Pro časopis Svědomí/Conscience 2/2010

Copak je to za demokracii ?

František Rozhoň

Všechno co jste chtěli to jste dostali
zase vám akorát nasrali
a rvát vlasy by si měl pan Havel
za to jak to s váma sválel…
Egon Bondy po sametové akci

Slova jako demokracie se používají vědomě nepoctivě.
George Orwell

Noví majitelia pravdy sa vyznačujú jedným obzvlášť nebezpečným druhom tuposti: nie sú ochotní o sebe pochybovať. Tu sme vo sférach, kde sa uspávajúca hlúposť mení na strašnú zbraň.
Jozef Urban

Podle Orwella nikdo neví a ani nechce vědět, co přesně je demokracie. Tak obhájci mohou chválit kterýkoli režim jako demokratický. I Hitler se vysmál Výmarské republice a tvrdil 30.6.1934 v Říšském sněmu, že bude úkolem nacistické vlády stále „zjišťovat, nakolik vláda zastupuje vůli národa. A v tomto smyslu jsme my ‚divoši‘ skutečně lepšími demokraty“. Nacisté ve volbách unfair slíbili i nemožné a stali se ‘stranou všech’. Pak semkli Němce tvrzením, že jsou ohroženi jinačími a NSDAP bude v čele boje proti hrozbám. Aby „boj“ byl efektivní, dovolili Hitlerovi vládnout absolutisticky. Došlo i na podivný kolektivní trest, který je připomínán na osudu židů: V březnu 1933 nacisté oznámili, že zahraniční židé vyhlásili Německu válku1), a pak nacisté začali bojkotovat, napadat a nakonec likvidovat židy, které měli při ruce, tedy ty nevinné.

Podobně zavedli čeští komunističtí bolševici svou „nejvyšší formu demokracie“ se zločinnými rysy. Podle mých rodičů bylo nejhorší, že trestala i ty, kteří nic neprovedli. Podle M. Stína si byli občané navzájem teoreticky rovni, ale někteří mezi námi byli jaksi „rovnější“; ti se prohlásili „vedoucí silou“ společnosti a používali mimoprávních nástrojů vládnutí, a to je svádělo k nezákonnostem. Věrchuška jen občas projevila zdravý rozum, například když stopla pokus servilních aktivistů vzbudit odpor lidu k M. Horákové a spol. „důkazy“, že jde vlastně o neonacisty - režim si ještě netroufl tvrdit, že tak známé oběti nacismu jsou prý jeho vyznavači.

Havel si vlasy nerve

Samet vynesl k moci lidi ve správě země nezkušené. To nemuselo vadit, podle Jonathana Swifta vládnutí je velmi prosté, stačí k němu zdravý smysl, soudnost, spravedlnost a mírnost. Každý kdo vypěstuje pár obilných klasů na místě, kde dříve nic nerostlo, se o lidstvo zaslouží víc než všichni politici dohromady. Vadilo, že noví lidé sáhli k některým metodám zmíněným výše.

V. Havel 16. 12. 1989 unfair slíbil do tv kamer, že navrhuje referendum jako ústavní institut a nebojí se přímé volby prezidenta, „občanská kultura je dnes už tak velká, že nelze v přímých volbách zvolit špatného prezidenta.“ Pak Občanské fórum přímou volbu zamítlo. Nová „vedoucí síla“ společnosti si domluvila nové složení parlamentu, tak se stal poslancem i Kocáb, znalec hudby a dnes ministr. Havel i na Hradě se vymaňoval z podřízení právu, mj. dal mimoprávně K. Schwarzenbergovi „čestný“ titul „kancléř" přestože zákon tu funkci nezná. Lid se nedočkal naplnění slov „Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!“- není zákon o obecném referendu, zvolení politici nejsou lidem odvolatelní, lid nemůže navrhnout ani volit prezidenta.

Havel si nerve vlasy, že John Keane jeho život už v minulém století zhodnotil „Politická tragedie v šesti dějstvích“. Vždyť ho jiní velebí jako bolševici Stalina, třeba hlavní politický analytik ČT Jindřich Šídlo titulem „planetární celebrita“.

Kocáb, symbol nerovnosti

Člověk v tísni sameťáka Š. Pánka je „obecně prospěšnou“ organizací. Najdeme ji ale i za publikací plnou omylů, která i názvem „Nezvaní hosté“ slouží k totalitnímu představení: Zrozená z peněz státu posloužila státní moci k pro státní moc nepřípustnému vyvolávání přesvědčení, že špatně smýšlící člověk může být ve své vlasti označen za nezvaného hosta.

Milo Komínek se stavěl doma i v cizině těm, kteří se rozhodli být zlí na nevinné, nacistům i bolševikům. Vypráví o tom i pro Člověka v tísni. Ten se mu odvděčil tím, že ve zmíněné publikaci má falešné „důkazy“, že Komínek je téměř zrůda. Komínek totiž netají, že byl členem Vlastenecké republikánské strany (VRS), která se hlásila mj. k platformě US Republikánů, publikace však mylně tvrdí, že VRS „zůstala po celou dobu své existence úzce svázaná s neonacistickým prostředím“ ! Člověk v tísni a autoři, „odborníci na extremismus“, jsou zlí na nevinné, když protiprávně známkují a třídí lidi a už jim schází zábrany, které měla věrchuška v případu M. Horákové. Omyly publikace bezdůvodně útočí na Komínkovu čest a pověst. To je lidskoprávními smlouvami zakázáno, ale podpořeno a propagováno jako doporučené čtení lidskoprávním ministrem Kocábem - symbolem protiprávní nerovnosti. Za podporu a propagaci takového potlačování práv chodí jedni do basy, Kocáb do vlády.

Publikace i v jiných kapitolách odpovídá na otázku, copak je tu dnes za demokracii. Zatímco dle americké Ústavy moc vlád je odvozena od souhlasu lidu a lid má právo vládu vyměnit a ustanovit novou; publikace Člověka v tísni s podporou Kocába tvrdí opak : Lidé politicky angažovaní a vyjadřující nedůvěru státnímu aparátu se prý podstatným způsobem odlišují od „demokratů“ ! Učinit se „vedoucí silou“ ve společnosti nepovažuje publikace za zločin na demokracii.

Heydrich by měl radost

Politické procesy jsou protiprávní, protože státy se zavázaly zajistit stejná práva všem bez jakéhokoli rozlišování podle politického smýšlení, např. přijetím Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, na který se odvolávala Charta 77 v opozici. Politickým procesem ale byl pokus o zákaz Komunistického svazu mládeže (KSM) kvůli politickému programu; 27. 1. 2010 Městský soud v Praze rozpuštění KSM zamítl. Přesto Fischerova vláda zahájila další soud, o „zákaz“ Dělnické strany (DS). Podle médií jde opět o proces politický - „neonacismus stojí už podruhé před soudem“ napsal např. K. Steigerwald v MFD 26.1.2010. Protože dnes DS dostává stejnou nálepku jako VRS v publikaci, zajímalo mně, co závadného jí věrchuška prokáže. Zvláště když podle K. Steigerwalda „poznat zlo neonacismu je lehké“.

návrhu na rozpuštění DS podepsaném premiérem Fischerem jsou mimoprávní „argumenty“ hodné pavlačových drben jako že já jsem byl leader politické organizace, z níž nikoho neznám. Protiprávní je např. bod, aby bylo zpětně závadné užít číslici 18 pro osmnáctý den měsíce, protože číslice 18 je považována za označení iniciál Adolfa Hitlera.

Média v čase soudu zveřejnila i sebekritiku Miroslava Sládka jak vystřiženou z časů poúnorových procesů. Podle Sládka jeho někdejší spolustraníci a dnes členové DS „byli trochu pošahaní. To byl samý antisemitismus, nacismus… Nemají větší hodnotu než psí lejno na chodníku.“ Konkrétně jim vyčetl inspiraci nacistickými symboly - jejich návrh na volební plakát měl připomínat vlajku Třetí říše, v níž místo hákového kříže bylo volební číslo 11

Zpravodajství z procesu bylo poučné. Zatímco Petr Cibulka bez problémů píše skoro denně, že současná verchuška je prošpikovaná agenty KGB, podle E15 14.1.10 byla DS pohnána před soud za to, že cizinec a nečlen DS měl prohlásit na akci DS v Hradci Králové, že současný systém je „prošpikovaný sionisty“. Zástupce vlády advokát Tomáš Sokol zase žádal zákaz DS, protože její členové jsou na fotografiích „zachyceni se známými neonacisty“. Heydrich by měl radost, že zástupci dnešní vlády také vyznávají logiku kolektivního trestu, který dopadne na ty, kteří nic neprovedli, ale jsou při ruce. Podle Michal Mazela z Útvaru kriminalistiky, uvedeného mezi autory „Nezvaných hostů“, se tímto neonacistickým způsobem jistě podařilo dosáhnout, aby soud vnímal DS jako stranu neonacistickou.

Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity, další z autorů „Nezvaných hostů“, přiznal, že soud nemusí uznat jako legální důkaz závadnosti strany, když je strana využívána neonacisty. Fischerova vláda užívá metodu zneužitelnou k diskreditaci jakékoli partaje.

Vliv procesu s DS na lid předpověděl na ČRo2 Ivan Hoffman „mnoho lidí se bude bát k nim hlásit“. Heydrich by měl radost i z toho, vyvolávat strach bylo jeho hobby. Zato Kocáb nezvládl svou práci, je-li lidem upírána „svoboda od strachu“.

Co je demokracie?

Proces s DS byl přerušen, rozsudek padne nejdřív v únoru. Proces nezastavil hlásání tezí typu „nepřizpůsobiví budou potrestáni“, místo DS je hlásala např. na Britských listech jistá Soňa Hromátková. I ona přidala svou vizi demokracie - „kdo má menšinový názor, přizpůsobí se“.

Já naopak trvám na tom, že nelze vzít knutu na menšinu která dostala o pár hlasů méně. V mnou žádané demokracii se v duchu ústavy státní moc podřizuje právu a každý člověk má mít do značné míry možnost uspořádat si život po svém, pokud není nebezpečný jiným lidem.

František Rozhoň, 30.1.2010

1) Sven Hedin: Amerika v boji kontinentů; reconquista; ISBN 978-80-903919-1-8

P.S. Komentáře k rozsudku ve sporu stát vers. Dělnická strana v rubrice Politika ve stylu retro

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí