Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2012

Jak se také ničí právo vládnout si

František Rozhoň

Nežijeme sice oficiálně v totalitním zřízení, ale žijeme mezi lidmi s totalitním způsobem myšlení a jednání.
Jiří Krutina

K uchování demokracie je nutná oddanost demokratickým hodnotám na straně politických elit.
Samuel P. Huntington

Před 95 lety ruští intelektuálové věřili, že nic nemůže být horší než carismus. Únorová demokratická revoluce roku 1917 smetla cara a Prozatímní vláda dala lidu svobodu slova, ale nezlepšila situaci v hospodářství a na válečné frontě. Bolševici lidu slíbili půdu, chléb a mír tak rychle, jak rychle všechnu moc získají sověty; v nich obsadili důležité posty a tím zvítězili, protože Prozatímní vládu už skoro nikdo neposlouchal. Názor, že by nová „vláda dělníků a rolníků“ měla reagovat na přání a mínění pracujícího lidu, Leninovi zaváněl anarchismem; v duchu myšlenky, že Rusko může být právě tak dobře spravováno čtvrtmilionem bolševiků, jako to dělalo čtvrt milionu statkářů, začali bolševici budovat „manažerský stát“. Ten organizoval život lidu a pod pojmy demokratizace společnosti v SSSRnejdemokratičtější ústava světa se mu vešel i autoritářský teror zdůvodněný vznešenými cíli - „nám je dovoleno všechno, protože jsme poprvé v dějinách pozvedli meč nikoli z důvodů zotročování a útlaku, ale ve jménu univerzálních svobod a vymanění z otroctví.“ V uzavřené sovětské zemi vyrostla řada generací, která jinou demokracii nepoznala. Sovětský vzor inspiroval i za hranicemi; KSČ však slibovala, že Československo sovětskou cestou nepůjde.

Po osvobození Československa v pětačtyřicátém většina našinců věřila, že nemůže být nic horšího než nadvláda Němců: Hrdina II. odboje Josef Mašín bojoval „proti odvěkým našim nepřátelům - Němcům, kteří naši vlast a národ chtějí porobit a zničit“. 19. května 1945 německá tajná vysílačka uvedla, že válka proti nepřátelům Německa není dosud skončena a „brzy bude českými lebkami vydlážděno Václavské náměstí". I po únoru 1948 měli lidé ze III. odboje obavy „ze zneužití boje proti bolševismu k uskutečnění německých nacionálních cílů“.

Většina našinců nechtěla ani opakování hrůz hospodářské krize a Mnichova, proto se nechala se zlákat komunisty, kteří dříve slíbili kroutit odpůrcům krkem, ale teď se vydávali za demokraty. Sovětský režim vnímala jako zločinný jen menšina, hlavně kvůli roli SSSR jako osvobozovatele. Komunisté se svými souputníky mohli postupně obsazovat rozhodující posty a tajně infiltrovat další strany, v únoru 1948 navíc zmanipulovat masy - lidé bránili doručování tisku, který ještě nebyl ovládnut komunisty, a dobrovolně se zbavovali alternativního zdroje informací. Před Únorem i po něm komunisté ujišťovali, že bude zaručeno živnostníkům i zemědělcům soukromé vlastnictví, promyšlenou manipulaci vydávali za vítězství lidu v únoru 1948. „Lžou všichni, bez výjimky, je to společný rys všech komunistů, zejména Ruských; mou největší chybou bylo, že do poslední chvíle jsem odmítal věřit, že mne Stalin cynicky obelhal,“ měl pozdě ale trefně poznamenat E. Beneš. Dnešní lidé jsou zbaveni tohoto poučení z vývoje, protože je jim vtloukáno do hlavy, že komunisté získali moc pučem.

Po Únoru došlo na slib komunismu v budoucnu a na okamžité kroucení krků. Stát přestal lidem zajišťovat bezpečí, stal se zdrojem nebezpečí, protože zločinům proti lidskosti dával „právní podklad". Deklaroval se jako „nejvyšší forma demokracie“, ač z demokracie v něm zbyly volby. Ty přestaly být soutěží politických programů, staly se projevem souhlasu s jednotnou kandidátkou spolehlivých kádrů vybraných podle kvót jako zástupci „všech složek společnosti“. Ti ještě důležitější pak kádrům umožnili „proniknout dodatečně k podstatě věci"... „Jediné, co uměli, bylo poslouchat a plnit rozkazy přicházející zvenčí,“ zhodnotil je spisovatel Jan Beneš. Když v SSSR odsoudili Stalina, odložili věrnost Stalinovi a zbourali jeho pomník i v Praze; vzali si příklad z Chruščova a nejeden spolupachatel poúnorového zla se místo soudu dočkal další oslavy.

Dodnes oslavujeme F. Kriegla, v únoru 1948 zástupce velitele hlavního štábu Lidových milicí, J. Smrkovského, který už v roce 1945 chtěl buržoazní válku změnit ve válku občanskou, a A. Dubčeka, který jako stranický tajemník měl pod sebou Leopoldov s jeho zvěrstvy. Oslavujeme je za takzvanou obrodu společnosti kolem roku 1968, která podle Oty Rambouska byla jen pokusem o renesanci KSČ, protože o únoru, dělnických milicích a vedoucí úloze strany, zakotvené dokonce v ústavě, se nesmělo mluvit. Dodnes oslavujeme Jaroslava Šabatu, který po Únoru jako člen tzv. trojek rozhodoval o vylučování studentů filosofické fakulty, a Zdeňka Jičínského, který se podílel na rozvrácení demokracie zakotvením dominance (vedoucí úlohy) Strany v bolševické ústavě. Oslavujeme je, že když prohráli vnitrostranický boj, „stali se demokraty“; po Sametu dostali vysoké funkce – a snad celá politická třída začala vydávat selhání za něco, co je nediskvalifikuje. Podle Petra Pitharta Samet nebyl revolucí, protože moc nebyla starým vládcům brána, ale ti ji sami nabízeli. Snad je tedy možné používat název sametová změna politické orientace, ne však stylu.

Neexistuje žádná definice demokracie, proto se k ní může hlásit každý politik, připomínal slovy G. Orwell a činy výše zmíněné režimy. Po sametové změně orientace byly nově vzniklé strany poučeny odborníky ze Západu, styl předvedly při rozdělování Československa před dvaceti lety. Ivan Hoffman k němu v Deníku napsal: „Absence referenda v tak zásadní záležitosti předznamenala praxi, kdy se politici na Slovensku ani v Česku už neptali na nic. Rozdělení státu znamenalo takové zmrzačení demokracie, ve smyslu možnosti občanů rozhodovat o věcech veřejných, že prakticky pozbyla smyslu změna režimu z listopadu 1989. Počínaje svévolným rozdělením společného státu degenerovala zastupitelská demokracie na politické mafiánství.

Po Sametu slyšíme o II. odboji proti nadvládě Němců, že byl bojem proti fašismu - problém obtíží při soužití komunit se mění na problém s „ideologií“. O té sami politici nemívají jasno - mladý senátor po návštěvě USA mně beze studu psal, že fašismus je druhem nacismu. Podobně dopadl zákon 198/1993 Sb. konstatující, že režim založený na komunistické ideologii byl zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný zejména pro vyjmenované metody, například že umožňoval beztrestný podíl na zlu a zvýhodňoval ty, kteří se na zlu podíleli. Mnozí spolupachatelé poúnorového i normalizačního zla zůstali u moci, ignorují problém soužití komunit a navzdory zákonu tvrdí, že recidivě zla brání boj proti ideologiím a jejich symbolům, ne proti vyjmenovaným metodám. Ze zločinných režimů bylo postupně přejato leccos, pro co ty byly uznány za zločinné.

Z nacismu byla přijata výlučnost naší komunity - renomovaný historik Dušan Třeštík ji formuloval „Rozhlédneme-li se po světě, vidíme přece, že v moři primitivní zaostalosti jsme my, Evropané, výkvětem a předvojem. Celé lidské dějiny směřovaly k naší dokonalosti, musíme si to jen uvědomit a být této vyvolenosti hodni. Z „komunismu“ extrémní státem nařizované přerozdělování hodnot vytvořených občany – komunisté brali občanům to, co měli, dnes mocní zadlužují i další generace a místo lidu především banky dostávají podle potřeb. Z obou režimů chuť jak organizovat život občanů, tak „integrovat“ (podřídit si) Evropu či svět. Třeštíkova slova s arogantním ujištěním „oblíbeného ministra spravedlnosti“ Karla Čermáka zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce“ dala už počínání mocných charakter autoritativní demokracie dříve zvané fašismus. Jestliže předsametový režim si podle Valtra Komárka spletl socialismus se sociál-fašismem, dnešní si plete demokracii s klientským fašismem, metodami fašismu bez odvolávek na národ.

Vývoj v EU připomíná i poslední léta teď chváleného Rakouska-Uherska. Jako kdysi bolševici, nacisté a vládnoucí kamarila kolem rakouského císaře chtějí i vrcholní unijní manažeři podle vlastní úvahy zásadně změnit charakter společenství. Prezident Evropské ústřední banky Mario Draghi řekl, že šéfové všech 27 zemí EU už kývli na ještě intenzivnější integraci Evropy, kterou by prakticky pozbyly smyslu I. i II. odboj. Volně pokračuje III. odboj proti manažerskému státu organizujícímu život lidu. Jako hyperhlouposti jsou hodnocena unijní manažerská nařízení např. o botách pracovníků v holičství/kadeřnictví či plán zavedení skutečné fiskální federace, která by nejspíš prohloubila problémy, které má řešit. Podle ekonoma Pavla Kohouta by jedněm naložila další pořádné daňové břemeno, druhé by utvrdila v tom, že plýtvání jim projde, výsledkem by zjevně byl nárůst „nacionalismu“ v zemích, které by na federaci doplácely.   

Jako bolševici i unijní manažeři mají zalíbení i v kvótování nejrůznějšího druhu. Podle filosofa Stanislava Komárka je reálné nebezpečí, že potvrdí hegelovsko-marxovskou tezi o vývoji po spirále a povede k „neofeudálním" systému, který stavovskou proporcí nahradí individuální schopnosti a specifika a snahou po maximální rovnosti šancí paradoxně vyprodukuje novou nerovnost velmi tradičního typu. Zdravý rozum přitom říká, že není dobře žít pod manažery, kteří (jako unijní) jednají až 20 hodin – jejich mozková aktivita odpovídá 0,5 promile alkoholu v krvi.

Nový manažerský stát má staré problémy i s korupcí. Snahu svést vinu na Čechy, kteří prostě kradou, odmítl například Weston Stacey z US obchodní komory v ČR. Stacey vyrůstal na americkém Jihu a vypozoroval, že systémová korupce je následek špatného výkonu moci těmi, kteří své postavení využívají k tomu, aby vyloučili obyčejné lidi z účasti na vládnutí a omezili prospěch jen na patolízalskou elitu. Stacey soudí, že tento způsob vládnutí nakonec zadusí demokracii.

František Rozhoň, 2. 8.2012

Související text:
O manažerském státu - dodatek k tomuto článku

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí