Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2012

V. Havel se zasloužil…

František Rozhoň

Tímto směrem se svět ubírá. V našem světě nebudou žádné emoce než strach, vztek a sebeponížení. Ale vždycky zde zůstane opojení mocí. Vždycky zde bude požitek z pošlapávání bezmocných. Chcete-li nějaký obrázek budoucnosti, přestavte si botu šlapající na lidskou tvář – navždy. Ponaučení z toho je jednoduché. Nedopusťte, aby se to stalo. Závisí to na vás.
George Orwell

Ze všech částí politického prostředí vzešla nová třída byrokratů, kteří si pomáhají v udržení moci omezováním občanských svobod a posilováním role státu. Osvědčenou metodou je vymýšlení strašáků, před nimiž musejí chránit, například zločinnost, terorismus, klimatické změny, závadné potraviny či pedofilové. Cokoli se hodí. A vymýšlí na to nové zákony, jimiž si chrání svou moc před naší svobodou.
Benjamin Kuras

Nedlouho po pohřbu Václava Havla česká vláda předvedla, že na rozdíl od ostravské radnice se neřídí pravidlem nepojmenovávat nic po osobách žijících či zemřelých teprve nedávno. Rozhodla, že od 5. října 2012, nedožitých narozenin Václava Havla, má letiště Praha-Ruzyně nést Havlovo jméno; anglicky to má podle vlády být „Prague Airport - Vaclav Havel". Rodilí mluvčí na internetu potvrzují, že pak letiště neponese Havlovo jméno, ale Havel se stane letištěm; v internetové encyklopedii se hned objevil odpovídající text „Václav Havel sestává ze tří vzletových a přistávacích drah“. Ministři mají k dispozici paláce plné údajných odborníků, přesto dali lidu další argument pro výčitky, že vláda často rozhoduje nekvalifikovaně.

Zástupci lidu zvaní zákonodárci nejednali o moc lépe. Nečekali na celospolečenskou debatu o tom, zda Havel, hrdina části disentu, byl i dobrým prezidentem a naplnil očekávání Sametu. Rozhodli jménem lidu, že V. Havel se zasloužil…

Českému veřejnému prostoru už dlouho dominuje chvála ve stylu „Havel je/byl silnou osobností a my ho obdivujeme", jak chválil Havla už za časů Občanského fóra (OF) Ivan Gabel. Část tehdejšího tisku ale zaznamenala Havlovy někdy autokratické způsoby, i fakt, že Havel po vyhlášení cílů sametové revoluce podnikl první kontrarevoluční kroky. Například krátce po svém prvním zvolení prezidentem dal Havel najevo, že mu není hanba nedodržet předvolební slib, že bude prezidentem jen pár měsíců. Havel beze studu ignoroval slib OF, že právní řád bude zavazovat nejen občany, ale i orgány a funkcionáře – Havel podobně jako kdysi říšský protektor dovolil užívat šlechtický titul (svému kancléři Schwarzenbergovi), přestože ty tituly byly u nás zrušeny už v prosinci 1918. Havel nedbal požadavku zástupců poboček Konfederace politických vězňů z 15.9.1990, aby byla politika otevřena a postavena pod veřejnou kontrolu a byly zbaveny moci tajné společnosti a organizace – funkcionáři (jako Schwarzenberg) se klidně účastnili například tajných jednání Bilderbergu. Ty nešvary přežívají dodnes.

22 let měl V. Havel silný vliv na společnost. Nemálo se zasloužil o přerůstání sametové revoluce v kontrarevoluci, umožňující „těm nahoře“ zase jednat stylem stát si může dělat se svými občany co chce. (Tak to lidu napsal ministr „spravedlnosti“ K. Čermák 7. dubna 2004 v PRÁVU státní zástupkyně Z. Galková rozhodla, že tato politika není trestná.) Nelze však tvrdit, že se o tento výsledek zasloužil jen V. Havel. Politiku totiž spoluutváří nejen politici s úředníky z paláců, ale mimo jiné i žurnalisté, někteří vědci a někteří aktivisté nevládních organizací (v čase Února například tzv. Akčních výborů), kteří si vzájemně notují. Již z konce 19. století koneckonců pochází pojem „politická třída“ pro sociální třídu z politiky žijící. O výsledek se „zasloužili“ i ti, kteří z politiky nežijí, ale takovou politiku přijali. Což nejsou ani zdaleka všichni.

Začátkem devadesátých let se k vývoji kriticky vyjadřoval i Karel Kryl: „…došlo k pozvolnému předání moci staronovým strukturám, sdruženým kolem monetáře s totalitárními prvky charakteru“… „Opozice zastrašena, koupena, případně uvržena do mlčení, když je jí bráněno v přístupu k sdělovacím prostředkům. Zavládla - slovy Ludvíka Vaculíka - vstřícná předposranost redaktorů, novinářů, vedoucích rozhlasu a televize“... disidentský motýl se zakuklil do masarykovské půjčené identity, z kukly pražského Hradu vylezla nevzhledná housenka.“ Havel nebránil tomu, aby Karel Kryl už před smrtí (3.3.1994) dostal nové ponižující nálepky, tentokrát „bolševik, šílenec, zrádce národa“.

Pak se k vývoji kriticky ozvali další, nálepky typu „extremista“ dostalo mnoho z nich.Protože snad nikdy v dějinách perzekuce nezastavila myšlenky, snad i K. Šíp a J. Uhlíř zpívali

Co je to za blbost, že pravda vítězí

prohrává na body už ňákej čas

nenávist křik a zlost rachotěj řetězy

pravdu jsme nechali lži na pospas.

Dnes už i některá masmédia připouští, že V Havel zasloužil se i o to, že jsme přešli z jedné společenské krize do druhé. Z odpovědí na toto téma v MF Dnes připomenu dvě:

17.3.2012 odpověděl politiky vyznamenaný Jiří Stránský (1931), prezident Českého centra PEN klubu a nedávno kandidát na šéfa Konfederace politických vězňů. Máme prý sami sebe přesvědčit, že krize není a jediné, co se teď děje, je začínající přehlídka politických slibů kvůli podzimním senátním a krajským volbám; pár let jsme se přežírali a teď nás prý pálí žáha. Své vyjádření Stránský uzavírá: „Projděte se občas supermarkety v okolí a rozhlédněte se, co ta spousta vašich spoluobčanů kupuje. Pak vás, možná, napadne, jak a kam se přidat. Tak.“

18.2.2012 odpověděl politiky nevyznamenaný psychiatr, spisovatel a premonstrátský diákon Max Kašparů. Podle něj naše společnost je bezesporu nemocná, ne však vinou nějakých –ismů, komunismu, konzumismu, neoliberalismu atd. Vinni jsou hlavně lidé, kteří bez vážnějšího odporu přijali převrácený životní styl, který nám našeptává: „Žij bohatě navenek a chudě uvnitř!" Lidé přestali být společností pojenou společnými základními normami. Pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost, dříve uznávané „hlavní ctnosti“, jsou dnes „přežitky". Dnešní „společnost“ ztratila stud. Pojem hanba je dnes srozumitelný málokomu, dítě se nestydí zesměšnit učitele, dospělému není hanbou žít jako parazit nebo veřejně propagovat zlo. Proč by se tedy měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást a podvádět?

Podle komentátora I. Hoffmana v třídě politiků ty „talentované, schopné, takové, kteří by něco mohli přece jenom vyřešit, na něco by mohli přijít,“ eliminují ti, „kteří mají ty nejlepší nahrávky, informace, nejostřejší lokty, nejsilnější žaludek. No prostě právě teda ti nejhorší.“ Politika je v době ztráty studu dobrý post, proto se zkouší mezi politickou třídu vecpat další lidé, ať už jim jde o majetek, nebo o požitek z pošlapávání bezmocných.

Bezmoc prostých občanů trvá už dlouho, proto se podle Maxe Kašparů začíná měnit v agresi, dokonce i mezi školními dětmi lze zachytit její silný nárůst. Terapií může být buď revoluce, při níž dojde k proměně našeho „společného EUdomu“, nebo útěk někam, kde ještě znají stud.

Podle mne chybu dělá ten, kdo v této situaci požaduje jen odstoupení vlády, případně i prezidenta, a nové volby. V třídě politiků je jistě dost záloh na to, aby stávající politika mohla bez potíží pokračovat. Proto nejen já žádám sejít z Havlovy cesty a vrátit se k požadavku OF z listopadu 1989 „nově vytvořit nebo obnovit demokratické instituce a mechanismy, které umožní skutečnou účast všech občanů na řízení věcí veřejných a zároveň se stanou účinnou zábranou proti zneužívání politické i ekonomické moci.“ Vládní návrh zákona o referendu, dokazuje že „ti nahoře“ se tomu kontrarevolučně, ale úspěšně brání.

Skutečná účast rozmanitých skupin všech občanů na řízení věcí veřejných znamená, že se přestaneme tvářit, že je „evropské“ budovat společný evropský dům, v němž demokracie už zase neznamená partnerství složek společnosti, ale vynucování poslušnosti. Evropské přece po staletí bylo, že do exilu se nemuselo odcházet příliš daleko, někdy stačilo odejít do nedalekého města. A jak připomněl filosof Stanislav Komárek v HN 27.3.2012, dokonce i orientální státy sestávaly z různých náboženských komunit s vlastní samosprávou po staletí a systém se dosti osvědčil - měly dokonce i samostatné právo trestní, pokud se zločin stal uvnitř společenství. Evropa by si podle Komárka měla položit otázku, zda chce uplatňovat „pastorální moc" státu, jak o ní píše Foucault, až do nejzazšího rohu společnosti, či dovolí rozmanitým skupinám občanů větší autonomii, ale s jejich loajalitou k základním normám a s ekonomickou soběstačností. To by přineslo „jistě trochu jiný způsob úřadování a bylo by nutno opustit myšlenku typu "ein Volk, ein Reich, ein...".

František Rozhoň, 1.2.2012

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí