Pro časopis Svědomí/Conscience 5-6/2011

…po zajících skáče

Bohumil Kobliha

Každý chce mít pravdu. Pocit z toho je tak vznešený, že někteří budou lhát až nad kostelní věže, jen aby se zdálo že mají pravdu. Ve sporných a rozporných situacích a zejména ve válečných konfliktech je první obětí pravda. To ví každý válečný dopisovatel a novinář vůbec.

Jak víme nebylo pravdivé tvrzení, že Irák má atomovou pumu a ohrožuje svět. Tato smyšlenka jen sloužila Americe a Spojenému království k bombardování a pozemní okupaci země, která má zásoby vysoce ceněné nafty. Když se po zdevastování země na místě potvrdilo, že informace byla podvrhem (a nedalo se to utajit), vymyslel pan premiér Velké Britanie Tony Blair dodatečně důvod jiný, totiž odstranění diktátora Saddama Husseina a nutnost změny režimu země. Přesto že se před tím se Saddamem Husseinem objímali, aby si pojistili výhodné obchody s jeho naftou.

Neštěstím pro Irák pak rokem 2000 byl (a je i nadále pro všechny země kde se těží černé tekuté zlato) projekt potentáta neocona Paula Wolfowitze zvaný „Americké století“ a doktrína, že USA může „chránit“ své zájmy kdekoliv na světě a všemi prostředky. Tedy de facto: situaci, kdy někde a někdo má něco co USA nemá a potřebuje, lze  nazírat jako ohrožení Ameriky. Je nutno dotyčného toho zbavit a opatřit tím  Spojené státy. Výborná doktrína!

Pokud by takové skutečnosti přece jen byly pro veřejné mínění jak v USA tak ostatního světa příliš nestravitelné, české přísloví poučuje že kdo chce psa bíti hůl si najde, a tak se bije všemi prostředky hlava nehlava. Jednou to byl Saddam,  současně je na pořadu Gaddafi, a zítra ten či onen nepohodlný arabský státník či skupina. Pravý důvod, což je kořistění, se podle návodů Doktríny zastře.

Téměř totožná situace jako s Irákem je právě v Libyi, s malým předstihem v návrhu „osvobození“ zdrojů sladké nafty. V rámci „arabských sametů“, či jak se v Anglii říká „arabských jar“ byla rovnou nasazena nutnost demokratizace. To aby se nemuselo dodatečně nic vymýšlet a vysvětlovat. Má být s podivem, že k „demokratizaci“ se vyrobily na Západě (zřejmě v režii amerického  „Freedom house“, jak už známe z Ukrajinské oranžové revoluce atp.) a navezly vlajky dřívějšího království proamerického a probritského krále Idrise? Že toho sesadil plukovník Moamar Gaddafi ve vojenském puči v roce 1969 si už nikdo nepamatuje a zelené muslimské vlajky které přinesl on jsou moc jednoduché. Změna, změna, změna: Ano my můžeme („Yes we can“ pravil prezident Obama.)

Přes baráž „pro-demokratických“ sdělovacích prostředků o tom jak nesnesitelný byl režim Gaddafiho, se ale objevily přece jen informace také jiné. Totiž fotografie dokumentující jak na příklad pan expremiér Britanie Tony Blair se objímá s tím ohavným diktátorem, panem plukovníkem. Jak se nabízelo vzdělávání Gaddafiho synů na anglických universitách atp. Nejkrásnější dokument ale přinesl nyní rebelský The Sunday Times ze 4. září 2011 v rozsáhlých článcích – nastojte(!) – o spolupráci amerického CIA a britských tajných služeb s obdobnými institucemi diktátora Gaddafiho. Jak používali Američané i Briti jeho věznice pro „ubytování“ těch označených za nebezpečné islamisty, členy Al-Kejdy a teroristy vůbec!

Dlužno připomenout, že jednapadesátý stát USA, totiž Spojené království Velké Britanie, následuje ve všem věrně centrálu.

Co se to ale – po  tom velkém kamarádšaftu – s přístupem k Libyi stalo?

Jednoduše by bylo možno zvážit naše přísloví, že „panská láska po zajících skáče“. To jistě, ale proč?

Pan plukovník údajně zrušil pro Francii lukrativní dodávky sladké nafty. Podobně to bylo i ve spolupráci se Spojeným královstvím. Gaddafi se nenechal opít rohlíkem chvilkové přízně. A to se nesluší. Gaddafi musí být potrestán.

Když novináři namítli britskému ministru zahraničí panu Williamu Hague cosi o povaze války proti Gaddafimu a poukázali na skutečnost, že i zde jde pouze o zdroje nafty, utřel je se shovívavým úsměvem a hrdelním rozšafným chrčením oxbridge akcentu: přece nejpřednější je dát lidu Libye demokracii.

Inu po česku s povzdechem „komu Bůh dal úřad“…

Ovšem ne všichni na Západě se ale chtějí tvářit, že všechno je v nejlepším pořádku, poněvadž není. Jde o životy obyčejných lidí! Vidíme že se hromadí lež na lež.

Na ty arabské samety či „arabské jaro“ („Arab Spring“), a o co skutečně jde, si posvítil jedinečný a neopakovatelný karikaturista ze The Sunday Times  Gerald  Scarfe. Ve vydání nedělníku ze 4.září 2011 načrtl naftovou věž, kde na konci jejího výstřiku se komíhají a blábolí premiér Britanie Cameron a francouzský prezident Sarkozy. Jsou jako kuličky ve vodotrysku pouťových střelnic – jen  je sestřelit. A pod karikaturou je nápis „Arab Spring“!

Zde jde ještě o slovní hříčku anglického slova „spring“, které znamená stejně jaro jako pramen (zde nafty).

Člověka je možné zničit, ale ne porazit, že…

Ano, ano, ano – v přítomném konfliktu jde skutečně jen a jen o to získat/ukrást zdroje nafty. Obdobně jako před tím ve válce proti iráckému Saddamu Husseinovi, kterého oddělali v prosinci 2006. Válku pro Západ tam v roce 2005 konečně dovyhráli Amerikou najmutí „kontraktoři“ za žold až tisíc dolarů denně! Kolik dostávají „vzbouřenci“ v Libyi zatím nevíme, ale jistě to nebude méně než dostávali ti v Iráku. Náklady na jejich vyzbrojení jsou minimální. Podívejte jen na záběry těch protileteckých těžkých kulometů z druhé světové války namontovaných na starých 4x4 „pick-upech“. Ty by už nikdo dnes nekoupil, uleví se jen západním skladům. Na libyjské střílení do vzduchu a pro záběry kamer západních reportérů jsou O.K… Skutečné bombardování obstará NATO, a to zaplatíme my daňoví poplatníci.

Ergo, zamýšlený a kalkulovaný výdobytek vysoko zaplatí náklady a investice do „osvobození“.

 

Potřeba světa je čtyřicet milionů barelů nafty denně a na kšeftu s ní se dá tedy nádherně vydělávat. Ten obrat! To by mohl potvrdit nejlépe pan ex-prezident G.W. Bush (a jeho rodina) či parťák Dick Cheney…

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn-Hendon, 99. 2011

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí