Z časopisu Svědomí/Conscience 12/2010

Dar Štědrého večera

Byl Štědrý večer, v pokoji to vonělo vánocemi - jehličím, tatínkovým slavnostním doutníkem a maminčiným cukrovím, kamna, teple vydychovala a já si četla knížku, kterou jsem dostala pod stromeček. Za oknem tančily sněhové vločky a les kolem zahrady byl bělostný a čistý jako svědomí poctivého člověka. Na krajinu se snesl velebný klid svátečního večera.

V tom někdo zaťukal na dveře a vstoupila nesměle sousedka, které bylo doma samotné smutno, syn jí zahynul ve válce, manžela měla na léčení. Maminka ji hned přívětivé vítala a nabízela kakao s cukrovím, tatínek chystal křeslo co nejblíže ke kamnům a já jí běžela natrhat cukroví ze stromečku a ukazovala skromné dárky, které jsem dostala. Stará paní viditelně pookřála a potom pronesla s vděčností: "U vás je tak krásně. Podobný Štědrý večer jsem prožila před dávnými lety." "Vyprávějte nám o tom," zaprosila jsem a rodiče se k mé prosbě připojili. A tak stará paní začala vyprávět:

"Stalo se to na Štědrý večer, myslím v roce 1919. Byla jsem vdaná už několik let a protože jsem tuze toužila po dítěti, které stále nepřicházelo, raději jsme na vánoce vždycky někam jeli, abych nebyla smutná. Také tenkrát muž pronajal místnost u přátel v myslivně, uprostřed hlubokého zasněženého lesa. Pro nás dva jsme původně stromek ani nechtěli, ale na Štědrý den se muž rozhodl, že mi udělá radost a pro stromeček přece jen dojde. Ani netušil, jak se mu jeho dobrý úmysl vyplní.

Šli s přítelem bílým pohádkovým lesem, už se smrákalo, když tu se jim zazdálo, že uslyšeli sten. "tak naříká vysoká, když je těžce zraněna," zbystřil manžel pozornost a doložil: "Měli bychom ukončit její trápení!" Vydali se za hlasem.

Brodili se namáhavě hlubokým sněhem do nízkého podrostu asi tři sta metrů od cesty a steny byly stále silnější a silnější. Mráz jim běhal po zádech a srdce se svíralo: "Takhle snad ani nemůže naříkat laň!" táhlo jim myslí. Náhle však sténání ustalo.

Rozhlédli se bezradně po malé mýtince a vtom strnuli. Mezi kořeny velkého smrku, na tenké polorozvinuté peřince, leželo děťátko! Celé promrzlé - jen v košilce čepičce a nejevilo už známky života.

Popadli dítě do náručí, zabalili ho do šál a kabátu a snažili se je zahřát. Volali, houkali a křičeli v marné snaze přivolat matku dítěte nebo jeho sourozence, protože myslili, že sem přišli také pro stromeček, ale odpovědí jim bylo jen hluboké ticho setmělého pustého lesa. Rozběhli se tedy s dítětem horempádem do myslivny s hrůzou v srdci, aby už nebylo pozdě."

Paní pokývala prošedivělou hlavou a po chvíli tiše pokračovala ve vyprávění: "Já zatím připravovala poklidně večeři i dárek pro muže, stůl byl prostřený, z gramofonu zněly koledy. Venku se úplně setmělo a já si začala dělat starosti, jestli se manželovi něco nepřihodilo nebo nezabloudil v neznámém zasněženém lese. Pokojem zrovna jásaly čisté dětské hlásky, zpívající líbeznou vánoční píseň: "Vítej, vítej, nemluvňátko...", když se rozlétly dveře a do místnosti vpadl můj muž a místo vánočního stromečku mi vložil do náruče zkřehlé děťátko, které na mém srdci slabounce zaplakalo.

V tu chvíli jsem pocítila nesmírný příval blaženosti a štěstí a celou svou bytostí v duchu jsem s pokorou a vděčností opakovala se zpívajícími dětmi: Vítej, vítej  děťátko ... "Byl to náš synek, potom" dodala sousedka tichounce.

M. K.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí