Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2010

Postkomunistická politická pluralita

Čestmír Hofhanzl

Motto: Demokracie a politická pluralita v Evropě vyrostla ze staletí trvajícího vývoje strukturované společnosti. Společenské vrstvy přes hodnotové i hmotné rozdíly spojovalo a integrovalo křesťanské chápání světa a jeho hodnot. V Evropě nedošlo k zakonzervování kastovního systému. Společenské vrstvy se neprostupně neoddělily. To umožnilo postupný vývoj, civilizovanou soutěž o vliv a směřování společnosti. Na takovýchto základech vznikla demokracie, to čemu říkáme společenská pluralita.

Tovární výroba a s ní spojené soustředění mas, kulturně neintegrovaných, bez politických práv, vytvořilo ideální prostředí pro demagogy socialismu, fašismu a komunismu. Totalitarismy pak i díky evropské svobodě a toleranci vznikly uprostřed Evropy samotné.

Pojem beztřídní společnosti je prázdný zvuk, symbol uměle vytvořený a v reálném světě neexistující. Pro život, živou přírodu je základní vlastností pestrost forem tvarů struktur, které využívají prostor, naplňují možnosti prostředí, jež je obklopuje. Obrazem kvality života je nesmírné množství životních forem, druhů, v rostlinné i v živočišné říši. Tomu odpovídá i jejich organizace a uspořádání.

Podobné tendence a zákonitosti platí i pro člověka, jeho způsob existence, vnitřní společenskou organizaci, kterou vytváří vůči okolnímu světu. Jen hlupák, který není schopen vidět vlastnosti a principy, kterými se život řídí, si mohl vymyslet a pokusit se realizovat své choré představy "beztřídní společnosti". Teoretická představa, že je možné "spáchat" unifikovanou společnost "šroubků, táhel a převodů" v reálném světě, skončila jediným možným způsobem: vnitřním rozkladem celé společnosti, duchovní deprivací individuálních "součástek". "Nejspravedlivější" společenská koncepce se tak říkajíc člověku "provalila bokem".

Co může bez problémů po miliony let fungovat u sociálního hmyzu ‑ včel, mravenců, všekazů ‑ u člověka s jeho komplikovanou nervovou soustavou a po generace předávanými zvykovými schématy fungovat nemůže. Taková násilná technologická redukce vedla během několika málo generací k úpadku na úroveň zvířat.

Ze "šroubků, táhel, převodů" se stal "plebs" ‑ jedinci bez vlastní vůle a iniciativy. Přidělenou náplní života se plebsu stalo uspokojování živočišných funkcí a práce pro blaho "předvoje pracujících". Zamindrákovaný lidský jedinec, který nemohl užívat jemu daných schopností ‑ tělesných i duševních ‑ začal upadat a rozkládat se. Schopnosti, zkušenosti i civilizovaný způsob společenské existence najednou nebyly potřebné. Staly se "společensky nežádoucí" a pro "předvoj pracujících" nebezpečné. U člověka žijícího delší dobu v "beztřídní společnosti" se začaly projevovat způsoby chování, které v normální, ještě "nedokonalé" společnosti byly označovány jako asociální.

"Předvoj" proletariátu, který tu famosní představu beztřídní společnosti začal "uvádět v život" se sám neuvěřitelně rychlým tempem začal přeměňovat v novou třídu ‑ "kastu" neprostupně oddělenou od plebsu. Pouhé dvě až tři generace panování "nejspravedlivějšího" řádu stačilo k tomu, aby lidé v "dokonale spravedlivé" společnosti začali ztrácet většinu kulturních a civilizačních návyků. Návyků, které udržují ve společenství vědomí sounáležitosti a spoluzodpovědnosti.

Ve stejné době "předvoj pracujících" a všichni, kdo se připojili, vyrostl a přeměnil se v regulérní parazitní zločineckou vládnoucí vrstvu. Vrstvu, která nic jiného než "vládnout" neumí, která si je navýsost vědomá, čemu za své postavení a privilegia vděčí. Tato "nová třída" si pro zajištění své kontinuity a trvání vychovává nástupce a před ničím se nezastaví.

Celý dospělý život jsem nebyl schopen přijmout roli, kterou mi "předvoj pracujících" ve své "nejspravedlivější" říši přidělil, tedy fungovat jako blbý šroubek. Nemohl jsem žít bez pocitu, že z vlastní vůle dělám něco, co má smysl, vidět, že něco pěkného pod mýma rukama roste. Hezky to řekla naše upracovaná maminka koncem šedesátých let: "to není život, nemá to žádnou poesii".

Od konce osmdesátých let jsem měl možnost vidět naši veřejnou "politiku" z přímého kontaktu. Neuvěřitelnou bídu osobností. Na obou místech, kde jsem se účastnil zakládání občanského fóra, se OF ve skutečnosti pokoušeli založit lidé v úvazku Státní bezpečnosti. V tom počátku je mohli i jeden či dva lidé, kteří by věděli, co chtějí, vytlačit. Jak šel čas, nebylo koho dát do funkcí a na úřady. Lidé, kteří by něco uměli a zároveň chtěli změnu prostě nebyli. Ve vedení úřadů tak zůstali ti, které tam dosadil komunismus. Celá tato společenská "kasta" etablovaná za komunismu zůstala až na výjimky ve svém postavení. Oni většinou nepřímo rozhodovali, kdo kam půjde a obsadí vedoucí místo. Tato skupina měla jako jediná zkušenosti, zdroje a peníze na politiku. Jakmile byla vyhlášena "pravda a láska" bylo rozhodnuto. Bylo jen otázkou času, kdy se téměř vše navrátí k bývalému "pořádku". Nové revoluční "vedení" státu a zákonodárných komor i národních výborů bylo vytvořeno dohodami mezi "pravdoláskovými" revolucionáři a pragmatickými kormidelníky "bývalé" moci.

Na konci osmdesátých let v komunistické poušti neexistovaly ani zárodky alternativních politických skupin, krystalizačních center politických stran se skutečným nekomunistickým politickým programem. Dožadování se lidských práv nebyla politika. Represivní složky komunistického režimu vytvářely a směřovaly aktivity disentu. Z nitra tohoto nepolitického hnutí infiltrovaného spolupracovníky Státní bezpečnosti nemohly vzejít osobnosti s jasným nekomunistickým programem.

Po prvních svobodných volbách v červnu 1990 se příliš mnoho nezměnilo. Nebylo z čeho vybírat. Všichni jsme byli plebsem. Zdroje na politiku a na ovládnutí medií měli ve svých rukách svržení "zlí komunisté". I přesto se ve volebním období 1990 ‑ 1992 podařilo prosadit změny, které nebyly v původních scénářích Sametové revoluce. Žádnou oporu však ti, kteří tyto změny prosazovali, ve struktuře postkomunistické společnosti neměli. Neexistovala a dodnes neexistuje žádná slušná nekomunistická společenská vrstva a politická struktura integrovaná společnými hodnotami a zájmy. Integrované společenství, jehož členové by věděli, že na politické scéně musí mít svého reprezentanta a musí jej odpovídajícím způsobem podporovat. Po volbách v červnu 1992 začal pozvolný postupně se zrychlující obrat k variantě původní komunistické mocenské technologie.

Skutečnou ‑ autentickou politickou stranou na postkomunistické scéně České republiky byli pouze komunisté. Ti měli fungující aparát, zkušenosti a motivaci. Nebyla to živá ideologie, ale vůle k udržení pozic svých členů a milionů lidí na jejich způsob politiky navyklých.

Charakter autentické politické strany lze ještě přisoudit Československé straně lidové, která měla tisíce činovníků zvyklých přiživovat se z toho, co spadlo pod stůl komunistům. A pak tisíce malých lidí ‑ zejména na Moravě ‑ navyklých na jejich přímluvu.

Svými lidmi obsadili všechny potenciálně politicky nebezpečné značky: Republikánská strana, původní strana Zelených, Hnutí pro samosprávnou demokracii ‑ Společnost pro Moravu a Slezsko.

Do parlamentu se dostali "Moravisté", o jejichž roli a účelu nemusíme mít žádných pochyb. Zakladatel a vůdce Boleslav Bárta byl agentem Státní bezpečnosti. Totéž platilo i pro její další členy a poslance. Žádných pochyb nemusíme mít také o další parlamentní straně ‑ Republikánské straně Miroslava Sládka, zaměstnance komunistického cenzurního úřadu. Úkolem těchto stran v úvodní fázi postkomunistické pluralitní demokracie bylo matení pojmů a odvádění pozornosti od základních problémů. Do stejné kategorie patřila a stejné úkoly měla Zemědělská strana založená slušovickým ekonomem Františkem Trnkou. Byla to strana představitelů zemědělských družstev a státních statků.

Občanská demokratická aliance byla stranou na počáteční "špinavou práci" s privatizací. Několik nezasvěcených se však vymklo původnímu zadání a odmítlo se nechat řídit. Proto jsme si zasloužili potupný konec. V zemi neexistoval střední stav, který chtěla tato strana reprezentovat. Aféra s dluhem z roku 1992 byla od počátku připravená, stupňovala se s cílem nás "umravnit". Problém Kalvodova doktorátu ve druhé polovině roku 1997 byl dlouhodobě připraven. Statečný Jan bohužel spoluhrál. Chce to vědět okolnosti a historii celé té intriky. Pochopil jsem v těch letech, že intelektuální jedinečnost, předvídavost, či znalosti jsou téměř k ničemu, jestliže nositelé těchto kvalit a schopností nemají v základě svých osobností zvykově vestavěný smysl pro fair play a odvahu. Jen to jim může dát odolnost udržet si rovnou páteř, když zůstanou sami. Jen tehdy dovedou prohrát se ctí.

Občanskou demokratickou stranu zakládali na jaře roku 1991 lidé, kteří přišli na scénu a "k lizu" včas. Když se konstituování ODS chopili Josef Zieleniec a Václav Klaus bylo rozhodnuto. Oba tito "revolucionáři" byli připravenými kádry. Způsob privatizace pro budoucnost určil, že v zemi nevznikne solidní podnikatelský stav.

ODS se stala především politickým representantem nových zbohatlíků. Její základ tvoří lidé vzešlí z kádrů bývalé hospodářské a mocenské nomenklatury komunistického režimu. To především určuje chování této "pravice" na postkomunistické "pluralitní" politické scéně. ODS nemůže být autentickou pravicovou stranou, pakliže nepovažujeme zločineckými způsoby ustavenou společenskou vrstvu movitých a mocných za normální součást civilizované společnosti, která se chce označovat za demokratickou.

Sociální demokracie se nestala "levicovou" částí teoreticky pravolevého politického spektra kvůli svému historickému jménu, ale proto, že původní koncepce "kormidelníkům" nevyšla. Virtuální levicí se mělo stát Občanské hnutí. Základní rozdíl mezi ODS a ČSSD však není v ideových rozdílech jakými jejich členové a vedení nahlížejí na svět. Co je rozlišuje a co je rozděluje, je především fakt, že sociální demokraté přišli "k lizu" pozdě. Většina z nich vstoupila do politiky až tehdy, když základní gro majetku již bylo rozděleno. Přesněji řečeno rozkradeno. Svými vnitřními hodnotami se obě tyto strany zásadně neliší.

Pro postkomunistickou "pluralitní demokracii" je příznačné, že ač téměř všichni mají plná ústa ideálů a zásad, fakticky jde především o to, co kde kdo urve a sežere. Začalo to "pravdou a láskou" ale nakonec reálně stálo na hodnotách a zvycích, které ruský komunismus vestavěl do mentality svých poddaných, "kormidelníků" i plebsu.

Ve zdejší postkomunistické politice neplatí žádné tradiční představy a ideje pravolevého rozdělení společnosti. Političtí teoretici i praktičtí mocenští šíbři buď zapomněli anebo vědomě lžou. Pravolevá schémata platila v původní strukturované společnosti. Kde se existující společenské vrstvy chovaly konzistentně: dodržovaly v praktickém životě i v politice své hodnoty a podle toho i jednaly. V komunistické společnosti prošly komunistickým mlýnkem na maso i duše. Již tři generace vyrostly v prostředí, které z nás v převážné většině udělalo beztvarý plebs. A z předvoje pracujících se stala parazitující "kasta", pro kterou žádné tradiční pojmy a hodnoty neplatí.

Tradiční pojmy a hodnoty ztratily původní význam. Již více než půl století nade vším dominuje "dialektika". Pojmy a hodnoty mají takový význam a obsah, jaký se právě hodí. Co je dobré, správné, demokratické, humánní, ekonomické, ekologické apod. vyhlašuje ten, kdo ovládá media a drží moc. Postkomunistická demokracie a pluralita je virtuální fiktivní fenomén, něco jako stínové divadlo. Velikáni současné éry této postkomunistické demokracie a plurality jaksi zapomněli, že skutečná pluralita může existovat jen ve společnosti, ve které existují hodnotové i společensky vyhraněné vrstvy, které v civilizované politické soutěži prosazují své pojetí světa a řešení jeho věcných problémů ‑ a to vše za podmínky základní shody celého společenství na podstatných pravdách.

Nic takového v naší společnosti prošlé komunismem neexistuje. Skutečností je reálná "pluralita" individuálního zmatku, který mají ve svých hlavách a citech miliony jednotlivců plebsu i vládnoucích parasitů. Tuto reálnou pluralitu cíleně a systematicky "spáchanou" komunismem nic vyššího neintegruje. Tuto pluralitu zmatku může spojovat jen nenávist anebo hněv a ty jak známo nic pozitivního neřeší. Jedinou "hodnotově vyhraněnou" společenskou skupinou je formující se hospodářsko‑mocenská oligarchie. Ta je se svým sobectvím v praktickém slova smyslu "politickým národem". Oni dělají politiku, ovládají banky, média a hospodářství. Z vlastní vůle neudělají nic, čím by povzbudili vývoj ke vzniku hodnotově i mocensky strukturované společnosti.

Jen na počátku "reformního procesu" mocenské technologie komunistického panování vynesl vír změny na politickou scénu jedince ‑ ideové nositele demokratické plurality. Pár takových lidí bylo v ODA, v ODS, v sociální demokracii Rudolf Battěk. Nikdo z nás neměl ve společnosti vyšlé z komunismu ideové a natož mocenské zázemí. Na dnešní politické scéně již není nikoho, kdo by autentickou pluralitu reprezentoval.

Politické subjekty ‑ "strany" pohybující se dnes po scéně, jsou virtuální subjekty stínového divadla. Jejich režii obstarávají "manažeři" postkomunistické plurality. Představitelé těchto "politických stran" jsou stínovým obrazem, za autentické reprezentanty hodnotového a názorového proudu, reprezentanty klasické společenské vrstvy je může považovat jenom ignorant.

Nezbývá než doufat, že absurdní stínové divadlo, které již dvacet let na veřejné scéně předvádí "politický národ" pohrobků komunismu, probudí ze spánku, který měl být na "věčné časy", ty, z nichž omámení vyprchalo. Uvědomí si, že zakletí ještě nepominulo zcela. Začnou se pomalu chovat jako politický národ, jinak je nic lepšího nečeká.

Winston Churchill před desetiletími řekl: "Politika je pomalé a namáhavé rozbíjení velmi tvrdých kamenů jako to dělají kapky vody kapající na kámen.". Dokud si neuvědomíme, co se s naším světem stalo, nemůžeme ani začít hledat cestu ven.

Čestmír Hofhanzl, lídr kandidátky Konzervativní strany v kraji Vysočina

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí