Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2012

Únor 1948, jedno ze selhání demokracie

František Rozhoň

Individuum je handicapováno v momentě, kdy se setká s konspirací tak monstrózní, že nemůže uvěřit tomu, že existuje.
J. Edgar Hoove
r

Od února 1948 uplynulo 64 let a my stále nemáme jasno, co se tehdy stalo. Podle první verze byl „Vítězný únor 1948" násilným pučem KSČ. Verzi druhou nabízí Václav Junek v knize "Osudy českých zrádců 1915 – 1989" (ISBN 978-80-7229-236-3): „Vítězný únor" nebyl běžným vojenským či policejním pučem. Ačkoli role Lidových milicí byla a je v jeho rámci nezapomenutelná, přesto to bylo opravdu pouhé, především však zcela legální vyřešení momentální krize, která jako by komunistům z nebe spadla. Anebo kterou už dlouho předtím pečlivě chystali.“ Podle Junka Únor byl „zejména velké selhání demokracie. Už to je třeba dobře si zapamatovat!“

Verze první dnes vede i k chybným závěrům. Kdo radikálně tvrdí, že kolaboroval s nastupující totalitou každý, kdo nešel hned 25. 2. 1948 demonstrovat proti přijetí demise prezidentem, dělá kolaboranty i z bratrů Mašínových. Kdo radikálně říká „zločin je někdy býti komunistou“, dělá zločince z matky bratří Mašínů i z jejich strýce, který jim nahrazoval otce. Nepochopil „radikál“, že poznat nepřijatelnou moc nelze na povel, postavit se proti ní lze více způsoby. V souvislostí s verzí druhou dnes často zapomínáme, že velkých selhání demokracie s tragickými následky bylo za posledních sto let v evropském kontextu víc.

Rakousko-Uhersko patřilo mezi poměrně demokratické země, když v červenci 1914 jeho císařpán spáchal (řečeno slovy W. Churchilla) „svého druhu nejnestydatější dokument, jaký kdy byl sepsán". Přestože znal rakouskou tajnou zprávu, že neexistují žádné důkazy o podílu srbské vlády na sarajevském atentátu, připsal bělehradské vládě bezprostřední spojení s původci atentátu a žádal od ní splnění požadavků. Srbská odpověď byla kapitulací krajně ponižujícího druhu, proto ani německý císař Vilém II. neviděl sebemenší důvod, proč by Rakousko mělo vyhlásit válku. Přesto Franz Josef I. beztrestně zavlekl svět do války. Za té války i po ní zůstaly nepotrestány osoby zodpovědné za nesmyslné masakry na bojištích (např. na Sommě či u Verdunu) i mimo ně (Arménů v Turecku či Němců jako důsledek spojenecké blokády Německa). Nepotrestáno zůstalo i vymývání mozků fakticky postrkující svět k další válce, jakým byla lež o ráně dýkou do zad Německa (Dolchstoßlegende): V září 1918 vojenští vůdci a faktičtí vládci nad Německem Hindenburg a Luddendorff oznámili císaři, že porážka Německa je nevyhnutná, ale pomocí tisku lidu vytrubovali, že německé vítězství je na dohled. Tak Vilém II., Hindenburg a Luddendorff dosáhli toho, že vina za porážku Německa byla sváděna na jiné, a vymývač mozků Hindenburg se mohl stát prezidentem „demokratické“ Výmarské republiky. Tak císařpáni a vojevůdci představili zrůdnou ideu, kterou pak přijali (nejen) fašisté národní i klientští, nacisté a bolševici, že na úkor těch druhých je jim dovoleno vše, a i když na druhých byla spáchána zvěrstva, jejich (spolu)pachatelé sami „zůstali slušnými lidmi“. V duchu této ideje média Třetí říše a jejích pátých kolon vymývala mozky německé i světové veřejnosti pomocí lží o „teroru“ českém a později i polském, a vedla tak svět k II. světové válce.

Vývoj k Únoru v ČSR předvídal Jan Masaryk: „půjdeme demokracii brzy na funus“, když naše demokratické partaje zapomněly slova komunistů, že se „chodí učit do Moskvy, jak zakroutit svým odpůrcům krkem" a „zápasejí ve volném stylu každá pro sebe“. Václav Junek ve své knize píše, že lidem užívajícím si znovunabyté poválečné svobody, se mělo brzy nevyplatit, že je vedou politici mizerných kvalit, „slabí, nehodní a málocenní“: Ti „nespočítali si dopředu skutečný počet odstupujících ministrů; Petr Zenkl, Fráňa Zeminová a s nimi celá řada podobně exponovaných matadorů strany národně socialistické v bouřném a přelomovém čase druhé poloviny února roku 1948 dlela v pohodlí a klidu mimo hlavní město, na to, s jakými figurami měl dr. Beneš vyhrát svou partii s Gottwaldem, se můžeme jen zbytečně ptát.“

Vývoj k Únoru posunuly i mediální manipulace. Dnes se říká, že lid tehdy mohl znát pravdu, jak se vládlo v Sovětském svazu - výjimečně pravdivým informacím pronacistických kolaborantů však nikdo nevěřil a přístup k jiným kritickým informacím byl obtížný. Našinci žijící/bojující za války v Británii zde byli terčem dlouhodobé prosovětské kampaně, krajané žijící/bojující v SSSR sice věděli své, ale raději mlčeli - za kritičtější slova k SSSR byli lidé vyhazováni z práce už v 1946 – P. Tigrid z ministerstva zahraničí, Stanislav Stránský (dnes předseda Sdružení bývalých politických vězňů) z armády. Zato ještě 24. února 1948 říkal politik Prokop Drtina „nejdůležitější záruka bezpečnosti a nejpevnější jistota spočívá v úzké spolupráci se SSSR.“ Proto mohli lidé věřit, že s KSČ půjdou k šťastným zítřkům. Vystoupení mas „proti reakci“ pak podnítily zprávy, že protistátní puč připravuje strana, jejíž matadoři byli v klidu mimo Prahu; „úspěšnost“ vystoupení podpořily 25. 2. zprávy, že i „reakční studenti“ uprchli nebo se skrývají.

Dezorientovaný lid tehdy považoval za pro sebe prospěšné, aby síly, které chtěly někomu ubližovat, „bojovaly s reakcí“ v rámci Akčních výborů (na způsob dnešních íránských revolučních gard či někdejších amerických občanských milicí). Mocní pak mohli tvrdit, že perzekuce nejsou dílem moci, ale hněvu lidu. Perzekuce proběhly bez ohledu na to, že Československo podepsalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. Nejeden ze spolupachatelů zvěrstev věřil, že zůstal „slušným člověkem“, a prohlásil se pak báječným osmašedesátníkem/chartistou. Jeden z nich, Zdeněk Mlynář, v knize Mráz přichází z Kremlu přiznal, že poúnorové občanské soužití se řídilo pravidly války: „na jedné straně nepřítel, na druhé straně jeho protivník. Zvítězit může buď jeden, nebo druhý - třetí možnost neexistuje… vítězství správné koncepce je prostě likvidací, zničením koncepce jiné.“

O Sametu zdálo se, že éra takových zrůdných idejí končí. Lidé se k sobě chovali slušně a Občanské fórum potvrdilo, že naše země se ocitla v krizi i proto, že „po dlouhá desetiletí se nerespektovala samozřejmá zásada: kdo má pravomoc, musí nést i odpovědnost.“ Selektivní spravedlnost měl vystřídat právní stát, v němž jsou zákony předvídatelné a jejich neznalost neomlouvá. Lidem užívajícím si znovunabyté svobody se však brzy nevyplatilo, že svěřili své osudy politikům mizerných kvalit, „slabým, nehodným a málocenným“, co o sametu zdálo se, často zůstalo snem. Co nám dříve vadilo v sovětském bloku, se v zájmu „šťastných zítřků“ nyní děje v euroamerické civilizaci. Podle spisovatelky Evy Tvrdé mnohým „zdevalvovala svoboda do falešného zdání, že na úkor druhých je dovoleno vše.“ I vinou EU legislativa nabyla takového rozsahu a mění se tak rychle, že není v silách občanů zákony předvídat/znát. Mocní věří, že ústavní záruky mohou zrušit předpisy nižší úrovně a EUkomisař exsoudruh Štefan Füle dodal pro list E15 z 21.12.2011, že přece nemůžeme zavírat politiky do vězení.

O posunu naší civilizace od relativně liberálního komunikačního prostředí k stále bedlivějšímu sledování slov i drobných počinů ve smyslu Orwellova „crimethinku" psal filosof Stanislav Komárek v HN 24.1.2012. I o tom, jak síly, které chtějí někomu ubližovat, dostávají znovu šanci. Noví nadlidé se rozhodují, jak naloží s občany vedoucími po ulici německého ovčáka, protože německý ovčák prý byl oblíbenou psí rasou A. Hitlera. Podobně pojem pedofilie vztahují na jakýkoliv dotyk cizího dítěte, takže nastávají časy, v nichž by Babička Boženy Němcové zčernala v kriminále. „Všechny společnosti v dějinách byly nějakým způsobem restriktivní a to či ono zapovídaly - lidé a jejich společenství jinak zřejmě fungovat nemohou, žádná z nich ale zároveň nepředstírala, že v ní panuje svoboda projevu“, dodal Komárek a položil otázku, zda snad časy, kdy svobodná a slušná výměna názorů byla možná, byly v euroamerické společnosti jen dočasnou a relativně krátkou „pozitivní deviací". Odpověď je i v rukou každého z nás.

František Rozhoň, 1.2.2012

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí