Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2010

I v hořkém údělu

Milan Křesadlo

Profesionální recenzenti ze světa vznešených fakult prý nikdy nečtou to co posuzují, jen přelétnou nakladatelský inzerát a chválí a chválí. Chvála se kupuje a platí - kopa za dva zlatý.

Nemají čas, poněvadž čas jsou peníze.

Ovšem peníze nás mohou odvést od okouzlení a úchvatů nadsvěta světel. Kdo dbá na slávu a peníze a nedá si čas na krásu, většinou se o ní připravuje. To platí především o básních.

Jakmile se mi v poště objevila nová sbírka poezie Karla Dachovského, hned se mnou putovala do fotelu s vloženým papírem a tužkou jako rapírem. Chtěl jsem si dělat poznámky a psát s veselím a rozverností, poněvadž stesků je na tomhle světě dost, leč seznal jsem, že Dachovský je tentokrát pod rozstříleným praporem. A při střílení, které trhá, je málokdy legrace, škádlení a šprým, které může přinášet rým. V úvodu reverend Dachovský píše, proč se rozhodl k protiútoku na úpadky doby i víry. Přesto, že zná o naší éře výroky Padre Pia.

Dachovský vždy objevoval nové básnické obrazy, a tak i "pod rozstříleným praporem je krásy dost". To je totiž název tohoto jeho nového svazku.

Jeho nová básnická řeč používá více a více formu prostého sdělení. Jeho básnická próza ale nejsou prozaické básně, spíše povzdechy nad skutečnostmi, ale k životu patří i to. Hned v úvodní básni Písni o životě a smrti vzpomíná: "takřka všechny pokosila kostlivá smrtka", jak si připomíná ty ze svého exilu.

Zde je myslím užitečné vznést soud redaktora Adolfa Mokrého z Londýna, že Kolik je exulantů, tolik exilů! To pro hlubší pochopení Dachovského přístupu. Exil je hořký, těžký, ale není beznadějný, pokud je skutečným exilem a ne emigrací za ekonomickými výhodami. Exil je protest a dílo.

V básni Diagnóza je zajímavý, až jímavý reverendův povzdech nad délkou života: "jak dlouhé je nesení vlastního kříže", ale hned nás i sebe utěšuje: "O to kratší doba v očistci." Přece optimismus - jak odvozuje povzbuzení z Bachovy kantáty: "Rád ponesu svůj kříž."

V historických záznamech přenesených do próz-poesie vzpomíná na varhanního virtuosa Jiřího Ropka strofou: "Tóny - skleněné třešničky pinkaly o mramor,…"

"Poezie to je svoboda, svoboda od těžkých kvádrů", chválí Dachovský v Básnickém plášti. "Básník má rád svobodu a ne svěrací kazajku", výborně reverende.

Karel Dachovský ovšem stále těžce nese hořkost úřadu: "To že mně vyhnali z mého kostela svatého Rocha." (Vánoce) Jak by ne! Co tam vynaložil energie a všestranného poctivého úsilí. Vytvořil tam přece početnou kongregaci, která pravidelně naslouchala jeho kázáním. Komu tohle vadilo? V celé sbírce je hodně povzdechů a loučení. Dachovský chce dobro, a když něco opravdu chceme, tak toho můžeme dosáhnout. Pro milého nic těžkého a pro milou tou měrou. V některých básních zvedá závažné pochybnosti (Pohlednice z Egypta, Srpen). Až ke strmé, velmi strmé a stále strmější zkoušce duše v obtížných podmínkách hmoty, prostředí, okolí, doby a dějů.

Připomíná si i nám často františkány, které pro tíži bytí musel opustit, ale oni nepustili jeho, alespoň ve vzpomínkách. Je stále v hnědé drsné kutně a žije jejich úděl, svojí skromností, hlubokou vnitřní poctivostí a otevřeností. Je účasten spoluúčastí v řádu, je stále duchovním františkánem, prostým a chudým. Je to výrazné zejména v závěrečných strofách jeho básnické prózy. Vrací se jak k blízkým osobám, tak i k celé hloubce Řádu.

Jmenovec Karel (totiž Havlíček-Borovský) by možná ulehčil Dachovskému cestu a drásání útků kápě rýmem: "Rozloučil se s řeholí a myslel že to přebolí... vždyť Borovský byl v podobných těžkostech a nespravedlnostech, i když mu nevzali kostel. Vzali mu jen kolárek, po kterém poctivě toužil. Jen?

Reverend Karel je definitivně u "...jakési hlubiny, na pomezí nepředstavitelné velikosti Boha." Je tam, kde syn mého přítele, mladý nadějný astrofyzik, se z poznání nepoznání dal na kněžství.

Je toho příliš mnoho, čeho by se měl recenzent dotknout a na co upozornit k popřemýšlení. Nebe, Bod Omega a další, jak próz-básně vybízejí.

Pro všechno pod rozstříleným praporem i znepřístupněným sv. Rochem se Dachovskému vkrádají neodbytné chmury a stesky, až do závěru (Františkánské curriculum vitae):

"Konec básně je otevřený, jako poslední nadechnutí, které je důležitější..."

Čekáme, čekáme. Čekáme?

Naděj beznaděje?

Proč by měl být oheň uhašen?

Dílo citlivě ilustroval akademický malíř Otakar Procházka.

Milan Křesadlo, Londýn, 7.února 2010

Básnickou sbírku P.Karla Dachovského "Pod rozstříleným praporem je krásy dost" vydalo nakladatelství Řád - P. Ing. Dachovský, Sarajevská 13, 120 00 Praha 2-Vinohrady. L.P.2010.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí