Pro časopis Svědomí/Conscience 4/2010

Trvalý apríl

František Rozhoň

Musíme veřejně odsoudit samu ideu, která opravňuje jedny, aby utlačovali druhé... Jestliže zločince netrestáme, ba ani morálně neodsuzujem, pak nejen chráníme jejich ničemné stáří, ale podrýváme tím veškeré základy spravedlnosti nových generací. Proto vyrůstají tak „lhostejní", nikoli pro „nedostatky ve výchovné práci". Mladí se tak učí, že podlost se na světě nikdy netrestá, nýbrž že vždy přináší blahobyt.
A v takové zemi žít bude nepříjemné, ba strašné!
Alexandr Solženicyn: "Souostroví Gulag".

Predmetom diskusie sa stáva sporná demokracia jedného volebného dňa, bez možnosti ovplyvnenia aktivity politikov aj v priebehu volebného obdobia. Pokus o presadenie princípov obmedzujúcich „parlamentné hry na demokraciu“ sa stotožní s pojmom protikapitalistický, čiže – ohrozujúci demokraciu. Vzhľadom na neatraktívnosť tohto pojmu, pripomínajúceho protisocialistické živly, sú dnes označené tieto sily ako extrémistické. Samozrejme, v jednom vreci s ultranacionalistami, neofašistami a komunistami. Takéto označkovanie znamená absolútnu diskvalifikáciu. Do jedného vreca boli hodení všetci tí, ktorí nemajú záujem o stádovité hnanie sa do politických a imperiálnych projektov súčasnosti.
Peter Pogády, Literárny týždenník

Když jsem rozum bral, říkali mně rodiče, že 1. dubna lidé mohou napálit své bližní a podvod to není, když se po odhalení „omluví“ slůvkem apríl. Když jsem kolem roku 1968 rozum bral i v politice, přiznali, že politici nás vyvádí aprílem (podvádí) průběžně a vůbec se neomlouvají.

Například v únoru 1948 začali tvrdit, že tu vládnou dělníci a rolníci, ač ve skutečnosti dělníci a rolníci právě přišli o své zbraně – zejména stávky a pokojná protestní shromáždění i bez schválení úřadů. Zato politici získali zbraně dosud neznámé – např. vyhazov z práce za nepodepsání souhlasu s justiční vraždou Milady Horákové.

Pražské jaro 1968 odstartovalo apríly nové. Jeden z nich slýcháme dodnes - že je normální významné spolupachatele poválečného vývoje k zločinům, jako J. Smrkovského a F. Kriegla, nepotrestat a znovu postavit na piedestal. Novou zbraní politiků, která potlačila potřebu „těch dole“ vyjít do ulic protestovat proti začátku normalizace, byl apríl o tom, že bývalý politický vězeň Gustáv Husák je přece zárukou, že to špatné z poválečného vývoje se nemůže opakovat.

Může být líp, říkali mně tehdy rodiče, a vyprávěli o Západu, kde demokracie jako vláda lidu znamená, že politici zemi jen spravují a v případě podezření ze zneužití moci odstupují z funkcí. Jejich víra v demokracii Západu snad vycházela ze slov US prezidenta Woodrowa Wilsona, který v roce 1917 vyslovil přesvědčení, že svět bude „zabezpečen pro demokracii", Čechoslovákům ta slova tlumočila Masarykova Washingtonská deklarace „na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno… vytoužený věk lidstva vzchází. I tohle zavání aprílem - na internetu najdete, že slovo demokracie se nevyskytuje ve Vyhlášení nezávislosti ani v Americké ústavě ani v ústavě jediného ze států USA.

Otcové zakladatelé USA nezavedli vládu lidu (většiny), ale vládu práva – republiku. Rozdíl mezi těmi systémy lze doložit na příkladu, kdy občané chytí člověka podezřelého třeba z krádeže: Při „vládě většiny“ se ta může rychle shodnout, že lapeného zlynčuje a pověsí, při vládě práva musí lapený jít před porotu složenou z úctyhodných lidí a potrestán bude, až ta porota dojde k jednomyslnému přesvědčení o jeho vině. Přesvědčení, že práva člověka nejsou předmětem většinového hlasování, ale věcí práva, což je základem republiky, vedlo Otce zakladatele ke zřízení právě republiky, v níž je moc vlády omezena zákonem a vláda nechává lidi na pokoji.

Když jsme se my apríly manipulovaní seznamovali z knih jako Jeden den Ivana Denisoviče s odvrácenou stranou našeho režimu, v zemích demokratického Západu varovali exulanti jako Libor Brom či Milo Komínek, že i tam působí dezinformační propaganda chválí vládu „po našem“. Nepřekvapí tedy nyní kniha THE TRIUMPH OF THE POLITICAL CLASS (Triumf politické třídy), jejímž autorem je Peter Oborne.1) Oborne varuje, že od roku 1997, za vlády New Labour, se vskutku vytvořil nový politický systém podobný někdejší sovětské nomenklatuře přímo ve Velké Británii, kde demokracie a občanské svobody bývaly nejlépe ze všech evropských demokracií zabezpečeny strukturou vzájemně se hlídajících a po staletí budovaných, spolehlivě fungujících a obtížně zkorumpovatelných institucí. Ty se za pouhých 10 let systému podařilo zkorumpovat, ochočit, zrušit, oslabit nebo obejít - neušla tomu ani jediná instituce. Nový politický systém by podle Oborneho mohl snadno sklouznout do režimu podobného fašismu.

Vládne nová „politická třída" složená z hlavních parlamentních stran, v nichž se však počet členů scvrkl na 10 % někdejšího počtu. Dnešní politici až na několik čestných výjimek nikdy nepůsobili mimo politiku a naučili se ovládat stranické členské struktury a užívat je jako vlastní nástroj. Politikou těch stran je hájení vlastních zájmů : Nová třída si „zákony" zajistila, co nechtěli kronštadtští námořníci povolit žádné straně - pro své cíle získávat státní prostředky; příspěvky jdou do stranických kas i jednotlivcům, jimž jsou propláceny soukromé výdaje státní pokladnou. Další finance přichází od „spřátelených korporací“. Moc nové třídy posilují „nevládní" organizace financované z veřejného rozpočtu. Vytvořila se souhra s vybranými médii, která hraničí se spiknutím falšovat informace podle přání vlády - Oborne ji nazývá „klientelistickou žurnalistikou". Přátelství je založeno na prospěchu, s nímž i padá.

Vládnoucí metodou je „manipulační populismus". Slogan „modernizace" znamená demontáž tradičních institucí. Nová „politická třída“ pohrdá tradičními normami jednání vycházejícími z principu služby veřejnosti, která ji platí. Nejoceňovanějšími schopnostmi jsou nyní předstírání, zatajování a lhaní, v čemž byl velmistrem britský premiér v letech 1997 až 2007 Tony Blair. Blairovu charismatickou a vysoce účinnou polodiktaturu začali kopírovat konzervativci a liberálové , pro něž se „modernizace" a „reforma" také staly klíčovými pojmy. Dnes se dá mluvit o všech třech britských stranách jako o „jedné homogenní sociální a ekonomické jednotce" bez separátních ideologií. Skutečná propast už není mezi stranami, ale mezi „hegemonistickou politickou třídou a ostatním občanstvem, které bylo z velké části zbaveno moci".

Po staletí budované nestranné státní administrativě (civil service) byli nadřazeni Blairem dosazení poradci. Úkoly vykonávané státními úředníky začaly vykonávat soukromé manažerské firmy, které svižněji a poslušněji prováděly instrukce, ale také několikanásobně zvýšily státní výdaje. V tomto duchu dnešní premiér Gordon Brown, tehdy ministr financí, po nástupu New Labour řídil ministerstvo a finance státu - téměř výlučně prostřednictvím malé, bezpodmínečně loajální skupinky, kterou si přivedl zvenku. Na ministerstvu zahraničí jeho tehdejší šéf Robin Cook demontoval zavedenou úřednickou strukturu a nahradil ji svými známými; významnou funkci chtěl obsadit i svou milenkou. Sám Blair často používal k mezinárodním jednáním osobního finančního manažera, bývalého hudebního producenta, který pro labouristickou stranu dokázal sehnat značné finanční prostředky, za což byl povýšen na lorda. Blairovi se také podařilo vytvořit společné zájmy s tajnými službami, jejichž špičky se staly součástí politické třídy. Za vlád „starých elit" přebírali za každou chybu ministerstva morální odpovědnost ministři a jejich demise byly časté. Dnes za ministry podávají demise státní úředníci.

Ve Sněmovně lordů bylo zrušeno tradiční automatické rodové členství, které jí zaručovalo nezávislost na politických loajalitách a volbách - každý lord mohl hlasovat nadstranicky podle svého svědomí. Dnes jsou do Sněmovny lordů dosazováni politici, kteří prohráli parlamentní volby – bez znovuzvolení mohou do vlády, protože podle britské ústavy ministry mohou být jen členové jedné z obou komor parlamentu. Za dary od podnikatelů a finančníků se udělují šlechtické tituly, křesla ve Sněmovně lordů a přístup ke státním zakázkám a státnímu financování aktivit.

Došlo ke zrušení poroty u některých trestných činů a k mediálním útokům na soudce, kteří soudili jinak, než si vláda přála. I k narušení 700 let starých osobních svobod „habeas corpus", podle nichž nesmí být nikdo držen ve vazbě bez okamžité obžaloby. A také k prodloužení povolené vazby z 48 hodin na několik týdnů, povolení policejního vstupu do soukromí bez zatykače i s použitím násilí a k zavádění stovek nových zákonů a „trestných činů" do té míry, že si žádný občan není zcela jist svými právy.

Oborne klade otázku: Odhodlá se současný šéf britských konzervativců David Cameron, pokud vyhraje volby, tuto politickou třídu svrhnout? Nebo je v ní už natolik hluboce zakotven, že se stane jen „další manifestací této klamné, zkorumpované a protidemokratické metodologie"?

Před podobnou otázkou jsou nyní i Češi: Dají i u nás volbou jedné z „hlavních parlamentních stran“ nový mandát politické třídě ?

František Rozhoň, 21.3.2010

1) Peter Oborne je komentátorem deníku Daily Mail, který už léta podrobně sleduje dění v britském parlamentu. Knihu vydal Simon & Schuster Londýn 2007 a psal o ní Benjamin Kuras v týdeníku EURO č. 8 z 22. 2.2010. Citáty z Kurasova článku byly použity i zde.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí