Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2012

O přátelství 

Irena Kopecká

Konečně se nachýlil den do šerosvitu, rozžíhám svíčku a její světlo měkce oblévá všechny, kdo jsou tady.

„Vítám vás, přátelé, ráda bych si s vámi dnes povídala o přátelství.“

Miluji společnost moudrých lidí, zvlášť když nejsou nadměrně hluční a upovídaní. Proto jsem obklopena knihami. Jsou to mí rádci, průvodci i společníci. Nemám-li ve dne čas se jim věnovat, aspoň je pohladím.

Jako první promluvil pan Vauvenargues: „V přátelství daleko nedospějete, nejste-li sto odpouštěti si navzájem malé nedostatky.“ Vzápětí dodává: „Je tak nesnadné být s někým spokojen.“

Zapaluji ohýnek vzpomínky, ve které mi někdo radil: „Dobré je nemít přátelé stejně staré, ale mladší o dvacet až třicet let a současně i starší o dvacet až třicet let. Přátelství by mělo mít přesah na obě strany. Rozhodně nestačí přátelit se jen s dětmi, i když toto přátelství má také svou krásu a půvab.“

Jak je to s přátelstvím mezi národy?“ ptám se své společnosti.

Něčí hlas mi odpovídá: „Rozhodně nemluvit o přátelství na věčné časy. To nikdo nikdy nemůže slíbit. Už tím, že se tato teze vysloví, je něco špatně. Přátelství vychází z dobrovolnosti dvou stran, ze svobody pro toho druhého, z tolerance, z chtění mít rád, ale nenechat ubližovat sám sobě.“

Maxim Gorkij úvahu doplnil: „Nejlepší potěšení, největší radost v životě je cítit se potřebným a blízkým lidem.“

Pan Clark se přidal: „Když v životě najdeš cestu bez překážek, určitě nevede nikam. Na to bychom měli myslet při hledání přátelství.

Vzpomněla jsem si na pohádku o princi Janovi, ze které jsem si zapamatovala zajímavou myšlenku: „Kdo jednou uteče od svého záměru, bude vždy jen utíkat. Je nutné vybojovat svůj boj.“ Řekla jsem ji nahlas.

Ano, to je důležité, není možné si jen něco přát, ale nic pro to neudělat – takto to nefunguje. A ještě je něco zapotřebí. Věřit v sílu své touhy,“ někdo poznamenal.

To je známá pravda, chtít, znamená moci,“ přidal se pan Seneca.

Pan Cicero, který až do teď mlčel, poznamenal: „Hovořili jste tu o přátelství, chtěl bych jen dodat, že přátelství je úplná shoda ve všech božských a lidských věcech spojená s pochybností a láskyplnou úctou.“

Pan Jaroslav Foglar doplnil: „Přátelství je to nejcennější, co člověk může získat.“

Svůj názor vyslovil i Euripidés: „Je krásné být bohatý, je krásné být silný, ale nejkrásnější je být milován přítelem.“

Do naší debaty se vložil i Lee Lacocca: „Můj otec vždycky říkal, že jestli máš pět skutečných přátel, když umíráš, pak máš za sebou skvělý život.“

Souhlasně jsme pokyvovali hlavami. Okamžik ticha přerušil Jules Renard: „Víte, myslím si, že opravdový přítel vždy uhodne, kdy ho ten druhý potřebuje.“

Pan Francois de la Rochefoucauld doplnil: „Skutečný přítel je největší z pokladů, a přece se lidé pachtí za těmi menšími.“

V nastalém tichu se ozval Sulchan-Saba Orbeliani: „Přítel je pevnost s vodou pramenitou, val nezdolný, přepevný hrad.“

Gabriel Laub rozvážně dodal: „Přítel je člověk, který tě nezradí, když z toho nic nemá.“

Tolik přátel se zúčastnilo naší debaty, jen Pierre Bonnard mlčí a naslouchá. Obracím se k němu: „Pane Pierre, jaký je váš názor na přátelství?

Pomalu zvedá hlavu a rozhlíží se kolem. „Řeknu vám, jak to cítím já. Přátelství je schopen ten, komu lidé neznechutili člověka. Kdo věří a ví, že se v davu vyskytují velkorysí lidé, svrchovaní duchové a dobrá srdce. Ten, kdo se neunaví jejich hledáním a miluje je ještě dříve, nežli je našel.“

Všichni jsme bezhlesně naslouchali. Pan Bonnard vyslovil to, co jsme cítili, ale neuměli dát do slov. Otevřeným oknem vletěl najednou vánek. Plamínek svíčky s ním chvíli zápasil, ale pak to vzdal, rozzlobeně prskl a svíčka zhasla. V nastalém přítmí se ozval hlas: Mít přítele je jako najít v tmavé noci hvězdu na polštáři a v deštivém dni objevit duhu za vřesem.“

Měkké ticho nás unášelo někam daleko, a přece blízko, do krajiny přátelství.

A pak se to stalo – něco naprosto neuvěřitelného. Plamínek svíčky začal malinko žhnout, pak se rozhořel víc a víc, kolébal se ze strany na stranu jako právě zrozený pták a náhle se rozhořel čistě a jasně. Bez dechu jsme pozorovali zmrtvýchvstání plamínku svíčky, který šťastně tančil v šeru místnosti a chvěl se rozkoší života.

Přistoupila jsem k oknu a zavřela jeho křídla, zatáhla pavučinu záclony a vrátila se zpět do kruhu mých blízkých. Už jsme nemluvili, neboť vše podstatné bylo řečeno.

Irena Kopecká

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí