Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2012

Diktatura, forma demokracie

František Rozhoň

Po komunismu zůstalo prázdno. Vítězi otevřeli Pandořinu skříňku. Do prázdna se plazí démoni uplynulých epoch.
Adam Michnik

Kristus pohlížel na svět kriticky a první křesťané byli krutě pronásledováni, když se ale zformovala křesťanská civilizace, „elita“ Kristovy církve se nejednou zaměřila jiným směrem. V pozdním středověku měla takovou moc, že církev byla státem nad státy a její právě platné učení bylo Inocencem III. (r. 1215) vyhlášeno jako dogma s tím, že kdo se vzepře, je kacíř. Tyto prvky typické pro společnost později zvanou totalitní, v níž je veškerý život (politický, hospodářský i kulturní) určován z jednoho centra, ale narážely na odpor silné státní moci i jednotlivců. Například v Anglii, kde zákonem zbavili anglickou církev závislosti na papeži a oxfordský doktor bohosloví Jan Viklef (žák Platona a znalec historie) mohl poměřovat svět s ideály prvotní církve Krista a apoštolů. V tom smyslu Viklef hodnotil vlády, zda jsou pravé nebo nepravé, církev přitom nedopadla dobře, neb se odchýlila od ideálů.

Hnutí za nápravu církevních poměrů se zformovalo i u nás, nejprve přičiněním císaře Karla IV. a Miliče z Kroměříže. V době, kdy už tři desetiletí mezi sebou bojovali papež římský a francouzský a peníze na válku mezi sebou získávali i kramařením s odpustky, zpřístupnil mistr Jan Hus lidu dílo Viklefovo a program národní církve; tím podle J. Lhotky (Svědomí 3/2012) rozštěpil „dosud jednotný katolický národ na sekty“. Odpor proti nepravostem však tehdy i později považovali mnozí za zcela oprávněný. „Ve společném jednota, v odlišném svoboda“ řekl J. A. Komenský, a Češi i po Husově smrti oponovali bule papeže Inocence VIII. Summis Desederantes (1484), která rozváděla úmysl vymítit vše, co se s učením církve neslučuje. U nás z církevního sporu vzešla snaha o soužití různě smýšlejících na dohodnutém základě, chvályhodná snaha podpořená i Manifestem Habsburka Rudolfa II. (1609).

Po Bílé Hoře (1620) se kolo dějin pootočilo zpět. Zatímco král Ferdinand II. si užíval život, jeho lidé tvrdě prosazovali, že panovník „odpovídá i za posmrtnou spásu poddaných“ a „svědomí“ mu nedovolí tolerovat jiný než jím zvolený způsob víry. Mnozí lidé dlouho vzdorovali, ještě sto let po nuceném odchodu J. A. Komenského byla na Fulnecku zjištěna velká shromáždění členů Jednoty bratrské. Že pobělohorský způsob jednoty ve víře škodí i státu, uznal pak císař Josef II.

Habsburci „integrovali“ i střední Evropu, chválil je za to Čestmír Hofhanzl ve Svědomí 4/2012. Ani tato „integrace“ nebyla úspěšná, po staletích se Rakušany“ v podstatě cítila být jen skupina důstojníků, státních úředníků a vysokého kléru. Habsburci „integrovali“ i způsoby, které u jiných režimů tvrdě odsuzujeme: František Josef I. nejprve v duchu rad knížete Felixe Schwarzenberka chtěl vypudit z hlav Uhrů myšlenky na vzpouru terorem - vlnou poprav a rozsudků dlouhodobých vězení, později protiprávně anektoval Bosnu a Hercegovinu (1908) a nakonec se pokusil během I. světové války autoritativně přetvořit Rakousko, zemi se slovanskou většinou, na stát německého charakteru (k tomu např. Bohumil Kobliha ve Svědomí 10/2010). Podle historiků i následník trůnu Ferdinad d’Este chápal, že taková monarchie bez zásadních reforem neobstojí - chtěl ji dezintegrovat ve větší množství menších, rozlohou a počtem obyvatelstva přibližně stejně velkých států samostatně neživotaschopných a odkázaných na říši (k tomu Milan Hulík v článku Est ist nichts, es ist nichts... v Novém Polygonu 4/2012)

Před I. sv. válkou byla habsburská monarchie státem s řadou demokratických prvků (i československá ústava z roku 1920 v podstatě převzala z rakouské ústavy z roku 1867 kapitoly o občanských právech), diktátorské kroky „elit“ však přiměly i našince k odboji. Bylo vyhlášeno Československo (1918), přičemž k námitce o „neexistenci československého národa“ se už dříve (1917) vyjádřil Slovák M. R. Štefánik Užívá-li se… o Češích a Slovácích výrazu politicky jednotný národ, neznamená to národ jednotný etnicky. Báti se počeštění Slováků je právě tak pošetilé, jako se strachovat poslovenštění Čechů“. 30. 10. 1918 Antonín Švehla vyzval ke spolupráci hejtmana Deutschböhmen poslance Rudolfa Lodgmana, ten souhlasil až 20. 12. 1919. Ještě v roce 1929 tři čtvrtiny českých Němců daly hlasy stranám spolupracujícím s republikou, a v roce 1933 i německý velvyslanec v Praze připustil, že vývoj povede část Němců k soužití ve vícejazyčné ČSR, podobně jako Němci žijí ve Švýcarsku, kde se již 8 století mluví různými jazyky. Masarykem chtěných 50 let republice nebylo dopřáno, po hospodářské krizi české Němce zlákal do Třetí říše i říšský socialismus.

Na socialismus lákal i R. Heydrich v Protektorátu. Přerozdělovalo se tak, že loajální dělníci mohli dostat třeba i pobyt v lázních Luhačovice. Na někoho to působilo, například jistý zahradník od Tišnova veršoval že Heydrichovo srdce velké bylo naplněné láskou k naší vlasti české (Paměť a dějiny 2/2012). Zástupce Národní odborové ústředny zaměstnanecké Arno Hais řekl, že válka je „také válkou práce proti přežívajícímu skomírajícímu kořistnickému systému… socialismus činu zavedl české dělníky a zaměstnance bez agitace a propagandy pod tvořivé síly, které pod vedením Říše vytváří nový společenský pořádek – základ nové Evropy.“

Po válce naši příznivci socialismu s odkazem na příklady Švédska, Austrálie, Dánska, Nového Zélandu a Británie považovali socialismus za završení demokracie. Za demokraty se vydávali (a byli vydáváni) i komunisté, proto III. odboj konstatoval, že před únorem 1948 skoro každý druhý člověk v českých zemích byl komunista nebo s komunisty sympatizoval; to byl velký rozdíl oproti odboji vůči německé okupaci – odbojoví pracovníci si mohli být jistí, že je normální Čech neprozradí; za komunismu tomu bylo spíš naopak. Poúnorový režim se pak chválil, že osvobodil pracující (od vykořisťování), je nejvyšší formou demokracie (občas byly volby), a přiznával že je diktaturou (zvanou diktatura proletariátu). Nacismus i bolševismus navazovaly na Inocence III., Inocence VIII., Felixe Schwarzenberka a další za využití všech možností pokroku - obecné hlasovací právo, propaganda, síla organizace policejní a masové, pokrok ve výzkumu, jak získávat lidi a sledovat veřejné mínění – a předvedli, jak se lze zmocnit vlády ve státě a zjevně i postupně v celém světě.

Rozpadem komunistického hnutí, který vyvrcholil roku 1968, si komunisté udělali komunistickou opozici. 73 % zakládajících členů Charty 77 byli vyloučení komunisté. Od svých soukmenovců převzali v roce 1989 moc i ti, kteří se angažovali už v padesátých letech (Ruml, Lis, Šabata) a dodnes máme v zákonech některé (mírně přeformulované) paragrafy zločinného zákona 231/1948 na ochranu lidově demokratické republiky. Spoluviníky poúnorového zla přijal bez problémů Západ, například předseda Akčního výboru Národní fronty na vysokých školách a později ředitel československé televize do roku 1968 se stal členem Italské komunistické strany a poslancem Evropského parlamentu jako „disident“. Naivita prezidenta Havla vyvolala mnoho těžko odstranitelných problémů, objevilo se v anketě pořádané mezi členy KPV roku 1994.

Po Sametu byla mnohými za dovršení demokracie považována US civilizace. Exulant Jára Meců správně popsal, že dříve dohodnutý základ soužití se rozpadá i v ní - …Přepady, vraždy, znásilnění, to dnes už ani trestné není, u soudu sedí dobráci, zločince pouští na kauci. Když lidem planou vlčí oči, a lidojedi světem točí, svět do džungle se navrací - noviny mají senzaci!

Západní civilizace si už neříká křesťanská, ale judeokřesťanská, a zase odsuzuje své kořeny - například Platon už byl označen za praotce nacismu (Jan A. Novák v magazínu Hospodářských novin 11.5.2012). Benjamin Kuras připomíná, že jako u mnoha předchozích genocid a pogromů západní média, politické a církevní instituce téměř totálně mlčí k dnešní perzekuci křesťanů v islámských zemích hrozící odstartovat největší humanitární katastrofu naší doby.

V Evropě „elity“ zase vytváří stát nad státy a chtějí „integrovat“ Evropu. V duchu výše zmíněných Inocenců usnesl se Evropský parlament, že kdo smýšlí jinak, dostává nálepku extremista, stejnou jako masový vrah Breivik. „Elity“ neplatí daně, zato přerozdělují spousty našich peněz, což mnozí berou, vždyť je to příležitost k „vyvádění peněz“. „Elity“ za to lidem zakazují a přikazují bez ohledu na to, zda lidé souhlasí nebo nesouhlasí. Tohle počínání ale materiály III. odboje označují za diktaturu!

Proti tomu státu nad státy nestojí silná moc demokratického státu. Podle Erika Besta, amerického komentátora žijícího tu už 20 let, v tom našem státě zase nevládne lid, ale pět nejvlivnějších skupin - Dospivova Penta, Tkáčova J&T, Kellnerova PPF, Komárkova KPMG a Bakalova NWR. To jsou „velké rodiny“ lidí, kteří pro šéfy pracují či jim nějak jdou na ruku, jejich právníci píšou zákony a pak úkolují přímo ministry. Jistá moc se znovu soustřeďuje i v rukou stranických špiček, vláda už dokonce přerušila zasedání aby počkala na rozhodnutí K9. Takový obrázek je podobný minulým dobám, občas ho „kazí“ Ústavní soud rušící diktátorská rozhodnutí odporující ústavním principům. Pro diktátory všeho druhu je „normální“ porušovat zákony, které sami prosadili a měli by je ctít.

A tak zase žijeme ve společnosti, v níž se mísí prvky demokracie a diktatury. Neznalost toho, jaké je chování diktátorů (většinu při slově diktatura napadnou jen slova nacismus a bolševismus), usnadňuje posilování prvků diktatury. Část lidí zase uvažuje o nějaké formě vzdoru, jiná část zase papouškuje po „elitách“, že tohle je demokracie vhodná k šíření po světě.

František Rozhoň, 29. 9.2012

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí