Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2011

Věk nepovedených „elit“

František Rozhoň

Našemu století se říká věk obyčejného člověka, protože to je právě on, kdo trpí nejvíc – řekl Winston Churchill vnímající oběti politiky. Já jako člověk, který v základní škole a pak znovu v čase sametu uvěřil politikům a opakovaně se šeredně zklamal, hledám příčiny a pachatele opakovaného utrpení. Mluvím o věku nepovedených „elit a pokusím se na tomto malém prostoru svůj názor obhájit.

Už v minulém čísle Svědomí jsem připomněl, že se nedalo věřit dojmu, který v lidu vzbuzovala vláda knížete F. Schwarzenberka, ani spoléhat na zákonem „zaručená“ práva. Profesor Wahrmund tehdy pochopil, že krásná slova ústavy nestačí proti zlé vůli politiků a úřadů; příslušníci „elit“ vytvářeli protiproud v evropské civilizaci jinak ctící pravidlo závazky se plní, i kdyby byly potvrzeny jen rukoudáním.

Podobné jednání „elit“ nebylo výjimečné. Kníže C. Metternich vydával za cíl politiky radost a odpočinek lidu, ale pracoval na tom, aby lid byl apolitický, sešněrovaný a hlídaný. Protože nahlížení do soukromí bližních se za Metternicha ještě většině lidí ošklivilo, byli tajní policisté skvěle honorováni, brali až několikanásobek platu universitního profesora a neplatili daně. Snaha o přísný dozor nad názory i skutky obyvatelstva tehdy byla prakticky v celé ponapoleonské Evropě, ale lidé se moc nebouřili, pro mnohé byl špatný mír lepší než předchozí éra válek. Za búrské války z vůle „elit“ kolébky demokracie byly k preventivnímu dozoru nad obyvateli zřízeny koncentráky, internaci v nich nepřežilo 28 000 búrských žen a dětí a na 50 000 Afričanů.

Na přelomu 19. a 20. století v Německu, považovaném „odborníky“ za nejpokrokovější zemi světa, kancléř Bismarck neměl problém nadřadit moc nad právo a dosahovat úspěchů oklikou inscenováním (většinou zahraničně politických) krizí. Císař Vilém II. nebral vážně mezinárodní smlouvy, národu představoval slušné lidi jako „hrozné nepřátele“, nechával se v tom podporovat davy, a krutost bral jako normální projev civilizovaného národa. Ta politika vedla k válce, o níž se říká, že neskončila nikdy, s jejími následky se potýkáme dodnes. Pokus odsoudit aspoň Viléma II. jako válečného zločince však nevyšel.

Když se tehdy věrchušce zachtělo, dělala co se jí zamanulo bez ohledu na sliby či zákony. Nečinila tak stále. Protože úspěšná politika je mixem cukru a biče, mohl mně otec mohl vyprávět řadu příkladů, kdy císařpanská věrchuška akceptovala vůli těch dole, a že Rakousko-Uhersko tedy bylo státem demokratičtějším než mnohé jiné. Proto za první světové války šli do protihabsburského odboje jen ti, kterým bič vadil víc než chutnal cukr.

Pak začal T.G.Masaryk přesvědčovat, že žádný národ nelze nutit žít pod svrchovaností, kterou neuznává; že v demokratickém státě nejsou privilegované vrstvy („elity“); že v něm se nevládne, ale spravují se věci veřejné; že moderní člověk má být kritický, nesmí přijímat vše, co se mu předkládá. Karel Čapek dodával, že každá užitečná práce je politická… politický smysl každé práce je dělat ji tak, aby tím pokud možno získal život těch ostatních. Převést tato slova do praxe se moc nepovedlo, místo nepovedených starých „elit“ zaujaly nepovedené strany - odbojář a vyslanec Štefan Osuský řekl, že nejvíc se Česi prehrešili na Slovákoch tým, že k nim zaviedli nemravný systém politických strán, spojený s politickou korupciou…

Souběžně v jiných zemích smetla staré „elity“ vlna aktivistické politiky. Bolševici, fašisté i nacisté dohodli lidem, že zlepší svět. Ignorovali zákony i společenské normy, navázali i na výše zmíněné zkušenosti starých „elit“. Výsledek připomínal Spartu, totalitní vojenský stát. Struktura společnosti byla kopií vojenské hierarchie a velitelské pravomoci, i sociální představy nacistů byly (podle Ernsta Nolteho) vzaty z obrazu polní setniny. Totální usměrňování občanů, mj. výchovu k fanatické poslušnosti a odporu k označenému nepříteli, také známe z totální války. I Lenin začal ve stylu F. Schwarzenberka – nesplnil slib z Dubnových tezí, že zvolení zastupitelé budou voliči odvolatelní a jejich platy nepřevýší průměrné platy dělníka, ale popravovalo se, ač to zákon zakazoval. Tehdy se ukázalo, že je lehké přimět člověka k morálnímu selhání, což potvrdily i experimenty sociální psychologie na amerických univerzitách v 60. a 70. letech 20. století.

Podle našich bolševiků byl režim nejvyšší formou demokracie, V ní jsme měli směřovat ke komunismu, společnosti sobě rovných, ale ustrnuli jsme v diktatuře stranických špiček. Jiný názor na politiku režim stíhal jako velezradu nebo rozvracení ústavou zaručeného zřízení, přestože práva a svobody zaručil všem bez rozdílu politického či jiného smýšlení. Rozklad společnosti pokročil. Leckdo pochytil od věrchušky, že si může dělat co chce, pokud poškodí (poníží „jen“ člověka k nálepkou nepřítele společnosti či státu. Jiní cynicky, kvůli snadnější kariéře, si pořídili legitimaci KSČ, i když tím souhlasili s perzekucí bližních.

Pak přišel Samet, opět se slibem napravit svět. Nezbavil nás protiproudu v evropské civilizaci - ministři za TOP 09 (Heger, Kalousek) říkají, že nemusí plnit závazky, které podepsali oni či jiný člen vlády. Nezbavil nás ani aktivistických praktik, Ústavní soud už vícekrát zasahoval proti umlčování opozice. Václav Havel, jako dříve Lenin, revoluci začal stylem F. Schwarzenberka. Lidu řekl (24.11.1989) demokracie znamená, že vláda spravuje zemi podle svobodně vyjádřených přání obyvatelstva; slova nenaplnil. Americký historik James Krapfl zjistil z archivů, že lidé chtěli demokracii na pracovištích, volební systém s možností odvolat poslance, kteří ztratili důvěru, a referenda v případě, že se pro ně sežene požadovaný počet podpisů; ale nové „elity“ tyto požadavky odmítly. Češi a Slováci prosazovali právo na hlasování o důvěře či nedůvěře ředitelům firem, přičemž negativní verdikt by pro šéfy znamenal propuštění - a také neuspěli, přestože i v USA jsou podniky vlastněné zaměstnanci, kteří mohou mluvit do řízení firmy. V roce 1989 nikdo nevolal po dalekosáhlé privatizaci, která pak proběhla.

T. G. Masarykovi jsme věnovali sochy, náměstí a ulice, ale odmítli jsme jeho vidění demokracie: Slovo „elity“ patří v politice mezi nejfrekventovanější. Vládní zmocněnec pro lidská práva Uhl žádal stíhat angažované občany, neb politická činnost prý je u nás vyhrazena politickým stranám. Dlouholetý bojovník proti „extremismu“ Zd. Zbořil přiznal, že Evropský parlament se usnesl, že kdo kritizuje EU, je extremista! Sílí přesvědčení, že z určitých úhlů pohledu dnes není líp či je i hůř než před Sametem, a netýká se to cen rohlíků a piva.

Příkladem prvním je příklon politiků k cizí velmoci, po Francii a SSSR jsou to nyní zejména USA. Leckdo nad tím jásá a nepřipouští, že to přineslo překvapení jako příklon k SSSR. Většina nyní zjišťuje, že USA už nejsou zemí J. F. Kennedyho, který v duchu co je šeptem je čertem byl proti tajným spolkům v politice; a bohatí už tu nejsou vychováváni v lidi užitečné, ale v lidi úspěšné. Filosof Stanislav Komárek pro HN 15.11.11 napsal: …střední stav, živitel celé společnosti, mizí jako sníh na slunci a panství pomyslu přesáhlo jakoukoli zdravou mez: marketing je vším, realita ničím… I snaha po maximální svobodě se za oceánem převrátila ve stav, kdy každý každého vnímá jako potenciálního nepřítele, který by jej mohl žalovat a ničit jeho existenci: učitelé se bojí žáků, lékaři pacientů, kdo udělá sebemenší chybu oproti systému neustálého „posichrovávání", může dopadnout velmi zle. Pochválit spolupracovnici účes či pohladit cizí dítě po hlavě je poukázkou na veleprůšvih, dát i tomu vlastnímu pusu na dobrou noc se stává pomalu zdrojem rizika. Je dobře připomenout, že takto drasticky nedestruoval elementární mezilidské vztahy ani komunismus, ani nacismus. Neustálý imperativ „politické korektnosti" znemožňuje se o celých velkých okruzích problémů jakkoli smysluplně bavit, naroubován paradoxně na právní představy a praxi, účelnou v pionýrské době, ale anachronní dnes.

Příkladem druhým jsou naše politické strany. Straníci si zase uzákonili vedoucí úlohu a stát spravují tak, že průmysl podporuje anesteziolog Kuba. Straníci říkají, že ctí základní demokratické principy, HN však 15.11.11 napsaly mráz přichází z politických stran. HN citovaly politologa Michala Klímu: Tvrdím, že naše strany v podstatné míře přestaly plnit základní funkci, totiž reprezentovat významné vrstvy většinové společnosti. Strany se přimkly k netransparentnímu byznysu. Staly se podnikatelskými subjekty svého druhu, které v symbióze s byznysem z šedé i černé zóny podnikají na skrytém politickém i ekonomickém trhu. Cílem je parazitovat na veřejných rozpočtech… A nejhorší je, že nezákonné jednání nikdo netrestá. Policie a státní zastupitelství jsou politickými zásahy ochromeny.

Příklad třetí dal 11. 11. 2011 Nadační fond proti korupci, podepsali pánové Karel Janeček, Stanislav Bernard, Karel Randák, Jan Kraus: Úplně stejnými slovy, jakými se studentům přibližuje doba budování komunismu, je možné popsat i to, co se děje dnes… Halasnou ideologickou totalitu pouze nahradila záludně tichá totalita korupční… Metodou práce jsou podvody, zastrašování a lži… Volby jsou na korupční totalitu krátké… Prezident Klaus to zkusil přeslechnout a řekl 17. 11. 2011, že polistopadový vývoj jde správným směrem

Nápravu postižené demokracie vidí zmíněný Klíma v soustředění na hlavní pachatele, „elity“, straníky: zastavit jejich vměšování do chodu policie, zastupitelství, soudů, veřejnoprávních médií, pronikání do administrativy ministerstev, NKÚ, veřejnoprávních médií… To ale znamená další občanskou revoluci, která nesmí skončit hrou „elity“ hejbejte se. K tomu ale občané musí vědět například to, že demokracie neznamená svobodné volby mezi těmi, kteří pak dělají, co se jim zamane bez ohledu na sliby či zákony, ale je posunem moci dolů.

František Rozhoň, 25.11.2011

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí