Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2011

Levááá-dva! Raz-dva-tři-čtyři!

Jára Meců

Psal se rok 1954. Byla listopadová noc plná bláta a lidských tragédií, z oblohy padal pláč, ale omundůrovaným, po zuby ozbrojeným soudruhům to nevadilo. Doprovázeli kolonu politických vězňů táhnoucích blátem z uranové šachty Barbory "domů". Domů do koncentračního tábora Svatopluk, jehož kulometné věže hlídaly na tří tisíce očíslovaných duší. Ležíte na palandě a z temná noci se vám do mozku navždy zařezává ochraptělý hlas brigadýra: "Levá - dva! Raz-dva, tři, čtyři!"

Cesta z dolu Barbora je dlouhá přes dva kilometry, a ten hlas vás bodá každou noc i den přímo do srdce. Pohání vás do hlubin uranu a zpátky na appelplac, budí vás ve spánku a vyjdete k oknu a hledíte do dálky na osvětlenou polní cestu, na koridor obehnaný z obou stran vysokým plotem ostnatého drátu, příšerným symbolem poválečného "osvobozeného" Československa! Už je vidíte. Jsou v půli cesty. Kolona asi padesáti mužů slitých v černou masu, v níž každý se snaží držet krok, pochoduje blátem na lágr.

"Levá - dva! Raz, dva, tři, čtyři!" křičí noc do uši tisíců otroků, jejichž životy byly hozeny do pochodujících kolon koncentračních táborů, I vy, stojící u okna jste v ní. Ten stařičký profesor se držet krok nikdy nenaučí. Nešlo mu to v Osvětimi za nacistů a nedaří se mu to ani v lidově demokratické republice. Něco se od toho německého Protektorátu přece jen změnilo. Befely neřvou náckové, ale Češi! Ani Davidovu hvězdu mu nedali. Prý stačí doživotí. A prý může být rád, že ho nezhoupli s těmi jedenácti, židy, které věšeli i s generálním tajemníkem ÚV KSČ, Rudolfem Slánským, 3. prosince 1952. Takové krvavé stopy nikdo z paměti nevymaže.

Lidová demokracie v souostroví gulagů! Lidová demokracie, v níž opozice - ta pravá lidová opozice pochoduje v kolonách trestanců. Tak vypadá český nacismus v barvě rudé! Tomu Židovi bez žluté, klouzající nohy v blátě a noví nadlidé vykrmení dozorci - synové českých a slovenských matek, kráčející s německými ovčáky po obou stranách koridoru to vidí. Ten si to odskáče! V lágru ho nechají za trest pochodovat možná hodinu, možná dvě. Soudruhy s pěticípou hvězdou na brigadýrkách to baví. Moc dobře ví, že v tomhle bahně stěží drží krok i hrdinové z druhé války světové. Jako třeba ten letec ze slavné bitvy o Anglii, sestřelený nad Londýnem. Hořel na padáku. Je bez uší a má nový obličej. Lékaři v Británii si dali záležet, ale dnes má obličej opuchlý a modrofialový. Včera se mu do něj pustili soudruzi s lidskou tváří. Nemají rádi, když je otrok s vězeňským číslem přirovnává k fašistům. "Levááá dva!" Raz, dva tři, čtyři!"

Šedivý rolník odkudsi z Hané upadl a rozvrátil pochod mučených. Přivezli ho do lágru téměř průsvitného z pověstné Ruzyně. Vychoval tři syny. Nejstarší padl u Dukly, druhého mu před rokem zastřelili při pokusu o přechod hranic a toho nejmladšího, který chtěl studovat práva, má v koncentračním táboře na Ležnici, kdesi u Slavkova. Bůhví kdy a zda vůbec ho ještě uvidí.

"Levááá dva! Raz, dva tři, čtyři!"

Stojíte u barákového okna v koncentráku dvacátého století a díváte se jaksi tupě do neuvěřitelné poválečné noci bez hvězd, noci strachu, zoufalství a ponížení národa! Poníženého Pátou kolonou sovětů zvanou KSČ. Tento gang marxistů-leninistů okázale hlásí, že slouží cizí velmoci. Vidíte ty lágry jimiž jste už prošel a znáte i lágry, o nichž vyprávějí vaší spoluvězni. Na všech je to stejné. Na všech vládne teror prosovětského gangu, který dokázal pohřbít samostatnost a nezávislost své vlastní politické strany! "My jsme republika!" volají tito novodobí čeští i slovenští náckové a fašouni. (Poznámka redakce: Že by kopírovali heslo francouzského krále, Ludvíka XIV.? "Stát jsem Já!")

Píše se rok 1954 a vy se divíte z jakých děr to množství tak náhle vylezlo. Říkalo se přece, že jsme kulturním národem, národem inteligence. "My jsme lid" hlásají s úšklebkem a vy stále váháte kam je máte zařadit. Mezi zločince, nebo mezi idioty? My, kteří jdeme proti vládě jedné strany, proti vládě násilí, proti bezuzdné Komunistické diktatuře, jdeme proti lidu? A právě tohle tvrdí a takhle se chechtají dočasně poraženým občanům do tváře i mnozí vzdělanci od partajního žlabu. A samozřejmě i propartajní, režimní pisálkové, kteří měli být svědomím národa.

"Teror páchaný na bezbranném obyvatelstvu, stejně jako teror vězeňských stráží byl "rodnou stranou" povýšen na uvědomění! Nikdo z nich se nemusí bát, že bude někdy trestán za pronásledování a mučení lidí! V kalendáři je rok 1954 a nadšení rudí budovatelé nových světlých zítřků už vidí celý svět v jediném velkém koncentráku.

"Levááá dva! Raz, dva, tři, čtyři!" Unavená kolona havířů-otroků dopochodovala k osvětlené bráně lágru. Jsou v ní zastoupeny všechny vrstvy obyvatel znásilněné země: studenti, dělníci, knězi, řeholníci, řeholnice, spisovatelé, akademici, poslanci Parlamentu, legionáři i politici první republiky T.G. Masaryka, rolníci, živnostníci, úředníci a vojáci obou světových válek. Staříci i holobrádkové. Lidé, kteří se nedokázali ohnout, změnit do podoby živých loutek a v podobě lidských atrap sloužit vládě strachu, jít proti spoluobčanům, jít proti Vlasti, proti svobodě. To byli naší první Chartisté! Chartisté proti únorovému puči 1948! Chartisté z časů dávno před disidenty, kdy za nesouhlas režim trestal opozici i doživotním vězením a smrtí! Chceme-li rozumět přítomnosti - učme se poznávat minulost. Pohled zpátky je pohledem do našeho svědomí. Pohledem k pravdě, kterou, jak všichni tvrdíme, máme tak rádi. A říkalo-li se o nás ve světě po celých čtyřicet let, že jsme národem sluhů, lokajů a zbabělců, pak ty kolony demokratické opozice z let padesátých pochodující v hadrech politických trestanců jsou naší ctí a dokazují opak!

"Levááá dva! Raz, dva tři, čtyři!" Vyfárali z uranového dolu a došli k bráně koncentračního tábora. Špinaví a unavení, těšící se na trochu odpočinku, který jim nemohou vzít ani ty lidské obludy se samopaly. Nemohou vzít ??? Budovatelé nejsvětlejších zítřků mohou všechno. Jsou nedotknutelní. Velitel eskorty, sadista středních let, známý pod jménem "Blonďák" něco šeptá se strážným v bráně. Chvíli se oba smějí a pak z tlamy plavovlasého netvora zazní povel: "Čelééém vzad!" Padesát čísel se mlčky otáčí zpátky k šachtě Barboře. "Pochodééém vchod!" velí "Blonďák"a když se vězni dají na pochod křičí do jejich zad: "Já vás naučím pochodovat, svině! Z oblohy jako pláč padá déšť, ale dozorcům to nevadí. (Mají nepromokavé pláště.) Nedělají tenhle žertík poprvé. Některé pracovní čety honí v blátě až do rána. K nevíře? Jak pro koho. V týrání lidí byli tihle rudí náckové stejně vynalézaví jako jejich předchůdci s hákovým křížem. Náčelník koncentračního tábora Bytíz si zase vymyslel nošení balvanů. Každý vězeň musel přinést ze šachty na lágr balvan, který při nástupu do práce zase nesl zpátky na šachtu. Nosili všichni. Staříci i holobrádkové. Když se nějaký děda válel s balvanem po zemi, váleli se smíchy i dozorci. Že vám to zní jako výmysl z hororů" (Poznámka redakce: To stejné nařídil dělat i náčelník Dvořák alias Paleček, na lágru Rovnost.) Ale v tom prvém poúnorovém dvacetiletí, která nám nastolili a udržovali - (později reformo vání soudruzi) jste si hrůzu nemuseli vymýšlet přátelé. Lidé, kteří prošli lágrem Bytíz (v Příbrami) a přežili, vám řeknou ještě jiné věci. A možná pro vás vytáhnou z paměti i píseň, kterou tam tenkrát někdo napsal na známou melodii písně "Cestička k Majerovce." Tady je:

Cestička k Bytízu sama jáma,

jdou po ní trestanci s kamenama.

V blátě a ve vodě touží po svobodě,

která je vzdálená za horama.

Cestička k Bytízu samé bláto,

po ní jsi chodíval starý táto.

Už nikdy víc, nespatříš dětí líc,

jak my to máme teď tvým drahým říct..."

Dnes už všechny ty oázy muklovského utrpení zarostly trávou. Koncentrační tábory, které dostaly jména starých šachet: Rovnost, Svornost, Bratrství, Lužnice, Vykmanov, Vojna, Svatopluk ... Žel, při jásavých průvodech statisíců Čechoslováků pod tribunou s politbyrem KSČ, nám trávou zarostlo i mnoho zapomenutých hrobů hrdinů Třetího odboje. Těch neprodejných a neohebných synů a dcer Dykovy, "Matky země." Těch jediných co v obludné atmosféře dezinformací a lží věděli na čí straně je jejich místo. Na čí straně je pravda, čest a věrnost vlasti a posléze i vítězství. Byla to generace bojovníků svobody. Generace, která ještě žila pro ideály a dokázala pro ně i umírat. (To o Chartě 77 se nedá nikdy říci. Pozn. redakce.)

Jára Meců, březen L.P. 2006

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí