám po dlouhé zimě opět vracejí, aby si tu prožili líbánky a založili rodinky. Samozřejmě, že jim to je přáno, ale rozhodně bychom neměli proto zapomínat na ty naše obyčejně věrné, kteří s námi setrvávají i v časech deštivých a mrazivých. Potěší je i vzpomínka v podobě několika drobtů chleba či housky.

(ty)

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí