Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2012

Bezmorální postkomunismus – plod osvícenství a komunismu

Čestmír Hofhanzl

Označujeme svou dobu za moderní, pokrokovou, plod „osvícenství“. Osvícený lidský duch ze sebe svrhl zpozdilé zábrany, pověry, zvyky, které bránily svobodnému rozletu a tvořivosti ducha. Moderní „velikáni“ ve svém tvůrčím rozmachu zapomněli, že lidský život, civilizace, má-li trvat, musí mít svůj náboženský, kulturní řád. Pevné hranice, ideály, tabu – ke kterým se život vztahuje – musí být nepřekročitelné.

Můj život proběhl v osvícené době, která se nazvala komunismem. Podle svých konstruktérů měla být nejvyšším stadiem vývoje lidské společnosti. Mne ta doba, její lži, zlo, které plodila, naučily myslet. Pochopil jsem velikost křesťanství, božský obsah Ježíšova poselství, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni. Svou pílí a úsilím se mohou pozvednout a povznést. Bůh naše jednání, naše činy sleduje, vidí – u Posledního soudu bude Bůh veškeré naše konání na tomto světě vážit a soudit.

Pochopil jsem velkolepost, vyváženost obou složek božského poselství. Křesťanské náboženství dokázalo za staletí do milionů individuálních lidských myslí, do společenské mentality vestavět společný hodnotový systém. Miliony lidských bytostí, které po generace a staletí po sobě následovaly, měly blízké vnímání světa. Ďábla, kterého všichni máme ve své duši, dokázal člověk po většinu času držet na uzdě.

Za komunismu jsem pochopil nenahraditelnost duchovního fenoménu, který označujeme slovem morálka, morální systém. Postkomunismus přispěl k mému pochopení, že ta duchovní kvalita může existovat, může být přítomna v našem životě jen tehdy, dokážeme-li život vnímat, vztahovat k abstraktnímu duchovnímu pojmu, který nazýváme Bohem. Žádné listiny lidských práv, právní řád, lidské instituce nic takového nezajistí, nebudou platit. Budou zneužity. Lidské instituce nejsou schopny Boha nahradit.

Po celou existenci člověka jako společenského tvora probíhal v jeho duši, i v úrovni společenského vnímání světa spor, konflikt o hranicích, které člověk může a které nikdy nesmí svým myšlením, svými činy překročit.

Evropský svět, jeho duchovní vzestup, plody jeho kultury, pozdější povznesení materiální, hospodářské, má své kořeny v judaismu, v antice. Završila je zkušenost antického Říma, jeho otroctví a nerovnosti, formulovaná v Ježíšově křesťanském poselství. Poselství rovnosti si lidských tvorů před Bohem, odpovědnosti za vše, co na své pozemské pouti člověk činí. Garantem božské rovnosti, která člověka povznesla z úrovně zvířete, byla víra v Boží oko, které na nás hledí a váží, zda se božské rovnosti nezpronevěřujeme a nepřestáváme být lidmi. Ježíšovo poselství uvolnilo síly lidského ducha, dalo naději poníženým, že se mohou vlastními silami povznést. Dokud byla víra v Boží oko, existovala míra – kontrola udržující hranice našich činů.

Nárůst poznání a materiální povznesení provázel úpadek víry i vědomí odpovědnosti za své chování. Z lidského světa se Bůh začal vytrácet. Člověk se přestával cítit být božím tvorem. Komunistická konstrukce pojetí lidského společenství byla plodem „osvícenského“ způsobu myšlení. Bylo to pojetí člověka jako jednoho ze zvířecích druhů. Jak člověk přestával být božím tvorem, odpovědným svému tvůrci, vracel se ke svým kořenům dvounohého zvířete pobíhajícího v africké savaně.

Proces rozkladu evropského křesťanského pojetí světa i lidského života nastal v okamžiku, kdy v evropské filosofii byla vyslovena představa, že člověk je na světě, aby hledal štěstí; tedy ne proto, aby žil po pravdě a nesl odpovědnost za své chování. Filosofičtí otcové komunismu vymysleli nejkratší přímou cestu, jak dobytek z lidí udělat a ke štěstí je dokopat. Realizace ideálu návratu ke šťastným počátkům lidstva se ujali „velcí duchové“, jejichž typ popsal Dostojevskij v postavě Smerďakova v Bratrech Karamazových. Lenin, Stalin, Hitler, Pol Pot… realizovali ten světlý ideál. Zjednodušili, napřímili a urychlili cestu, po které se lidstvo vydalo, když redukovalo své tužby na „hledání štěstí“.

Osvícený svět, když exaktní poznání povýšil na Boha, udělal hledání štěstí smyslem, cílem své existence. Vydal se po delší cestě ke stejnému cíli, k jakému nás komunisti hnali bičem a pod hlavněmi samopalů. Jaksi jsme při hledání štěstí zapomněli, že ve světě bez Boha, bez „božího oka“, mizí ze světa i morálka. Morálka má božský původ, své prameny má v „božím oku“. Zbožštěný symbol osvícenského světa, exaktní poznání, přestává v procesu anihilace morálky existovat, samovolně se vytrácí. Mizí pojem pravdy, podle „potřeby“ je možno manipulovat obsahem pojmů, život se stává fikcí a my zvěří.

Byl jsem podivné venkovské dítě, ve škole jsem se učil jen učiteli, který mne lidsky zaujal, u něhož jsem cítil opravdovost. Moji rodiče žili svůj život poctivě bez vedlejších úmyslů, po pravdě, tak jak to bylo po generace zvykem. Když bylo něco špatně, řekli to, a nedělali. Viděl jsem, jak je svoloč, kterou vyzvedl komunismus, týrala. Nikdy ze svých zásad neustoupili. Měl jsem od raného dětství srovnání, jaké lidské typy komunismus vyzvedl a jaké ideály je poháněly.

Vystudoval jsem navzdory. Na své cestě za vzděláním jsem potkal jediného učitele, který mne lidsky zaujal, nepraktického popletu, u kterého jsem měl ale jako student pocit, že to, co dělá je doopravdy a vědu miluje. Profesně ve svém oboru, který mě živil, jsem byl samouk – zopakoval jsem si původní vědecké práce a na nich se vyučil. Čtvrt století jsem vybíral antikvariáty a tak získal všeobecné vzdělání ve filosofii a historii. Nevěřil jsem ničemu, co vyšlo po roce 1948, dokud jsem se nepřesvědčil.

Žádného ze svých šéfů, se kterými jsem se potkal na své profesní cestě, jsem si nemohl vážit, respektovat ho pro jeho odborné i lidské kvality. Systém výběru, který komunismus nastavil, vylučoval, aby se i do odborné funkce a postavení dostal odborně a lidsky kvalitní člověk. Dvacet let jsem pracoval ve zdravotnictví, měl jsem příležitost vidět, kam dokázal komunismus dovést exaktní poznání a morálku u lidské bolesti a neštěstí. Ta zkušenost mě přivedla do parlamentu. Při první schůzi České národní rady na počátku července 1990 jsem měl pocit, že se svět zbláznil, všichni se měli rádi, jako by celá ta pokřivená, zločinná doba, kterou prošel můj život, nebyla a byla nám vygumována paměť. Intenzivně jsem cítil, že to, co se kolem mě odehrává je lež – lež za kterou těžce zaplatíme.

Od počátku jsem ve Sněmovně i v debatách mimo sněmovní půdu žádal, abychom hledali pravdu. Vždy jsem dostal odpověď, „pravda není, každý má svou pravdu“. Odpovídali mi tak všichni – i ti, které poryv „Sametového vichru“ vynesl do nejvyšších poloh, nejvyšších funkcí v politice. Co hůř, odpovídali mi tak i obyčejní lidé mimo politiku. Komunismus a hledání štěstí poškodilo naši mysl tak, že jsme již nechápali, co pojem pravda znamená.

Ve skutečnosti jsme na konci „legálního komunismu“ jako společenství již nebyli společenstvím lidských božích tvorů. Většina z nás nebyla schopna vnímat, chápat obsah nejdůležitějších pojmů, jejichž pochopení a obecné sdílení z nás dělá společenství lidí, božích tvorů, lidí schopných chápat život jako hledání pravdy a nesoucích svůj podíl. Nebyli jsme již božími tvory, byli jsme materiálem biologických lidských strojů, se kterými se moderní Směrďakovové právě chystali budovat novou cestu ke štěstí.

Za starých barbarských časů, kdy ještě náboženství bylo opiem lidstva, šel špatný člověk po své smrti za zlé špatné činy do pekla, v lepším případě do očistce. Teprve až si v očistci odpykal své zlé, špatné chování, měl naději dostat se do nebe, mezi ty, jimž ubližoval. V revolučně sametové cestě ke štěstí na nic z hluboké lidské dějinné zkušenosti o nezbytném trestání zla, o nevyhnutelnosti pokání a trestu za zločinné jednání, nebylo místa a času. Půl století jsme žili ve zločinném režimu – zlo, lež, podvod byly všude kolem nás. Zvykli jsme si. Většina myslela, že se to tak patří. Vždyť hlavním technologickým prvkem ovládání mas byl prvek spoluviny. Každý musel být do něčeho namočen, mít pocit spoluviny, špatnosti.

Svoloč, která nás ke komunistickému štěstí hnala, v sedmdesátých a osmdesátých letech již téměř jen mírně, laskavě usměrňovala, stav společenské duše znala a „uměla“. V průběhu cesty ke „štěstí“ se hodnoty plebsu sbližovaly s pojetím světa popoháněčů. „Pronásledování“ disentu se stalo pro „kormidelníky“ současně i studiem příčin i kvalit nespokojenců. Poznal jsem společenství jménem disent: větší část byli lidé, kteří prohráli v mocenském boji uvnitř té zločinecké organizace. Pak lidé, kterým vadilo omezování a nemohli dělat, co si přáli. Málo bylo mezi nimi osobností, které se postavili proti nemravnosti režimu jako takové. Pro moc nebyl problém si v té nedefinovatelné skupině vytypovat lidi s blízkým viděním světa a nabídnout jim spolupodílnictví.

Václav Havel byl moderní Aljoša Karamazov – potomek „osvícenské“ předkomunistické nobility, který ještě věděl, co pojmy jako pravda, morálka, láska, původně znamenaly. Jako „osvícenec“ ze svého prostředí poznal a myslel si, že ty pojmy mají platit pro nižší vrstvu, pro vyvolené ale neplatí. Autoři a reformátoři komunistické cesty ke štěstím při pronásledování bojovníka za „lidská práva“ Václava Havla poznali a prostudovali jeho talent dramatika. Do role si ho připravili a nabídli mu spoluúčast. Dostojevského Aljoša Karamazov navedl hloupého nevzdělaného kuchaře Smerďakova k vraždě svého biologického otce starého Karamazova. Moderní Aljoša Karamazov – revolucionář Václav Havel zneužitím, popřením vznešených pojmů pravdy, morálky, lásky v politické hantýrce, navedl, kryl tisíce Smerďakovů a banditů k beztrestnému rozkradení státu a obnově moci lidí, kteří komunistickou cestu ke štěstí budovali. Příspěvek Aljoši Karamazova – Václava Havla byl jedním ze základních kamenů „transformace“ legálního komunismu v bezmorální postkomunismus.

Nechápal jsem v počátcích „sametové revoluční“ přeměny zločineckého totalitního komunismu, jak je možné z nejvyšších míst hlásat lidská práva bez odpovědnosti. Majetek prý napraví zločince, pravda a láska prý zvítězí nad lží a nenávistí, trestání zločinů a zločinců je prý nemravnou pomstychtivostí. A současně: co není zákonem zakázáno, je povoleno.

Vždy jsem to pojmenovával a varoval Sněmovnu před důsledky – řekl jsem ve Sněmovně „pokládáme základy zločineckému státu“. Říkali mi „selský rozume“, „neřízená střelo“, „přírodní sílo“ nebo přímo „Už ten blbec jde zase mluvit“. Sám sebe jsem chápal jako „králova šaška“, věděl jsem, kam vane „dějinný vítr“, kam hrne věci v téměř obecném souhlase. Uvědomoval jsem si vnější tragickou směšnost svého počínání. Sám sobě jsem si říkal, vyslovíš-li zde, v tomto čase své vidění věcí, pravdu – přes dnešní pocit směšnosti, jsi svědek.

Měl jsem příležitost vidět téměř do podrobností průběh „reformy, privatizace, obnovy vlastnických vztahů“ v zemědělství a lesnictví. Nehorázné zneužití, obrácení v opak ideálů ochrany přírody na Šumavě. Co se odehrálo ve „statečném boji“ ekologistů za „svobodu“ přírodních procesů je historickým dokladem, jak „osvícenství“ dokázalo popřít exaktní poznání. „Stateční idealisté“ v triku bezohledných „tržních banditů“ popřeli staleté zkušenosti odpovědné správy lesa. Zakonzervování a modernizace kolchozního a sovchozního „podnikání na půdě“, prodloužilo krizi odpovědnosti v zacházení s neobnovitelným přírodním pokladem, s půdou, o další desítky let. Žádné zákony, dotace, exaktní důkazy nepřesvědčí a nedonutí technology a tržní „magory“, které stvořila bezmorální tržní „reforma – revoluce“, aby začali odpovědně přemýšlet na pět let dopředu.

Nemůže být lepší doklad zločinných úmyslů osvícenské sametové revoluce „pravdy a lásky“, než tak zvaná „tržní“ reforma hospodaření ve státním podniku Lesy ČR. Více než dvacet let již peníze z těžby dřeva ve státním lese jdou do jiných kapes, než je vlastník – stát. Všichni, kdo kolem lesa mají co dělat, to vědí. Z plochy větší než je šestina státu byl počátkem devadesátých let udáván zisk ročně kolem třech set milionů korun. Z těchto peněz byla financována celá osvícenská „perestrojka“. Přes dvacet let je každá byť i jen malá zmínka o tomto famózním „tunelu“ v médiích tabu.

Na jaře roku 2011 jsem se zúčastnil semináře, který v Poslanecké sněmovně pořádal bývalý ředitel státního podniku Lesy ČR, jeden z původních „lesních reformátorů“ a dnešní poslanec TOP 09 Jiří Oliva, k tehdejšímu novému návrhu hospodaření ve státních lesích nazvaném „Dřevěná kniha“. V diskuzi jsem se dotázal dvou hlavních přednášejících, ředitele Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů ing. Vašíčka a tehdejšího lesního náměstka na Ministerstvu zemědělství ing. Nováka, cituji: „Dožiji se toho, že v této zemi bude zase platit jedna a jedna jsou dvě?“  Druhá otázka: „Jak dlouho budete ještě tyhle hloupé ideologické kváky vyprávět?“ Oba pánové, nejvyšší lesní úředníci, mi odpověděli totožně, cituji: „Před dvaceti lety se politické síly dohodly, že se to tak bude dělat, tak se to dělá a bude dělat.“ Není třeba nic dodávat.

Na „konci“ legálního komunismu jsme mohli mít ještě iluzi. Komunisté rozhodovali o všem a mohlo se zdát, že když se zruší formální značka a vedoucí úloha Strany, pookřejeme, vyrazíme s novým elánem budovat, hledat štěstí. Ekonomická „transformace“ realizovaná Smerďakovci připravenými na revoluční roli, nám dokázala, že současný společenský stroj již nejde opravovat. Výsledkem tohoto hledání štěstí je, že jsme všichni špinaví.

Po staletích hledání štěstí jsme přestali být lidskými božími tvory, vysvlékli jsme se z odpovědnosti ke svému stvořiteli i sami k sobě. Stali jsme se lidským zvířetem, které nedrží v míře ani Boží zákony, ani kultura, kterou naši předkové zvali morálkou.

Otázka naší doby – jak z toho? – není technologií opravy společenského stroje. Otázka zní: Jsme schopni začít hledat, co znamená pojem pravda? Jsme schopni začít objevovat, co znamená pojem morální jednání a chování a pak podle toho i žít? Jsme schopni pojmenovat a trestat zlo, které se pasovalo do role dobra?

V Třeštici dne 22. května 2012

Čestmír Hofhanzl, člen Konzervativní strany

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí