Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2010

Poražení vítězové

Jára Meců

Dneska už si to konečně můžeme povědět: My, před márnicí. My, dříve narození. My, kteří jsme si naivně mysleli, že bez svobody se nedá žít, že o svobodu se má bojovat, a to všemi prostředky. My, kteří jsme se nesmířili s tím, že Československo se stalo kolonií Sovětů, že Čechoslovákům pražskou vládu vybírají v Moskvě a že naši spoluobčané - lidé bez občanských práv - se považují za občany. Dneska už si ta otevřená slova snad můžeme říci. My, před márnicí, my, dříve narození. My, děti studené války - poražení vítězové ! Propast mezi Freedomfighters - bojovníky svobody a o několik desítek let opožděnými disidenty zůstává navždy propastí.

Jak je to možné? V čem se lišili poražení vítězové od vítězných tzv. dizidentů? K odpovědi na tuto otázku dnes naštěstí ještě nepotřebujeme historiky. Stačí pamětníci. Jedni k odboji proti KSČ vyrůstali z demokratických kořenů první republiky, věrni odkazu T. G. Masaryka, že "Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily." Prosovětští komunisté nastolili bezuzdný režim teroru a strachu. Poválečný čas jakoby zešílel a třídil charaktery lidí do nových rolí. Zatímco jeden proud Čechoslováků - patriotů se sotva vrátil z koncentráků poražených nacistů, jiná mohutná vlna Čechoslováků připravovala stavby koncentračních táborů pro všechny Čechoslováky neohebné, kteří diktaturu NSDAP - dělnickou stranu Adolfa Hitlera přežili. Že dělnická partaj KSČ převzala metody nacistů bylo po únorovém puči 1948 jasné i politickým analfabetům. Bylo to čitelné pro každého občana. Zatýkání, zákaz demokratických stran, cenzura, nastolení tzv. státních soudů, lágry a šibenice. Vládcem v zemi se stával strach a poválečná osvobozená Československá republika Kolonií SSSR. Strana bezuzdného režimu marxistů - leninistů s lačností stalinismu rozevřela náruč všem kariéristům, jenž dokázali zradit svou vlast i spoluobčany. Ani o ustrašené spěchající pro rudou knížku nebyla nouze. Pod rudými prapory byl neuvěřitelný nával. Stoupenci zakladatele státu a demokratických principů byli surovým pučem prosovětských spiklenců zaskočeni. Nástup nového, tentokrát českého rudého fašismu čekal málokdo.

Svět byl po nejkrvavější světové válce a lidé všeobecně očekávali nastolení svobody myšlenek a všech lidských a občanských práv. A náhle sám zakladatel státu T. G. Masaryk byl na černé listině KSČ. Zatím co jedni "Čecho-Slováci" se nestyděli bourat jeho pomníky, jiné jeho odkaz posiloval v odporu: "Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho používat, ale proti násilí budeme se bránit třeba i železem."

Promasarykovské demokratické opozici zůstalo opravdu jen to železo. Tehdejší pohled na tu kolaboraci, na to obrovské množství prosovětských sluhů vyvolával děs se vzpomínkou na verše a epigramy K. H. Borovského: "Za hrst rýže, důtky líže." Učme se přiznávat i nemilé pravdy. Jedna z těchto pravd hlásá, že: "Čest národa před světem a navždy pro dějiny v té době zachraňovali jen ti, kteří odmítli lízat důtky a soužit zlu!"

Je přirozené, že ti, co důtky, ať už z jakýchkoliv příčin olizovali, budou protestovat. Mnohým z nich pravda nikdy nevoněla a sloužit atheistickému, bolševickému Zlu šli vědomě. Kariéra zahlušovala i svědomí. Komunistické heslo: "Kdo nejde s námi - jde proti nám" bylo zaléváno krví vlastenců, kteří v boji za odvrácení zkázy a nastolení práv národa na svobodu a samostatnost, neváhali dát všanc své životy až do těch statků a hrdel.

Byl to boj proti přesile. Kolaborace v nové sovětské kolonii byla na vzestupu, ve stínu šibenic hráli častušky, superlživá propaganda vymývala mozečky naivkům i vzdělancům, diktatuře se začalo říkat socialismus a kolaboranti byli přejmenováni na uvědomělé, pokrokové, socialistické občany.

Ví, že mnohým a především mladším čtenářům se nemusí líbit, když uvedu, že právě do tohoto politického bublajícího bahna zapouštělo své kořeny budoucí hnutí tzv. "disidentů". Mnoho, přemnoho let uběhlo v zemi obtočené ostnatým drátem. V Praze na Letné bylo postaveno největší evropské skupinové sousoší, jemuž na obrovském piedestalu vévodil uchvatitel našeho národa, velebený téměř celou tehdejší kulturní obcí, J. V. Stalin.

Statisíce vězňů prošlo koncentračními tábory a statisíce vlastenců uprchlo do exilu. Mnozí z nich pokračovali v boji a v práci pro návrat svobody do porobeného Československa. Tato čistá, ideály prodchnutá Československá demokratická opozice by nikdy rozbití státu nepřipustila!

Svoboda v Listopadu 1989 přišla zvenčí a o podobě demokracie, stejně jako o osudu komunistických stran a jejich předáků rozhodovaly velmoci. (Dlužno říci, že už dávno předtím na konferencích Regan - Gorbačov.) Hnutí disidentů složené převážně z "normalizovaných" a hlavně "reformovaných" soudruhů mělo přednost při výběru k politice do nových celoevropských a dnes i globálních dějů. Moskva byla vyměněna za Brusel a ve stověžaté Praze jsou opět místodržící a správci. Vlastenectví, patriotismus, národovectví (nazvěte to jak chcete), jsou opět na pranýři a čpí nacionalismem. A to nejlepší nakonec: Sebecenzura už cenzuru nepotřebuje!

Jára Meců, únor L.P. 2010

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí