Z časopisu Svědomí/Conscience 10/2010

Konzervativní otazníky

Vlastimil Podracký

Dříve než začne diskuse o konzervatismu na politické scéně, je nutno jej definovat. Protože se jedná o politiku, musí mít konzervativci poslání. Dovolím si jen stručně základní konzervativní poslání definovat podle známého Burkova rčení, které osobně nazývám věta o kontinuitě (o nadčasovém poslání lidské společnosti): "Společnost je vskutku kontraktem... stává se partnerstvím nejen mezi živými, ale mezi živými, mrtvými i dosud nenarozenými."

Úpadek evropské civilizace a jeho příčiny

O úpadku evropské civilizace by se mnoho napsalo a jistě by nikoho nebavilo číst dlouhé traktáty. Kulturní úpadek je často frekventován, ale hlavní je úpadek vedoucí přímo k ohrožení fyzickému. V tom je kulturní úpadek jednou z příčin, ale ne tou podstatnou. Podstatné příčiny jsou zakotveny silně v základních idejích a technických prostředcích, které lidstvo ovládlo.

Dovolil bych si uvést dva základní bytostné druhy ohrožení:

1) vymírání a kulturní ústup evropských etnik a s tím spojená kolonizace Evropy jinými národy s jinou kulturou.

2) znečištění životního prostředí a vyčerpání lehce přístupných zdrojů, obojí na základě zbytečně vysoké materiální a energetické spotřeby.

Nejprve je zapotřebí znát prvotní ideovou příčinu. O té nepanuje shoda. V křesťanském pojetí je příčinou odloučení lidí od Boha. Z toho vyplývá, že špatné je tedy vše co vyšlo z osvícenectví a humanismu, ať už svobodná společnost nebo totalitářské režimy vzniklé jako reakce na ni, protože všechny tyto ideové teorie se odloučily od Boha nebo alespoň od církevních dogmat. Dovolím si otázku: předtím to snad bylo lepší? Staré církve mají problém vysvětlit, proč docházelo v době jejich ideové a někdy i fyzické nadvlády ke zničujícím válkám, nemorálnostem, násilnostem, nesvobodě a netoleranci. Že by se to mohlo opakovat, není kacířský výrok, ale reálná úvaha. Nové církve mají výhodu: nezpůsobily v minulosti žádné zlo, protože neexistovaly. Proto by snad měly být lepšími novopohanské a ezoterické společnosti, příznivci New Age, buddhismu, báhi´í apod.? V to lze také těžko uvěřit.

Přesto však stávající stav spontánního směřování k zániku nemají na svědomí ani stará, ani nová náboženství. Paradoxně jej na svědomí nemá ani komunismus, ani nacismus. Všechny vyjmenované ideové teorie mají dostatek nástrojů jak ohrožení odvrátit a mohou to presentovat. Musely by ovšem vládnout v celé společnosti se všemi důsledky, které to obnáší. Jsme ochotni to připustit?

 Oba vyjmenované druhy ohrožení jsou výsledkem vývoje humanistické společnosti. Tedy té společnosti, kterou jsme si přáli, ve kterou jsme doufali v temných dobách totalit. Je to následek humanistických myšlenek, které se dopracovaly k úpadku, nabraly pošetilou tvář, staly se "potřeštěnými ctnostmi" (viz Sorokin). Zároveň je to výsledek technických prostředků, které doprovází růst poznání materiálního světa. Máme však proto humanismus odvrhnout a zastavit materiální rozvoj? Domnívám se, že řešení je v nápravě humanistické společnosti, v návratu k původnímu smyslu humanitních idejí a tradic evropské civilizace. Vrátit svobodě a rovnosti jejich původní význam. Vrátit rovnováhu svobody a řádu (viz moji publikaci Svoboda a řád). K tomu může být křesťanské přesvědčení pomocníkem.

Současné postoje k ohrožením

Konzervatismus tu není od toho, aby liberály porazil, ale správně zařadil. Zároveň je tu na to, aby marxisty porazil a nahradil. Ta náhrada ovšem neznamená ze socialismu a komunismu něco přebírat, ale sociální záležitosti řešit jinak B prací každého na svém údělu. V diskusi s liberály, pokud se uskuteční, nutně vyjde najevo omezenost jejich teorie, která neřeší otázky rodiny a ekologie. Obvykle jejich přesvědčení sklouzne ke spoléhání na samovolné řešení, fatalistické odmítání se bavit o ohrožení. V diskusi s marxisticky orientovanými teoriemi vyjde najevo jejich spoléhání na lidské konstrukty a odmítání přirozených mechanismů.

Ohrožení ad 2 je obvykle dobře chápáno ekology. Je mnoho dalších hnutí, které lze nazvat postmaterialistické, představující život bez vysokých materiálních nároků. To může být spojeno i s duchovní aktivitou v některé náboženské společnosti, ale také nemusí. Hlubocí ekologové jsou dokonce ve své praxi velmi daleko, mají svoje časopisy, vytváří příklady postmateriálního života. To vše je obvykle spojeno s levicovými aktivitami, protože ideje feminismu, nevázaného sexuálního života a kosmopolitismu vedou k cílenému vymírání lidstva a tím i řešení základní otázky ekologie: Nebezpečí zániku ad 2 je řešeno zánikem ad 1 (viz článek pana Kubalčíka Tři v jednom).

Muslimové zajišťují reprodukci tradičním životem v rodinách. Křesťané žijící v tradičním prostředí se tak chovali především ve venkovských obcích, dnes jen tam, kde se nějaký tradiční život zachoval. Modernistické prostředí vede většinu mladých lidí po dlouhou dobu k životu v bezdětných partnerstvích, někdy i nastálo. Pokud mají děti, většinou později a reprodukci silně omezují. Mladé křesťanské rodiny zařazené do modernistické společnosti mimo svoje tradiční prostředí se od toho liší jen nepatrně, vícedětné rodiny jsou možná častější, nicméně stejně výjimečné. Je pozorovat, že vliv prostředí je prvořadým fenoménem.

Dalším problémem je zdravá výchova dětí k práci, bez drog a gemblerství, s dostatečným pohybem, sportem. Dříve to zajišťoval Sokol a celé výchovné paradigma tehdejší společnosti. Kde ty dávné doby jsou? Dnes se zoufale snažíme, aby škola ještě zůstala školou a nestala se arénou, kde žáci budou honit a bít učitele. Špatně vychované a somaticky degenerované děti jsou možná větší akcelerací zániku než jejich nedostatek.

Postmaterialismus je jistě nutný. Ale jaký? Žít skromně, málo spotřebovávat, aby nebyly nadměrně čerpány zdroje, ještě nic neznamená. Konzervativní zásadou přece není nevlastnit majetek. Naopak, majetek je pro konzervativce posvátný, protože byl nabyt poctivou prací. Majetek je oslavou úspěchu na základě snahy a někdy i dřiny. Je nutno vydělávat, založit rodinu a vytvořit rezervy na stáří a pro zajištění dalších generací. Zde je problém pochopit rozdíl mezi spotřebou a vytvářením rezerv. Na snižování spotřeby se konzervativci s postmaterialisty shodují, na vytváření rezerv (hromadění majetku) nikoliv. Stávající levicoví a náboženští postmaterialisté si představují jakýsi "průběžný život" bez rezerv, spíše přežívání, obvykle bez intenzivní a závazné činnosti. Do toho se rodina jaksi nehodí (obvykle jsou děti nahrazovány zvířaty).

Co dál s konzervatismem?

Svět se změnil v základních nástrojích, které člověk ovládl, aniž by to bylo nějak komplexně vnímáno. Dříve se děti rodily spontánně, zahájení sexuálního života mladého páru nutně muselo všechny zúčastněné vést k názoru, že těhotenství se dříve či později dostaví, po něm další a další. Dnes jsou účinné prostředky k zabránění početí, spoléhá se na ně ve všech plánech na emancipaci žen a postupného vytváření materiálních prostředků. Dříve se příroda po lidském zásahu hned či později sama vzpamatovala. Dnes jsou zásahy nevratné a zcela fatální. Pokud by nebyla emancipace žen a mladí lidé po zahájení sexuálního života by měli děti alespoň v reprodukčním počtu (průměr 2,5), příroda se nedevastovala a zdroje nadměrně nevyčerpávaly, modernistická společnost by nemohla existovat. Jaký by byl život, si asi většina dnešních lidí nedovede představit (nebo dovede s odporem).

Člověk ovládl přírodu zcela suverénně a taktéž i svoje somatické mechanismy, změnil svůj život k nepoznání nejenom v materiální, ale vůbec v celé kulturní a hodnotové oblasti. Vzhledem k těmto změnám neplatí vcelku žádná stará ideová teorie, ani náboženská, ani sekulární. Všechny totiž předpokládají, že děti se rodí spontánně a je jich vždy více než dost. Taktéž, že člověk si může v přírodě dělat co chce. Prostě nejsou připraveny na situace zcela nové a dosud v historii nevídané. Odstup většiny lidí od ideálů a neobliba jakékoliv ideologie jsou dány nesouladem stávajících známých teorií s novou situací, pochopením, že žádná stávající teorie pro současnou dobu vcelku neplatí. Neochota cokoliv řešit je dána absencí vůdčího a situaci odpovídajícího ideálu.

Konzervatismus může také dát jen obecný návod - uvědomělé zajištění kontinuity. To je samo o sobě velmi vágní. A přesto, pokud by se mělo něco podstatného opravdu stát, musí se začít od principů kontinuity (říkám tomu nadčasové myšlení) ‑ uvědomělého zajištění zdravého a dostatečně početného potomstva, podpora střední třídy a práce, uvědomělé skromnosti ve spotřebě, pravidlech ekologického života, zajištění rezerv na stáří a pro budoucí generace, návrat do domácího prostředí vytvářejícího jistotu nutnou pro založení rodiny atd. Nazývám to návrat k domovu. To je ovšem jen materiální segment obrody.

Chápu, že musí být i segment duchovní, bez něhož se nic nestane. Ten pohne lidi, aby řešili materiální věci v zájmu kontinuity. Uvědomme si, že ten pohyb musí zachvátit většinu lidí, jinak by to bylo jen lechtání na patě. Vytváření oddělených ideologických skupinek je praktika předem odsouzená k nezdaru. K opravdu účinnému hnutí nenalézám v novodobé historii jiné přirovnání než národní obrození, proto také se domnívám, že pocit vlastenectví je tomuto hnutí nejblíže. Přesvědčení o nadčasovém poslání člověka musí zachvátit všechny, kteří chtějí zachránit národ a lidstvo. Musí to být křesťané stejně jako ekologové, obojí, i většina ostatních, tomu musí být nápomocni. Pokud se alespoň většina žen nevrátí ke svému poslání matek početnějších rodin, nelze očekávat žádnou obrodu. Postmaterialisté musí pochopit správný směr svého chování. Takové hnutí musí být vedeno na základě konzervativního metafyzického ideálu, který bude pro většinu starších či novějších s konzervatismem souzněních teorií přijatelný. Dobrá filozofická příprava, propagace a vysvětlování této myšlenky na základě konzervativních hodnot svobody a řádu je nutné k oddiskutování všech levicových názorů, oněch pošetilých ctností vedoucích k úpadku a zániku společnosti, a zároveň socialistických bludných a komunistických násilných řešení.

Budoucnost je velká neznámá, přesto musí být alespoň taková, aby zajistila další existenci. Bez aktivity to vypadá na zánik evropské civilizace a možná i lidstva. Čínské přísloví praví: "Hrací kameny nepadají samy od sebe, někdo je musí hodit".

Vlastimil Podracký

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí