Recenze z časopisu Svědomí/Conscience 7/2010

Palcátem do krize

Bohumil Kobliha

Málem mi unikla!

Kdo? Spíše co. Totiž nová kniha historiků PhDr. Josefa Dolejšího a Leonida Křížka.

Přišla do dnešní všeobecně rozkladné, rozbředlé historii často falšující doby v nejvyšší čas. Světem se totiž rozletěla politická taktika a technika, ve které se NOTORICKÁ ENTITA prezentuje a ukazuje jako poškozovaná. Vymýšlí si dokonce svá vlastní ublížení, jen a jen proto, aby z neznalosti faktů a falešného soucitu, ne‑li rovnou z filantropie veřejnosti mohla dotyčná entita těžit. Je to umění prosazovat své na úkor jiných. Konkrétně u nás dnes jsou jednou takovou entitou potomci odsunutých henleinovců, či vůbec Němci dovezení k nám panem Hitlerem za Druhé světové války, aby u nás budovali svoji Tisíciletou říši, a pak zcela logicky vráceni zpět do Němec, pokud v roce 1945 sami neuprchli. Faktem je, že henleinovci náš stát, kde se jim výborně dařilo, zradili a otevřeli cestu Hitlerovi, jen a jen z nenávisti k Čechům.

Jindy se svými báchorkami snaží takové entity zatemňovat historické skutečnosti a zkušenosti, konkrétně z naší starší historie křižácké výpravy proti husitům. Dokonce se pokouší o rehabilitaci křižáků. Je to jako rehabilitovat nositele kultury s lebkou a zkříženými hnáty - jednotky SS. Konečně, nepřipravují už tu také!?!

V krkolomnějších případech se vydává jistá entita za národovce (nacionalisty) a neochvějné obránce Církve/katolictví a zavrhuje naše velikány a národní buditele, jako např. Karla Havlíčka Borovského s tím, že byl proti Církvi. Prokazují tím ovšem jen neznalost událostí/historie, postojů a kořenů proč to či ono se stalo. Nemají‑li úmysly jiné. Obávám se totiž, že skutečným cílem podobných entit není jakási "spravedlnost" či ochrana Církve, ale pouze intence vyhlazovat a ničit skutečně české a naše národní specifikum. Dělat takové menší kulturní Lidice. Padni komu padni!

Proto v naší éře zhroucení (Padre Pio) potřebujeme pro naši správnou orientaci poctivou vědecky fundovanou PRAVDU. Nic nás neosvobodí než ona. Kniha Josefa Dolejšího, kterou sepsal spolu s historikem Leonidem Křížkem tedy přichází jako očistný pramen. Má prostý název "Husité" s podtitulkem "Vrchol válečného umění v Čechách 1419‑1434". Vydalo ji nakladatelství ELKA Press Praha v tvrdé vazbě luxusního formátu 240x310 cm (přibližně kreslicí list A4), s poutavým přebalem grafiků Vladimíra Kintera a Milana Fibigera. Kniha má 361 stran a je vedena pod ISBN 978‑80‑87057‑08‑7.

 

Dílo je také důležité proto, že někteří dobří katolíci - přesto že v naší zemi probíhala tři sta let rekatolizace, přišly reformy a dnes všechno je jiné - stále kritizují Mistra Jana a husitskou epochu vůbec. Pomůže to Církvi? Těžko! Mluvím jako katolík konvertovaný z českobratrského evangelismu.

Tuším tedy, že z pohnutky uvést věci na rozumnou pravou míru Dolejší s Křížkem uvádějí o době hojné citáty neoddiskutovatelných autorit našich i světových, jistě aby události zdůraznili a dosáhli snadněji porozumění a pochopení.

 

Knihu otevírá obraz zlatého kalicha a pod ním hned slova Františka Palackého z roku 1878 o husitech: "Nic nebylo jejich úmyslům vzdálenější než útok a válka, ale jejich protivníci vyvolali krveprolití a hrůzy ničení. Oni byli první v Evropě kdo bojovali ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc, ale proti ohrožení nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí a jen z donucení sáhli ke zbrani a strašlivý dlouhý boj proti celému světu, který nezamýšlel nic menšího než jejich úplné vyhubení, nejen přijali, ale i podivuhodně vítězně dovršili." Tolik katolík Palacký!

Jeho citát by pro doporučení knihy mohl recenzentovi i čtenáři stačit, ovšem je toho daleko více co říci, alespoň do šíře.

Kniha sama je pro evidentně náročnou problematiku autory rozdělena do dvou organických částí, a to "Husitská revoluce" a "Válečné umění za husitských válek", což je nejen velmi účelné, ne‑li didakticky instruktivní. Říkám‑li didakticky, to zdaleka neznamená nějaký suchopár! Naopak! Dolejšího styl je plynule přehledný, důsledný ve svém logickém podání s příkladným porozuměním historických proudů a vztahů.

A opět přísná logika historika nám v Dolejšího dikci a zápalu vrací něco, co básník Halas nazval "pathos národní" a co my dávní dědici jsme pozapomněli: Národní vznešenost!

A obdobně se vzácně i ve stylu s Dolejším shoduje spoluautor Křížek. Až mne to vede k myšlence: "V Husovi se poznáváme a v husitech jsem si podobní!"

Totiž člověk Čech je světové unikum (věřte poutníkovi cizinou!) a Hus je Čech! Stačí jediný Dolejším uvedený Husův citát abychom se ztotožnili, vcítili a viděli:

"Hledej pravdu, slyš pravdu, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdu až do smrti...", a kdo zná dobře Bibli poznává, že Hus zde zdůrazňuje, rozšiřuje a prohlubuje jen a jen slova Ježíše Nazaretského: "Pravda vás osvobodí!"

A tohle že byl kacíř!?! Označen kacířem v čem, pro koho a k čemu?

 

Vezmeme‑li k posuzování doby Husovy z jiné strany na pomoc moderní disciplinu organizace a řízení a management lidského faktoru, nemůžeme neříci, že tehdy došlo v Církvi ke krizi institucionalismu. Problém obecně nasvítil Parkinson: Organizace naroste do toho rozměru, že už si vnitřně sama se svými problémy vystačí. Nemusí vůbec dbát na původní účel proč byla vybudována. A my víme že v důsledku toho selhává až krachuje. To lze samozřejmě aplikovat na všechny lidské organizace, tedy i na Církev. Opomeneme‑li ovšem unikátní situaci z Nicejského koncilu (325 A.D.). Z Nicei víme, že geniální císař Konstantin tam založil svoji církev jako ideologický nástroj své imperiální moci! Osobnost a učení Ježíše Nazaretského použil jen jako motiv (oproti starým bohům) či zástěrku. Církev si pak pod vedením a záštitou césara (!) přivlastnila patent na Boha.

Pod vlivem imperiálních potřeb postupně vybudovala na Konstantinových militaristických organizačních principech a základech manipulační aparát gigantických rozměrů a vystačovala si sama pro sebe. Církev pro církev! To bylo živnou půdou pro nešvary všeho druhu. A to právě kritizovali všichni reformátoři, Viklef, Luther a náš Jan Hus.

Kritizovali neřesti (odpustky), prebendy a platy, jak pro centrálu tak pro jednotlivé obročníky. A sáhněte lvovi na srnčí kýtu!

Nápravu židovského jednání hlásal Jan Křtitel, byl sťat. Reformu de facto požadoval také Ježíš a víme jak to dopadlo.

I Jan Hus věděl že se dotýká bolavého zoubku Církve a věděl, že nemůže nebýt likvidován. Couvnout od pravdy aby se zachránil nemohl... Hus nebyl Galileo.

Husitství a vše s tím související byla jen reakce na urážku, kterou utrpěl v osobě Jana Husa pravdu hledající národ. Jan Hus byl jako důvěřivý bezelstný člověk v Kostnici podveden. Jak císař Zikmund tak papeže Janu Husovi zaručili právo hájit své myšlenky, a bezpečné hlásat pravého Ježíše Krista, v situaci čemu bychom dnes řekli podmínky akademické svobody. Zradili ale sami sebe - nedodrželi své slovo. Zradili Ježíše Krista i Jana. To byl a je dosud ten konflikt. Konflikt dogmatické "neomylné" církve se svobodou akademického badání a projevu.

 

Dolejší samozřejmě to celé rozvádí do strukturální sítě historie a detailu, zatím co následující statě spoluautora Křížka dokreslují vše, jak a co po vojenské stránce vyrůstalo a formovalo se z potřeb obrany, kdy vyznavačům Husovy cesty nezbylo než se hájit (viz shora Palacký).

 

Autoři se všech problémů zmocňují velmi přesvědčivě, s ryzí poctivostí a s 24karátovým češstvím stoprocentního profesionála historika.

Nemohu zde neodcitovat alespoň Dolejšího: "Je nutné mít na zřeteli, že šlo jednak o existenční obranu proti opakované zahraniční agresi a intervenci, jednak o nelítostnou občanskou válku. Jakmile křižácká vojska překročila v každé z pěti svých výprav hranice Čech začala bezhlavě pálit, vraždit a ničit celé vesnice. Křižáci zabíjeli dokonce nejen muže ženy a děti pod obojí, ale i pod jednou: Co Čech to kacíř..." Tento přístup moderněji užíval pan Hitler: "Ausradieren!"

 

Celá kniha je doplněna množstvím skvělých fotografii, obrazy a jiným grafickým materiálem. Musíme po zásluze vyzvednout nesmírnou péči a obětavost s jakou všechen materiál autoři shromáždili. Cestovali za někdy svízelných podmínek do všech míst kde husité žili a bojovali, jen aby nám mohli předložit autentické scenerie a přiblížit událostí! Navracejí nám úctu, kterou jsme ke svým dějinám skoro pozapomněli...

Dolejší uvádí sentenci v devatenáctém století často zmiňovanou: "Řekni mi, co soudíš o husitství, a já ti povím kdo jsi!"

Na to mohu po téměř padesátiletém poznávání cizích národů zblízka kvalifikovaně říci:

Kdyby takový fenomén jako husitství a v takovém rozměru měli Angličané, celý svět by o něm věděl, uznával je, obdivoval je a klaněl by se jim.

Ze "sametového" obdivu k Západu jsme pozapomněli na svoji českou cestu, na dějinné zkušenosti a hlavně na hrdé poctivé sebevědomí.

To nám teď "Husité" vrací!

PhDr. Josef Dolejší a historik Leonid Křížek splácejí naší minulosti za nás skvělý vděk.

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn-Hendon, 6. 7. 2010

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí