Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2012

Jen na nás záleží

Irena Kopecká

Tak nevím, Aničko, obrátila jsem se ke své přítelkyni, já ti v poslední době nesnáším lidi, kteří si pořád na něco naříkají. Přitom se s nimi setkávám na každém kroku. Když je to v obchodě nebo na poště, už to dokážu nevnímat. Postavím si kolem sebe stěnu, která zachytí zvuk, ale nejhorší je to, když se setkám se svými známými a oni na mě vypustí své nářky na politiku, na život, na partnera, děti rodiče, sousedy, kteří jim ubližují.

Přiznávám, že vždy se snažím brzy rozloučit, ale stejně mi to ubírá energii. Můžeš mi poradit, jak se mám zachovat?

Aniččina vždy usměvavá tvář zvážněla: „Zkus si uvědomit, že ti lidé si za to mohou sami.“

„Jak to myslíš?“

„Podívej se, každý skutek začíná myšlenkou.“ Jsou-li myšlenky člověka čisté a otevřené lásce,může čerpat lásku, pokoj, trpělivost, skromnost, sebedůvěru, zdraví, štěstí, prostě všechno pozitivní. V opačném případě je-li lidské myšlení negativní, čerpá takový člověk hněv, nesoulad, sebelítost, vztek, hořkost, jednoduše zlobí se na všechno a na všechny.

„Jestli jsem to správně pochopila, pak z poháru naplněného kvalitním vínem pijeme lahodný nápoj a ze sklenice se zkyslým vínem se dá pít jen to zkažené víno.“

„Ano, přesně tak to funguje, už chápeš, že nemůžeš takovým naříkajícím lidičkám udělat nějakou přednášku o tom, co si právě teď povídáme. Měli by tě právem za blázna, protože nedozráli k potřebnému poznání.“

„Takže se s tím nedá vlastně nic dělat?“

„To jsem neřekla, můžeš k nim během toho jejich chmurného monologu vysílat lásku a přesvědčíš se, že po chvíli znejistí, ba co víc, odmlčí se. Jako by jim jejich pramen nářku vyschl.“

„A já toho využiji a rychle se rozloučím.“

Obě jsme se zasmály, ale bylo nám přitom trochu smutno. Přesto, nejde to jinak. Proces proměny člověka musí přijít zevnitř, ne zvenčí, vyžaduje čas a pevnou vůli, ale hlavně je nutné, aby k tomu dospěl každý sám, že se chce změnit.

Anička jakoby sledovala tok mých myšlenek se ozvala: negativní emoce nepřicházejí zvenku, jdou z nás, z naší mysli. Jen na nás záleží, jaký život chceme žít.“

Pomalu se šeřilo, příroda se chystala ke spánku. Růže z Jericha se prudce rozvoněly, vánek si hrál s žlutými a růžovými andělskými trumpetami durmanů a nesl k nám jejich vůni po vanilce a koření.

Ale možná to nebyl vánek, možná se na květech houpaly víly, kdopak ví?

Irena Kopecká

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí