Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2012

Slunce se vrací

Najednou, zčista jasna celý svět zkrásněl. Bílá oblaka se rozestoupila a splašeně i polekaně uháněla kamsi do dálky. Na hladkou, modrou oblohu vyplulo slunce a zazářilo usměvavou tváří. Hned bylo všechno příjemnější. Malé větvičky se nepatrně zachvěly, to snad si zívla a protáhla v kořenech stromů spící míza...

Pak vítr zpyšněl, zadul prudčeji a proháněl se přes pole a louky, od obzoru k obzoru celou krajinou. Ale jak dobře předem známe konec té hry: slunce se nedá! Kdepak.

Znovu se vymotalo z mlhavých závojů a usmálo se. Cítíme jeho laskavé pohlazení na čele i na tvářích. Pomalu, zlehka klade své paprsky na údolí, stránky i potoky... až opět vidíme na blankytu oblohy jeho pravou podobu. V tu chvíli víme své. Jeho čas nastává.

Den za dnem bude silnější a schopné víc a déle bojovat. Jeho vítězství je předem jisté. I my to víme. A třebaže ještě mnohokrát do léta budeme trápeni chladem, nepřízní počasí a nepohodou některých dní - v srdci už poneseme výmluvně poselství jehněd, mladé trávy a jarních vod.

(han

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí