Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2012

Demontáž národního sebevědomí

Vlastimil Podracký

Možná by ani nemělo smysl se zabývat článkem pana Hofhanzla (dále jen autor): Postiženi a lapeni v sametu, pokud by zůstal u jeho evergreenu – výkladu komunistického režimu a polistopadové politiky. Rozdílné názory na různé děje by se daly tolerovat v rámci snahy o nápravu polistopadových poměrů. Autor ovšem zabíhá tentokrát dále, zatrpklost autora nekončí u komunistického režimu, ale už vede k úpornému hledání historických selhání národa a špatnému výkladu současnosti. Tím autor možná nechtě podporuje účelové snahy módního národního sebemrskačství; protože v tomto není sám, dovoluji si reagovat trochu šířeji.

Autor tvrdí: „Nejsme státotvorný národ, naše city vzplanou, když je zřejmé, že oheň nebude pálit. Hoří, když nehrozí popáleniny. Vzplanuvší nadšení po generace vždy končilo v podivné začoudlosti a smradu. Na povrch po každém revolučním vzepětí vyplouvají větší kreatury – lidé morálně horší než jsou ti, kteří byli ze scény odstraněni. Svůj stát jsme vytvořili na troskách středoevropské Habsburské monarchie, státního útvaru, který po tři století integroval malé národy ve středu kontinentu…“

Nevím, jestli jsme dnes státotvorným národem? Pokud nás ovládnou pocity zatrpklosti a popření sebedůvěry, jak se o to snaží pan Hofhanzl a jemu podobní, potom jím nikdy nebudeme (možná, že si to přejí). Ale tenkrát v r. 1918 jsme byli státotvorným národem, dokazuje to i činnost legií, které určitě nevzplanuly, když oheň nepálil. Ty kreatury, o kterých píše, byly Masaryk, Kramář, Beneš a prý se chopily moci „vzplanutím mas“. O osobnostech se šířit nebudu, jsou dostatečně známé, každý si udělá obrázek o tomto názoru sám. Po první světové válce v celé Evropě probíhaly krvavé revoluce, Vídeň a Berlín hořely v plamenech, v Mnichově a Budapešti byly nastoleny komunistické vlády. U nás byl klid právě díky vládě oněch „kreatur“. Kde je začoudlost a smrad?

Dále píše: „Československo jsme postavili na národnostním principu. To, co vlastenci a bojovníci za samostatný stát vyčítali Rakousku-Uhersku – nadvládu Němců a Maďarů –, jsme ve vlastním státě otočili naruby a významně přitvrdili. Do základů státu jsme si vložili časovanou bombu. Neprozíravost evropských politiků, vítězů První světové války, a jejich neschopnost rozumně řešit problém svých mocenských choutek, pomohly zplodit nacismus. Poté novou a ještě hloupější válku, válku sebevražednou.“

Národnostní princip byl v celé střední Evropě (od Rýna na východ) a nastolili jej Němci, když se chtěli sjednotit v jeden stát. Druzí tento princip přijali, nedovedu si představit, že by mohli jednat jinak. Katastrofické bylo jazykové rozdělení českých zemí a odstup od zemské identity. Ale to byla realita, kterou nebylo možno snadno a hned změnit. ČS republika se v žádném případě nechovala k Němcům hůře než Rakousko k Čechům, vývoj k překonání národního principu byl započat, pouze to chtělo čas a nezasahování zvnějšku. Myslím si, že státníci první republiky se snažili o mír a dělali, co mohli. Dokonce i ústup v Mnichově měl být záchranou míru, pokud bychom se nepodřídili, byli bychom označeni celou Evropou za válečného štváče a rozdrceni všemi zúčastněnými. Všichni obhájci obrany republiky v r. 1938 neví, o čem mluví. Za co bychom bojovali? Podle mínění celého světa za udržení nadvlády nad německým pohraničím, tedy vlastně jako jacísi kolonialisté nechtějící se vzdát cizího území. Názory, že jsme se měli bránit, jsou komunistickou manipulací, protože tak to chtěl SSSR, aby se kapitalistické státy vyčerpaly a oni mohli potom snadněji prostor ovládnout.

ČS republika nebyla v žádném případě nějak odpovědna za vývoj k nacismu v sousedních státech a dokonce jí vyčítat, že se orientovala jen na Francii a nesnažila se o kontakty se sousedy, vyplývá z naprosté neznalosti tehdejších poměrů. Potřebovala prostě čas (Masaryk tvrdil, že 50 let) a ten jí nebyl poskytnut. Stát se nerozpadl sám od sebe, jak mnozí uvádí, ale zásahem a tlakem zvenčí. Neustálé úporné obviňování ČS republiky je mnohdy až absurdní: „Za samostatnost, po které jsme tak toužili, jsme nebojovali. Nepostavili jsme se nacistickému zlu, které jsme svou neprozíravostí pomohli odvázat z řetězu. Výzbroj a opevnění jsme bez boje vydali Hitlerovi, takže mohl více řádit.“ Jakou neprozíravostí? Nacismu nedovedly zabránit daleko silnější státy. Měli jsme bránit nadvládu nad cizím etnikem (pohraničí) proti celému světu? Dnešní nevlastenci (dovedu si představit, že i autor) by to určitě nazvali uchvatitelskou válkou, ve které jsme právem prohráli a za ztráty si můžeme sami.

Ještě se vrátím ke starému Rakousku. Autor píše: „Českoslovenští političtí vůdcové pomohli zničit státní útvar, který po tři století integroval malé národy ve středu Evropy a zaručoval v tomto prostoru mír…“

Staré Rakousko opravdu hájilo středoevropský prostor proti Turkům a zadržovalo dlouho vliv Německa. To druhé ovšem v posledních letech své existence opustilo a zadělalo tím na zcela jiné pojetí a reakce. Češi ovšem nechtěli zničit Rakousko, byl to útvar, který je v podstatě chránil. Situace se změnila světovou válkou. Rakousko bojovalo na straně Německa proti slovanským státům a každému bylo jasné, že plní vůli německého imperialismu. Místo aby plnilo své sliby demokratizace a větší samostatnosti národů, vyhlásilo zbytečnou zločinnou válku, ve které zahynulo snad 20 milionů lidí. Češi dostali během války příležitost ke vzniku svého státu, kterou rádi využili, protože zajišťovala lepší osud. Že se ten lepší osud nenaplnil, je vina okolností, nehledal bych příčinu uvnitř. Mnohdy se uvádí matoucí informace, že jsme se jaksi mohli rozhodnout mezi zachováním Rakouska a vznikem republiky. Stačí se podívat na mapu, takový stát slepený z úseků různých národů přece nemohl zůstat! Rakušané první udělali revoluci a vyhnali císaře, nechtěli žít v demokratickém státě se slovanskou většinou, kde už by neměli privilegia; chtěli k Německu a jen zásahem velmocí se tak nestalo.

Nemyslím si, že jsme neměli za druhé světové války odboj a že naši lidé jen kolaborovali. Odboj byl zlikvidován, česká inteligence převážně vybita, což se samozřejmě po válce projevilo nedostatkem osobností, které by zabránily komunistům v postupu k moci. Je snadná kritika od lidí, kteří něco takového nemuseli zažívat. Jak by se chovali oni? Chovali se snad Poláci nebo Francouzi ve stejné situaci lépe? Je ovšem jasné, že po válce mnoho lidí čisté svědomí nemělo.

Když Anglie a Francie uznaly Mnichovskou dohodu za neplatnou a původní československé hranice za platné, byly si vědomy nutnosti snížit počet příslušníků agresivní německé menšiny, aby se už nemohla znovu stát rozbuškou další světové války. Aby byla zajištěna stabilita oblasti a předmnichovské události se neopakovaly, nebyl pro ně problém v Postupimi odsun schválit. Velký počet sudetských Němců, kteří se provinili před válkou (zrada republiky, nenastoupení do armády během mobilizace) i během ní (účast na holocaustu, vyhánění a ničení majetku Čechů, udávání odbojářů), dával naději, že se podaří trestem odsunu počet dostatečně snížit, aby další problémy nebyly. Lidová pomsta však byla rychlejší a tentokrát to bylo opravdu „vzplanutí mas“, kterému podlehly i vůdčí osobnosti. Vzhledem k německým zločinům to byla pomsta pochopitelná, nikoliv ovšem ospravedlnitelná. Jako každá pomsta, i tato byla slepá a mnoho nevinných na ni doplatilo, čehož je zapotřebí litovat včetně excesů, které odsun provázely. Kolik bylo vinných a trest si zasloužilo, je otázka, která by možná stála za seriózní historický rozbor. Plošné zabavení majetku ovšem už předznamenalo komunistické praktiky. Je škoda, že se neudělal poctivý audit a nevyplatil se zabavený majetek z reparací. Domnívám se, že vzhledem k rozsahu škod a vykořisťování českého národa za války by asi Německo nejen zaplatilo sudetským Němcům všechny majetkové ztráty, ale ještě by muselo ČS státu něco navíc doplatit. Jakékoliv právně nepodložené akty nebo zanedbání jsou potom celou historii předmětem kritiky a spekulací. Jsem rád, že českoněmecká smlouva ukončila tuto část historie, dnes se k ní vracet je od věci už proto, že většina účastníků nežije a jednotlivé případy nelze rekonstruovat.

Vlastimil Podracký, ve Svědomí dokončení později

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí