Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2011

Konec jedné karty

Irena Kopecká

Jsou určitá periodika, která dávají prostor názorům svých čtenářů a jako Ponský Pilát otisknou vespod poznámku: V žádném případě nejde o názor redakce. Pak si čtenáři vyber!

Pročítám dopis jedné starší paní. Stýská si, že se jí těžce žije, že nemůže vyjít s penězi, kolik stojí léky, potraviny, bydlení, jak neustálé zdražování elektřiny a plynu ji děsí, neboť odezvou je růst cen prakticky všeho. Je jí líto, že už pár let si nemůže dovolit jít do divadla nebo koupit zajímavou knihu. Píše o šedivém stáří. Je mi z toho úzko a smutno.

Hned pod tím je však možné si přečíst dopis mladé ženy, která vyčítá současným důchodcům, že nic nedělají, berou peníze a ještě k tomu, že pořád naříkají. Úvaha pokračuje výčitkou, že možná až ona půjde do důchodu, nebude dostávat nic.

Zarazil mě její názor, když už neví o tom, že každý současný důchodce ve svém produktivním věku odváděl do státní pokladny nemalé daně, jak může tak nenávidět staré lidi? I ona přece jednou zestárne, to si neuvědomuje?

Vycházím ven něco nakoupit. Zahloubaná v myšlenkách kráčím po ulici. Mé oči spatří stojací tabuli s nápisem: Výprodej všeho druhu, levně. Těšíme se na Vás! Chvíli váhám a pak se pár kroků vracím. Podívám se, jaké zboží se zájemcům nabízí. Vcházím, beru si košík a už při vchodu žasnu. Celý prostor je plný důchodců s košíky. Zboží je vystaveno hodně, pravda, ceny jsou poloviční vůči cenám v obchodech, ale některé velikosti nejsou.Prohlížím si trička a mikiny, jsou plné nápisů, nášivek, falešného stříbra, vhodné spíš pro mládež. Prostoru k vybírání je málo. Jedni jdou doleva, druzí se tlačí rovně, jiní se snaží dostat vpravo. Někteří se belhají s hůlčičkou či berlemi a jako had se táhne zástup důchodců s košíky k pokladně. Ten koupil ponožky, jiný montérky, někdo gumáky, ženy kupují nazouváky, kapesníky, spodní prádlo. Pátrám po mladých lidech, nikde nikdo, jen samí důchodci. Pomalu se otáčím, cosi mi svírá hrdlo. Když odkládám prázdný košík u východu, oslovuje mě mile drzý mladík. `Paninka si nic nevybrala?A Přiškrceným hlasem odpovídám: `snad příštěA a s úlevou vycházím do chladného rána. Náhle mě něco napadá. Chvíli hledám v tašce a konečně nacházím mezi průkazkami šedočernou kartu se stříbrným nápisem jedné módní značky. Před třemi lety jsem si ještě jako pracující důchodce mohla dovolit jít nakupovat do módního salónu, který se hemžil mladými lidmi. Teď už to ale nepůjde. Trhám kartu na dvě poloviny a jednu po druhé pomalu spouštím do odpadkového koše. Její čas skončil, teď už mi není k ničemu. Teď už i mě budou čekat jen ty výprodeje.

 

Irena Kopecká

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí