Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2010

Stráž je unavená, musíme končit

Vladislav Petrů

To prý byla pamětná věta, kterou se rozpadlo ústavodárné shromáždění v Rusku v roce 1917. Lenin nazval toto shromáždění žvanírnou. Proč si na to vzpomněl. Zúčastnil jsem se mezinárodní konference o zločinech komunismu, která se konala v budově Senátu ČR v Praze. Určitě zde byly předneseny velmi zajímavé příspěvky, které ukázaly hrůznou tvář komunistických režimů, když mnozí řečníci odkazovali na reálie. Do té míry jsou konference tohoto typu přínosné.

Pro věrné historické zachycení je důležité, že ještě žije několik pamětníků. Nedá se tolik lhát a překrucovat dějinné události, jak jsme toho svědky například při hodnocení 2. světové války. Přesto už ke zkreslením dějin dochází, když se poukazuje na to, že čestnými lidmi v našem národě byli jen političtí vězni z řad ideologických nepřátel komunistického režimu, kteří trpěli za svoje Kainovo znamení buržoazního původu. Slyšel jsem o soudci Státního soudu (kvůli jeho rodině, aby neměla nepříjemnosti ho nebudu jmenovat), který odmítl vydávat rozsudky smrti a hned druhý den byl vyhozen a musel jít do výroby a to měl ještě velké štěstí.

V čem však spatřuji označení této konference za žvanírnu - neměla totiž žádný dopad na současný postkomunistický režim v ČR, jakoby všichni komunisti z éry bývalého komunistického režimu už vymřeli kromě pár tváří kolem soudruha Filipa nebo Grebeníčka nebo Švorcové, ti však patří do reservace a jako jediní jako exoti nesou za zločiny komunismu vinu. Jako jediní potrestaní však jsou soudruh Vaš a soudružka Polednová, kteří už sotva lezou a na hlavě mají mech. Co udělat s těmi, co se nedožili, možná, že by se jim měly rozkopat hroby. Zapomíná se však na tisíce dělníků z fabrik, kteří podepisovali petice, aby Milada Horáková a mnoho dalších dostalo trest smrti.

Současný režim a tisíce komunistů, kteří v něm slouží je však čistý jako lilie. Připomeňme si některé konkrétní případy Pan O.K. (zase ho nebudu jmenovat kvůli jeho rodině, abych ji ušetřil represe), byl partyzán za 2. světové války. Po válce byl občansky v kladném slova smyslu angažován. Byl domovním důvěrníkem, staral se o to, aby chuligáni nerozbíjeli lavičky v parku apod. Možná, že jako komunista prováděl i špatné věci, s čímž se mi nechlubil. Pracoval jako voják na ministerstvu. Za éry Gorbačova se začal zajímat o perestrojku a otevřeně začal kritizovat režim. Na stranické schůzi rozdupal stranickou legitimaci. Zjistil totiž řadu krádeží, který se dopouštěli jeho spolustraníci. Když byl v kritice neúspěšný, chtěl se obrátit na vedoucího tajemníka KSČ v Praze, Štěpána. Půl roku mu marně telefonoval a přesně na Palachiadu v lednu 1989, když se zase Štěpána nedovolal, se už rozzuřil a do telefonu pronesl větu: "To bych se s ním sešel, pověsím si na krk ceduli s nápisem, že komunisti kradou a protože vím, co se mnou provedete, poleju se benzínem a zapálím se." Položil telefon a na incident zapomněl. Při večeři doma pro něho přišli dva policisti a odvezli ho do blázince do Bohnic. Tam strávil 2 měsíce na uzavřeném oddělení. Nic mu nepomohlo, že své prohlášení o sebeupálení pokládal za ujetí nervů. Líčil mi otřesné zážitky z blázince. Soudy současného režimu mu nepřiznaly ani korunu odškodnění. Soudkyně na něho křičela, že je duševně chorý, pro což neměla jediný důkaz, nevyslechla jediného svědka, jediného znalce.

Tento případ měl komickou dohru. Asi za 3 roky mu nějaký známý slíbil, že mu zajistí schůzku s bývalým tajemníkem KSČ Štěpánem. O. K. přišel do jakési restaurace, kde v koutě u stolu seděl tajemník Štěpán. Než O.K. otevřel ústa, aby Štěpána seznámil po letech se svým případem, Štěpán vytáhl z aktovky desky a pronesl: "My váš případ, soudruhu, známe." V deskách měl vše zdokumentováno.

To, aby bylo jasné, v čích rukou spočívá osud našeho národa. Na konferenci se to také projevilo. Když si vzal slovo neplánovaně zástupce restituentů a začal kritizovat současný režim za průtahy s vyřizováním restitucí, za půl minuty začal pořadatel konference na něho křičet "time is over". Aktivista Šinágl skončil stejně, když informoval, že 90% současných soudců byli přisluhovači totalitního režimu.

Vladislav Petrů

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí