Z časopisu Svědomí/Conscience 9-10/2010

Kořeny korupce české postkomunistické demokratury

Čestmír Hofhanzl

Motto: Otcové komunismu postavili svůj ideální společenský pořádek na principu násilí. Strana měla vždy pravdu. Kdo projevil i jen náznak pochybnosti, toho systém vyřadil. Negativní výběr uplatňovaný po několik generací vytřídil elitu, smyslem jejíž existence se stalo udržení moci a výhod z ní vyplývajících. Tuto novou elitu v rozletu využívání výhod omezoval asketický princip násilí. Platil i pro ně. Pohodlnější a změkčilejší vůdcové předvoje pracujících hledali nový, modernější princip, kterým by nahradili i pro ně samotné nepohodlné a nebezpečné násilí. Géniové moci při tom výběru neměli problém, měli své zkušenosti. Přímé násilí nahradila korupce a demoralizace.

V samém základu, u počátku „nejlepšího ze světových řádů", byla spolu s násilím korupce i demoralizace přítomna. Ten, kdo plnil, co strana žádala, měl v počátečních revolučních letech zajištěnou potravu a větší naději na přežití. Nic nemohlo lépe demoralizovat vykonavatele vůle Strany, než hanebnosti, které z její vůle konali. Z korupce a demoralizace vytvořila Strana a její „rukovoditelé" sofistikovaný systém, kterým aparát vlastního „stranického stroje" ovládali. Podobně řídili i masu většinového plebsu - nás, otroky jejich dokonale „humánního" způsobu vlády lidu a pro lid.

Strojníci řídili obludný společenský stroj podle zásad lidských slabostí a nectností. „Předvoj pracující inteligence" pochopil výhody a prospěch, které mu podíl na fungování a zdokonalování technologie „ společenské výroby" přináší. Rozvíjeli podlosti a padoušství, na kterých byl celý ten „humánní" systém postaven. Zvykal si i plebs. Nejdříve se přikrčil, aby nebyl vidět a neprovokoval. Rychle zapomínal, co znamená čest, jednání dříve označované za slušné, morální. Pojem „iniciativa" se stal synonymem něčeho špatného. Společenským územ se stalo, že jedinec, který jednal otevřeně, nezištně, byl považován za hlupáka, častěji za nebezpečného „kverulanta". Téměř století záměrně a systematicky ničili morální a intelektuální elitu. Všude, kde se komunisté dostali k moci, snížili hranici povědomí a zábran - nepsaných zákonů o tom, co se nedělá - téměř k nicotě. Uvědomoval jsem si ty věci díky naší drobné mamince, která nám dětem na věci odehrávající se kolem nás vždy říkala: „To se nedělá, takové věci se nedělají.". Nikdy jsem se proto nenechal přinutit dělat něco, co se podle naší maminky dělat nemá.

Problémem české postkomunistické společnosti nejsou špatné zákony, neexistence „legislativy" (každý, kdo to slovo používá, by si měl uvědomit, že to znamená „moc zákonodárná"). Nejsou to ani hlupáci a gauneři, kteří se stali politickou, hospodářskou i společenskou elitou. I oni jsou jen následkem hlubokého mravního a hodnotového úpadku celé společnosti - důsledkem toho, kam až se většina společnosti nechala stlačit, co přijala za normální. Oslavovaný „protikomunistický disent" se nechal svými vlastními prioritami, hodnotami i tím jak spoluhrál divadlo a definitivně a hlavně vstupem mezi vyvolené zkorumpovat. Pomohl obnovit základy „kontinuity" civilizačního rozkladu, který komunismus započal. Sametový způsob převratu znamenal jen výměnu klíčového technologického prvku ovládání a manipulace společenskou masou. Prvek přímého násilí a diktátu nahradila humánní technologie korupce. Sametoví postkomunisté se „nebouřili" proti komunismu proto, že systém byl celou svou podstatou nemravný. Nevzpírali se společenské technologii, která rozkládala individuální lidskou duši, základní hodnoty, na kterých civilizovaná společnost vyrůstala. Dožadování se „lidských práv" ve skutečnosti také znamenalo žádost „předvoje nespokojených" o přijetí mezi vyvolené. Nebyl to protest a vzpoura proti systému jako takovému, revoluce proti zkaženému způsobu vlády nad společností. To se pouze dvě skupinky bažící po podílu na moci a požitcích uvnitř stávajícího systému dohodli na „reformě" - kompromisu. Přímé násilí nahradila korupce.

Diskutovat první pokus o „reformu" původního způsobu komunistického vládnutí, pokus, který byl nazván „Pražským jarem", dnes již není třeba. To byl především vnitřní spor totalitních komunistů. Vyřešilo jej násilí, které spáchali sami na sobě. „Disent" sedmdesátých a osmdesátých let byl tak pokračováním původního vnitřního sporu komunistické „intelektuální nomenklatury" o způsob technologie řízení a ovládání mas. Nešlo o odmítnutí celého nemravného systému. Tak daleko řídící orgány a vůdcové disentu neuvažovali a ani nechtěli jít. Pro mnohé z nich to bylo i v pravém orwellovském slova smyslu nemyslitelné - ani na to už neměli slovník.

Nemůže být lepšího dokladu toho, co tvrdím, než to, jak intelektuální reprezentanti - otcové idejí -Sametové revoluce Josef Škvorecký, Václav Havel, Ota Ulč, Vilém Hejl těsně před rokem 1989 neschválili vydat v nakladatelství Sixty Eigth Publishers v Torontu knihu Oty Rambouska o skupině bratří Mašinů - knihu o jedněch z mála, kteří vzali do rukou zbraně, použili je a díky své odvaze si dovolili i přežít.

Doba, kterou šel můj život, mi dala příležitost vidět, jak běží dějiny, jací „velikáni" jimi rostou i „ideály", kterými budují nový „lepší svět". Zůstal jsem retardován na hodnotách vnímání světa, které do dětské duše vložila naše drobná venkovská maminka. Z úrovně své nemoderní zaostalosti jsem celá desetiletí hleděl na valící se pokrok kolem sebe, vážil a soudil jeho aktéry. Moje zaostalost byla ve skutečnosti dar, který mi dovolil vidět to, co ostatní již nevnímali. Nechápal jsem to, co bylo vydáváno za odpor proti komunistickému režimu, za skutečné odmítnutí politického systému. Lidé, které jsem jako odpůrce režimu poznal, nebyli lepší, než dobytek, který nám vládnul. Měli své velké slabosti. Byli proto vydíratelní, což se také později ukázalo. Své známé z disidentských kruhů jsem po „sametu" většinou nalezl v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti. Ani dvacet let po Sametu bychom neměli zapomínat, že ten systém byl oprávněně označován jako totalitní. Snažil se ovládnout duši člověka, upevnit vnímání světa - svých otroků, jen ke svým potřebám. V konci osmdesátých let jsem šel do politiky v bytostném přesvědčení, že se ten systém musí změnit. V té době se mohl dostat na určitou nepříliš dlouhou dobu do veřejné politiky i člověk, který za sebou nikoho neměl a měl poctivé úmysly. V zemi, ve které bych se za „normálních" poměrů neměl ve volbách šanci dostat ani do obecního zastupitelstva, jsem se stal poslancem Parlamentu. Dostal jsem příležitost vidět absurdní drama technologie vládnutí, biologicky řečeno in vivo - uvnitř živého společenského organismu.

Dnes s odstupem již dvou desítek let se odvážím tvrdit, že dramaturgii sametového absurdního dramatu změny technologie vládnutí měl „předvoj pracujících podnikatelů" promyšlenu téměř k dokonalosti. Do role prvního milovníka vybrali divadelního autora absurdních dramat Václava Havla. K jeho zkorumpování stačilo přiřknout mu roli režiséra „představení". Nezapomenu na jeho vystoupení ve Sněmovně. V době, kdy jako statutárně nejvyšší funkcionář státu měl dohlížet na převzetí moci a její budoucí zajištění, vymýšleli na Hradě spolu s dalším divadelníkem Petrem Oslzlým uniformy hradní stráže. Slogany „Nejsme jako oni", či „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" formálně zajišťovaly nedotknutelnost zločinců celé komunistické éry i všech, kdo využijí příležitosti.

„Kontinuita právního systému" znamenala pokračování ve zneužívání a interpretaci práva ve smyslu jeho používání v éře technologie „třídního násilí". Změna nastala jen v tom, že marxisticko-leninský „třídní přístup" se změnil v „právo silnějšího". Tento nový systém postkomunistického „práva silnějšího" byl zajištěn soudcovskou definitivou, neodvolatelností soudců - pro všechny, kdo v soudním systému po desetiletí fungovali, kteří znali a měli zažité nepsané zásady a zvykové zákonitosti totalitního soudnictví a práva. „Kontinuita" bez jasného vymezení se proti půl století trvajícímu dialektickému zneužívání práva byla srozumitelným signálem pro všechny, kdo v soudním systému fungovali: „Nic se nemění, pokračujme, jsme za to dobře placení a beztrestní". Odborníci na dialektiku v „předvoji pracujících podnikatelů" za půl století setrvačnost zvyků a zaběhlých schémat dobře pochopili, zvláště když jsou spojeny s výhodami. Začít dnes jako soudce skutečně hledat právo a spravedlnost, to znamená vzbouřit se proti zaběhlému korupčnímu systému - proti celé kastě. Samozřejmě, že „otcové kontinuity", velikáni postkomunistického práva Pavel Rychetský, Otakar Motejl, nemluvě o Zdeňkovi Jičínském, věděli velmi dobře, co dělají.

Politická pluralita ve společnosti, ze které komunistický mlýnek udělal homogenizovaný prejt, kde neexistují hodnotami, časem i společnými zájmy spojené a upevněné společenské vrstvy, je virtuální fikcí. Viděl jsem a byl jsem účastníkem vzniku „politických stran" v běhu „sametu". Jedinou autentickou politickou stranou byli a doposud jsou komunisté -zájmové sdružení parazitů, kteří půl století zemi ovládali; byla jejich. Oni jediní měli a mají peníze na politiku a intaktní aparát. Přes formální statut vyvrženců, garantovali virtuální politické hry „předvoje pracujících podnikatelů". Samet a kontinuita komunistů zajistily, že peníze na politiku i obsazení rozhodujících míst v úřadech, bankovnictví... zkrátka prakticky všech podstatných posic, měli lidé ovládající stát před sametem. Jejich lidé byli u založení všech popřevratových „politických stran". Politické spektrum parlamentních stran tak, jak je ustavili, zaručovalo, že „svobodným" Parlamentem neprojde nic, co by si nepřáli. Všechny aféry kolem financování politických stran v devadesátých letech byly jen ukázkou metodiky „výběru a výchovy" politických subjektů i třídičkou talentů. Byla to technologie korupce a demoralizace aplikovaná na politiku. Dnes již tento způsob čištění scény není zapotřebí viditelně a exemplárně předvádět, síta spolehlivě fungují.

Průběh a výsledek letošních „voleb“ - překvapivé vítězství „pravice“ v těchto „volbách“ - by měl být upozorněním pro každého, kdo nechce vidět a přímé pojmenování příčin a souvislostí označuje za nekorektní, bez přímých důkazů, či za teorie spiknutí. Za zmínku samozřejmě stojí především úspěch nově etablovaných stran, zejména TOP 09, vytvořené Miroslavem Kalouskem a zastřešené mediální tváří Karla Schwarzenberga. Miroslav Kalousek byl od počátkové své politické kariéry spojen se skupinou Omnipol a miliardovými nákupy pro armádu přes prostředníky. Za TOP 09 byl zvolen do Poslanecké sněmovny „bílý“ kůň jednoho z největších tunelů devadesátých let, bývalý ředitel státních lesů, Jiří Oliva. Byl jsem ve Sněmovně téměř celá devadesátá léta a viděl i zákonem legalizované loupeže. Nejsem schopen zloděje považovat za pravičáky. „Stranu“ Věci veřejné, jejímž hlavním sponzorem a bosem je majitel detektivní agentury a mediální tváří kandidát tajné spolupráce Státní bezpečnosti v letech 1987 - 1989, se mi komentovat vůbec nechce. Je to ukázka kvalit, ukázka, co vše postkomunistická „demogratická“ politika obnáší. Detektivní agentura nepochybně bude mít v šuplíku mnoho užitečných informací. V Občanské demokratické straně síto kádrů a talentů pracuje již téměř dvacet roků. I původ nového předsedy Nečase, stejně jako to platilo u Mirka Topolánka, by mělo garantovat strategickou linii „předvoje pracujících podnikatelů“.

Nevěřím na to, že takováto „pravicová“ sestava je schopna udělat základní změny způsobu postkomunistické politiky - pracovali by sami proti sobě. Komunisté i jejich růžová varianta - sociální demokracie - budou čistí. Budou poukazovat na jejich nedůslednosti a lumpárny. Skončí to tak, že volič, který za dvacet let nepochopil nic z toho, co se stalo, jak se to stalo a jak se dělá postkomunistická politika, dá v příštích volbách hlas ještě horším.

V sametové revoluci bylo zneužito téměř vše, nejvíce však asi pojem lidských práv. Svobodný člověk, vyrostlý ve svobodné společnosti by nikdy na demagogii lidských práv neskočil. Ze života ve svobodě a při férových pravidlech by dobře věděl, že žádné právo není samozřejmostí. Vždy je spojeno s odpovědností i s povinnostmi. Právo i v svobodné společnosti má jen ten, kdo si je vymůže a podle toho žije. Ve společnosti, kde základní kriteria odpovědného života ve svobodě nejsou splněna a lidé podle nich nežijí, je terminologie „lidských práv“ demagogií a zneužitím nehrubšího zrna. V podstatě toto jsem řekl ve Sněmovně při debatě o Listině na počátku devadesátých let. Napadli mě komunisté, že jsem proti svobodě a lidským právům. Ti, kdo po půl století znali jen svá práva, pro něž jsme byli dobytek, se náhle stali největšími bojovníky za práva všech: velmi dobře věděli, jaký dialektický účel „Listina“ má. Stejný dialektický účel měly slogany nejvyššího privatizátora Václava Klause. „Nejlepším vlastníkem je soukromý vlastník - vše musí být zprivatizováno.“ Ve společenství, kde byl půl století jediným vlastníkem všeho „ústřední výbor“ - virtuální realita předvoje pracujících, ve společnosti, kde z lidí padesát let všemi prostředky vytloukali a vymývali individuální vztah a odpovědnost k tomu, co dělají, kde smyslem života mělo být naplnění žaludků a to, kdo se s kým vyspí, kde se snažili z lidských duší vymýt to, čemu říkáme smysl pro krásu, a že něco má po nás zůstat, ve společnosti, kde jedinými připravenými byli straničtí správci majetku Ústředního výboru a zloději, kteří již v té době součástí systému, začali „privatizovat“. Tak do těchto podmínek přišel Václav Klaus s touto koncepcí. Nezapomenu, jak na dotaz, co mají lidé dělat, odpověděl: „Vydělávejte peníze“. Tomáš Ježek, ministr privatizace, pravil: „Nejlépe by bylo zhasnout. Vypracovávat nejdříve právní rámec by privatizaci jen zdržovalo.“. Na mé opakované žádosti a apely v zemědělském výboru sněmovny i na klubu ODA, kdy jsem dokládal, že „reforma“ lesního hospodářství je vypočítaná záměrná loupež, zbožný Pepíno Lux, jehož sloganem bylo „Vše co bylo ukradeno, musí být vráceno“, odpovídal: „Nerozumím tomu, co říkáte.“. Nikdo z těch „státníků“, jak se nechali v médiích titulovat, neměl na hledání odpovědných vlastníků, ani na nastavení systému, který by vedl k dlouhodobé odpovědnosti, zájem. Uvnitř systému jsem byl. Nikdo mě nepřesvědčí, že to byly jen vady a potíže revoluční doby - třísky, které lítaly při kácení stromu. Podobně, jako když duchovní otcové z „legendárního předvoje pracujících“ přirovnávaly miliony mrtvých k třískám při budování „nového světa“. Byl to systém, ve kterém největší výhody měli zasvěcení, kteří znali, jak se hra bude skutečně hrát - navzdory formálně jinak vyhlašovanému účelu a cíli. Od počátku bylo počítáno s tím, že ti, kteří se připojí a zneužijí neexistence pravidel, se tak spoluúčastí na zločinu stanou spojenci. Výsledkem manipulované a řízené „privatizace“ byl převod strategického majetku a strategicky významné části ostatního majetku do rukou těch, kteří jej Straně spravovali před jeho privatizací.

Sejměte si z očí růžové brýle, odsuňte formální schémata a použijte rozum. Podívejte se, kdo ovládá strategická odvětví a podniky. Dejte si námahu zjistit, jak „trh“ ve skutečnosti funguje, kdo dostává zakázky, kdo a jak je propojen se státem. Kdo a kde je autentický vlastník, kam jdou zisky z „podnikání“, kdo hradí ztráty.

Měl jsem příležitost vidět do podrobností procesu „tržní reformy a privatizace“ v zemědělství a lesnictví. Téměř veškerý zisk z prodeje dřeva ze státního lesa, z více než šestiny území státu, jde již dvacet let do kapes lidí a firem, kteří ten les nevlastní, kteří nenesou za jeho dlouhodobou existenci žádnou odpovědnost. Nejdou do rozpočtu státu, kterému formálně patří. Dnešním ředitelem „Státního podniku“ je Babišův člověk. „Výrobu potravin“ na půdě provádějí z větší části podniky typu bývalých kolchozů nebo právnických osob. Subjekty, u kterých ze samé podstaty dlouhodobou odpovědnost za půdu a prostředí, ve kterém výroba probíhá, nelze očekávat. Tento způsob „podnikání“ na půdě zůstal většinový především proto, že takovéto podniky se snáze ovládají - hospodařit však nikdy nebudou. Způsob dotací byl udělán tak, aby byl tento druh podniků držen při životě. Zpracovatelský průmysl, který je strategickým článkem, téměř monopolně ovládají podniky a lidé typu Babiše a Tomanů pocházející z lůna Strany. Přes halasně vyhlašovanou privatizaci a vyvzdorované restituce neměli reformátoři nikdy v úmyslu nastavit proces obnovy venkova na kořenech individuální odpovědnosti a vztahu k půdě. Všechny výhody měli ti, kdo venkov a zemědělství ovládali v komunistické éře - šéfové kolchozů, statků, partajní funkcionáři a úředníci. Šéfovali neexistujícím podnikům, měli vazby na úřady i peníze na investice. Bývalí vlastníci půdy - komunismem odchovaný plebs - neměli většinou odvahu postavit se na vlastní nohy. Ti, kdo se po létech odhodlali a pustili se do individuálního hospodaření, většinou začínali z ničeho.

Sametová reforma komunismu začala lží, ústředním hybným momentem se stala korupce a beztrestnost všech, kdo byli na správné straně a byli použitelní. Tento nepsaný a nevyhlášený signál vstoupil do povědomí celé společnosti. Rozdíl oproti době mých rodičů, kdy komunismus u nás začínal, vidím v tom, že v té době ještě některé maminky svým dětem říkaly, co se nemá dělat. Dnes, obávám se, jim říkají, jak se věci dělají. Hybná síla dějin posunula svět virtuálně - hubou, k humanitě a lidským právům. Ve skutečnosti jsou technologickými principy, které naše panoptikum ovládají a řídí, lež a korupce.

V Třeštici 15. července 2010

Čestmír Hofhanzl

člen Konzervativní strany

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí