Z časopisu Svědomí/Conscience 11/2010

Dva státní svátky v zemi lhostejných

Jára Meců

Postůjme aspoň na chvílí v zemi lhostejných. Zastavme se u dvou velkých státních svátků našeho národa, u dne vzniku samostatné ČSR 28. října 1918 a Dne boje za svobodu a demokracii (1939,1989) - 17. listopadu, které jsme vzpomenuli ve čtvrtek 28. října a ve středu 17. listopadu. Zajisté by přišlo k užitku i k ozdravění společnosti si u těch historických milníků nalít čistého vína a k mnoha jiným potřebným otázkám položit otázku základní. Ke kolika lidem v České republice tato slavná výročí promlouvají? Kolik lidí naslouchá hlasům z našich dějin? Hlasům lidí, kteří žili, měli odvahu bojovat i umírat pro nejsvětlejší myšlenky občanských práv, pro ideály lidství a svobody. Pro ně ta slova nebyla frází. Co znamenají dnes tato slova, tyto dva státní svátky pro bývalé Čechoslováky a mladou generaci? Obávám se, že mnoha lidem v této zemi jejich vlastní historické dějinné události neříkají vůbec nic. Žijí jen dneškem. Bez dějin a troufám si říci že i bez budoucnosti. Zde je namístě připomenout projev prezidenta Václava Klause k výročí 28. října:

"Má stát, který jsme převzali od našich předků jako specifické a neopakovatelné dědictví, v současném světě ještě vůbec nějaký smysl? Cítíme ho jako něco hluboce uloženého v našich myslích a srdcích? Nepřijímáme ho pouze jako jakýsi neutrální prostor, zaměnitelný za jakýkoli jiný? Nestává se pro mnohé z nás jen `správní jednotkouA, ke které ztrácíme jakýkoli hlubší osobní vztah?", řekl pan prezident a pokračoval:

"Pokud ano, pak by byla dnešní oslava našeho státního svátku jen prázdným gestem a mystifikací veřejnosti. Potom bychom si měli nahlas přiznat, že jsme generací, která se českého státu vědomě vzdává. Že je naše tisíciletá státní historie u konce. Že jsou naše zděděné tradice, zvyky, kultura, způsob myšlení a z nich vycházející specifické zájmy již jen skanzenem folklórních zajímavostí, protože život, řečeno s naším významným skeptickým spisovatelem, je už jinde.

Pokud tomu tak ale pro většinu z nás není, pokud i nadále autenticky vnímáme naši společnou národní existenci jako cosi odlišného od národní existence Němců, Francouzů, Britů, Rusů, Američanů a dalších svébytných národů, potom z toho něco plyne. Potom svoji kotvu, svůj stát, životně potřebujeme. Potom se k odkazu, tradicím a těžce nabytým zkušenostem našich předků obracíme právem. Potom jeho existenci a hodnoty musíme bránit. Potom si B se všemi z toho plynoucími důsledky B musíme uvědomit, že historie ještě neskončila, ač se nás o tom po pádu bipolárního světového uspořádání někteří falešní proroci snažili přesvědčovat."

To prohlásil prezident Václav Klaus ve svém závažném, zřetelně burcujícím projevu. A nejen to. Václav Klaus je politikem otevřených slov a mezi politiky na kolbišti evropské Unie je rytířem bojujícím s otevřeným hledím. Je snadné pochopit proč právě média, ty údajné pilíře demokracie Klausovi netleskají.

Přesto si troufám předpovědět, že jeho politické postoje, jeho projevy k národu, jeho otevřenost ke cti a k pravdě bez které je demokracie paskvilem, budou v našich dějinách promlouvat i k příštím pokolením. Jeho projev 28. října 2010 zůstane mementem. Tryskal z kořenů nefalšované ryzí pravdy. V jeho závěrečné části vydává hlava státu všem srozumitelné varování:

"Jsme svědky toho, že seskupení ekonomicky nejsilnějších a politicky nejvýznamnějších států světa usiluje o to, stát se neformálním předstupněm globální světové vlády. Vlády zcela odtržené od demokratické legitimace občanů. Vlády, která B ať již bude mít formální rámec jakýkoli B bude fakticky rozhodovat o našich životech bez naší účasti a možnosti ovlivnění. V takovém uspořádání bude pojem občanství rychle zanikat. Demokracie bez občana je však protimluv a lehkomyslně navrhované světoobčanství je pouhou mystifikací, matením pojmů a manipulací."

Prezident závěrem svůj projev zakončil jako optimista. Jinak ani nemohl. Já naopak. Dopisuji tyto řádky jako občan v hlubinách pesimismu. Moje úsudky po celý život formovala nemilosrdná fakta. Příliš dobře znám mentalitu většiny (neboli `lidových mas"): Po dvacetiletém, osobně politicky aktivním exilu jsem se jako Čechoslovák vracel do konečně svobodného Československého státu ‑ který právě sami Čechoslováci dobrovolně vymazávali z mapy Evropy! Já v šoku ‑ oni v pohodě. Lhostejně a tradičně u piva. A ze všech stran zněly udivené otázky "proč jsem se vrátil?" U takových občanů žádný cit, žádnou lásku k vlasti nikdo nenajde. Ta vyrůstá v srdcích myslících, svobodných lidí.

Jára Meců, listopad L.P. 2010

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí