Pro časopis Svědomí/Conscience 6/2011

Tak nám zabili…

Milan Křesadlo

"Tak nám zabili Muammara,“ řekla by možná paní Müllerová, kdyby se s nákupem a z literární historie zapasovala do Britanie dneška.

Pan Josef Švejk, nezalisovaný do žloutnoucích stránek rukopisu, by se asi od opodeldoku či Pernatonu podivil:

"Prosim jich kterýho, já žádnýho takovýho neznám."

 

"No přece toho co se objímal s našim panem ministerskym předsedou Toníkem Blairem, a co jeho syna přijímala do vysoký amerikánský společnosti bejvalá pani prezidentová Clintonová", dovysvětlovala by vzorná posluhovačka pana Josefa.

"Jó toho? Máte rovnou říct Gadaffiho. Kdo se v těch mohamedánech má pořád vyznat. Je teď na ně velká pohroma. Ale dobře jim tak, furt jen kšeftujou s naftou a nic jinýho neuměj. Ten váš Muammar chtěl prej za ní zlato a ne naše poctivý právě z lisu vytažený libry. Naše krásný libry co voněj tiskem, parádně se lesknou a šustí novotou, pani Müllerová! A von chce místo toho starý zlato, blb jeden. Pryč s takovejma pohanskejma psama co si neváží  papírovejch liber, dolarů a franků! To víte, že teď budeme mít novou padesátku, že jó?

Rošťák! Dobře mu tak! Všichni sou stejný. Dyk to byl nejdřív ten Saddam – jako  Hussein, co pumou vohrožoval světovej mír, a pak jí padouch jeden, ani neměl!

No a pak ten Al-kajdista Bin Láden co ho voddělali v pyžamu. Prej nestyda ani kvér u sebe neměl, a před tim málem poboural celou Amériku! Podvodník, hned vod počátku, popíral že by v těch věžích měl prsty. S takovejma lidma to musí bejt krátkej proces. Nejlepší je všechny rovnou hned vodkráglovat, aby nebyly zbytečně zatěžovaný soudy a peněženky nás daňovejch poplatníků," zalátřil s přehledem podnikatel se psy s ručením omezeným Švejk Josef, "a vono to čeká eště moc osob, to vám řikám pani Müllerová!"

„Náš přítel pan prezident Obama přece ví co je spravedlnost, dyk von  je študovanej právník! V pravý Americe a né v Plzni. Z toho se nesmí dělat legrace, pani Müllerová. S Amerikou a nikdy jinak a na věčný časy!" odfrkl si od zubožených kolen pan Švejk.

"Jó, paní Müllerová, dnes se dějou věci. Měla byste mi voprášit tu kolečkovou židli z loftu. Budem brzo muset jít na Damašek – jako na Syrii, a pak rovnou na Teherán. (pozn.red. loft česky půda). Já sem až na ty nohy úplně zdravej kanónenfutr, a v týhle době islamistickýho vohrožení už i ty bez noh můžou zpátky na frontu. Takový sou dneska protézy, pani Müllerová!" 

 

"Milostpane, to je teďka hroznej svět, skoro jako tehdá v tom Sarajevu. Nechystá se snad taky nějaká válka, nebo bude teď aspoň všechno lacinější, když sou ty padouši už na pravdě boží?" a roztřesená paní Müllerová vytahovala nákup z tašky.

"Podívají pane Josef, koupila sem laciný vajíčka." a otevírá lisovaný obsažníček se šesti vejci. „Pamatujou, když sme se sem přistěhovali po tom zásahu bratrskejch armád, půl tuctu farmářskejch vajec bylo za šestipenci! Dneska je jich šest za libru šedesát pencí. Já vim, že už šestipence dávno nejsou, ale přece. Pence je pence i když dneska desetkrát menší."

 

Švejk si natahoval punčochy a nákolenky a chtěl nějak uklidnit rozpačitou paní nad nákupem:

"Milá paní Müllerová to víte, to je vývoj. Furt nemůžou mít stejný peníze. Podívaj jak sme na tom dobře, že sem si nepřivez sem tu starou Hadimršku. Podívaj jak sou na tom motoristi. Mysleli, že když padne Irák, co pak vyletěly ceny barelu nafty na stosedumačtyřicet dolarů, že pak když ceny  spadly  na sedumdesát dolarů za barel, že benzín do jejich bouráků bude taky lacinější, ale nejni. A nebude! Pani Müllerová, benzín zůstal tam co se před tím vyšplhal, a dokonce ´eště víc. Co byste řekla jako motoristka, kdybyste za litr teď musela platit libru třicet šest za ten vobyčejnej!?!"

 

„Pán Bůh s námi a zlý pryč,“ pokřižovala se hodná paní.

"Vidíte! Tak buďte ráda, že vám nohy eště sloužej. To víte musíme se uskrovnit. Pány bankéře nesmíme zkrátit vo jejich miliardový prémie a nebo soukromý banky dokonce zavírat. Dyk voni sou strašně důležitý a staraj se vo růst ekonomie. Přece vidíte, že furt musí tisknout nový peníze aby ten růst stačily. To dá rozum, že jó. Všechno by se zastavilo, kdyby nebyli. Tak sem tam nějaká ta miliarda navíc, co je to pro tiskárny. Rotačky to zvládnou. Peníze co chybí se natisknou a bude hned hej, uvidíte. Teďka nám uleví zase těma nově natištěnejma pětasedumdesáti miliardama – asi těch novejch padesátilibrovek. Vono to lepší vypadá když pán vytáhne před lidma ze šrajtofle novou čistou šustivou padesátku. To na holky zvlášť zabere. Možná že to právě myslej pro ty pány nahoře, co na nás tak dřou. A aby měli větší radost ze života, zasloužej si to. Kdyby mi ty kolena tak nevrzaly, chodil bych s košíkem novejch štěňat do restaurací v City. To se v lepších městech dělávalo. Tam by možná za ně káplo i něco navíc. Snad sekretářky a dámičky neztratily srdce, a páni co maj už tři Ferrari nemusej tak koukat na dolar či na libru. No uvidim co zmůže ta nová mastička…" zatoužil pan Josef Švejk v představě košíku plného čistokrevných mongrelů, co by odebral z útulku zvířat v Battersea… a ukončil svůj monolog se zjihlýma očima.

 

"Jó, taky sem si z nákupu odběhla podívat na ty co stanujou u katedrály. Jako u svatýho Pavla, že jó. Nadělaj s nima. I jeden pan kanovník a pan biskup krs to dokonce rezignoval. Prej s nima souhlasí, že kapitalismus je svinstvo, ale prej v katedrále eště žádný stoly veksláků nejsou, tak není co převracet, jako to udělal náš Pán v Jeruzalémě, že jó…

Vůbec ty pochody, stávky a stanování ve městě by nemělo bejt. Vono to nevypadá dobře. Né, né, to by nemělo.

Já si furt myslim, že na chudý lidi muší bejt přísnost, jak voni říkávali,“ pokyvovala ustaranou hlavou paní Müllerová.

„Kdybych já byla mocná, tak bych se všema pořádně zakroutila! Jak s těma tak s těma…"

 

Ony ty starší dámy to myslí dobře.

Milan Křesadlo, Londýn, 1.listopadu 2011.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí