Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2010

O temnu v paměti

Jára Meců

Je téměř neuvěřitelné, že v době nepřetržité kampaně proti terorismu se z myšlení naší společnosti cílevědomě vymazává cit k vlasti, patriotismus a vlastenectví jako takové. Mladší generace už ani nevnímají, že právě a jedině patriotismus s láskou, věrností a úctě k vlasti, státu a národu burcoval k odporu proti nejkrvavějším diktaturám nacismu a komunismu. Je nepřehlédnutelné a proto stojí za zmínku, že zatím co nacismus dělnické strany (NSDAP) socialisty Adolfa Hitlera je, už přes padesát let dnem i nocí proklínán za terorizování Německa a posléze ve válečném vichru i světa – na stejně krvavou diktaturu dělnické strany a všech jejich odnoží použili demokratičtí vítězové po tzv. Studené válce zcela jiný metr.

Postupem let zásluhou médií svět a my s ním chtě nechtě vzali na vědomí, že není zločin jako zločin, že čo bolo, to boloa my za tím vším po sametové revoluci neboli sametové taškařici udělali tlustou čáru. Nejsme jako oni, řekli jsme s hrdostí a byli moc rádi, že jsme z toho nekonečného přetvařování neboli kolaborace vyvázli ve vší počestnosti.

Na konferencích pořádaných na té nejvyšší úrovni se objali i politici do té doby znepřátelených, ale po celý čas spolu pilně kšeftujících velmocí Reagan s Gorbačovem. Hned kousek dál ovšem a mimo kamery (jak v takových historických chvílích vždy bývá) si potřásali rukama obchodníci. Vítězní věřitelé s poraženými dlužníky! A jak to v dějinách bývá, jedni počítali zisky a ti druzí mrtvé. A mrtvých bylo hodně. Rudá Internacionála řádila téměř po celém glóbu. Zvonky míru k tomu cinkaly jako penízky. Studená válka skončila. "Nikdo neprohrál", prohlásil za hroutící se SSSR poražený Gorbačov a prezident americké vítězné velmoci Reagan k tomu bez mrknutí oka přitakal. Byla to ta nejlepší, ale zároveň nejzlověstnější zpráva pro celý svět! Po studené, ale nejkrvavější a nejdelší válce dvacátého století plné masakrů, revolucí a válek nebylo viníků!

Záruka beztrestnosti s pardonováním všech zločinů byla rajskou hudbou pro všechny udržovatelé, šiřitelé a organizátory komunistického teroru. Rudý fašismus byl omilostněn a dostal zelenou k novým nadějím a marxistickým inspiracím do dalších let! Objímali se i všichni bývalí udržovatelé sovětského teroru na území porobeného Československa. Dokonce i bývalí popravčí, bossové StB s prokurátory a soudci prý plakali dojetím nad zprávou, že žádný druhý mezinárodní tribunál s pohlaváry zločinných komunistických režimů se konat nebude. Žádný druhý Norimberk. Marxismus - leninismus, ten nejhorší vývar z nacismu a fašismu, byl omilostněn! Internacionála jakoby nebyla. Též diktatura KSČ se scvrkla na pouhý "TOTÁČ", ve kterém prý vládli jacísi "KOMANČI". Myšlení opravdu bolí a možná už v blízké budoucnosti budou naše hlavy jen na nošení klobouků. Než se tak stane, připomeňme si, aspoň krátce, jak vládli tito "Komanči", tato nejhorší odrůda z nacismu a fašismu v době míru v tehdejším údajně osvobozeném Československu: Hned po komunistickém puči ÚNORU 1948 přibylo žalářů a koncentračních táborů, které už od roku 1950 zaplnilo přes 130 tisíc politických vězňů. Komunisté začali pronásledovat bývalé zahraniční vojáky, legionáře, průmyslníky, živnostníky, samostatně hospodařící rolníky a zahájili likvidaci selských rodů. Desetitisíce našich vzdělaných demokraticky smýšlejících občanů bylo nuceno opustit rodnou vlast a v exilu s nejlepším vědomím pracovat pro osvobození Československa. Země byla obehnána ostnatým drátem,, minovými poli a na jejím území bylo na 150 koncentračních táborů, věznic a trestnic. Jen "Uranovým peklem" v Jáchymovských a Příbramských dolech prošlo přes 80 tisíc politických vězňů. Na následky práce v uranových dolech zemřelo na rakovinu krátce po propuštění 8374 bývalých vězňů.

"Komančové" se opravdu činili. Ve vyšetřovací vazbě, věznicích a koncentračních lágrech bylo umučeno 15 726 osob. Od roku 1948 prošlo přes vyšetřovny StB 1 120 387 občanů československé republiky! Náš československý nacifašismus se ukázal ještě odpornější než ten německý. Ničil svobodného člověka, deptal jeho duši právě po porážce nacismu. V době míru! Co by s ním činil v čase války by mělo být jasné i nemyslícímu.

Byl mír, ale dle směrnic z ÚV KSČ se popravovalo jako v nacistickém Protektorátě. Listuji v knize I pod oblohou je peklo, bývalého 17 let žalařovaného politického spoluvězně, dnešního vydavatele Svědomí, abych připomněl, že jsme nebyli jen zemí sluhů a připosraných lokajů. Že pro svobodu tohoto státu, tohoto národa a této vlasti dokázali bojovat, trpět i umírat vlastenci. Národovci, pro něž byla hrdost a čest větší hodnotou než zisk a kariéra nabízená nepřáteli svobody, vládou strachu a teroru. Není snadné listovat u popravišť postavenými našimi naci-fašisty v barvě rudé.

V lednu a únoru 1949 byli popraveni Ladislav Prieložný, Slavoj Šádek - technický úředník, Miloslav Choc - student KU. V měsíci květnu 1949 byli popraveni Karel Bacílek - student KU, Josef Hruška - pplk. ČSA, Boris Kováříček - student KU, v červenci byli naci-fašistickými budovateli popraveni: Josef Gonic, pplk. ČSA, Bohuslav Hubálek - živnostník, Miloslav Jebavý - major ČSA ze Žatce, Karel Sabela - kapitán ČSA ze Žatce a Vilém Sok - pplk. ČSA. V těch dobách si soudruzi popravčí dovolenou opravdu nebrali!

V říjnu 1949 byli popraveni: Jan Sedláček, Gustav Černý a v listopadu JUDr. Jaroslav Borkovec, Emanuel Čančík - chemik, Josef Charvát - technický úředník a skaut, Vratislav Janda - škpt. ČSA, Vratislav Polesný - zámečník, Květoslav Prokeš - pplk. ČSA. V únoru 1950 byli popraveni Bedřich Hoche - komerční inženýr, Bernard Jaško - příslušník SNB, Pavel Kalinaj, Albert Púčik - student, Eduard Tesár - úředník a Antonín Tunega - student. 20. února byl umlácen státní bezpečností farář z Čihoště Josef Toufar. V květnu 1950 byli též popraveni: Ján Vardžik, Karel Bušek - akademik, Stanislav Broj - poslanec NS za Čs. stranu lidovou, René Černý - major. V červnu 1950 Jaromír Nechanský - major ČSA, známý parašutista, který byl vysazen do Protektorátu v lednu 1945. Byl zetěm ministra Bohumila Laušmana, zavražděného ve věznici v Ruzyni. Valeslav Wahl - student, František Rod, Jan Tuček, Karel Veselý, Jaroslav Blahník - automechanik, Jan Buchal - šstrm. SNB, JUDr. Milada Horáková - poslanec NS za stranu Národněsocialistickou, Záviš Kalandra - žurnalista, Oldřich Pecl, úředník.

A tak bychom mohli pokračovat. Měsíc co měsíc, rok co rok. Pach krve z popravišť žádnému z budovatelů socialismu nevadil. Stále víc a víc strachem uvědomělý lid šel s pokrokem a zpíval se soudruhy: "Zítra se bude tančit všude až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí!" Že nevyletěly je především zásluhou vlastenců. Nikdy ne lidí s krví lokajů. Že rudé vlajky nevyletěly na stožáry světa a u nás nezůstaly jak mnozí přicmrdové vykřikovali "na věčné časy" je zásluhou patriotů buřičů z celé tehdejší sověty porobené Evropy. Zřeknout se vlastenectví by znamenalo zřeknout se svých vlastních dějin, své kolébky i rodu a nakonec se zřeknout a popřít sám sebe.

Jára Meců, květen L.P. 2010

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí