Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2012

Let Ikarův-Reminiscere

Bohumil Kobliha

Lehké lednové pápěří na cestě z Pece se pod Studniční horou proměnilo v intenzivní sněhopad. Kůň, který vezl na saních naše batohy, zapadl v návěji po hruď a nemohl dále. Tělocvikář prof. Neshyba, vedoucí výpravy našich dvou ročníků Smíchovské průmyslovky (S3A a S4A) na týdenní prázdniny na Luční boudě, vyzval zkušenější lyžaře, kteří znali cestu, aby si vzali ze saní vše své a šli napřed. Jako student S3A jsem patřil mezi ně. „Idol z vyššího ročníku“ Lubor byl v S4A. U kapličky na Studniční, kde jsme si připnuli lyže, na nás padl vlhký mrak. Vír se změnil ve vichřici. Větrovka mi zmrzla v ledový krunýř. Cesta se nám ztrácela. Bylo vidět sotva na špičky lyží, natož od kůlu ke kůlu. Přesto jsme se, myslím trochu bláznivě, pustili dolů po svahu k boudě…Jen co „hrstka statečných“ dorazila, Horská záchranná služba vyzvala ty nad osmnáct, aby šli pomoci spolužákům, kterým došly síly a uvízli na cestě. Mezi prvními co se do sílící větrné smrště přihlásili byl zkušený lyžař, horolezec a všestranný sportovec Lubor Karlík (*15.2.1928 v Praze, +15.10.2012 ve Vídni). Záchranná četa tehdy dovedla všechny bez zranění a omrzlin do teplého bezpečí. To byl celý Lubor. Byl hotov pomáhat kde bylo potřeba i za nejobtížnějších podmínek. Odvahu a touhu sloužit zdědil po předcích a zejména myslím po svém otci, který v mobilizaci před II. světovou válkou velel jako důstojník ČSA východoslovenskému vojenskému okruhu. Nebylo tedy divu, že Lubor po „Vítězném únoru“ 1948 nesnesl to co se odehrálo. Jeho odchod z Prahy je detailně popsán v jeho poslední knize „Flight of Icarus“, takže bych vozil dříví do lesa.

Luborem jsem se v exilu setkal na První evropské konferenci SVU (Společnost pro vědy a umění) ve švýcarském Horgenu u Curychu (26.-28.června 1970). Když jsem se zapisoval v hotelové recepci, kdo se vedle mne neobjevil jako Lubor Karlík, už tehdy „ozdobený“ doktorátem z americké prestižní Stanford University. Požádali jsme tedy (ze staré známosti ze smíchovské průmyslovky), aby nám dali společný pokoj. Samozřejmě, za ta léta co jsme se neviděli bylo pak po večerech co vyprávět. Na konferenci měl Lubor dva diskusní příspěvky (str. 90 a 120 Sborníku) a naše jména jsou uvedena vedle sebe. Je to i dnes velmi zajímavé čtení.

Tak začala, bez ceremonií, naše exilová spolupráce se vším co k tomu patřilo. 

Smyslem exilu pro nás byla veškerá činnost k tomu, aby na naší zem tehdy glorifikovaný Západ nezapomněl. Ve svých oborech jsme se snažili, aby jméno český vědec a inženýr bylo vždy zvučné. Lubor se dostal až do nejvyšších stupňů řízení na mezinárodní úrovni v OSN a UNIDO. Aspiroval na funkci gen. tajemníka OSN.

Po návratu do vlasti (1990) jsem se pokoušel z přátel exulantů jako byli a jsou Prof.Dr.G.E. Lasker, Prof.Dr.Milan Zelený, Prof.Dr. Lubor Karlík atd. smontovat „pracovní tým“ pro službu naší zemi. Lubor byl pak Ing. Jiřím Sprušilem kooptován do stínové vlády Vlastenecké republikánské strany jako ministr zahraničí. Když zemřel politický analytik Miroslav Dolejší, byl Lubor Karlík navržen vydavatelem Svědomí spoluexulantem Milo Komínkem v roce 2003 jako prezidentský kandidát.

Bohužel, všechen ten poctivý národní vlastenecký rozlet byl zmařen politickými ambicemi odjinud. Vosk na perutích se roztavil cizím „sluncem“. Nicméně Tobě Ikare Lubore snítku na hrob za vše co jsi pro vlast vykonal.

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 1. listopadu 2012

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí