Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2012

Začal věk slušného člověka ?

František Rozhoň

Kdo mhouří oko, působí potíž,
kdo otevřeně kárá, pokoj přinese.
Z přísloví krále Šalamouna

25. května před dvěma lety zemřel Milo Komínek. Jako mladík pomáhal vyhnat německé okupanty a pak chtěl žít po svém, ale zodpovědně. Po Únoru však nesměl splnit smlouvy na práce v zahraničí, a rychle poznal, že bez ohledu na předchozí sliby politici kopírují sovětský systém, kde boj proti kulakům není bojem proti kulakům, ale bojem proti těm, kteří dostali nálepku kulak. Komínek nikdy nikoho nevykořisťoval, přesto mu udělali „pod oblohou peklo“. Až v kanadském exilu znovu žil po svém, ale zodpovědně. Stal se vydavatelem, a byl opakovaně oceněn premiérem provincie.

21. června uplynulo 63 let od popravy Heliodora Píky. Generála přesvědčeného, že „velitel musí znát hranice kázně, a když jde o existenci národa a státu, musí se rozhodnout i proti zrádné vládě". V posledním dopise před popravou Píka litoval, že snad jen dočasně „šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu.“

27. června před 62 lety byla popravena dr. Milada Horáková. I ona se kriticky zamýšlela nad poúnorovým vývojem společnosti, za což by byla velebena králem Šalamounem, ale podle „práva“ ministra spravedlnosti dr. A. Čepičky byla odsouzena. Prokurátor tehdy Horákové vyčítal i to, s kým se stýkala.

Osud (nejen) těchto třech jmenovaných potvrzoval slova Winstona Churchilla „našemu století se říká věk obyčejného člověka, protože to je právě on, kdo trpí nejvíc.“ „Našemu režimu“ zdejší politici dali nálepku „nejvyšší forma demokracie“, lidová, socialistická. Za železnou oponou jej zhodnotila Margaret Thatcherová jako nejarogantnější doktrínu, která byla kdy vymyšlena; dílo skupiny pseudointelektuálů, kteří chtěli mít moc nad talenty, schopnostmi, životy a svobodou jiných lidí; kteří si mysleli, že mohou plánovat životy druhých, kteří budou muset tancovat, jak oni pískají. Petr Vančura k tomu později dodal, že ta skupina pseudointelektuálů se stala vzorem mnohým – ti už nejednají podle toho, co je správné, ale s klidem udělají cokoli, pokud jim to projde.

Když nastal Samet, Valtr Komárek řekl na tiskové besedě, že dosud stálo 200 až 400 tisíc aparátčíků stálo proti 15 milionům obyvatel této země a zřízení nabývalo stále více elementy fašistické diktatury - velice se zostřila kontrola nad lidmi, zvláště nad těmi, kteří mohli být nebezpečni. Proto se neměly uzavírat kompromisy mezi demokratickou budoucností národa a temnými silami, které si v určitém stupni vývoje spletly socialismus se sociál-fašismem.

O Sametu se nechal slyšet i spoluvězeň generála Píky Drahoslav Staněk: „Nejen proto, že jsem věřící, jsem dávno odpustil trýznitelům, kteří s největší pravděpodobností dnes už nežijí. Jde mi jen o to, aby se všichni poctiví lidé v této zemi snažili, aby se to už nikdy neopakovalo. Aby už nikdo nikdy neměl možnost se takto chovat k lidem, kteří neprovedli nic jiného, než že měli jiný politický názor."

Noví politici o Sametu uzavřeli kompromisy se silami minulosti. Federální shromáždění však dostalo návrh usnesení zdůrazňující, proč způsob, jakým se od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 rozhodovalo o řízení našeho státu a jakým se zacházelo s jeho občany, byl nelegitimní a hodný zavržení. Návrh zdůraznil, že režim chvástající se osvobozením pracujícího člověka od vykořisťování ve skutečnosti fakticky obnovil nevolnictví, a občanům upíral základní lidskou důstojnost, schopnost mravního a rozumového úsudku a možnost tento úsudek projevit.

Usnesl se až parlament České republiky, ale jinak. Uzákonil, že režim založený na komunistické ideologii byl zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, a 27. červen, výroční den popravy dr. Milady Horákové, bude Dnem památky obětí komunistického režimu. H. Píkovi a M. Horákové tak vzdali úctu, ale v jejich sporu s Čepičkovým právem se postavili na Čepičkovu stranu: Píkovi a Horákové navzdory znovu přijali zákony umožňující trestně stíhat pouhá slova a myšlení – opět prý pro dobro společnosti. Ve společnosti začal i boj proti komunismu, který není bojem proti komunismu – ten tolerujeme například ve spojení se sionismem, v Izraeli kibucy stojí za 40 % zemědělské a 9 % průmyslové produkce, a čtvrtina těch nejvýkonnějších funguje na principu společně sdíleného majetku a neexistenci peněz uvnitř komunity.

Zásluhou onoho českého parlamentního usnesení jsme opět svědky, jak si někteří lidé dopřávají „radost ze zla“ (termín Jana Beneše) podobnou té po Únoru 1948. Aktivisty s rudou vlajkou hlásající, že zločin je být někdy bohatý, vystřídal aktivista s vlajkou s hvězdami a pruhy hlásající, že zločin je být někdy komunistou. Děti generála Josefa Mašína už se nedovídají, že rodiče byli zločinci, protože byli trochu bohatí, ale že zločinci byli matka a strýc nahrazující otce, protože nedlouho byli komunisty. Z veřejného života už nejsou vylučováni bohatí na schůzích občanů, ale komunisté v aktivitách na internetu - dočtete se „odsuneme komunisty z Česka a bude dobře, případně že komunisté a další nemají právo na existenci. Výsledkem je, že komunisté mají reálnou šanci navrátit se k moci. Na otázku, co by ten návrat symbolizoval, odpověděl biolog a filozof Stanislav Komárek: „Že jsme jinou cestou a jinou formou tam, kde už jsme kdysi byli.“

Opravdu! Znovu nám chtějí nařizovat směr pseudointelektuálové, kteří si myslí, že druzí budou muset tancovat, jak oni pískají. Takové dění na evropské úrovni charakterizuje titulek v listu E15 „Čeká nás integrace, kterou nikdo nechce“. V Česku ostravský aktivista jedné z nových občanských iniciativ vyhrožuje postihem člověku, který nic neprovedl, ale stýká se s osobami nesprávného smýšlení. Na Britských listech občanský aktivista Jaromír Habr považuje za nebezpečné, že někdo souhlasí, že odborový předák Zavadil zašel na pivo s ministrem Kalouskem. J. Habr nesprávně smýšlející nemá za lidi, ale za tvory pouze podobné, kteří disponují jen částí toho, co správně smýšlející dělá lidmi a odlišuje od všeho ostatního života na Zemi. J. Habr je dalším z těch, kteří dali najevo, že pro dobro světa není potřeba eliminovat některé lidské počínání, ale některé lidské jedince.

I Milo Komínek v posledních letech pocítil novou vlnu ponižování. Za počínání opakovaně oceněné v Kanadě dostal ve vlasti odsuzující nálepku „extremista“. Když M. Pecina, ministr vnitra ve vládě „slušného člověka“ Fischera, veřejně hlásal, jaké prý jsou extremisté zrůdy, Komínek úpěl „takový mám být já?“ Ministr tak činil přesto, že bezdůvodné útoky na čest a pověst jsou zákonem zakázány.

Jsou zakázány i v Británii, kde se naučíte zneuctívat odpůrce třeba z příručky s titulem Beyond Authority, kterou sepsala zakladatelka a ředitelka organizace Common Purpose, které vládní „Leadership Committee“ zadává „vůdcovské“ školení státních úředníků. Common Purpose se registrovala i v Česku. Co tu asi hodlá dělat?

Agresivnímu chování ponižujícímu důstojnost člověka, nekorigovanému pocity studu, se rychle naučí i mnozí obyčejní lidé. Jen ti slušní s ním budou mít potíže. Proto tipuji, že Churchillova slova je pro nové století možno modifikovat: „Našemu století se říká věk slušného člověka, protože to je právě on, kdo trpí nejvíc.

Kde se stala chyba, že se vrací způsoby řízení státu a zacházení s občany, které byly po Sametu považovány za zločinné, nelegitimní a zavrženíhodné? Včetně praktik připomínajících nové nevolnictví, na které poukazuje Jan Keller. Zásadní chybu vidím v uspokojení, že máme jakési pilíře demokracie (volby, média, referenda), a přehlížíme, že nemáme základy demokracie. Jak píše M. Znoj v úvodu k publikaci Teorie demokracie dnes, základy demokracie spočívají v ochraně před dominancí jedněch a loajální opozice druhých, především menšin. Na těchto základech by mělo být postaveno soužití názorových skupin. Výše uvedený příklad z Izraele dokazuje, že vedle sebe mohou spokojeně žít v jedné zemi skupiny založené na některých zásadně rozdílných principech. O takovém principu soužití už před léty psal do Svědomí Jindřich Tichý. Není aplikován jen v Izraeli; v Mexiku si například vybojovali právo žít zcela odlišným způsobem Zapatisté, ale ti své právo udržují se zbraní v ruce. Izraelský příklad dokazuje, že i bez neustále namířených zbraní je možno žít po svém, ale zodpovědně, jak v Kanadě žil a u nás si přál žít Milo Komínek. Po svém, ale zodpovědně, znamená loajálně k zákonem určenému rámci. Rámec sám by mohl být předmětem diskusí občanských iniciativ. Diskusní fórum Vraťte nám stát už se například shodlo na potřebě obnovit jeden základní kámen demokracie – nutnost ochrany před dominancí některých.

František Rozhoň, 3.6.2012
s použitím citátů z materiálů Muzea III. odboje a z týdeníku Euro 20/2012

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí